Recenze: Někdo vraždí špiony. Nová řada Slow Horses je možná nejnapínavější

Když agenti britské kontrarozvědky MI5 selžou a stanou se pro své vedení přítěží, nedostávají výpověď. Končí v odkladišti jménem Slough House, kde jsou zahrnováni prací tak nudnou a bezvýznamnou, že přicházejí o zbytky ambicí i chuti do života. Alespoň tak to chodí v seriálu Slow Horses podle knih Micka Herrona, který právě pokračuje již šestou sérií.

Kolektiv odpadlíků se však s podezřelou pravidelností zaplétá do situací, v nichž úspěšnější kolegové z centrály selhávají. Ne proto, že by se pod maskami ztroskotanců skrývali geniální špioni. Spíš umějí improvizovat, znají své slabosti a v krizi se nebojí uchylovat k metodám, které příručky MI5 neobsahují.

Nad oddělením Pomalých koní bdí – nebo spíše poklimbává – Jackson Lamb, prošedivělý špion v podání Garyho Oldmana. Jeho vztah k osobní hygieně a kultuře stolování se od premiéry první řady v roce 2022 nikam neposunul. Dny i noci tráví v kanceláři, stůl má pokrytý špinavými obaly od jídla a čistou košili považuje za projev snobismu. Kromě přesně mířených urážek ze sebe vypouští také zvuky svědčící o dlouho neřešených zažívacích potížích.

Lambova vulgarita ale není jen projevem rezignace na dobré mravy. Nadřízené i protivníky odzbrojuje právě tím, že odmítá respektovat protokol. Čím zanedbaněji působí a čím hůř se chová, tím snáz lze přehlédnout, že většinou přemýšlí několik tahů napřed.

Jeho protipólem je River Cartwright. Zbrklý, ale schopný agent hraný Jackem Lowdenem se dosud nevzdal představy, že ze Slough House se jednou dostane zpět do centrály. Zatímco Lamb už nikomu nic dokazovat nepotřebuje, River pořád touží po uznání. Při snaze jednat správně mu však opakovaně komplikuje život vlastní impulzivnost a smůla.

River je proto přirozeným průvodcem šestou řadou, která se výrazněji obrací k minulosti a nevyřízeným účtům. V první epizodě špion vybírá fotografie na pohřeb svého dědečka Davida, jenž zásadně formoval jeho představu o této branži. Smrt blízkého člověka vnáší do vyprávění melancholii, která v předchozích řadách nebyla tak výrazná.

Současně zkraje série dvojice zabijáků zavraždí Struana Loye, někdejšího Pomalého koně. Brzy vyjde najevo, že nebyl jediným cílem. Někdo začal systematicky likvidovat bývalé členy Slough House a zároveň po nich uklízí stopy. Jejich záznamy mizí z evidence MI5, až nakonec přestává oficiálně existovat i samotné oddělení. Jestliže dosud byli Pomalí koně pro své vedení neviditelní obrazně, teď je někdo maže doslova.

Lamb reaguje způsobem, který je mu nejvlastnější: přestává dbát na předpisy, všemi prostředky se snaží dostat současné i bývalé kolegy do bezpečí a zkouší zjistit, kdo útoky řídí. Stopy vedou k Rusku, starším operacím a Riverově otci – bývalému agentovi CIA. Do příběhu se vrací také kolegyně, kterou River od první řady považoval za mrtvou. Rodinná historie, pracovní minulost a staré křivdy se v nejlepší tradici špionážních thrillerů začínají proplétat a komplikovat, kdo stojí na čí straně.

River se nechce vzdát přesvědčení, že špionáž lze dělat poctivě a bez cynismu, který naopak k Lambovi patří stejně jako umaštěné sako. Jeho idealismus má ovšem tradičně hmatatelné následky. Běhá, padá, schytává rány a vrhá se do situací, z nichž ho často vytáhne spíš náhoda než brilantní plán. Dřív byl v Riverově fyzickém utrpení výraznější kus grotesky. Tentokrát převažuje bolest a únava.

Temnější tón se propsal i do obrazu. Režisér Adam Randall, který natočil všech šest epizod nové řady, a kameraman Eben Bolter používají anamorfní objektivy, širokoúhlé kompozice a vybledlejší barevnou paletu. Postavy se v záběrech často jeví menší a ztrácejí se v dešti, tmě a chladných interiérech. Pomalí koně jsou spíš pohlcováni okolím, než aby jej s odstupem glosovali.

Garyho Oldmana odlišné ladění nenutí hrát vážněji, spíš úsporněji. Hulvátství zůstává, jen je pod ním stále patrnější, že na lidech, které navenek považuje za bandu idiotů, mu záleží. Když je někdo začne systematicky zabíjet, pouští se bez řečí do akce. Náklonnost u něj nemá podobu povzbudivého slova, ale dobře načasovaného kopance do rozkroku.

Černý humor a odpor k sentimentu byly pro Slow Horses od začátku stejně důležité jako špionážní zápletka. To se nemění. Lambovy tělesné projevy a kousavé poznámky o myšlenkových pochodech na úrovni planktonu stále koexistují se situacemi, v nichž jde o život. S hrdiny se lze snadno ztotožnit i proto, že ani během operace nedokážou dát stranou otrávenost z kolegů, nadřízených a práce.

Vděčná skupinová dynamika ale v šesté řadě dostává méně prostoru. Kvůli zápletce jsou agenti častěji rozděleni a zároveň stále hnáni kupředu. Ubylo scén, v nichž se mohou navzájem provokovat, shazovat a neochotně doplňovat. V předchozích řadách přitom právě z těchto střetů lidské malosti se smrtelným nebezpečím vycházela značná část zábavnosti seriálu.

Neznamená to, že by šest čerstvých epizod za těmi předchozími zaostávalo kvalitou scénářů. Nová tvůrkyně série Gaby Chiappe převzala seriál po původním autorovi Willu Smithovi bez zaklopýtání. Jednotlivé díly nemají hluchá místa. Dvojice zabijáků postupuje od jednoho jména k dalšímu, manévrovací prostor se zmenšuje a jednotlivé linie se elegantně sbíhají.

Šestá řada Slow Horses je dosud nejsevřenější a možná i nejnapínavější. Jenže čím víc prostoru zabírá hon, tím se seriál stává přímočařejší a méně osobitý. Požehnáním Pomalých koní byl vždy fakt, že zaostávají: za očekáváním svých nadřízených, za představou bezchybného agenta bondovského typu i za tempem, které jim vnucuje svět úspěšných. Nová série je tak nepřekvapivě nejlepší ve chvílích, kdy jim dovolí na okamžik zpomalit.