Týrá děti Barnevernet, nebo rodiče? Vítězný film z Cannes to nechá na divácích

Oslavy před budovou školy jsou v plném proudu, když se na nedalekém fjordu strhne lavina. Sníh se rychle valí dolů - k bezstarostně slavícímu davu norských dětí a rodičů. „Zachovejte klid! Všichni známe postup,“ hlásí do mikrofonu ředitel Mats. Když poslušně odcházející skupinu lidí přikryje vrstva sněhového mračna, nikoho to nevzruší. Takhle to přece má být.

Rumunský režisér Cristian Mungiu ukazuje ve filmu Fjord, který tuto středu v rámci akce Tady Vary uvedou desítky kin po celé zemi, zdánlivě neomylný, progresivní systém norské společnosti, reprezentovaný lidmi jako Matsem. Proti němu stojí konzervativní rodina hluboce věřících migrantů, jež se místním pravidlům nedokáže nebo nechce přizpůsobit.

Kdo je v právu, komu je křivděno, a kdo se ve Fjordu stává tyranem, na to Mungiu nedává jasnou odpověď. Naturalisticky laděné drama nechává stanovisko zcela na divákovi. Chladný odstup vynesl Cristianovi Mungiu, který se před svou filmovou kariérou živil také jako novinář, již druhou Zlatou palmu na festivalu ve francouzském Cannes.

Nový život Mihaie a Lisbet Gheorgiuových, rumunsko-norského páru hraného Sebastianem Stanem a Renatou Reinsve, vypadá první dny v nové zemi idylicky. „Žádný strach,“ opakuje ředitel jejich nejstarším dětem Elie a Emmanuelovi před novou školou. „Tady jsme všichni sousedé,“ doplňuje entuziasticky kolegyně Frida.

Trhliny v soužití se nejdřív jeví jako drobnosti. Třeba v podobě křesťanských písní, které mají noví členové komunity zakázáno hrát na klavír v prostorách školy. Na druhou stranu u Gheorgiuových doma zase platí zákaz poslouchat moderní hudbu. A když se některé z dětí zapomene pomodlit, následuje trest v podobě ztráty bodu.

Opravdový konflikt přichází o něco později. Nenápadně - jako se sesouvá vrstva sněhu nahoře na fjordu. „Vyšetřování? Stalo se něco dětem?“ ptá se Lisbet svých nových sousedek, které jedno všední odpoledne přicházejí na návštěvu s podivnou zprávou. „Ne, vyšetřování se týká tebe,“ odpovídá asertivně Frida, zatímco za oknem je slyšet křik hrajících si dětí. Objevilo se podezření na fyzické týrání. „Máme fotky jejich modřin. My věříme dětem. Říkaly nám to samy,“ dodává Gunda, pracovnice norského státního úřadu pro sociálně-právní ochranu nezletilých známého pod jménem Barnevernet.

Jedna z nejvýraznějších scén filmu ukazuje, co všechno dokáže subtilně pojatá režie Cristiana Mungiua zachytit. V jeho nedávném profilu otištěném magazínem deníku The New York Times popsal střihač Mircea Olteanu, že naturalismus režisérových snímků jen kamufluje intenzivní cit pro detail. Aby dosáhl kýženého výsledku, filmař, který si z Cannes odnesl cenu už v roce 2007 za drama 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, klidně opakuje scénu třicetkrát.

Kameru nenechá Mungiu nikdy přiblížit do detailu tváře. I ve zlomové scéně Fjordu si zachovává odstup. Od Renate Reinsve, stejně jako od dvou žen přesvědčených, že jednají v zájmu ohrožených dětí. Postup je jasný. Bude třeba všechno prošetřit. A děti, samozřejmě, alespoň na čas, od rodičů odebrat.

„Musíte takhle mluvit? Můžeme mluvit jako lidi?“ zoufale naléhá Lisbet. Frida klidně upije ze šálku čaje. Za oknem se třepotá norská vlajka.

Fjord má odměřený tón, přesto v něm zůstává dost místa pro symboliku. Leitmotiv laviny ostatně sám režisér popsal jako metaforu pro nebezpečí vznikající z nevyřešených společenských tenzí. „Vtrhne do našich opravdových životů a všechno smete,“ řekl před několika dny v rozhovoru.

V něm dále mluvil o tom, že přestože si uvědomuje „limity konzervativních hodnot“, trápí ho způsoby, „jakými progresivní hnutí začalo diktovat společenské normy a zároveň maří debatu“.

Fjord může místy připomínat dánský snímek Thomase Vinterberga Hon, nedávno zinscenovaný pražským Divadlem Na zábradlí. Učitel na malém městě je v něm obviněn ze sexuálního zneužívání nezletilé dívky, ovšem morální odpovědnost spoluobčanů, sousedů i dlouholetých kamarádů tu rychle mutuje do podoby paniky a z touhy po spravedlnosti se stává lynč.

Příběh Cristiana Mungiua má ale mnohem blíže k dalšímu úspěšnému snímku z Cannes, francouzské Anatomii pádu. Film z roku 2023 o podezřelé smrti v problematickém manželství s excelentní Sandrou Hüller v hlavní roli, který bodoval i na Oscarech, diváky pravidelně znejisťoval ve chvíli, kdy začínali být neochvějně přesvědčení o pravdě jedné či druhé strany.

Podobně jako tento snímek režisérky Justine Triet se i Mungiův Fjord mění na soudní drama. Nejde v něm ale o procítěné monology obhajoby či plamenné řeči žalobců. Boj o spravedlnost tu probíhá ve vší tichosti, nenápadně a zdvořile, zatímco za prosklenými stěnami jednací síně svět pokračuje jako dřív. Zástupci znepřátelených stran si po skončení procesu zdvořile podají ruku a dokonce si blahopřejí.

Nakonec je to divák, kdo si k soudu přináší odpozorovaný důkazní materiál a musí rozhodnout o vině, či nevině. Je na něm, jestli se nechá frustrovat zdánlivě nelidským chováním norských úřadů, nebo ho víc znepokojí scény, v nichž Sebastian Stan a Renate Reinsve příliš popustí uzdu frustraci a vzteku, případně pasáže, kde se místní náboženská komunita jeví plná tmářství a zpátečnického myšlení.

Může to vypadat, že progresivní systematičnost Barnevernetu a náboženská upjatost od sebe ve filmu nemůže být vzdálenější - přesto existuje věta, na které se obě znepřátelené strany shodnou. „Děláme to v zájmu dětí,“ opakovaně tvrdí rodiče Emmanuela a Elly, ale i úřednice sociálky. Ve snímku plném otázek se ale těch nejmladších nikdo na nic neptá.