Článek
Je to společenská výhoda, kterou si pořídíte zadarmo. Tvářit se, že vás nic nepřekvapí, ničemu nevěříte a od lidí čekáte to nejhorší.
Zatímco ostatní se ještě radují, vy už víte, že to dopadne špatně. A když to náhodou dopadne dobře? Pouhé štěstí neznalých, výjimka potvrzující pravidlo. Nebo rovnou důkaz, že je svět ještě zkaženější, než jste si mysleli.
Cynismus má jednu skvělou vlastnost – ochrání vás téměř před každým výsledkem. Zklamání se nedostaví, protože jste nic dobrého nečekali. Když se něco pokazí, předvídali jste to. A když se někdo zeptá proč, stačí se jen unaveně zasmát.
Jenže schopnost tvářit se chytře a skutečně rozumět světu nejsou tak úplně stejné disciplíny. Psycholožka Olga Stavrova z univerzity v Mannheimu zjistila, že lidé cyniky často považují za inteligentnější a kompetentnější. Ale ouha, když výzkumníci porovnali data o zhruba 200 tisících lidí ze třiceti zemí, ti cyničtější z nich (srovnávaných lidí, ne výzkumníků) dosahovali horších výsledků v testech čtenářské, matematické, přírodovědné i počítačové gramotnosti.
Takže ono „myslete si, co chcete, já vím své“ nemusí signalizovat nějaký mimořádný intelekt. Někdy je to jen sebevědomě podaná neochota nechat se přesvědčit o něčem, co přitom dává smysl.
Cynik navíc nemusí nic nabídnout ani přesně předpovědět. Stačí počkat, až se něco pokazí, a prohodit: „Čekali jste snad něco jiného?“ Kdo všechno shazuje, nemusí přiznat, že mu na něčem opravdu záleží. Kdo se určité naději vysměje jako první, neriskuje, že bude později vidět jeho vlastní zklamání. Jen se v tom brnění může časem začít dusit.
Když se z varování stane byznys
Podobné je to na finančních trzích. Působí tam i guruové, kteří roky varují, že ta nebo ona spekulativní bublina praskne, dluhopisový trh položí ekonomiku a investoři brzy, ale už pozdě pochopí svou osudovou chybu.
Jednou za čas mají podobní skeptici pravdu, trhy totiž často přehánějí a i zdánlivě neotřesitelné příběhy někdy končí bolestivě.
Problém ale je, když se z varování stane celoživotní obchodní model. Představte si analytika, který deset let předpovídá burzovní krach. Devět let se nic zásadního nestane, a trh tak podle něj jen popírá realitu. Pak přijde hlubší propad cen a expert vytahuje z archivu své dávné varování. Vždyť to přece říkal!
Že jeho případní klienti nebo „sledující“ mezitím třeba i roky stáli stranou a propásli růst trhu o desítky nebo stovky procent, se v tu chvíli neřeší. Ani to, kolikrát stihl předpokládaný termín katastrofy posunout.
Poctiví skeptici nicméně mají na trzích své místo. Bez nich by se svět investic proměnil v reklamu na nekonečný růst. Správný pochybovač ale umí říct nejen to, co se může pokazit, ale i za jakých podmínek takový vývoj předpokládá. A nejlépe i to, co by ho přesvědčilo, že se mýlí. Byť to poslední trochu kazí image neomylného proroka.
Naděje není to samé co naivita
Psycholog Jamil Zaki ze Stanfordovy univerzity pro takový rozumnější přístup používá výraz „nadějeplný skepticismus“.
Ke světu podle něj máme přistupovat spíše jako vědci než jako právníci, kteří z povahy své profese předem vědí, koho mají usvědčit nebo očistit. Neznamená to být ochotní věřit všemu, ale připustit, že skutečnost může být složitější než naše oblíbené podezření.
V letos zveřejněné studii Homo cooperans: Understanding the nature of human cooperation bylo téměř 70 procent lidí ochotných spolupracovat s cizím člověkem ve prospěch společného dobra. Sami přitom odhadovali, že to udělá jen 47 procent ostatních. Lidé tedy byli ochotnější spolupracovat, než si sami mysleli. To ukazuje, že to s cynismem vlastně asi není tak hrozné, skeptičtí sami vůči sobě jsme ale vrchovatě.
Zaki cynismus označuje za formu naivity. Namísto toho, abychom uvěřili, že všichni jsou dobří, raději uvěříme, že jsou všichni špatní. V obou případech se nemusíme zdržovat s tím, kdo je kdo a co se skutečně děje.
Klidně se dále smějme politikům, investorům i vlastním životním plánům. Ironie je někdy jediný rozumný způsob, jak přežít nudnou schůzi, rodinnou večeři nebo tradičně pojatou investiční konferenci.
Jen bychom si neměli plést porozumění čemukoli se schopností to rychle shodit. Být člověkem, kterého nic nepřekvapí, není totéž jako být člověkem, který něco ví. Někdy to jen znamená, že jste si natolik zvykli čekat nejhorší, že už nepoznáte, když se děje něco dobrého.
