Článek
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout. Nové Šťastné slovo můžete už v pátek dostat přímo do své e-mailové schránky v rámci newsletteru Šťastný oběžník, kde také najdete další zajímavé čtení a novinky od týmu Šťastného pondělí. Přihlaste se k odběru!
Dávejte pozor, tohle jsou důležité počty.
V roce 2018 získalo ANO jedno senátorské křeslo.
V roce 2020 také jedno.
V roce 2022 tři.
A před dvěma lety už osm.
Letos se klidně může stát totéž. Volební obvody, kde se letos volí, jsou co do odhadů výsledků zcela nevyzpytatelné. V roce 2008 v nich získala sociální demokracie 23 křesel. Před šesti lety STAN 11 a tehdy vznikající koalice Spolu, tedy ODS, lidovci a TOP 09, dalších deset.
Jenže žádná koalice Spolu neexistuje, takže ANO může letos senátní volby na počet získaných mandátů vyhrát. A vzhledem k tomu, že obhajuje jediné křeslo z covidových voleb na podzim 2020, zcela jistě v horní komoře posílí.
Smiřte se s tím. A pak si to celé spočítejte ještě jednou a zase se uklidněte. ANO má dnes v Senátu 12 zástupců, další tři zasedají v jeho klubu. Většina v Senátu znamená 41 míst. SPD nemá v systému dvoukolové většinové volby šanci, dokud nezačne benešovský senátor Zdeněk Hraba (kdysi STAN) upřímně kandidovat rovnou za ně. A Motoristé to letos vzdali rovnou. (Kandidáty sestavy Naše Česko Martina Kuby, této nově vytvářené alternativy koaličního partnera ANO pro příští volební období, nechme ještě tentokrát stranou.)
Stručně řečeno, vládní koalice nebude mít po říjnu 2026 v Senátu většinu. Slogan „Senát Babišovi nedáme“, který používá současná opozice, zní sice efektně, varuje ale před něčím, co se nestane. I když je to pořád vkusnější než výhrůžky ruskými tanky na Václavském náměstí jako loni.
Jenže opozici to moc k ničemu nebude, respektive většině plánů téhle buldozerové koalice nezabrání: Bude pravděpodobně vracet další a další zákony, které bude Sněmovna dál a dál přehlasovávat, alespoň dokud udrží vládní šiky disciplínu.
Je tedy Senát opravdu k ničemu, jak se nám snažil Andrej Babiš namluvit ještě v době, kdy ho chtěl rušit, protože v politice i byznysu upřímně nesnáší, když mu něco stojí v cestě?
Ne, není. Senát je krásný a nesmírně užitečný. Paradoxně za něj vděčíme Václavu Klausovi, který jako premiér a v té době skoro neomezený vládce české politiky na podzim 1992 při sepisování Ústavy na jeho vznik kývnul. Podle vzpomínek nejdéle sloužícího poslance Marka Bendy, který u toho už tehdy samozřejmě byl, výměnou za nepřímou volbu prezidenta.
Děkujeme Václavu Klausovi, který pak sám poznal sílu horní komory třeba jako předseda ODS, když spolu s Milošem Zemanem chtěli v letech opoziční smlouvy (1998–2002) z Česka udělat orbánovské Maďarsko dřív, než na to přišli v Budapešti.
Na začátku téhle smutné a devastující éry měly ČSSD a ODS v Senátu – stejně jako ve Sněmovně – ústavní většinu 49 hlasů. Jenže na jaře 1999 zemřel senátor Václav Benda z ODS, tatínek Marka Bendy, zvolený v roce 1996 v Praze 1. Doplňovací volby pak vyhrál podnikatel Václav Fischer a padla šance, že by bylo možné změnit a překopat Ústavu způsobem, který by vymazal menší strany.
ODS a ČSSD na to tedy šly přes běžný volební zákon, který jim ale hodil na hlavu Ústavní soud. A ono krátké období let 1998–1999 bylo také jediným v historii samostatného Česka, kdy měli političtí spojenci ústavní většinu v obou komorách parlamentu.
Od té doby víme, že Senát je něco jako hasicí přístroj. Roky na něj koukáte, jak visí na chodbě, a nevíte vlastně proč. Ale pak začne hořet a dost se hodí. Pro představu se podívejte třeba do Maďarska, kde mají jednokomorový parlament, který si ještě nedávno přál i Andrej Babiš.
Aktuální kroky ústavní většiny Pétera Magyara vypadají takhle z tepla domova dost brutálně, jenže je to také reakce na 16 let neurvalé vlády Viktora Orbána, který díky ústavní většině a jednokomorovému parlamentu Maďarsko doslova ukradl. Pak se jeho vlastní pravidla obrátila proti němu a to, co teď sledujeme, je – slovy hlavního analytika Hospodářských novin Martina Ehla – pokus udělat z rybí polévky zase akvárium.
V Česku jsme přes všechny nepěkné chvíle takhle zásadní převraty celého systému od roku 1993 nezažili. Naštěstí. Jediná skutečně důležitá změna Ústavy přišla v roce 2012, kdy se všechny hlavní strany dohodly na přímé volbě prezidenta – a většina toho dodnes lituje.
Je to také díky Senátu a metodě volby „na třetiny“. Spoustu věcí zastavit nedokáže, ale ty důležité opravdu ano. Schvaluje ústavní soudce a tři prezidenti (Klaus, Zeman a Pavel) už poznali, že to rozhodně není automatická procedura. Kdyby někdo náhodou dostal nápad, že změní volební zákon, musí se na jeho podobě shodnout Sněmovna i Senát.
A ještě k tomu má krásnou zahradu.
Vy, kteří máte letos možnost jít k volbám do Senátu, tak učiňte. Já sám jdu a s klidným srdcem mohu říct, že v našem obvodu vidím minimálně tři kandidáty, díky nimž zůstane tím, čím je: Připraveným hasicím přístrojem.
