Článek
Úterní volby v židovském státě skončily patem. Vyjednávání mohou trvat měsíce. Za rohem je další hlasování. Přichází nová éra politické nestability, ve které se dosavadní, pravicově populistický šéf vlády Benjamin „Bibi“ Netanjahu cítí jako žralok ve vodě. Tolik zpravodajské titulky. Pro tuto chvíli mají pravdu.
Už teď lze ale ve výsledcích číst trendy, které zemi v uplynulých letech charakterizují. A které ovlivní její budoucnost.
Předně: Tyto volby potvrdily, že významná část židovských obyvatel - často těch nejmladších - myslí pravicově. Mnohdy rovnou extremisticky. Frenetické křepčení pubescentních agitátorů ještě kolemjdoucí před jeruzalémskou železniční stanicí úspěšně přehlíželi. Vpády do obchodů, při kterých sotva ovousení mladíci vyzývali ke skandování Bibiho jména, však jejich majitele viditelně netěšily. Nicméně rasistickým, s teokracií koketujícím partajím ministrů Itamara Ben Gvira a Becal'ela Smotriče uvěřil každý desátý hlasující.
Sdílejí jejich voliči touhu vyhánět, ba popravovat Palestince prostě pro jejich původ? A znamená to, že odhadem pěti stům tisíců židů lahodí pohled na nestoudné, navíc kamerami zaznamenané ponižování zahraničních zajatců i palestinských vězňů? Zřejmě ano.
Dlouhou cestu prudce vpravo urazil rovněž Netanjahuův Likud, kdysi předvídatelná konzervativní formace s nudným podnikatelským programem. Nejen sám Netanjahu, ale i jeho kolegové nasáli militantní představy z okrajových ideových bažin, ať už jde o násilnickou rétoriku, antiarabský šovinismus nebo mesianistický nacionalismus. Jinými slovy: Současný lídr kabinetu rehabilitoval fašoidní předsudky a uvedl je do politického mainstreamu. Jím zkrocený, kritiků zbavený Likud podpořila asi pětina voličů, tedy zhruba milion (z drtivé většiny) židovských Izraelců.
Radikalizace židovské pravice zřejmě vyvolala arabský efekt. Někdejší volební apatii izraelských Palestinců vystřídal hromadný úprk k urnám. Podle dostupných údajů letos vybralo zastupitele až 80 procent z nich. Důvod? Strach ze ztráty zbývajících práv, vztek vyvolaný nezájmem státu, odpor k otevřeně proklamovanému rasismu populistického kabinetu. Ostatně, Benjamin Netanjahu záhy po volbách poslechl vlastní instinkt a osočil arabské okrsky z podvodů. A obrátil tak hněv zklamaných nacionalistů očekávaným směrem.
Snad přijatelný, byť nikoli skvostný výsledek
Z popela se, byť velmi zvolna, zvedá odepisovaná mainstreamová levice (Demokraté), která má šanci zdvojnásobit počet zákonodárců. Čerstvá, v lecčems centristická, místy pragmatická strana Jašar, vedená Gadim Eizenkotem, se stala druhou největší frakcí parlamentu. Vedle řady jestřábích spolků založených zhrzenými spolupracovníky Benjamina Netanjahua tak nyní získali zastání i nepravicoví Izraelci.
Rozdělení sněmovních mandátů ovlivnily i události ze 7. října 2023, byť ne vždy očekávaným způsobem. Utvrdily sice Izraelce takřka všech barev v odporu ke zřízení nezávislého palestinského státu, kopec problémů ovšem způsobily i Bibimu Netanjahuovi.
Jeho odpůrci se sjednotili na požadavku zřízení nezávislé vyšetřovací komise, kterou on tak vehementně odmítá. V jistém smyslu lze říci, že jeho odpor k přijetí sebemenší odpovědnosti za zanedbání bezpečnostních opatření nabídl opozici hůl, kterou mohla premiéra kdykoliv a bez rozpaků praštit.
Bibi vládne Izraeli celkem devatenáct let, tedy bezmála po čtvrtinu jeho existence. Měly-li být tyto volby referendem o jeho politickém přežití, dostali opoziční i arabští politici jasný úkol. Dohodnout se a ukončit jeho vládu. Pokud opět podlehnou pohodlným předsudkům i generacemi předávané nedůvěře, nemají právo vládnout. Porazit se mohou jen oni sami, na což Benjamin Netanjahu čeká.
