Fígl, nebo šílenost? Běh v pantoflích se posouvá k honu za rekordy

Zápis v Guinnessově knize rekordů nyní pokořil ruský atlet Iskander Jadgarov. Do finiše 42kilometrové tratě v Berlíně se v crocsech dostal bez tří sekund přesně za dvě a půl hodiny. V tempu tří minut a 33 sekund na kilometr. Zhruba na úrovni světových maxim před sto lety, kdy běžci absolvovali maraton v těžké kožené obuvi.

„Tohle doma nezkoušejte,“ vyzval pak všechny následovníky na sociálních sítích. „Maraton bolí, ale maraton v crocsech bolí dvojnásob.“

Jeho příběh ovšem nejde dohromady s jedním z průkopníků netradiční disciplíny. Američan Benjamin Pachev, tehdy osmnáctiletý student z Utahu, zaběhl v roce 2017 půlmaraton v Indianapolis za 71 minut. Později si osobní maximum vylepšil ještě o pět minut. A zaujal například magazín Time, televizi Fox i populární běžecký časopis Runner’s World.

S dalšími deseti sourozenci totiž patří do rodinného klanu, který běhal odmala, šest dní v týdnu. Otec Sasha Pachev zjistil, že právě lehká pěnová obuv, kterou jeho první děti i přes varování na běhání nosily, představuje při pořizování tolika párů bot skvělou alternativu vedle podstatně dražších běžeckých kousků. Běhání v crocsech přirovnal k běhu naboso v trávě, charakteristické otvory k příjemným větráčkům. Najednou je v rodině začali využívat všichni.

„Určitě to nejsou běžecké boty, zvlášť ne na dlouhé vytrvalostní běhy. Že v tom někdo zaběhne i maraton, ještě neznamená, že je to optimální,“ namítá však pro Seznam Zprávy Miloš Barna, ortoped a vedoucí pražské rehabilitační kliniky Barna Medical. V nedoporučujícím stanovisku se shoduje také s kolegy ze světa.

Boty z materiálu pojmenovaného croslite existují od roku 2002, takřka čtvrtstoletí. V angličtině se jim s ohledem na tvar říká foam clogs, neboli pěnové dřeváky. Stejně jako ze dřeva vyráběné boty mívají široké špičky, které prstům zajišťují pohodlí, a otevřenou patu.

„Kvůli tomu je ale pata volná, chybí fixace a noha není stabilní,“ popisuje Barna. Ani otočný pásek, který lze dát za patu do takzvaného sportovního módu, jak se s nadsázkou říká, nežádoucím pohybům nezamezí. „Navíc je tam volnější kotník, liší se dopad i odraz nohy. Zapojení svalů a jejich prodloužení je pak taky jiné. A hrozí riziko přetížení chodidla.“

Například prsty se často nepřirozeně a přitom reflexivně krčí proti podkladu, aby se bota neuvolňovala. I další svaly pracují jinak než v klasické pevné běžecké obuvi a unavují se rychleji. Bérce, lýtka i klenba trpí, stejně jako achilovka, která se s volnější patou vyrovnává odlišným napínáním.

„Dělají se záněty achilovky, často se tvoří zánět pod patou,“ zmiňuje Barna takzvanou plantární fasciitidu. Ta vzniká po nadměrném dráždění vazivových tkání (fascií) spojujících prsty s patou, které zároveň podpírají a spoluutváří klenbu nohy: „V případě starších úrazů navíc může trpět i koleno nebo kyčle. Obecně si myslím, že celý mechanismus není pro opakované běhání optimální.“

Díky materiálu ze speciálně uzavřené pěnové buněčné pryskyřice, v níž nepropustné vrstvy oddělují maličkaté bublinky vzduchu, boty nesají vodu jako houba, rychle se vracejí do původního tvaru a zároveň si zachovávají lehkost i měkkost. Jenže nohu neochrání před tak tvrdými dopady, jaké obnáší běh na silnicích při městských maratonech.

Což jasně dokládá i vývoj rekordu, respektive jeho držitelé, kteří se o něj poslední dva roky přetahují. Takřka u všech níže zmíněných časů platí, že jsou zhruba do deseti až patnácti minut za maximy jejich majitelů v běžecké obuvi. Třeba Jadgarovův osobní rekord z tři roky starého maratonu ve Valencii činí dokonce dvě hodiny, 14 minut a sedm sekund.

„Musel jsem si v první půlce nahnat nějakou rezervu, protože jsem věděl, že v druhé části se křečím a bolestem v nohou nevyhnu. Od 28. kilometru už jsem střídal běh s chůzí, za sebou mám přitom dvanáct maratonů, při nichž jsem pěšky nikdy nešel,“ napsal na svůj Instagram britský nadšenec Tommy Trees, který byl rok rekordmanem, než jej těsně předstihl krajan Harley Smith.

Další Brit, youtuber Chris Howett, předloni naříkal, že si připadal, jako by ho někdo bodal zespod do chodidla. Na levé noze se mu udělal puchýř, přičemž cítil bolest v intenzitě, kterou si ani nedokázal představit. A podobně si stěžovali i další.

Ne tak zmiňovaný Pachev: „Lidé se na mě udiveně dívají a ptají se, co sakra dělám. Ale tak ohromení jsou jen proto, že nedokážou myslet nekonvenčně, mimo zajeté koleje.“

Američana od ostatních odděluje jeden klíčový aspekt – zvyk. Ač je pro někoho demotivující sledovat na závodech soupeře, který ho předbíhá v crocsech a nevyužívá žádné drahé vybavení s karbonovými pláty nebo efektivní tlumicí pěnou, představuje to především křiklavý důkaz, že obuv není klíčovým aspektem.

„Je důležitá, ale ne nejdůležitější,“ upozorňuje Barna. „Jako na jiné boty si člověk i na tuhle musí zvyknout. Být v nich delší dobu a pracovat s nimi. Ano, když do crocsů přejde někdo, kdo jinak běhá v odlišné obuvi, klidně si může způsobit mikrotraumata i vážnější úrazy. Nakonec to ale nemusí platit jen pro ně.“

Americký běžec Benjamin Pachev v crocsech mezi účastníky maratonu v Indianapolis:

Totéž lze vztáhnout na drahé běžecké boty. Každý člověk je originál, každému může padnout jiná obuv. Rozhodujícím faktorem tak zůstává genetika. A vedle ní fakt, jak s vrozeným genetickým potenciálem každý jedinec pracuje.

Perfektní případ lze najít i na příkladu etiopského atleta Abebeho Bikily, který na olympijských hrách 1960 v Římě zvítězil, ačkoli běžel bos. K vítězství ho ale spíš než holé nohy donesly trénovanost, běžecký styl, rozvržení sil a svalových vláken.

Je možné, že Pachev si zejména kvůli opakovaným a hůře tlumeným nárazům zadělává na budoucí zdravotní problémy. Nebo že kdyby běhal odmala v pevných botách, dosahoval by ještě lepších časů. Dokonce je to i pravděpodobné. Crocsy mu ale patrně sedí.

„Stejně jako neexistuje jeden univerzální ‚ideální běh‘, domnívám se, že stejné to je i s botami. Každý jsme jinak stavěný, roli hrají třeba osy nohou, dřívější úrazy a podobně. Nikdy podle mě nelze na sto procent říct, že ‚tahle bota je pro tebe jako stvořená‘, tak to nefunguje. Nejlepší způsob, jak snížit počet zranění a optimalizovat výkon, je zkrátka nosit to, co vám vyhovuje,“ shrnuje pro portál Outside Run lakonicky doktor Paul Langer, podiatr a poradce Americké běžecké asociace.

Český rekordman, influencer Nikolaos Mach, zaběhl pražský maraton v crocsech za tři hodiny a 40 minut. Z recese, aby rozhněval všechny, kteří tyhle boty nesnáší. Posléze pro DVTV líčil, že jsou pohodlné, měkoučké a ve srovnání s běžeckými modely necítí takový rozdíl, když se běží pomalu a ne sprintem. Pak jsou podle něj funkční.

Také z toho plyne, že i přes veškerou sílu sloganů a rafinovaných marketingových strategií pořád platí, že správné boty nevybírají vědecké studie, analýzy ani reklamní brožury. Nejlepší zpětnou vazbu dá vždy až samotné tělo.

To si u většiny lidí crocsy nejspíš nevybere, pokud tedy nepůjde o běžnou procházku po domě, na zahradě, k pláži nebo s odpadky ke koši. Přesto někteří běžci vysmívané boty berou vážně a dělají s nimi divy. I když nad tím nejen odborníci kroutí hlavou.