Článek
Když se mluví o zadlužení veřejných financí, obvykle se řeší stát. A je proč. Jeho dluh od roku 2010 vzrostl z 1,3 na 3,7 bilionu korun. Obce přitom ve stejné době šly opačným směrem. Na konci loňského roku dlužily dohromady 70,7 miliardy korun, o 23 % méně než na vrcholu v roce 2013. Na bankovních účtech a termínovaných vkladech ale drží téměř 408 miliard, tedy skoro šestkrát víc, než dluží. Polovina z 6 254 obcí nemá žádný dluh. Vyplývá to z naší analýzy účetních výkazů všech obcí, které zveřejňuje Ministerstvo financí.
Obce jsou dnes nejzdravější částí českých veřejných financí. Pomohly tomu dvě věci. Sdílené daně přinášely obcím rok od roku více peněz a od roku 2017 platí pravidlo rozpočtové odpovědnosti, které dluh obce omezuje na 60 % průměru jejích ročních příjmů. Obce se naučily hospodařit konzervativně. Někdy až příliš.
Celkový obraz je příznivý, při bližším pohledu ale trochu bledne. Pokles dluhu táhnou hlavně velká města. Praha jej snížila za patnáct let o dvě třetiny. Praha, Brno, Ostrava a Plzeň dohromady nesly v roce 2010 téměř polovinu dluhu všech obcí, dnes je to 22 %. U menších obcí je to naopak. Obce do 5 000 obyvatel zvýšily dluh z 15,1 na 28,7 miliardy korun.
Neznamená to, že by malé obce hospodařily špatně. Půjčují si na konkrétní projekty a úvěrem často překlenují dobu, než dorazí dotace. Úvěr na stavbu, která bude sloužit padesát let, je zdravé zadlužení. Ani loňský nárůst celkového dluhu obcí o šest miliard korun proto není důvod k obavám.
Obce totiž loni investovaly rekordních 158,5 miliardy korun, o pětinu víc než rok předtím a téměř dvojnásobek roku 2010. Rekord je to ale jen v korunách. Spotřebitelské ceny od roku 2010 vzrostly o 67 % a stavební práce, které tvoří tři čtvrtiny obecních investic, zdražily jen od roku 2015 o polovinu. Reálně tak obce postaví přibližně stejně jako před patnácti lety.
Skutečná potíž malých obcí je jinde. Na větší investici často vůbec nedosáhnou. Tři čtvrtiny z 6 254 obcí mají méně než tisíc obyvatel. Typická obec s 200 až 500 obyvateli má na účtu zhruba 10 milionů korun a roční příjmy kolem 11 milionů. Nová mateřská škola, vodovod nebo čistírna odpadních vod ale dnes stojí desítky až stovky milionů. Úspory na to nestačí a pravidlo rozpočtové odpovědnosti takové obci dovolí půjčit si jen asi 6,5 milionu, aniž by překročila zákonný limit.
Zbývají dotace, jenže i u nich je potřeba spoluúčast, vyřízení žádosti je pro úřad s jedním nebo dvěma zaměstnanci skoro nad síly a kvůli formální chybě může obec o peníze zpětně přijít. Malé obce se tak dostávají do investiční pasti. Peníze na účtech mají, ale na větší stavbu nestačí.
Hlavní problém menších obcí tedy nevidím v dluhu, ale v omezených možnostech a schopnosti velké projekty vůbec připravit a dotáhnout. Malá obec má na úřadě jednoho nebo dva lidi a ti musí zvládnout přípravu projektu, povolování, odvolání, veřejnou soutěž i vyúčtování dotace. V posledních letech k tomu přibyly chybějící stavební kapacity a opatrnost bank.
Některé obce to řeší tak, že se jich na jednu stavbu složí několik, typicky na školu. I to má ale svá rizika. Výsledek je vidět na mapě. Na obyvatele investují nejvíc obce v Praze, na Vysočině a v jižních Čechách, nejméně v Ústeckém, Karlovarském a Moravskoslezském kraji, tedy právě tam, kde by nová infrastruktura byla nejvíc potřeba. Rozdíly se za patnáct let prohloubily.
