Článek
Ohledně toho, jak by mohl vypadat mír na Ukrajině, koluje ve světě mnoho představ. Patrně nejkonkrétnější nosí ve své hlavě americký prezident Donald Trump. Skládá se ze tří slov: bezpodmínečná kapitulace Ukrajinců.
Zároveň je na naší planetě dost lidí, kteří se tuto holou pravdu o Trumpovi snaží retušovat a rozmělňovat, prostě hledat na americké politice vůči Ukrajině nějaký pozitivní aspekt. A když už to jinak nejde, aspoň s tupou zaslepeností říkají: Spojené státy jsou jadernou velmocí. Jejich prezident jistě ví, co dělá. Třeba to je součástí širší strategie.
Jenže jestli nám Trump ohledně své případné strategie něco prozrazuje, pak jen to, že jejím pilířem je setrvalé podlézání Kremlu. A to nebudí dojem zrovna hluboké promyšlenosti, natož třeba smělosti. Už ohrané, leč den ze dne stále trefnější přirovnání říká: Ve srovnání se současným prezidentem USA vypadá i Neville Chamberlain jako muž skálopevných zásad.
Poslední ukázkou je úlisnost Steva Witkoffa, Trumpova kamaráda z golfového hřiště. Ačkoliv neměl pražádné diplomatické zkušenosti, stal se na popud šéfa Bílého domu emisarem pro globální problémy. A tak tento bodrý neumětel zavítal v roli smírčího světoběžníka před pár dny opět do Ruska, aby se sešel s Vladimirem Putinem.
I tentokrát jsme mohli při těch záběrech jen zalapat po dechu. Witkoff ocenil kremelského vládce jako lidumila a vzdal mu hold za jeho „humanitární cítění“. To proto, že Putin svolil propustit čtyřiasedmdesátiletého Američana, drženého čtyři roky bezdůvodně v ruském vězení.
Hned řekněme, že už to by samozřejmě stačilo na to, aby jakékoliv děkování bylo mnohem tlumenější. Když má ale tentýž Vladimir Putin na svědomí ještě nespočet mrtvých a zmrzačených ukrajinských civilistů, vyzněl emisarův kompliment jako neskonale hanebné plivnutí do tváře - právě jim.
Více k tématu:
Witkoff sám je samozřejmě jen tragikomickou figurkou. Odpovědnost za jeho počínání nese Donald Trump, o jehož myšlenkových pochodech v souvislosti s Ruskem se už dlouho vede debata, často celkem logicky sklouzávající až kamsi do psychopatologických končin.
Putin mu zjevně imponuje tím, jak se drží u moci a diktátorsky postupuje. Takový by též rád byl. A pak tu jde o to, že Rusko je jadernou velmocí, tedy silnějším hráčem než Ukrajina. A je lidnatější. Trump si už za svých developerských dob dláždil cestu přístupem, který by se dal popsat takto: Bez skrupulí šikanuj slabší, aby sis pak mohl plácnout s mocnějšími a většími.
Kdyby se dohodl s Putinem na úkor Ukrajinců, otevřelo by mu to patrně také cestu ke smlouvám ohledně těžby ruských nerostů. Nakonec vždyť teď zrušil protiruské sankce týkající se dovozu ropy v naději, že to voliči ocení a půjdou za Republikány při nadcházejících kongresových volbách. Byť, nutno dodat, zatím to na palivový cenopád věru nevypadá.
Možných pohnutek by si dalo vypočítat víc, i když si stejně nejde než říct, že je rozum tak úplně nebere. Rusko je silným spojencem Íránu, proti němuž Trump vytáhl do boje a teď neví, jak ze vzniklé šlamastiky vycouvat. Proč jde na ruku parťákovi ajatolláhů? Ví to někdo?
Pro zajímavost: v Americe se daly už dříve vysledovat tendence směřující k appeasementu vůči putinovskému Rusku. Vzpomeňme na neblaze proslulý „restart“ za éry Baracka Obamy.
A pak tu je Henry Kissinger, jedna z klíčových tváří zahraniční politiky USA po druhé světové válce, jenž proslul tím, že v létě 2022 - půldruhý rok před svou smrtí, ale už po zahájení ruské invaze - Ukrajince vyzýval, aby se vzdali svého území.
Fascinace tyranstvím
Nepřišlo to zčistajasna. Kissinger, ve svém zaujetí pro „realistickou politiku“ zjevně krajně fascinován mocí, o dvě desetiletí dříve kázal, aby Sovětský svaz neopouštěl východoevropské země příliš rychle. V roce 2014 pak začal slavný bývalý ministr zahraničí USA prohlašovat, že pro Rusy nebude Ukrajina nikdy plnohodnotným státem. Putin mu ochotně otevíral v Kremlu dveře, asi jako dnes Witkoffovi.
Leč nechme paralely v souvislosti s lísavostí, naivitou či fascinací tyranstvím stranou, jakkoliv jsou svůdné. Svobodný svět si musí najít někoho, kdo za něj bude mluvit, až na to dozraje čas - a to z pozice síly a nátlaku.
To je jediné, co na Putina platí. Witkoff jím není. Za něj se lze jen stydět. Proto je dobře, že se v Evropě o tom začala vést rozprava, v níž se zmiňují jména například finského prezidenta Alexandra Stubba nebo české hlavy státu Petra Pavla. Ano, někdo takový.
