Článek
Hned po konci aktivní kariéry převzal slavný THW Kiel, německou házenkářskou extra značku, v jejímž dresu dominoval jako málokdo. V Lize mistrů triumfoval jako hráč i kouč. Zažil sezonu v Bundeslize, v níž se spoluhráči vyhráli všech 34 zápasů - to před nimi nikdo nedokázal a dost možná už ani nedokáže.
Z jeho velkolepé kariéry bylo v Kielu sedm hráčských a tři trenérské tituly, ve městě na severu Německa by mu klidně mohli postavit sochu. Ale stejně je teď Filip Jícha bez práce. Bohatýrské časy Kielu jsou pryč, poslední roky pracoval hlavně s mladými a po sezoně bez úspěchu ho odvolali.
„Nebudu lhát, čas, který jsem tím dostal, si hrozně užívám,“ říká v Praze nad kávou. „Cítil, že už to bylo za závitem, ale to nevidíš, když jsi v tom ponořený, až když trošku poodstoupíš. Ano, jsou dny, kdy chci už zase pracovat. Ale jindy si říkám: Užívej si to a nasávej tolik vjemů, co to jde.“
Proto se potkává s odborníky z jiných sportů, díky své kariéře zná i německá esa, třeba fotbalovou legendu Pera Mertesackera, nyní šéfa mládeže na tamním svazu. Přednáší, baví se s kolegy: „Extrémně mě baví názorová výměna s trenéry z různých odvětví. Z každé takové konverzace dostávám spoustu impulsů. Idea je jednoduchá: najít komunikační strunu a pak o ni brnkat nápady, co a jak dělají oni a u toho si říci, co by šlo použít na náš sport.“
Filip Jícha | Sport SZ
- Jeden z nejlepších házenkářů moderní éry, nejlepší světový hráč roku 2010.
- Narodil se 19. dubna 1982 ve Starém Plzenci, začínal v Plzni, pak hrál v Česku za Duklu Praha a první zahraniční štaci si zkusil ve švýcarském St. Gallenu, odkud přestoupil do bundesligového Lemga.
- Největší slávu si získal za THW Kiel, s nímž vyhrál dvakrát Ligu mistrů a sedmkrát německý titul v nejtěžší národní lize planety; má navrch i dva španělské tituly z krátkého angažmá v Barceloně.
- Kvůli vleklým zdravotním potížím ukončil kariéru, začal v Kielu jako asistent kouče a v pouhých 37 letech se stal hlavním trenérem. Získal tři německé tituly, ale letos byl po sedmi letech odvolán.
Díky svým zkušenostem z absolutně nejvyššího patra sportu proto může Jícha jako málokdo hodnotit, co v něm dnes vede k úspěchu.
Co to je?
Momentálně je největší umění držet s nastupující generací komunikační krok. Nastolení diktátorství a přísnosti toho, kam chceš jít, což můžeme popsat třeba jako oldschoolové trénování, už nefunguje.
Na vás ještě fungovalo?
Na mě ano, já jsem old school. Mě mohl trenér, vedoucí nebo manažer cíleně urazit a já jsem na něj byl naštvaný. A ne pro něj, ale pro sebe jsem mu tím spíš chtěl ukázat, že se plete.
A to je pryč?
Nejen ve sportu, i v širší společnosti. Když chcete mladé lidi namotivovat k totálním výkonům, musíte s nimi být na stejné hladině. Hodně s nimi mluvit a přesvědčit je o tom, že moje cesta a moje zkušenosti jsou o trošku větší než jejich. Že úspěch je víceméně stejný, jako byl před deseti či dvaceti lety, že i cesta k němu je podobná, jen vnímání této cesty je jiné. Jak se dostat k cíli, to je pro ně mnohem přesněji definovaný proces. Vidím to i u svých dětí.
Obě hrají házenou, vaše dcera už za českou juniorskou reprezentaci.
A extrémně potřebují vědět, proč co na tréninku dělají. Když s tím nejsou zajedno, tak přestávají. Jen řeknou: To nechápu. A to je ten rozdíl. Nám bylo řečeno: Děláš tohle. Ani jsem o tom nepřemýšlel a dělal jsem to s maximálním možným nasazením.
Impulzivní byl jako hráč – a je i jako trenér.
To ale přece pro trénování mění úplné základy.
Pokud se vám to nepodaří vysvětlit nebo jste z vysvětlování unavený a vynervovaný, tak se k cíli nedostanete. Jako pro mladého trenéra to pro mě bylo nejtěžší - definovat si balanc. Přinesl jsem jasné hodnoty a směr, jak chci, abychom jako organizace pracovali. Pak zjistíte, že sice nemáte ty nejlepší hráče, ale že dělají absolutní maximum, možná i proto, že jste je přinutil pracovat trošku pod oldschoolovou metodou. To bylo pro mě absolutně naplňující, i když jsme hned nevyhráli titul.
A onen balanc spočíval v čem?
Být trenérem házené v Německu je jako trénovat hokej v Česku, jste pod každodenním drobnohledem společnosti a my pracujeme s emocemi. Když nevyhráváte, jsou emoce těžké, i když z toho já sám můžu mít dobrý pocit. Záleží na tom, jak si to dokážete v hlavě sám srovnat a znova každé ráno přijít do klubu a říct: Jdeme touto cestou, ať už je pomalejší a strastiplná, protože na jejím konci chceme nejenom vyhrávat, ale vyhrávat takovým způsobem, který je opakovatelný. Ne to dělat stylem pokus-omyl. Pro někoho, kdo je dominantní a chce si všechno prosadit ihned, to bude s týmem mladých lidí o to náročnější. Podle mě je to na profesionálním sportu to nejtěžší vůbec.
Je dobře, že nová generace potřebuje vědět, proč něco trénuje? Je to špatně? Anebo to nemá žádné hodnotící znaménko?
Moje dcera začala hrát házenou až před dvěma lety a dala mi fantastické zrcadlo a zpětnou vazbu. Pochopil jsem, že do vysvětlování musím investovat energii, protože i to rozhoduje o tom, jestli budete úspěšný. Pokud to nezvládnete nebo ignorujete, úspěšný nebudete nikdy. Jako trenér, učitel, mentor.
My jsme chodili na pivo, teď funguje mnohem líp, když na trénink přivedete nutričního terapeuta. Tým si o tom povídá, pro kluky byla někdy přednáška o tom, co mají jíst, lepší teambuilding a stmelení než hospoda.
Doba trenérů-diktátorů je pryč?
Člověk hlavně musí být autentický, svůj. I když je povahou dominantní, může se snažit naslouchat, vysvětlovat, investovat energii jinak. Takhle to teď ve společnosti funguje. A všechno, co je mladé, mi přijde dobré. Klišé o tom, jak jsou mladí nevychovaní, je tu tisíce let. Když vidím, jak se moje dcera učí a jaké s tím má úspěchy, pochopil jsem, že její mozek funguje diametrálně odlišně, než fungoval můj, ona se dívá na film v jiném jazyce a u toho se učí matematiku, potřebuje takové impulzy. To mě nejvíc baví a fascinuje: přizpůsobit se skupině mladých lidí a udělat jim to zajímavé.
Jen mi z toho vychází, že trénování je najednou těžší. Příprava a odbornost zůstaly, k tomu ale přibylo kvantum komunikace.
Je to časově náročnější, ale zaplaťpánbůh, že se trenéřina mění. Nejlepší trenéři dneška zdaleka nejsou ti, co ovládají taktiku, ale ti, kteří dokáží přesvědčit tým. I když to někteří zvládnou jen s určitou skupinou lidí a po výměně jednoho nebo dvou lídrů se to i jim zboří jako domeček z karet. Často to vidím právě ve fotbalovém prostředí, kde někdo pracuje systematicky, staví hierarchii, potom ale nemá dva zápasy výsledky, vyhodí ho a celé to začnou stavět znovu. A je to nekonečný příběh.
Co vás láká teď?
Zkusit trénovat nějakou reprezentaci, kde něco stavíte, ale nemůžete si nikoho koupit, jen se od píky snažíte pracovat s tím nejlepším, co v dané zemi je - pokud tedy nevezmete velmoc typu Francie nebo Dánska. Přesvědčit lidi, že se to dá dělat jinak, to bych si moc rád zkusil.
I u české reprezentace?
Ne, to zatím ne.
Kvůli všem okolnostem, které by to přinášelo?
Jednak to kluci, kteří národní tým vedou, dělají opravdu dobře. Ale také by očekávání byla enormní. Já si totiž myslím, že když přijde k nároďáku trenér z jiné země, má mnohem větší dopad na sportovní stránku, protože nemá nohy namočené v bažině. A to nemyslím negativně, ale fakticky. Bažina je něco, co tě stahuje dolů. Všichni máme ve své zemi vazby, jsme propojení, jenže systematická práce a emocionální výsledky jsou dvě odlišné věci. A jakmile pracuješ jenom pro emocionální výsledky, nikdy nebudeš mít úspěch. Jeden týden dole, druhý nahoře, pokus a omyl. Je mnohem jednodušší někam přijet a jen pracovat a trénovat a nenést si na zádech batoh z minulosti.
Házená globálně roste, šel byste do světa? Do Egypta, do Argentiny, do Japonska?
Určitě. Jsem světoběžník, moje rodina to ví, jsem tomu otevřený. Ale taky moji agenti ví, že do prosince nemají nic brát na klubové úrovni. Říkám jim: Zavolej mi jen tehdy, pokud se ozvou velikáni.
A ozývají se?
Ti mají trenéry vyřešené - a je to dobře. Z reprezentací jsem dostal pár nabídek, ale popravdě jsem odpovídal: Jestli mě chcete rychle, nezvládnu to, ještě to nedám. Ještě je brzo. I lidé z jiných sportů mě odrazují: Neber nic hned. Odpočiň si, mentálně i fyzicky. A já dotankovávám energii.
Je vám pořád jen 44 let, vnímáte to jako výhodu?
Stoprocentně cítím, že jsem na vrcholu sil. I když už někdy jdu v Praze radši do divadla než na pivo, protože když si dám čtyři, nejsem druhý den moc použitelný (směje se). Nechci to nechat kolem sebe proplout. Chci, aby byl můj mozek v napětí, abych přemýšlel a hledal cesty, co chci dělat. Nedávám si žádné limity. Nejenom že chci, já potřebuju pracovat.
Byl jste vyhlášen nejlepším hráčem světa, jsou vaši dnešní nástupci ještě lepší? Třeba bundesligové duely připomínají chvílemi až klání robotů.
Jsou daleko atletičtější, mnohem víc než my. Taky mnohem víc dbají na svoje tělo. Za nás fungovalo to, že když jsi potřeboval tým nějakým způsobem probudit z letargie a stmelit patnáctého hráče s prvním, bylo nejlepší jít do hospody, na party, zatancovat si. Protože druhý, třetí i čtvrtý den si o tom všichni povídali, pak se mezi sebou zdravíš úplně jinak, hierarchie se zatřepe, sedne si to dohromady. To kluci momentálně ani nepotřebují.
Filip Jícha při oslavách titulu s německým Kielem. Už jako trenér, jako hráč to zažil dokonce sedmkrát.
Ani nechtějí?
Já jsem třeba řekl kapitánovi: „OK, zítra nebudeme trénovat, když dneska půjdete všichni ven. A jsi za to zodpovědný. Pokud nepůjdete všichni, trénujeme normálně.“ No a kapitán za tebou přijde a povídá: „To je strašně těžké, tři kluci nechtějí jít.“
Pardon, přijde mi to až neuvěřitelné.
To je neuvěřitelné. Ale říkám mu: „Chápu, těžký, jenže to je tvůj problém.“ Pak mi povídá, že je přemluvil. Ale s tím, že kluci tam večer sedí a ptají se: „Už můžeme jít domů?“
Nepřichází tím o něco nenahraditelného, o sbližující zážitky?
Musíte to nahradit jinými věcmi. Je třeba zajímá, jakým způsobem trénují, veškeré know-how. A v tom jsem já vždycky omezený, vím, co umím i co neumím a rozhodně neztrácím čas, abych to, v čem jsem špatný, dokázal dostat na průměrnou úroveň. Radši budu maximálně dobrý ve svých silných stránkách. Takže momentálně je nejlepší přivést jim na trénink externího člověka a nechat je několik hodin pracovat s někým jiným.
Typově mentálního kouče, odborníka na stravu a podobně?
Cítím, že to tak je. My jsme chodili na pivo, teď funguje mnohem líp takovýto způsob. Tým si o tom povídá, pro kluky byla někdy přednáška o tom, co mají jíst, lepší teambuilding a stmelení než hospoda. Protože oni jsou cílevědomí a chtějí být lepší. Když za nás někdo dostal dar být dobrý, možná to bral až automaticky. Tihle kluci se všemu maximálně věnují, i to zvedá úroveň. Základní level kvality je stoprocentně vyšší, než byl za nás.
Když jste to zmínil, v čem si připadáte špatný?
Ty jo, tam je věcí! Stoprocentně komunikace, která je zásadní, ale není rozhodně moje silná stránka. Taky netrpělivost.
A vaše silné stránky?
Řekl bych, že pracovitost. Vnímám, že můžu být ještě lepší, protože pak mnohem rychleji dosáhnu úspěchu. Ale vždycky můžu být pracovitější. Jsem puntičkář a neodejdu z kanceláře, dokud nemám hotovo, na druhou stranu vidím, že někteří pracují ještě víc. Že jsou v hale od šesti do dvaceti tří, zatímco já jen od devíti do dvaceti dvou.
Pracujete s elitními sportovci, s výjimečnými mladými lidmi. Otázka, kterou slýcháme pořád: Je nastupující generace pracovitá?
Je. Za mě je to pak jen na jejich šéfovi, protože pokud máte z dvaceti lidí dva až tři nepracovité, třeba z řad starších, tak je dokážete ještě trošku zlomit. Pokud jich bude šest, sedm, může to naopak ty mladé a vyjukané zastavit. Já jsem to vyřešil ve svých očích šalamounsky. Když jsem viděl, že se mladší trochu bojí, protože starším už se tolik nechce a ani to nepotřebují, starší hráče jsem na některé tréninky nebral: „Máte volno, nemusíte chodit. Můžete přijít, ale pak budete dělat to, co ostatní.“ A viděl jsem hned změnu nastavení. Protože mladší kluci se najednou mohli ukázat.
