Článek
Cenu Švédské národní banky za ekonomii na památku Alfreda Nobela letos získali američtí ekonomové Robert E. Hall a Michael Woodford. Švédská akademie věd je ocenila za výzkum, který pomohl vysvětlit, jak lze zmírňovat výkyvy ekonomiky.
Jejich práce vedla k vytvoření modelů, které umožňují lépe posoudit, kdy například změnit úrokové sazby nebo rozpočtovou politiku, aby se omezily dopady recese, vysoké inflace či přehřívání ekonomiky, uvedla v pondělí Akademie. Letošní cena za ekonomii uzavřela sérii letošních nobelovských ocenění.
Za poměrně složitým názvem oceněného výzkumu – „mikroekonomické základy makroekonomické stabilizace“ – stojí otázka, která se přímo týká fungování ekonomiky, jak se rozhodování jednotlivých domácností a firem promítá do vývoje celé země. Mikroekonomie sleduje například to, kolik lidé utrácejí či spoří a jak podniky stanovují ceny nebo investují.
Makroekonomie naproti tomu pracuje s vývojem celé ekonomiky, například s inflací, nezaměstnaností, hospodářským růstem nebo úrokovými sazbami. Hall a Woodford pomohli tyto dvě úrovně propojit.
Podle švédské akademie věd jejich práce zásadně změnila modely používané při takzvané stabilizační politice. Ta má omezovat prudké výkyvy hospodářství. Pokud ekonomika slábne, centrální banka může například snížit úrokové sazby a stát zvýšit výdaje nebo připustit vyšší rozpočtový deficit. Při příliš rychlém růstu a sílících inflačních tlacích mohou naopak úroky růst a rozpočtová politika se zpřísnit.
Od Keynese k novým ekonomickým modelům
Snaha ovlivňovat hospodářský cyklus tímto způsobem není nová. Výrazně ji ovlivnily už myšlenky britského ekonoma Johna Maynarda Keynese. Problém se však naplno projevil v 70. letech během ropných krizí, kdy tehdejší modely nedokázaly uspokojivě vysvětlit kombinaci slabého hospodářského růstu, vysoké nezaměstnanosti a rychlého zdražování.
Opatření, která měla ekonomiku podpořit a snížit nezaměstnanost, byla zároveň spojena s dalším růstem inflace. Část ekonomů proto začala pochybovat, zda lze hospodářské výkyvy pomocí měnové a rozpočtové politiky vůbec účinně tlumit.
Hall a Woodford podle Akademie přispěli k přestavbě těchto modelů tím, že je pevněji založili na chování jednotlivých lidí a podniků. Důležitou součástí jejich přístupu jsou také očekávání. Domácnost se například nerozhoduje, kolik dnes utratí, pouze podle současného příjmu, ale také podle toho, jaké příjmy, ceny nebo úrokové sazby očekává v budoucnu.
Podobně firmy při stanovování cen přemýšlejí o tom, co se bude dít v dalších měsících či letech. Právě očekávání jsou důležitá také pro centrální banky. Jejich rozhodnutí nemusí ekonomiku ovlivňovat pouze prostřednictvím okamžité změny úrokových sazeb. Význam má i to, co banka veřejnosti a trhům sdělí o svých dalších krocích.
Pokud domácnosti a firmy uvěří například tomu, že sazby zůstanou určitou dobu vysoké, mohou tomu přizpůsobit své výdaje, investice nebo tvorbu cen ještě předtím, než centrální banka uskuteční další rozhodnutí.
Modely dnes používají vlády i centrální banky
„Práce laureátů nám poskytla pevný teoretický základ pro modely, které dnes používají centrální banky a vlády po celém světě,“ uvedl John Hassler, předseda výboru pro cenu za ekonomii. Podle Akademie tyto modely umožňují lépe reagovat také na nečekané hospodářské otřesy, například energetické krize nebo náhlé změny ve spotřebě domácností.
Třiaosmdesátiletý Robert E. Hall se narodil v kalifornském Palo Altu a působí na Stanfordově univerzitě. Doktorát získal na Massachusettském technologickém institutu (MIT) a dlouhodobě se zabývá mimo jiné hospodářskými výkyvy, zaměstnaností a chováním spotřebitelů.
Michael Woodford, kterému je 71 let, pochází z města Chicopee v Massachusetts a působí na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Patří mezi přední odborníky na měnovou politiku a zkoumá zejména to, jak úrokové sazby a očekávání domácností a firem ovlivňují inflaci a výkon ekonomiky.
Laureáti si rozdělí finanční odměnu 12 milionů švédských korun, což odpovídá přibližně 26 milionům korun.
Cena za ekonomii se od ostatních Nobelových cen formálně liší. Nevznikla na základě závěti Alfreda Nobela z roku 1895, ale založila ji v roce 1968 švédská centrální banka na jeho památku. Poprvé byla udělena o rok později. Laureáty, stejně jako v případě Nobelových cen za fyziku a chemii, vybírá Švédská akademie věd a ocenění se předává společně s ostatními Nobelovými cenami.
