Horko a sucho? U voleb to můžeme ovlivnit

Letošní rekordní vedra a extrémní sucho přitáhly mimořádnou pozornost k počasí a jeho dopadům. Ve veřejné diskuzi se přitom prakticky nemluví o možnostech a důležitosti samospráv.

Komunální volby dávají šanci ptát se kandidátů do zastupitelstev, zda a jak chtějí prostředí ve své obci proměnit tak, aby bylo odolnější a příjemnější k životu. Právě měřítko samosprávy má mnohem větší dopad než jednotlivec a zároveň se zde něco skutečně může během čtyř let posunout – na rozdíl od neakčnosti státních koncepcí.

Debata o horku a suchu se téměř výhradně zabývá třemi měřítky: „big picture“ z pohledu celého státu, konkrétními jevy a nakonec doporučením pro jednotlivce.

To první obvykle popisují klimatologové a ukazují přitom tání ledovců, historické teplotní řady a předpovědi na příští léta. U konkrétních jevů jde zejména o stav zemědělské úrody a vodních toků, o němž mluví hydrologové a zemědělci. Meteorologové hlásí teplotní rekordy ze svých stanic, skutečná teplota v ulicích, kde lidé žijí, je mnohem vyšší. Doporučení pro jednotlivce pak přicházejí hlavně od lékařů a techniků.

Zdá se, že běžný občan by měl buď čekat na rozhodnutí celostátních politiků, v ideálním případě vycházející z doporučení vědců, nebo se naložit do studené vody a objednat si klimatizaci. Jako bychom byli atomizovaná společnost, kde není nic mezi státem a jednotlivcem.

Proč se obcím a samosprávám věnuje u tématu horka a sucha, ale i povodní tak malá pozornost? Zvlášť když pravidelné měření důvěryhodnosti ukazují nejvyšší důvěru právě pro samosprávy.

V Česku je území rozděleno do katastrů obcí a popsáno v jejich územních plánech (výjimkou jsou vojenské újezdy). Ty odsouhlasily samosprávy. Zahrnují informace o přírodních rizicích a navržená opatření, jak je řešit (například známý ÚSES – Územní systém ekologické stability). Jenže léta a desetiletí tato doporučení zůstávají na papíře. A tak máme velkou půdní erozi a malou schopnost krajiny vsakovat dešťovou vodu.

Stále ale platí, že nemusíme jen se založenýma rukama lamentovat nad nízkým stavem řek a spoléhat, že „to někdo nahoře zařídí“. V obci můžeme pečovat o docela velký kus krajiny. Což je násobně přínosnější než se věnovat jen svojí zahrádce. Chce to ale ochotu se dohodnout a mít alespoň elementární zájem o společné dědictví vytvořené našimi předky. V zemi, kde se tolik mluví o tradici a hrdosti, je s podivem, že skutek zatím utíká. Mávat vlajkou je výrazně snazší než zasadit strom a pečovat o něj.

Záměrně jsem nejdříve zmínil krajinu, protože žijeme v sídlech a krajina se nám zdá přece jen vzdálenější a hůře ovlivnitelná. Samosprávy přitom mohou a mají spravovat svůj katastr, jsou tou společenskou úrovní, kde to dává největší smysl.

Mluvit o sídlech, nebo chcete-li postaru o intravilánu, by mělo být oproti krajině snazší.

Občan má většinou za to, že péče o obec je právě péče o sídlo. Tak jednoduché to kupodivu není. Samosprávy se zhusta soustředí na udržování obce v chodu, na opravu a údržbu. Pokud investují, tak do technických sítí a komunikací. Občan od samosprávy řešení horka a sucha neočekává, a tedy ani nepožaduje. A stát obcím kromě povinnosti sepisovat klimatické plány žádnou odbornou podporu nenabízí.

Znalost, co dělat, přitom existuje. Čeští architekti, urbanisté a krajinářští architekti mají celoevropskou zkušenost. Vědí, jak se navrhuje „sponge city“ (model urbanistického plánování založený na přírodě) a jak vedle sebe umístit strom a technickou síť. Znají provozně méně náročné způsoby chlazení a možnosti popínavých rostlin. Vědí, proč je 36 stupňů Celsia v Madridu snesitelnějších než 32 stupňů v Praze.

Česká komora architektů pro občany a zastupitele měst a obcí na svých webových stránkách prezentuje texty s doporučeními, jak postupovat a na co se zaměřit (včetně příspěvku speciálně pro komunální volby a péči o prostředí obce v následném volebním období). Pozitivní zpráva je, že některé obce a města, jež využívají poradenství obecních a městských architektů, se o svoji skutečnou proměnu začínají snažit. Příkladem je Litomyšl, Žďár nad Sázavou, Vimperk… Komplikací je, že od záměru po stavbu to trvá často více než jedno volební období. Teplota a sucho se ale neřídí volebními cykly.

Dnes začínají komunální volby. Obec nejsou jen ti, kteří mají odvahu nebo chuť kandidovat a obec vést. Jsou to všichni, kteří v obci chtějí dobře žít. To vyžaduje spolupráci a zájem. Ve volbách minimálně tím, že po kandidátech do vedení samosprávy občané budou chtít závazek řešit prostředí obce, včetně problémů s horkem a suchem. Po volbách pak kontrolou vedení obce a ochotou se zapojit. Kvalitní a odolná obec je totiž nejen dobré místo k životu, je to i místo, které poskytuje jistotu.