Recenze: Politikovi unesli syna. Ben Affleck natočil svůj nejhorší film

Mark Kimball vypadá jako z reklamy. Však nezávislý kandidát na starostu Los Angeles v úvodních záběrech snímku Zvířata, který lze nově vidět na Netflixu, natáčí video pro svou volební kampaň. Bohužel celý snímek, který režíroval a hlavní roli v něm ztvárnil Ben Affleck, vypadá, jako kdyby tu vše bylo součástí nepovedené reklamní kampaně.

O Markovi se toho příliš nedozvíme. Snad jen, že má za ženu Afroameričanku. A ta ho podvádí. Než se z tohoto faktu stihne stát téma, protagonisté musí řešit mnohem zásadnější problém. Je zrovna Halloween a jejich syna někdo unesl. Požaduje sedm milionů dolarů v hotovosti. Do půlnoci.

Manželka Abigail netuší, že veškeré rodinné úspory padly na Markovu kampaň. Existuje jediná možnost, jak potřebné finance sehnat dost rychle. Svěřit se do rukou odbornice, která si umí poradit s každou situací. A nechá si za to náležitě zaplatit.

Ben Affleck natočil svůj suverénně nejhorší film. Asi to měl být politický thriller plný záměn, těžkých rozhodnutí a znepokojivých etických otázek. Jde o poměrně tradiční námět, známý už třeba ze snímku Nebe a peklo od japonského režiséra Akiry Kurosawy.

Jenže tentokrát se tvůrci rozhodli, že nepotřebují přesvědčivé postavy či přesvědčivě vykreslené prostředí současného Los Angeles. Pouze mechanicky vrší klišé a předstírají, že hrdinové mají skutečná dilemata a nejsou jen nechtěně směšnými loutkami.

Ani Gillian Anderson v roli tajemné „řešitelky problémů“ Dayle nemůže spasit tento mizerně vystavěný pokus o thriller smíšený s morálním podobenstvím. Velkou předností Zvířat ovšem je, že jsou tak nabubřele hloupá, až dokážou zapůsobit jako takzvané guilty pleasure. Při jejich sledování lze cítit provinilé potěšení z toho, jak hrdinové omílají otřepaná, zdánlivě hluboká moudra typu „Lidé jsou jen zvířata, co si vyprávějí příběhy“.

Lze se bavit tím, jak trapně a nezajímavě zároveň působí únosce, jehož známe jen prostřednictvím modulovaného hlasu z telefonu. A především tím, jak srandovně prvoplánová jsou všechna ta dilemata, která se před protagonisty objevují. V tomto ohledu se Affleckova novinka neustále zlepšuje.

Postavy chvilku řeší rodinné kostlivce ve skříni, poté zase dumají, jak postupovat s ohledem na to, že celá situace může vrhnout negativní světlo na Markovu kampaň. Věc se komplikuje kvůli tomu, že únos se týká také jejich hispánské služebné – a právě hispánský elektorát si Mark potřebuje naklonit, aby získal kýžená dvě tři procenta na svou stranu.

Všechno to jsou jen letmo nahozené záležitosti, skutečné drama nevznikne ani na vteřinu. Což je skutečné umění vzhledem k tomu, kolik potenciálně napínavých situací snímek obsahuje.

Zvířata působí, jako když někdo přepisuje už tak banální scénář takovou dobu, až z něj vznikne jen neživotné puzzle, do kterého je potřeba na sílu zapojit zbytek dílků. A nějak celý ten podnik dovléct až do finále.

Film nefunguje jako melodrama, protože tu žádná postava nemá kladné, ale vlastně ani žádné jiné vlastnosti. Takže je divákům opravdu dost jedno, kdo koho a proč podvádí či zda se během krize udobří. A celá politicko-etická rovina vyznívá ještě směšněji.

Má být Mark schopný, nezávislý kandidát, který chce změnit město k lepšímu? A který nyní lavíruje nad tím, že je třeba občas učinit nějaké přešlapy pro „vyšší dobro“? Nebo je to jen prospěchář? Nebo sledujeme příběh muže, který to myslel dobře, ale zkazila ho politika a špinavé záležitosti s ní spojené?

Tvůrci asi chtějí, abychom si podobné otázky kladli. Ale nedávají pro to jediný důvod. A jediné vodítko. Všechny možnosti mohou být správně – a všechny působí jen jako otisky podobných dilemat z pečlivěji vymyšlených předobrazů.

Zvířata jsou jeden velký vypravěčský i vizuální zmatek. Mají nám dronové záběry na Los Angeles něco říci? Má nějaký důvod, že samy vypadají jako z nějaké laciné reklamy? Nebo si jen tvůrci pletou náladotvorné pasáže s otravným vizuálním smogem?

Vlastně největší záhadou je, zda si tvůrci uvědomují, že o aktualizaci Kurosawova dramatu se nedávno pokusil známý americký režisér Spike Lee. Jeho loňský film Až na dno dráždivým, excesivním přístupem k látce jistě dělil publikum, alespoň však šlo o pokus vydat se jinudy, a ne těmi nejzjevnějšími, nejzbytečnějšími cestami.

Zvířata pracují s velmi podobným motivem, ale nedokážou nic říci o politice, rodině ani jiném tématu. Nicméně dokážou pobavit alespoň nechtěně.

Závěrečná akční scéna s občasnými takřka parodickými pasážemi je rozkošně nepovedená. A finální zvrat, který na postavy má vrhnout jiné světlo, už jen stvrzuje celkovou bezzubost snímku. Ten neříká nic o moci, která požere i ty lepší z nás, či o morální nejednoznačnosti lži. Je to jen takové rozpačité rozhození rukama, které má sugerovat, že život je složitější, než se zdá.

Škoda že nám tvůrci nenabídli žádné postavy, které by nějaký život chtěly žít. Ale jen věšáky na slogany, které se naprázdno třepotají ve větru.