Svět viděl fotbalové bohy. V jejich záři se však slunil diktátor

Real, Real, Real, Real, Real. Realita byla zkrátka taková. Na pět úvodních ročníků Poháru mistrů lze v souvislosti s vítězem použít klávesnicové zkratky Ctrl+C a Ctrl+V. Jde zkopírovat a vložit pětkrát za sebou název klubu, jehož sláva se odvíjí právě od premiérových sezón soutěže, na niž Liga mistrů navazuje.

Úplný počátek klání, jež je právem označováno za nejprestižnější měření fotbalových klubů na světě, ozdobila strhující jízda. Souběžně se startovním výstřelem vyrazil vstříc cíli nadupaný fotbalový osmiválec, proti němuž ostatní vypadali jako multikáry. Pět triumfů po sobě, které v letech 1956 až 1960 Real Madrid nasbíral, už nikdy nikdo v historii nezopakoval. Nejdominantnější éra všech dob? Minimálně v kontextu evropského klubového fotbalu bezpochyby.

Impozantní tečkou za touhle érou bylo finále 1960 v Glasgow, kde madridský celek deklasoval 7:3 Eintracht Frankfurt.

„Byl jsem na zápase jako fanoušek Eintrachtu, ale Real mě naprosto uhranul. Puskás dal čtyři góly, Di Stéfano tři. Nikdy v životě jsem nic takového neviděl,“ vzpomínal pozdější legendární trenér Alex Ferguson a ve vzpomínce zmínil dvě hvězdy suveréna. „Po finále jsem šel domů pěšky přes celé město a v hlavě mi znělo jen jedno: Viděl jsem bohy.“

Obránce spráskaných Friedel Lutz měl tehdy v podstatě stejný dojem jako Ferguson: „Po porážce jsme seděli v šatně a tleskali šampionům. Neměli jsme z prohry deprese, protože prohrát s takovým Realem nebyla ostuda. Bylo to, jako by vás srazil náklaďák plný géniů.“

Je neodolatelně svůdné vršit na tehdejší Real superlativy. Tím spíš, že je bezpracně snadné ty superlativy najít - na mužstvo se snášely jako perseidy ze srpnové oblohy.

Za všechny ještě alespoň jeden, z úst bájného francouzského střelce Justa Fontainea, který s klubem Stade de Reims prohrál dvě finálové konfrontace s Realem: „Jeho hráči byli jako hollywoodské hvězdy. Nastoupili ve sněhobílých dresech a podle toho také vypadali - elegantně, sebevědomě, čistě. Pak vás zničili. Měli v sobě aristokratickou krutost.“

Ano, fotbalová šlechta, to je velmi trefné. Pasování do rytířského stavu se přitom událo právě prostřednictvím předchůdce Champions League. „Předtím tým nereprezentoval značku Real. Tým pro Pohár mistrů tuhle značku teprve stvořil a dal jí hodnotu,“ prohlásil výmluvně Santiago Bernabéu, velký šéf Realu, jenž mužstvo snů vybudoval.

Vizionář nestvořil pouze mužstvo snů - společně s novináři z francouzského deníku L'Équipe stvořil i soutěž, kterou Real pětkrát po sobě opanoval. Vystavěl tak nejen famózní tým, ale i chrám, v němž byl tým mezi aristokracii povýšen. Za to se stal Bernabéu nesmrtelným - je navždy zvěčněn v názvu arény obřího klubu ze španělské metropole.

Poklona je na místě, o tom se nemá smysl přít. Učiňme ji tedy, a to pořádně hlubokou. Snad na každém urozeném erbu je však možné nalézt nehezké šrámy. Erb může vypadat vznešeně, ovšem okolnosti jeho vydobytí už tak vznešené být nemusí. Real Madrid není výjimkou.

Kdo ví, zda by ke knížecímu titulu vůbec došel, nebýt jeho nejzářivější hvězdy. V rámci konkvisty Španělé kolonizovali Argentinu, jeden argentinský konkvistador si na revanš podmanil Evropu. Jeho ctnostné jméno již zaznělo: Alfredo Di Stéfano.

Není samozřejmě možné zúžit tehdejší Real jen na Di Stéfana. Vždyť se hovořilo o náklaďáku plném géniů, takže na korbě byli vedle Jihoameričana také maďarský kanonýr Ferenc Puskás, křídelník Francisco Gento, z jehož šikovnosti a rychlosti dostávali soupeři psotník, nebo fotbalový Napoleon Raymond Kopa, fantastický driblér s báječným citem pro finální přihrávku.

Avšak při veškeré úctě k těmto třem a mnohým dalším - mozkem mužstva byl Di Stéfano. Podle mnohých nejlepší hráč dějin, který převyšoval Pelého i Maradonu. Když v roce 2014 zemřel, stálo ve smutečním prohlášení: „Hráč, který přinesl do Realu štěstí a úspěchy trvající dodnes.“

Nebylo to nadnesené, ani trochu ne. Jenže aby mohl posel z daleké země úspěchy doručit, roztočila se podivná hra. V ní společně s madridským klubem licitoval o fotbalové eso jeho úhlavní arcirival - Barcelona.

Oba kluby by považovaly za požehnání, kdyby Blonďatý šíp, jak zněla Argentincova přezdívka, dopadl zpoza Atlantiku na jejich stadion. Rodákovi z chudinské čtvrti Buenos Aires navíc bylo - jak zpětně přiznal - jedno, kde skončí. Real? Barcelona? Toužil zejména hrát fotbal.

To pro něj totiž nebyla samozřejmost. V roce 1952 se z obav o bezpečí odmítl vrátit do kolumbijského klubu Millonarios Bogota, s nímž měl luxusní kontrakt pro působení v pirátské lize, ignorující správu světové asociace FIFA.

Di Stéfano na nějaký čas přerušil kariéru a rychle se domluvil s Barcelonou. Ta se dohodla i s argentinským River Plate, kde měl fenomén legální smlouvu, a v květnu 1953 se vymodlená posila objevila v srdci Katalánska.

Články věštící Di Stéfanovu spolupráci s jiným supermanem Ladislavem Kubalou se podobaly oslavným fanfárám, jenže Real pilně pracoval na tom, aby se z fanfár staly trouby z Jericha. Čili nástroj, který ničivě povalí hradby, v tomto případě ty barcelonské.

V polovině srpna roku 1953 madridský klub oznámil, že se na Di Stéfanovi domluvil s Millonarios Bogota. V chaotické situaci měla Barcelona v ruce dohodu s River Plate - takže? Pat! Komise španělské federace vyřkla verdikt, na jehož základě měl hrát fotbalista střídavě za oba kluby, a to čtyři sezony. Začít měl v Barceloně, pak byl na řadě Real, celé kolečko mělo být ještě jednou zopakováno.

Bláznivé? Absurdní? Bizarní? Pochopitelně. Španělská vesnice byla proti zmatku ve dvou ohromných španělských městech vzorem puntičkářského přehledu.

Kromě toho, že verdikt byl šílený, byl rovněž… Nepřijatelný. Tak to aspoň vnímali v Barceloně a Di Stéfana se vzdali. Za 4,5 milionu peset ho postoupili Madridu, peníze ale nepřebily nesnesitelnou pachuť ponížení, jež dohnalo klubového prezidenta k rezignaci.

Říkáte-li si teď, že čas vše vyléčí, jste vedle. Čas nezhojil rány, čas sypal do jizvy sůl. Krátce po aféře vlétl Di Stéfano do svého premiérového El Clásika a dvěma góly se podílel na nemilosrdném rozcupování Barcelony 5:0. Ještě horší pro Katalánce bylo, že sledovali, jak hráč přináší velkolepost tam, kam ho nechali jít.

Real si do té doby ze zoufalství hýčkal dva zaprášené domácí tituly z let 1932 a 1933, ale Argentinec hned ve své první sezoně v bílém dresu utnul 21 let sucha. V následných pěti vítězných finále Poháru mistrů pokaždé skóroval, ve všech ohledech se stal klíčovou postavou zrozeného hegemona. Stal se šémem, který oživil Golema.

Tahanice o jihoamerický šíp souvisela ještě s jedním problémem, který přes vrstvy mnoha desetiletí prosakuje až do současnosti.

Španělsko bylo tehdy ovládáno diktátorem Frankem a pro režim bylo žádoucí potlačit hrdé Katalánce. Čelným funkcionářům Barcelony bylo údajně vyhrožováno, že pokud Di Stéfana nepustí, bude to mít dopad na jejich byznysové aktivity - i proto je kontroverzní přestup vnímán jako něco, co z příkopů mezi Realem a Barcelonou udělalo nezahladitelné krátery.

Nespornou pravdou je, že generál Francisco Franco, který se dostal k moci před druhou světovou válkou s podporou nacistického Německa a v čele Španělska se udržel až do své smrti v roce 1975, využíval úspěchů Realu k masivní propagandě mezinárodně izolované země. Kvůli tomu na klubu ulpívá škraloup prominenta vlády diktátora.

Proto před deseti lety spustila humbuk aktivistická skupina Justicia Deportiva: požadovala, aby bylo všech pět pohárových vítězství Realu odebráno. Asociace UEFA, pod jejímiž křídly se evropské poháry hrají, se sice tímhle nápadem nezabývala ani vteřinu, otázkou nicméně je, zda Frankův stín přece jen poněkud nekazí úchvatný obraz slunce nad Estadio Santiago Bernabéu.

Obhájci Realu však mají po ruce silné argumenty. Patrně nejzásadnější z nich se opírá o statistiku: během prvních patnácti let Frankovy diktatury se klub nedohrabal k jedinému španělskému titulu, velký jas z něj začal vycházet až vlivem Bernabéua a Di Stéfana.

Většina historiků se shodne na tom, že Real nebyl úspěšný, protože ho Franco podporoval. Že je tomu přesně naopak: Franco podporoval Real, protože klub byl úspěšný. Sám Santiago Bernabéu se prý nechal slyšet, že otce toho, kdo spekuluje o propojení Realu se zavrženíhodným režimem, by nejraději - a zde je zjemněná verze následného slova - pokálel.

Existuje-li ovšem alternativní vesmír, píší nyní alternativní Seznam Zprávy, kterak Di Stéfano vyvolával úžas v dresu Barcelony. Bez něj by Liga mistrů nikdy netleskala Realu.