Matka národa zemřela při porodu 15. dítěte. Byla dobrou českou královnou

Vůbec poprvé se Národní galerie pustila do líčení historie a dějin umění nikoli přes osobu krále či jiného vysoce postaveného muže, ale prizmatem ženy – královny. Výstava o Anně Jagellonské se koná ve Valdštejnské jízdárně, kde potrvá do 28. března 2027.

„Habsburkové jsou u nás stále vnímáni spíše negativně, byť je už dávno jasné, že jejich vláda přinesla řadu pozitivních věcí. Chtěli jsme na některé z nich poukázat,“ říká kurátorka Blanka Kubíková, která na projektu spolupracovala s historičkou Jaroslavou Hausenblasovou.

Paralelně s přehlídkou dobového umění se návštěvník může nechat poučit nově podaným historickým výkladem o složité době, výměnách vládnoucích dynastií a tureckém nebezpečí. Příběh Jagellonské princezny, od dětství zaslíbené nevěsty do rodiny Habsburků, pořadatelé vyprávějí se střízlivou věcností i obdivem k naplněnosti jejího nedlouhého života. Autentické předměty doplňují digitální vizualizace a zvukové nahrávky.

Výstava začíná rodokmeny šlechtických rodů Habsburků a Jagellonců. Ten habsburský navíc doprovází mapa světa s vyznačeným rozsáhlým územím, kam všude jejich moc dosahovala i v důsledku zámořských objevů. Na český trůn se dostali spojením s Jagellonci: sňatkem Ferdinanda I. a Anny, jak jim to mnoho let dopředu naplánovali římský císař Maxmilián, tedy Ferdinandův děd, a Vladislav II. Jagellonský, neboli Annin otec.

Osmnáctiletou Annu v nákladných, šperky zdobených šatech a s baretem podle poslední módy namaloval Hans Maler v roce 1521. Tentýž rok měla v Linci svatbu. „Před ní se novomanželé vůbec nesetkali. Tento portrét byl pravděpodobně tím, podle čeho si Ferdinand před svatbou mohl svou nevěstu představovat,“ zastavuje se kurátorka před středně velkým portrétem, který se skví na propagačních materiálech k výstavě. Zápůjčka z rakouského Innsbrucku patří k nejvzácnějším dílům spolu se sousední podobiznou tmavovlasé dívky. Je to Annina budoucí švagrová Marie z rodu Habsburků.

Také ona figurovala ve smlouvě uzavřené roku 1515 ve Vídni mezi Vladislavem a Maxmiliánem. Na rozdíl od Anny, jež nevěděla, který z vnuků Maxmiliána jí bude vybrán, Marie od dětství znala jméno budoucího manžela. Vladislav Jagellonský měl jediného syna, Annina mladšího bratra Ludvíka.

Obě nevěsty nějakou dobu pobývaly spolu ve Vídni a následně byly odvezeny do Innsbrucku. „Bylo to hlavně z bezpečnostních důvodů, sílilo nebezpečí tureckého útoku,“ vysvětluje historička Jaroslava Hausenblasová. „V Innsbrucku žily v Hofburgu, tedy v habsburském sídle. Tam se vzdělávaly v jazycích, v tanci, obě měly rády také lov.“

Rok po svatbě Anny a Ferdinanda se obřadu dočkali také sedmnáctiletá Marie a o rok mladší Ludvík. Obě manželství prý byla šťastná, to Ludvíkovo však skončilo už po čtyřech letech jeho smrtí.

Obraz a také dobový notový zápis truchlivé písně připomíná na výstavě neslavnou bitvu u Moháče, ve které dvacetiletý Ludvík zemřel. „Nejprve se snažil s Turky jednat, také žádal o podporu jiných mocností, ovšem moc neuspěl. Trochu idealisticky vytáhl se svými vojsky bojovat proti osmanské přesile. Křesťané byli u Moháče zmasakrováni a Ludvík se při útěku utopil,“ líčí Kubíková tragický konec českého a uherského krále. K vystavenému notovému zápisu dodává, že jde o nejstarší vydání z produkce českého knihtisku. „Ta píseň nebude k vidění pokaždé, kniha se přelistovává z důvodu ochrany,“ dodává.

Smrtí Ludvíka skončil rod Jagellonců na českém trůně, protože jeho manželství zůstalo bezdětné. Své dědické právo uplatnila Anna a spolu s ní Ferdinand, který se stal prvním českým králem z rodu Habsburků. Tuto korunu pak příslušníci rodu nosili nepřetržitě téměř čtyři století.

Na rodovém rozkvětu měli mladí panovníci velkou zásluhu, Anně se narodilo postupně patnáct dětí.

Ferdinand se stal současně také vladařem Uherska, což popudilo tureckého sultána. Znovu táhl do Uher a došel až do Vídně, kterou v roce 1529 několik týdnů dobýval. Neúspěšně, město se ubránilo. Královna Anna před obléháním utekla s dětmi do Pasova. Na výstavě je k vidění dopis, který psala rodinnému příteli o své situaci. „Stěžovala si, že Ferdinand není s rodinou. V té době pobýval v Praze, odkud organizoval pomoc Vídni,“ říká kurátorka a upozorňuje na zvláštnost dopisu.

Poslední odstavec je vyveden zřetelně jiným stylem, slova jsou rozevlátá, daleko od sebe. Je patrné, že královna poslední věty dopisovala narychlo. „Připojuje dovětek, jak se právě dozvěděla, že Turci od Vídně konečně odtáhli a že se zase budou moci vrátit do svých rezidencí. My si to neuvědomujeme, ale tehdejší lidé žili několik desetiletí v pocitu osobního ohrožení. Turecké nájezdy se vinou celým Anniným životem,“ dodává Hausenblasová.

Několik vitrín představuje tureckou válečnou výstroj, která byla pokročilejší než vybavení evropských vojáků. Měli luk, jenž dostřelil dál, a výrazně lehčí postroj pro vojáka i koně, díky čemuž byli pohyblivější.

Jiný vystavený dopis královna Anna napsala bezprostředně poté, co se dozvěděla, že bitva u Moháče dopadla špatně a její bratr zemřel. V listu naléhá na české stavy, aby se spojily s rakouskými a společně bránily střední Evropu. „Byl to pokus sjednotit lidi před společným nebezpečím,“ oceňuje snahu historička.

Královnina diplomacie a písemné styky nejspíš přispěly i ke zvolení Ferdinanda. Korunování totiž musely potvrdit české stavy, které tomu nejprve nebyly nakloněny. Šlechtici se navíc většinou hlásili k protestantskému vyznání, zatímco Anna i její muž byli katolíci. To na výstavě připomíná královnina modlitební knížka.

Převahu protestantů na českém území zase ilustruje dobový kachel s vyobrazením Jana Husa a mapa s konfesijním vyobrazením: části země, označené kalichem, byly kališnické a menší počet míst má ve znaku klíč odkazující k atributu svatého Petra, zakladatele katolické církve.

Ferdinand na svou ženu spoléhal, byla nejen jeho oporou, ale i potenciálním zástupcem, jak ukazuje poslední vůle. „Sepsal ji v roce 1532, kdy Turci znovu útočili na rakouské země a král vytáhl do boje. Musel zanechat poslední vůli pro případ, že by padl. V ní určuje Annu vladařkou v zemích Koruny české a také v Uhrách až do doby, než by byl některý z jejich synů plnoletý,“ říká Jaroslava Hausenblasová.

Pražská přehlídka rovněž přináší svědectví o velmi praktických věcech ze života Anny. Je tu její účetní kniha plná záznamů o příjmech z věnných měst – královně podléhal například Mělník, Polička nebo Jaroměř. „Čerpala z nich dávky, kterými si vydržovala svůj dvůr. Je to specifické pro české království,“ podotýká historička.

Dále odpovídá na otázku, za co Anna Jagellonská utrácela. „Její dvůr zahrnoval asi 120 lidí, jejichž platy nebyly malé, hodně investovala do šperků, do oblečení. Byla to také otázka reprezentace. Měla ráda krásné předměty a musíme uvážit, že měla 11 dcer. Ale tehdy se i šaty považovaly za cennosti a dědily se, sepisoval se inventář.“

Královský pár neměl jediné sídlo, nýbrž několik rezidencí, mezi kterými cestoval. Vedle Innsbrucku, kde především menší děti často přebývaly s matkou, se další sídla nacházela v Linci, ve Vídni a v Praze. K té si Anna udržovala vztah díky svému otci. „Vladislav tu zanechal významnou stopu. Přesídlil ze Starého Města na Pražský hrad a zdokonalil jej. Nechal vybudovat nové opevnění, vybudoval reprezentativní Vladislavský sál, který byl ve své době největším světským sálem bez střední podpory,“ říká Blanka Kubíková.

Podobu Pražského hradu výrazně změnil požár v roce 1541. „Původní tvář hradu známe díky této vedutě, jejíž originál vystavujeme, půjčili nám ji z univerzitní knihovny ve Würzburgu. Je to vzácné vyobrazení právě proto, že zachycuje nedochovanou podobu,“ poznamenává expertka u dalšího exponátu.

Podle historického vyobrazení vznikla pro výstavu digitální vizualizace. Jsou na ní patrné i zásahy nového krále. „Ferdinand nechal postavit Prašný most, založil královskou zahradu a začal budovat letohrádek. Ten v roce 1541 ještě neměl kýlovou střechu, vypadal jako antický chrám. Požár na dlouhou dobu pozastavil stavbu, finance šly na nápravu škod,“ popisuje kurátorka.

Jednou z kapitol pražské výstavy je královnino soukromí. K vidění jsou vzácné dobové šperky, i když žádný přímo nenosila. „Měla jich velice mnoho, ale nic se nedochovalo. Víme, že velká část byla rozdána mezi její děti i mezi další šlechtice. Mnoho cenností se stalo součástí věna. Brože se nosily i na kloboucích, na páscích, šperky nosili i muži,“ pokračuje odbornice.

K předmětům, kterých se Anna dotýkala, patří zápůjčka z Vídně. Jsou to ozdobné třmeny na koňský postroj s iniciálami AF, jimiž královna ráda zdobila dary pro svého muže. Iniciály lze najít také na dalších předmětech i obrazech. Ačkoli používat iniciály jmen manželského páru nebylo zcela neobvyklé, zároveň to nepatřilo k častým jevům a historici to pokládají za jeden z důkazů láskyplného vztahu mezi Ferdinandem a Annou.

Zadní část výstavy patří portrétům dětí panovnického páru. Z patnácti se pouze dvě nedožily dospělosti, tři z 11 dcer se staly jeptiškami. Ostatní dcery směřovaly na nejvýznamnější evropské dvory. Alžběta se provdala za polského krále, ovšem zemřela mladá, tak byla později poslána do Polska jako nevěsta i Kateřina. Její manželství se Zikmundem II. Augustem nebylo příliš šťastné a skončilo – ač je to v této době neobvyklé – odlukou.

Přitom právě Kateřina dostala od svého muže honosný dar, který dominuje Valdštejnské jízdárně: obrovskou tapisérii se scénickým vyobrazením mnoha postav.

K nejcennějším dílům na výstavě o Anně Jagellonské patří takzvaný Pražský oltář od Lucase Cranacha staršího, který vznikl asi v roce 1520 pro chrám sv. Víta.

O sto let později byla desková malba při proticírkevních bouřích zničena. Dochovalo se pět fragmentů, jež jsou roztroušeny v evropských sbírkách.

Největší díl zůstal na Pražském hradě. Část se svatou Kristýnou ochraňuje Národní galerie, svatá Markéta skončila v mnichovské sbírce a další díl má Kunsthalle v německém Karlsruhe. Poslední, pátá část, kterou se pro nynější výstavu nepodařilo zapůjčit, je v nezveřejněné soukromé sbírce.

Čtyři fragmenty přesto vzbuzují dobrou představu o podobě původní malby. Pořadatelé je poskládali k sobě a chybějící části dotvořili světlou kresbou. Rekonstrukce vznikla na základě dobových grafik a fragmentů. „Předpokládáme, že tam bylo korunování Panny Marie,“ dodává Kubíková.

Místnost na konci Valdštejnské jízdárny vypráví o smrti Anny Jagellonské a vzniku legendy o „matce národa“. Královna zemřela na Pražském hradě roku 1547 ve svých 43 letech při porodu patnáctého dítěte, pohřbena je v chrámu sv. Víta. Přehlídka ukazuje část věcí, které měla uloženy v hrobě, i její pohřební, zlatem vyšívaný čepec se závojem.

„Příběh Anny jako dobré české královny a přímluvkyně žil dál svým životem,“ ukazuje historička Jaroslava Husenblasová na článek v časopisu Světozor z 19. století. Legendu rozvíjejí také tři obrazy od Václava Brožíka. Ten největší si objednala Společnost vlasteneckých přátel umění, tedy předchůdkyně Národní galerie. Malíř měl svým dílem ukázat péči Habsburků o kulturní dědictví. „Bylo to v době, kdy Habsburkové nebyli moc oblíbení. Dílo mělo ukázat pozitivní roli vládnoucí dynastie,“ vysvětluje kurátorka.

V centru figurální scény stojí Ferdinand I. zabrán do rozhovoru s umělci. Dialogu mužů naslouchá v křesle sedící Anna Jagellonská. Zatímco portrét krále je poměrně blízký historické podobě, Anna Jagellonská si není podobná ani trochu.

„Je to taková krásná dáma spíše z francouzské kavárny,“ glosuje Kubíková a upozorňuje na další nepřesnosti malby. Letohrádek má již dostavěnou střechu, ale královna Anna zemřela ještě před dostavbou. Stejně tak nikdy nemohla vidět zpívající fontánu.