Dřív trofej balili do ručníku, teď předání sleduje svět. Zlatý míč slaví

Josef Masopust tu prťavou trofej nacpal do tašky mezi ručníky a propocená trička a odvezl si ji ze Strahova domů tramvají. Pavel Nedvěd si o čtyřicet let později pro Ballon d’Or přiletěl do Paříže soukromým tryskáčem.

Prvnímu vítězi, anglickému gentlemanovi Stanley Matthewsovi, předával Zlatý míč novinář Gabriel Hanot z pořádajícího magazínu France Football v únoru 1957 na radnici v Blackpoolu, zato vítěz jubilejního 70. ročníku ho bude večer přebírat v londýnském divadle Palladium na nablýskaném galavečeru. Sportovní celebrity budou kráčet po červeném koberci a celý svět bude netrpělivě vyhlížet, kdo vyhraje.

I běžný smrtelník si mohl za 3600 liber, tedy zhruba za sto tisíc korun, zakoupit luxusní balíček se vstupem na vyhlášení a slavnostní večeři. Pokud si samo sebou pospíšil, protože zájem o blyštivou show byl enormní.

Jakápak ceremonie? Jakápak show? Tehdy v únoru 1963 se šlo na fotbal. Konkrétně na čtvrtfinálovou odvetu Poháru mistrů mezi Duklou a Benfikou Lisabon. O nějakém předávání Zlatého míče neměl potuchy nikdo z těch 47 tisíc fanoušků, kteří supěli nahoru na větrnou horu nad Prahou. Ani my s tátou, když jsme s nimi na strahovský kopec šlapali. Natož aby někdo pořádně věděl, co ten Ballon d’Or, jak se slavná anketa francouzsky nazývá, vlastně je a co znamená. Jediná řádka se o něm v novinách předem neobjevila.

„Nejspíš zase nějaký nový výmysl,“ mudroval tátův kamarád Karel. A že už něco pamatoval a ve fotbale se vyznal. Proto taky pořád opakoval, že tenhle mač s Benfikou musíme stůj co stůj vidět a že přece nemůže být takový problém opatřit lístky, když ten brankář v Dukle je z tátova příbuzenstva.

Na starém péráku se sajdkárou jsme tehdy dorazili do Prahy. A táta s Karlem byli natolik prozíraví, že cestou nahoru na strahovský kopec sebrali dvě dřevěné bedýnky, abych si na ně na tribuně stoupl a něco z fotbalu viděl. Ani mrňavý pan Sádlo v náručí Emanuela Habáska v Poláčkových Mužích v ofsajdu neměl tak báječný výhled jako tehdy 13. března 1963 já, dvanáctiletý kluk.

Na trávníku vyhrávala armádní kapela, po atletické dráze si to štrádovali fanoušci Dukly s transparenty. „Nesmíte se kluci bát, Benfice pět gólů dát!“ stálo na jednom. A na dalším zase: „Celý stadion horlí, aby pukli orli.“ Mezi nimi pobíhali Portugalci s vlajkami Benfiky, aby těsně před třetí hodinou došlo na kratičkou ceremonii.

Rudolfovi Kučerovi, idolu mých klukovských let, nejdřív předali diplom, na němž si přečetl, že se stává mistrem sportu, panu Masopustovi pak nějací Francouzi přinesli prťavý lesklý balon na dřevěném podstavci. Vyfotil se s nimi. A taky se slovutným Eusébiem, Černou perlou z Mosambiku, jehož obrázek vystřižený z časopisu Stadion jsem měl doma přišpendlený na zdi. Lidé zatleskali a šlo se konečně hrát.

Jaképak slavení, když přece všichni přišli na fotbal? I televizní přenos ostatně začínal až těsně před úvodním hvizdem anglického sudího Arthura Hollanda. Když jsem pak druhý den koupil za třicet haléřů noviny, našel jsem v nich mrňavou fotku Masopusta s Eusébiem a pár řádků pod ní.

„My jsme žádnou slávu nechystali. Z Francie nám telefonovali, že by chtěli Pepíkovi předat trofej, kterou vyhrál. Už před Vánoci to oznámili, ale pak prý čekali na vhodnou příležitost. A ta že se nabízí, právě když budeme hrát odvetu s Benfikou. A že prý nic nepotřebují, jen pár minut před utkáním přímo na hřišti,“ pátral po více než šedesáti letech v paměti Miloslav Jícha, sekretář a živoucí kronika Dukly, jak se to všechno seběhlo.

Jícha si dokonce rozpomněl, že dorostenecký předzápas, patřící tehdy neodlučně ke každému utkání dospělých, byl přeložen na vedlejší hřiště, aby snad nedošlo k časovému skluzu.

Strahovský areál se tenkrát jmenoval Stadion československé armády a sám Josef Masopust nedělal z předávání Zlatého míče žádnou vědu: „Někdy v prosinci mi volal Franta Steiner, redaktor z Lidové demokracie, abych se posadil, protože jsem vyhrál novinářskou anketu Zlatý míč. Od té doby klid po pěšině. Až po čtvrt roce se ozvali z Paříže, že šéfredaktor toho jejich France Footballu přijede do Prahy, aby mi ho předal.“

A dál? „Mysleli jsme víc na odvetu s Benfikou než na nějakou ceremonii, takže to všechno zabralo jen pár desítek vteřin,“ líčil Masopust. „A po zápase, ve kterém jsme hráli bez branek a do semifinále Poháru mistrů nepostoupili, už teprve nebyla nálada na nějakou oslavu. Krabice, ve které balon přivezli, skončila bůhvíkde, tak jsem míč zabalil do ručníku, vrazil do tašky, seběhl dolů na Dlabačov na tramvaj a jel domů.“

Ballon d’Or si Masopust vystavil ve svém dejvickém obýváku. Ten původní. Drobný, na dřevěném podstavci s cedulkou, na níž měl vygravírované své jméno.

Přesně takový, jaký přebíral 6. února 1957 Stanley Matthews. V komorním prostředí na radnici v Blackpoolu, kde mu ctihodný starosta Alderhan Henson pověsil na počest prvního vítěze ankety kolem krku i zlatý řetěz. Dokonce i filmové kamery vrčely, aby slavnostní okamžik zvěčnily.

Ještě v roce 1982 zvedal navlas stejnou trofej nad hlavu italský kanonýr Paolo Rossi, až v roce následujícím roce došlo k její proměně.

To aby byla větší, honosnější a důstojnější, neboť se honosnější, noblesnější a hlavně prestižnější stávala i anketa, s níž v roce 1956 přišla redakce časopisu France Football. Nejdříve fotbalové Evropě nabídli Pohár mistrů evropských zemí, rok nato přišel Gabriel Hanot a s ním tři Jakubové – Jacques Ferran, Jacques Goddet a Jacques de Ryswick - s nápadem vyhlašovat nejlepšího evropského fotbalistu, který vzejde z hlasování novinářů ze zemí všech členských asociací UEFA. O prvním vítězi tedy rozhodly body na pouhých šestnácti hlasovacích lístcích.

Tehdy nikdo nemohl tušit, co ti čtyři Francouzi vymysleli za fenomén.

„Gabriel byl vizionář. Otevřený všem novým myšlenkám, přičemž je dokázal vracet zpátky do fotbalu a propojovat ho tak s okolním světem,“ napsal Jacques Ferran v nekrologu, když v roce 1968 někdejší fotbalista, francouzský reprezentant, později i reprezentační trenér a především všemi respektovaná novinářská autorita Gabriel Hanot zemřel.

První Zlatý míč předával na radnici v Blackpoolu osobně. Hvězdný Alfredo di Stéfano z Realu Madrid ho o rok později přebíral rovněž v obleku a s pečlivě uvázanou kravatou v madridském fotbalovém chrámu Santiago Bernábeu před klubovou síní slávy.

Deset dalších let pak při korunovaci Raymonda Kopy, Luise Suaréze, Omara Sívoriho, Josefa Masopusta, Lva Jašina, Dennise Lawa, Eusébia, Bobbyho Charltona a pak Floriána Alberta mohli fotbaloví fanoušci sledovat, jak se z nenápadného novinářského nápadu stává událost, o níž se mluví daleko za hranicemi Francie.

„To až později nás napadlo spojit předávání Zlatého míče s rostoucí popularitou Poháru mistrů. Proto ho vítězové přebírali před zápasy této soutěže. Luis Suárez v Barceloně před střetnutím s Hradcem Králové, Omar Sívori v Turíně před pohárovým čtvrtfinále s Realem, Masopust v Praze na Strahově před utkáním s Benfikou. Fanoušci viděli Ballon d’Or na vlastní oči a když ho zvedl nad hlavu jejich idol, začali ho vnímat jako prestižní individuální trofej. A hráči také,“ vzpomínal Jacques Ferran, jak anketa postupně získávala na renomé a prestiži.

„Mně přišel nejdřív z Paříže telegram, že jsem ji vyhrál, pak přijel pan Pierre Skavinski z France Footballu. Potlesk, gratulace od spoluhráčů a tím to končilo. Držel jsem trofej a nevěděl, co s ní, protože za chvíli už se hrálo. Svěřil jsem ji proto masérovi, aby mi ji během utkání pohlídal,“ vzpomínal třeba Luis Suárez v rozhovoru pro magazín Libero.

Podobně se ve druhé polovině šedesátých let dočkali ocenění i třeba Bobby Charlton a George Best. Doma v Manchesteru, samo sebou na Old Trafford.

To Pavel Nedvěd si pro Ballon d’Or letěl v prosinci 2003 soukromým tryskáčem z Turína do Paříže. V napěchovaném sále si došel pro zlatě zářící trofej spočívající na blyštivém pyritovém podstavci. Vytvořili ji v klenotnické firmě rodu Melleriových, jenž už v počátcích šestnáctého století vyráběl šperky pro královský dvůr. To už věhlas Zlatého míče dávno překročil hranice fotbalové říše a stal se symbolem sportovní nesmrtelnosti.

Samozřejmě, televize k tomu přispěla. Rovněž marketing a komercionalizace, která do fotbalu vstoupila. Co dál? Obrovské peníze, jež se v něm v novém miléniu začaly točit. Hráči, z nichž se staly globální značky. Záplava zápasů, nových soutěží a také přenosů, které sleduje celý svět. Sociální sítě. Nebo věčná rivalita dvou bohů jednadvacátého století Lionela Messiho a Cristiana Ronalda, přitahující miliardy fanoušků.

A k tomu zmíněné korektury pravidel, která se měnila stejně, jako se měnili vítězové, pořadatelé, počty hlasujících žurnalistů či podoba slavnostních ceremoniálů. Od roku 2007 už nešlo jen o nejlepšího fotbalistu Evropy, nýbrž celého světa. Letos už o něm nerozhodovaly body z pouhých šestnácti hlasovacích lístků, jako tomu bylo úplně na počátku, ale rovná stovka, kterou si vybrala redakce France Footballu. Z toho vznikl seznam třiceti nominovaných kandidátů a všichni dostali pozvánku na večerní ceremonii.

Stanley Mathews přebíral trofej pod dohledem manželky a pár hostů v Blackpoolu na radnici. Sedmdesát let poté bude korunovaci sledovat celý svět.