Aby mohla do AC Milán, vzala si Itala. Prezident vyznamenal legendu Slavie

Byl to tehdy nejlepší fotbalový tým planety. Plný osobností, které měli fanoušci po celém světě na plakátech, báječných Nizozemců i italských superhvězd. A najednou k nim přibyla holka z Československa, dusícího se pod dekou normalizace.

„Byla jsem úplně ohromená. Měli jsme společnou tiskovku v centru Milána, ve 12. patře nějaké budovy. Vedle mě seděli Ancelotti, Maldini, Van Basten, Gullit, velká fotbalová jména,“ líčila Jaroslava Rinnerová pro slávistický magazín Halftime. „Já byla asi taky docela zajímavá.“

Docela? Jak skromný popis situace! Jaroslava Rinnerová, rozená Poláčková, a proto celoživotně přezdívaná Poly, už v 80. letech hrála fotbal natolik výjimečně, že si ji zpoza ostnatými dráty omotané Železné opony vytáhl AC Milán. Tím se stala českou fotbalovou průkopnicí, první profesionálkou se zahraničním angažmá na Západě.

A výjimečnou zůstala, hlavně díky práci pro svoji osudovou Slavii. Za to 28. října obdržela od prezidenta Petra Pavla státní vyznamenání za zásluhy o stát v oblasti sportu. Sešlo se to dokonale, vždyť zrovna ten den oslavila 71. narozeniny.

„Zaplaťpánbůh za to, že se lidi jako Poly Rinnerová dostali do pozornosti společnosti. Jsem za ni rád. Elegantní dáma, vždycky se s ní strašně rád setkám,“ říká pro Seznam Zprávy Dušan Žovinec, jedna z dalších zásadních tváří ženského fotbalu u nás.

On je od roku 1988 na Spartě, Rinnerová je pevně spojená se Slavií, ale ani největší tuzemská sportovní rivalita je nerozdělila: „Jasně, zpětně si vyhodnocujeme, co nás spojovalo a kvůli čemu jsme se hádali, ale moc si jí vážím. Za to, že udržovala ženský fotbal na Slavii nejen na úkor svého vlastního času, snah a umění, ale taky peněz. Začátky byly složité, ona podnikala a byla ochotná financovat ženskou Slavii ze svého. Vytvářela nám konkurenci.“

Rinnerová, tedy ještě pod rodným příjmením Poláčková, získala se Slavií osm titulů v letech 1970 až 1983. Byla „docela zajímavá“ natolik, že zbystřili i v Itálii. Tehdy ale neexistovala pro fotbalistky jiná cesta než sňatek s občanem dané země. V jejím případě domluvený. „Nic za to nechtěl. Prostě jen chtěl pomoct české holce splnit si sen,“ přiznala pro časopis Týden o svém italském manželovi.

A nebyla jediná, kdo něco podobného udělala.

„Vycházelo to z toho, že výkonnost ženského fotbalu v Česku byla v Evropě hodnocena jako velmi kvalitní. Motivace byla jasná, stejná jako u kluků - dostat se na Západ. Někam, kde je úroveň života vyšší a podmínky samozřejmě také. I já jsem v počátku svého angažmá v ženském fotbale ještě zažil krátkou etapu s reprezentací, kdy jsme tyhle holky nemohli povolávat,“ vybavuje si Žovinec, jak jim odchod na Západ do pádu komunismu znemožnil hrát za národní družstvo.

Dámy v kopačkách nicméně chápe: „Tím, že se do Itálie provdaly, překonaly administrativní překážky k legálnímu odchodu.“

První kontakty s Italy navázala Rinnerová na turnaji O perníkové srdce pořádaném časopisem Mladý svět. Zajímal se o ni rovněž Juventus Turín, ale přestoupila do Lombardie.

„Byla jsem snad první fotbalistka z východu, takže pro ně exotika. Tenkrát se mnou do televize Rai Uno dělal rozhovor Mazzola, bývalý skvělý útočník. Já uměla italsky asi čtyři slova, ale když mě představil jako ‚Polaka‘, tak jsem ho hned opravila, že jsem z Československa,“ vzpomínala pro časopis Halftime.

Mimochodem, co se čistě fotbalových podmínek týká, popisovala je následovně: „Měly jsme malý hezký stadion na periferii Milána, tam jsme trénovaly i hrály mistráky. Zázemí bylo srovnatelné s tím, co jsme měly v Edenu, šatna stejná. V Edenu jsme tenkrát někdy hrály i na hlavním stadionu, mám dokonce fotku, jak s námi Pepi Bican sedí na střídačce.“

Tolik vjemů, tolik kontrastů k úmornosti dožívajícího socialismu ve vlasti… Když je Coca Cola pozvala na oslavu Mezinárodního dne žen, nedostaly sportovkyně rudý karafiát, nýbrž krásné župany a rádia ve tvaru plechovek: „Byla jsem z toho v šoku.“

S manželem, hokejovým gólmanem italského Bolzana, se později rozvedli. Fingované manželství už nedávalo význam - on chtěl do Austrálie, ona zpět do svobodného Československa. Díky znalosti italštiny si založila cestovní kancelář, která ji živila desítky let. A vydělané peníze pomáhaly i fotbalové Slavii. Když viděla, že slávistky nemají ani pořádné oblečení, sedla do auta a přivezla jim výbavu z Německa.

„Druhá věc, proč si jí tolik vážím: Když si vezmu náš tehdejší vztah mezi Spartou a Slavií, hodnotím to zpětně jako elegantní řevnivost. Slavia byla důležitým dodavatelem hráček do nároďáku,“ říká Žovinec. „Škoda, že tehdy ženský fotbal u nás nebyl tak popularizovaný jako dnes. Lidi jako Polyna to obdivuhodně dělali zadarmo, po práci.“

Proč byly české fotbalistky tehdy špička, proč i uprostřed husákovské šedi stál AC Milán o paní Poly?

„Důvodů je několik,“ vysvětluje Žovinec. „Hráčky tenkrát byly na okraji zájmu společnosti i sportu a měly obrovskou motivaci dokázat, že jsou taky relevantní oddělení, že na to mají sportovně. O to větší měly osobní odhodlání a tvrdě dřely. A buďme objektivní, také země jako Německo, Španělsko, Portugalsko nebo Anglie tehdy do ženského fotbalu nedávaly tolik peněz a systému.“

I s přihlédnutím k síle tehdejší generace bylo angažmá Rinnerové-Poláčkové v italském velkoklubu cosi zcela výjimečného. Historky z českého ženského fotbalu z přelomu 80. a 90. let dnes působí neuvěřitelně.

„Povím jednu příhodu,“ nadechne se Žovinec: „Prohrávali jsme v Itálii 0:2 v poločase a já holkám řekl, že když srovnají, dostanou speciální odměnu - zastavíme v Rozvadově na dvě hodiny a něco si koupí. No, skončilo to 2:2. Do Francie a Španělska jsme jeli karosou a měli jsme peníze jen na dvě noci na hotelu, jinak jsme spali v autobusu, ale stejně jsme se vrátili neporažení. Holky byly jako bojová jednotka, vrhly se do džungle a vrátily se mi. Jsem rád, že jsem to zažil, vzpomínám s láskou. Polyna byla jeden z pilířů té doby.“

Potkávali se dál a dál, když Rinnerová vytáhla Slavii zase do absolutní špičky. Dlouhých 23 let byla v Edenu vedoucí úseku ženského fotbalu, až letos v únoru se s ní klub rozloučil. Stihla devět titulů, šest triumfů v poháru, opakované postupy do Ligy mistryň. Vždy tvrdila, že potřeba jsou hlavně zápal, láska, absolutní nasazení. „A přesně tak Poly vždy hrála, vedla a inspirovala – byla srdcem i duší Slavie,“ napsal klub.

I díky síle její osobnosti ženský fotbal v Česku vyrostl, je mnohem víc vidět. Jenže jinde tak činí ještě daleko vyšším tempem.

„Přeskočili nás,“ uznává Žovinec o konkurenci. „Třicet tisíc lidí na ženskou Premier League není žádná výjimka. Tyto společnosti si uvědomily, že pokud děvčata sportují a poté zakládají rodiny, vedou své potomky ke sportování, Němci na tom postavili celou svoji filozofii. Když mi to kdysi říkali, koukal jsem na ně jako blázen. Ale opravdu to funguje.“

Jaroslava Rinnerová sílu ženského fotbalu pochopila dávno. A už to neoceňují jen experti, ale i český prezident.