Článek
Chtějí jít na střední nebo vysokou školu. A to i navzdory tomu, že jejich rodina nevidí ve studiu hodnotu a odmítá je podporovat. Mladým dospělým od 18 do 26 let, kteří pocházejí ze složitých rodinných poměrů či sociálně vyloučených lokalit, komplikuje život i stát. Potažmo systém superdávky, který studenty spíše směřuje k tomu, aby školy zanechali a nahlásili se na Úřadu práce jako nezaměstnaní.
„To je ten paradox. Studenti jsou až do 26 let v kategorii nezaopatřené dítě. Kdyby to vzdali, jsou dospělí lidé, kteří se můžou nechat zaměstnat a mohou pobírat dávku hned,“ konstatuje Barbora Vrbová, poradkyně pro mladé v organizaci Člověk v tísni, která od září řeší konkrétní případ jedné své čerstvě zletilé klientky.
Matka ji opustila a neví, kde aktuálně žije. Mladá žena je přitom rozhodnutá dostudovat střední školu a chtěla by nastoupit i na vysokou. „Z pohledu státu nemá nárok na podporu, protože se počítá s tím, že o nezaopatřené dítě se má starat matka. Realita taková bohužel není,“ líčí Barbora Vrbová.
Situaci mladé ženy proto aktuálně řeší skrze soukromé dárce a krizové bydlení. Superdávka by jí přitom mohla zajistit stabilní finanční podporu, ze které by mohla platit bydlení.
Dávky, které nahradila superdávka
Přídavek na dítě: Státní podpora ve výši cca tisíc korun měsíčně je určena pro dítě ve věku do 18 let, případně studenta do 26 let. Žádat může domácnost s příjmem do 3,4násobku životního minima.
Příspěvek na bydlení: Nárok má domácnost, jejíž náklady na bydlení odpovídají ceně obvyklé v daném místě a přesto přesahují 30 procent jejích příjmů. Stát vyšší náklady doplatí.
Doplatek na bydlení: Nárok má domácnost, jejíž náklady na bydlení jsou i po započtení příspěvku na bydlení tak vysoké, že zbývající příjmy domácnosti nedosáhnou životního minima.
Příspěvek na živobytí: Nárok má domácnost, jejíž příjmy nedosahují životního minima.
Zdroj: MPSV
Kdy lidé přestanou sdílet domácnost?
Podstata problému spočívá v tom, že studenti jsou až do 26 let z pohledu dávky vnímáni jako členové domácnosti společně s rodiči, a ne jako samostatná domácnost.
Dávka přitom zohledňuje a případně podporuje celou domácnost. Ministerstvo práce a sociálních věcí reaguje, že bydlení mimo domácnost rodičů z důvodů studia automaticky neznamená, že student přestal tvořit s rodiči jednu domácnost.
„Tento princip vychází také z občanskoprávní úpravy vyživovací povinnosti rodičů, která trvá po dobu, kdy dítě není schopno se samo živit,“ vysvětluje mluvčí ministerstva práce a sociálních věcí Anna Vacková.
„Pokud jde o situace, kdy rodiče dítě fakticky nezaopatřují, je rozhodující posouzení jeho skutečných životních poměrů. Nelze automaticky říci, že by takový student musel ukončit studium nebo zahájit soudní řízení o výživné. Stejně tak samotná skutečnost, že student s rodiči fakticky nebydlí, ještě neznamená automatický nárok na posouzení jako samostatné domácnosti,“ pokračuje mluvčí a dodává, že se podobné případy posuzují individuálně. Přitom nevylučuje, že „v odůvodněných případech však může být student posouzen samostatně“.
Takové řešení ovšem v praxi podle zkušeností poradců Člověka v tísni příliš nefunguje. „Vůbec si nejsme jistí, jestli to má šanci na úspěch. Doložit, že už bydlí samostatně, že se s rodiči nestýká, že je nepodporují rodiče, požádat o vyjmutí z domácnosti… Ale vůbec nevíme, jestli to jde. Zatím to dopadlo tak, že je od toho Úřad práce odradí, že to nejde,“ podotýká Vlastimila Sachrová, která v Člověku v tísni vede celorepublikový projekt V rozletu, zaměřený na podporu mladistvých.
Odborníci z Člověka v tísni mluví o tom, že se posuzování v rámci metodik a na úřadech práce změnilo. Zatímco dříve mohli mladí dospělí žádat příspěvek na bydlení, u superdávky to už nejde. Ministerstvo práce oponuje, že současná právní úprava vychází ze stejných principů jako u příspěvku na bydlení.
Úpravy v superdávce
Případů v letošním roce podle Vlastimily Sachrové přibývá, přestože jde zatím spíše o jedince. „Jsou to desítky případů, ale za posledních čtrnáct dní nám přibyli tři noví klienti,“ konstatuje.
„Děje se to málo. Ale ve chvíli, kdy se to děje, tak jsou to přesně ti lidé, u nichž víme, že by ta pomoc padala na úrodnou půdu, a mrzí vás, že ji nedostávají,“ shrnuje Anna Holmanová, jedna z oslovených poradkyň pro mladistvé z Člověka v tísni.
Nejde přitom o problém, který zachytil jen Člověk v tísni. Mluví o něm například i Iva Kuchyňková, která zastřešuje sociální témata v Charitě ČR.
„Dokonce mi pracovníci, kteří pracují na nízkoprahových zařízeních pro děti a mládež, říkali, že jim některé úřady práce říkají, že se musejí oženit či provdat,“ popisuje Iva Kuchyňková a zmiňuje, že tento problém už předávali ministerstvu na schůzkách, které se věnují zpětné vazbě k nabíhající superdávce.
Odkazuje tak na zákon o dávce státní sociální pomoci, který zmiňuje, že člen domácnosti rodičů je zletilé dítě, pokud není členem domácnosti s manželem, partnerem nebo jinou osobou.
Ministerstvo práce a sociálních věcí už v rámci superdávky připravilo první balíček úprav, který začal platit od října. Například se rozšířila zvýšená ochrana a podpora samoživitelů. Ti jsou nově více podporováni až do 15 let věku dítěte, namísto sedmi let. Upravil a zpřesnil se také výpočet podpory bydlení v rámci dávky. Zatím se ale nedošlo k úpravě, která by pomohla vydělit z domácnosti středoškoláky a vysokoškoláky, které rodiče opustili.
Rodina se odstěhovala, dcera zůstala kvůli škole
Redakce získala obrysy dvou konkrétních případů, které poradkyně mladistvých z Člověka v tísni aktuálně řeší. Jde o dvě mladé ženy, které za studií na střední škole rodiny zcela opustily. „Moje klientka je klasický případ rodiny, kde vzdělání končí na základce a střední škola už pro ně není prioritou. Nicméně sama z vlastní iniciativy se několikrát pokoušela přihlásit na střední školu. Její nejvysněnější je, že by se stala kadeřnicí,“ vysvětluje Anna Holmanová, poradkyně pro mladistvé z Člověka v tísni.
Mladé ženě se nakonec podařilo na školu dostat. Jenomže zatímco její rodina se rozhodla opustit byt a město, protože neměla dost peněz na nájem, dívka se kvůli škole rozhodla zůstat. „Její největší motivací bylo zůstat ve městě, kde má školu. Společně jsme začali řešit, aby měla z čeho žít,“ podotýká Holmanová.
Aktuálně už je plnoletá a žije v domě na půl cesty, krizovém bydlení pro mladistvé, kde je potřeba hradit náklady spojené s bydlením. „Může si zažádat o dávku, systém jí to dovolí, ale potom jí přijde odmítnutí. A když se odvolává, obdrží vysvětlení, že se má domluvit s rodiči,“ říká Anna Holmanová.
Popisuje, že v případě této dívky se velmi snaží i úředníci na Úřadě práce, a tak přežívá díky dávce Mimořádná okamžitá pomoc. Ta ovšem není nároková a je o ni potřeba každý měsíc žádat znovu, přičemž pokaždé existuje riziko, že mladé ženě dávku nepřiznají.
Popisuje, že už zažila klienta, kterého situace natolik demotivovala, že úplně zanevřel na sociální služby.
Druhá mladá žena se dostala do prekérní situace ze dne na den velmi nedávno. S matkou a sourozenci žila v azylovém domě. Když se ovšem začátkem školního roku vydala na víkendovou akci pořádanou Člověkem v tísni, její matka se mezitím odstěhovala.
„Už se neměla kam vrátit a máma jí řekla, že má něco provizorního, ale už se tam k ní nevejde a že je jí osmnáct… Neřekla jí ani, kde je,“ říká poradkyně pro mladistvé v Člověku v tísni Barbora Vrbová s tím, že opět narazila na to, že mladá žena nemá nárok na podporu.
Úvaha, že by o dávku zažádala její matka, je podle ní nereálná. „Nejde s tím počítat. Máma nemá zajištěné bydlení. Je to řetězec… Není tam funkční rodič. Je to máma, která jí řekla do telefonu, že se k ní do bytu nevleze, a neřekla jí, kde je,“ upozorňuje.
