Článek
Jsou lepší nápady než jet na konci července do vyprahlého Toskánska. Třeba vyrazit tam nyní na podzim, kdy v Itálii polevilo horko a o něco víc prší. I když my jsme to stihli ještě v létě a jako základnu jsme si proto zvolili přímořské Piombino.
Dá se tu vykoupat v moři a není to odsud daleko ke klenotům středověku a renesance, kvůli nimž jsme se do Itálie trmáceli přes 1300 kilometrů.
Italům blinkry nic neříkají
Do Piombina jsme cestovali přes Rakousko a Brennerský průsmyk, obklopený zelenými lesy a pastvinami. Jednodenní známka na rakouskou dálnici stála ani ne 250 korun. Navíc jsme zaplatili ještě tři stovky za průjezd Brennerským průsmykem.
Pak nás čekaly ještě další poplatky. Italové vybírají na svých dálnicích mýtné, které lze označit za „mastné“. Zhruba 600 kilometrů z Brennerského průsmyku do Piombina odlehčilo naší peněžence takřka o tisíc korun.
Závěrečnou fázi jízdy jsme absolvovali už po bezplatné rychlostní komunikaci směrem na Livorno. Zde je ovšem nezbytné omluvit se českým silničářům, na něž tolik nadáváme. Trasa připomínala místy rozbitou silnici třetí třídy někde v Podkrušnohoří. Hrboly, vyjeté koleje a díry v asfaltu, návdavkem výrazně užší předjížděcí pruh než v Česku.
Krajina Toskánska je úzce spojena i s vínem.
Renesance, víno i lyžování
Toskánsko leží ve střední Itálii a jeho břehy omývá Tyrhénské moře, součást Středozemního moře. Skládá se z deseti provincií a hlavním městem je Florencie. Má rozlohu bezmála 23 tisíc kilometrů čtverečních a žije v něm zhruba 3,7 milionu obyvatel. Proslavilo se během italské renesance, památky se tam ale zachovaly rovněž z etruské a římské doby.
Pokud se týká varovných zpráv o temperamentních italských šoférech, jimž jsou prý dopravní předpisy pro legraci, řekl bych, že nejsou o moc horší než Češi. Jen auta by se mohla v Itálii vyrábět bez blinkrů, jelikož je tam většina místních řidičů nepoužívá.
Když jsme šťastně dorazili do cíle, zásoby jsme doplnili ve městečku Venturina Terme, kousek od Piombina, kde se nacházejí termální lázně. Potěšilo nás, že ceny v obchodě se příliš nelišily od českých.
Z Piombina je někdy vidět až na Korsiku
Než jsme vyrazili někam dál, první výlet za památkami jsme podnikli do centra Piombina. Toto město s 30 tisíci obyvateli patří k nejdůležitějším italským přístavům. A do jeho podoby se zapsal i renesanční génius Leonardo da Vinci.
Podobně jako v jiných místech i tady platí: čím blíže k centru, tím méně volných míst na parkovištích a více peněz za ně. Nám se podařilo najít útočiště na bezplatném parkovišti u přístavu s průmyslovou zónou. Na hlavní náměstí jsme došli jen asi za deset minut.
Nejhezčí část města se rozkládá na pobřeží kolem opevnění a novogotického kostela Neposkvrněného početí s přilehlým františkánským klášterem. Nedaleko od něj se do Tyrhénského moře, které je součástí toho Středozemního, zakusuje kus pevniny. Připomíná jazyk a kdysi na něm vystavěli náměstí Piazza Bovia.
Když se vzduch dokonale vyčistí, je odtud výhled až na francouzskou Korsiku. Na náměstí stojí maják a kdysi mu vévodila nedobytná středověká pevnost Rocchetta, zbouraná po první světové válce.
K vodě padají směrem od města prudké útesy, nad nimi a pod nimi se vine promenádní cesta. Za mořskou úžinou se rýsují obrysy ostrova Elba, na němž Napoleon Bonaparte strávil po porážce v bitvě u Lipska necelých deset měsíců vyhnanství.
V historickém středu Piombina se vyplatí dojít před krásnou renesanční radnici s věží nebo ke středověkému domu s děleným oknem. Nedaleko od pobřeží zaujme mohutný hrad.
V centru Piombina skoro zakopáváte o turisty a v restauracích v půvabných uličkách není před západem slunce jednoduché sehnat stůl. My jsme si udělali jasno ohledně prvního italského jídla s pomocí internetu. Online průvodce nám doporučil pizzerii v širším centru města a byl to vynikající tip. Nejlevnější velikánské pizzy začínaly na 150 korunách, nejdražší stály kolem tří stovek. Chuť měly báječnou. Čtvrt litru osvěžujícího domácího bílého vína vyšlo na 50 korun.
Chrám má barvu jako křídla racka
Naším dalším cílem byla vnitrozemská Siena. K cestě tam namotivovala mou paní dobrodružná kniha Návrat Medicejů, jež barvitě popisovala krásy středověkého města.
Na cestě autem do Sieny jsme od moře nastoupali pěkných pár set výškových metrů. V horách v noci vydatně pršelo, na rozdíl od Piombina, kde spadlo pár kapek. Ale i na zalesněných kopcích panovaly po dešti třicítky. Cedule varující před sněhem na silnicích působily zvláštně.
V Sieně jsme hladce našli velké záchytné bezplatné parkoviště pod městskými hradbami a obsadili se štěstím jediné volné místo. Do centra jsme dokorzovali zakrátko.
Zastavili jsme se u mohutného gotického kostela San Domenico z 13. století, od kterého se otevírá nádherný výhled na vyvýšené historické jádro města. Nad ním vyčnívá největší chrám v Sieně, bělostný jako křídla racka. Od poloviny 13. století zdobí náměstí Piazza del Duomo a nese jméno Santa Maria Asunta. V Itálii se najde jen málo podobně úchvatných církevních památek.
Siena se vyhnula bombardování
Siena se dochovala ve středověké podobě díky skutečnosti, že ji během druhé světové války nezasáhlo bombardování spojeneckých vojsk. Město s více než 50 tisíci obyvateli se stalo památkou UNESCO v roce 1995. Charakteristické jsou pro něj budovy z cihel, což vyplývá z dostatku vhodné hlinité půdy v okolí. V Sieně založili v roce 1240 jednu z prvních univerzit v Evropě s výukou medicíny a práva. Do historického jádra města se vchází několika branami.
Nejkratší cesta ke katedrále vedla mezi starobylými budovami a náměstíčky. Byla nejrušnější ulicí v celém městě, ale působila pořád výrazně méně hekticky než třeba turisticky „provařená“ Karlova ulice v Praze.
V úzkých postranních uličkách jsme se nemuseli obávat tlačenice ani v nejmenším. Kávu a víno jsme si dali v historických kulisách poklidného nádvoří se studnou a sochami a freskami na zdech a stropech.
Ceny za posezení v mimořádně romantickém zákoutí převyšovaly pizzerii v Piombinu. Ale bylo to pořád podstatně snesitelnější než restaurace na velmi atraktivním náměstí Piazza del Campo, kde za špagety carbonara dáte 400 korun a za dvě deci piva více než stovku.
Tomuto náměstí vévodí gotické Palazzo Publicco, cihlový palác z přelomu 13. a 14. století. Na jeho levé straně se vypíná do výšky přes 100 metrů věž Torre del Mangia, vystavěná před polovinou 14. století. Na náměstí se snoubí gotika s renesancí, reprezentovanou palácem Piccolomini z 15. století.
Protože je Siena mezi památkami UNESCO, potkali jsme se tam s podstatně větší škálou národností než v Piombinu u moře. Slyšeli jsme francouzštinu, angličtinu, slovinštinu a rozpoznali rovněž japonské a čínské turisty.
Vzhůru na Středověký Manhattan
Jelikož jsme prohlídku Sieny zvládli svižně, v podvečer jsme se ještě vypravili do San Gimignana, další toskánské perly. Pevnostní město na náhorní rovině rovněž účinkuje v románu Návrat Medicejů.
Moje paní mě upozornila, že se San Gimignanu přezdívá Středověký Manhattan. Důvodem jsou vysoké obranné věže ve tvaru hranolů. Svým tvarem se neliší od severoamerických mrakodrapů.
Nejvyšší z věží se přimyká ke dvoupatrovému paláci Comunale, vybudovanému pro slovutnou městskou radu. Jmenuje se vcelku pochopitelně Torre Grossa (Velká věž) a sahá do výšky 54 metrů. Ve 14. století dokládalo město svou sílu a nedobytnost 72 věžemi. Kdokoliv nějakou strhnul, musel vybudovat novou. Žádná však nesměla být vyšší než Torre Grossa. Dnes jich vyčnívá vysoko nad okolní domy už jen čtrnáct.
San Gimignano založili Etruskové
Dějiny San Gimignana se začaly psát díky Etruskům nejspíše ve 4. století před naším letopočtem. Na místě současného města založili osadu Velathri, pojmenovanou podle bohyně lesů. Sangimignanské muzeum schraňuje z etruské éry archeologické nálezy, keramiku a fragmenty kamenných sarkofágů. V období antického Říma nahradilo etruskou osadu sídlo Silvia.
Zaparkovat v San Gimignanu bylo mnohem komplikovanější než v Sieně, což vyplývalo z jeho polohy na kopci. Chvíli jsme čekali před závorou parkoviště, než se uvolnilo místo. Parkovné za první dvě hodiny vycházelo na 125 korun, za každou další hodinu požadoval automat 50 korun. Celodenní lístek stál 375 korun.
Stálo to však za to, večer v San Gimignanu nám připadal pohodový, návštěvnost byla navýsost snesitelná. Na prostorném nádvoří za hlavním náměstím jsem narazil pouze na dva milence v něžném objetí. V hezkém kostele právě končila bohoslužba a ani jeho okolí nepřekypovalo lidmi.
V jedné z ulic se nacházel krámek s chloubou Toskánska, jemnými červenými víny s ovocnými bukety. Za sympatickou cenu jsem si koupil dvě „sedmičky“ a ještě na ně dostal dárkovou kazetu.
Toskánsko umí být i dosti vyprahlé.
Skvělá večeře s komickou vložkou
Město jsme opustili před setměním a na cestě do Piombina jsme hledali nějakou příjemnou restauraci, kde bychom úlevně spočinuli po prochozeném dni. Jeli jsme ale zpočátku převážně pustou krajinou, a když jsme někde narazili na lidská sídla, hostince jsme si nevšimli. Naše nervozita vyvolaná hladem a žízní se stupňovala. Až po čtyřiceti minutách se před námi naštěstí rozsvítila „zahrádka“ v malém městečku.
Jedním slovem nádhera. Až na jeden malý detail: my jsme neuměli italsky a číšnice ve vrcholném středním věku jiným jazykem nemluvila. Nejdříve nám donesla místo čtvrt litru vína džbánek s celým litrem, což po oboustranném využití posunkové řeči bryskně napravila. Další nápoje pak už servírovala správně.
Na objednávku podle italského jídelního lístku moudře rezignovala a dopravila před nás černou tabuli s velkými názvy pokrmů. Zapíchli jsme k nim prsty a blahořečil jsem si za výběr makarónů s velkou dávkou sardelové pasty. Za necelých 300 korun jsem si užil kulinářské rozkoše. Zpátky do Piombina jsme dojeli asi za hodinu.
Jedna žena za druhou podpírá věž v Pise
V den odjezdu zpátky do Česka jsme vyrazili ještě do Pisy. Stručně řečeno – jedna věž tam byla opravdu šikmá jako ústecký kostel po bombardování na konci druhé světové války. Dojem z úchvatných renesančních skvostů nám jen trochu kazila teplota ve stínu 35 stupňů spolu s mraky turistů na přístupové cestě od obřího parkoviště.
Kromě dojmů z krásné architektury ve mně utkvěl všudypřítomný obrázek. Mnoho žen se před šikmou věží fotilo tak, aby vyvolaly dojem, že ji podpírají. Tyto směšné okamžiky přitom zachycovali na mobilech jejich zcela rezignovaní partneři.
Z Pisy jsme už pokračovali rovnou domů do Jizerek, ale se zastávkou v Dolomitech. Abych potěšil mou paní, učitelku češtiny, zvolil jsem pro přenocování italské Tyrolsko, kde trávil vyhnanství náš jedinečný literát Karel Havlíček Borovský.
Přímo v Brixenu ale volné pokoje neměli, tak jsem zarezervoval ubytování v rezidenci Bergblick nad městem. Podle údajů na rezervačním serveru byla od něj vzdálená 7,5 kilometru. Ale leda tak vzdušnou čarou, poněvadž jsme z Brixenu stoupali autem do 1700 metrů nad mořem bezmála 25 kilometrů.
Bergblick (Výhled na hory) nicméně dostál svému názvu. Přímo z balkonu jsme pozorovali nádherně rozeklané tyrolské velikány. Stihli jsme ještě dobrou večeři a zvesela si povídali se servírkou. Na rozdíl od kolegyně ve vnitrozemí Toskánska zvládala tři jazyky – kromě italštiny i němčinu a angličtinu.
