Volební pat v Izraeli. Sesadit Netanjahua bude složité

Odhodlání vládnout dává v Izraeli po volbách najevo jak dosavadní vláda, tak i opozice. Jenže většinu nemá blok stávajícího premiéra Benjamina Netanjahua, ale ani ten v čele s opozičním lídrem Gadim Eizenkotem. Co bude klíčové pro další vývoj, analyzujeme v podcastu 5:59.

Dlouholetá ústřední postava izraelské politiky, současný premiér Benjamin Netanjahu, dotáhl svou stranu Likud k dalšímu vítězství ve volbách. Jistotu, že se udrží u moci, přesto zdaleka nemá.

Tak může znít stručný verdikt pro Netanjahua při pohledu na stále neúplné výsledky úterních parlamentních voleb. V noci na čtvrtek, kdy bylo sečteno na 90 procent hlasů, držel jeho pravicový blok 53 ze 120 křesel v Knesetu, zatímco opoziční strany vedené bývalým náčelníkem generálního štábu Gadim Eizenkotem měly 48 mandátů. Dalších 19 připadalo arabským stranám. K sestavení většinové vlády je přitom potřeba nejméně 61 poslanců.

Jsou to právě arabské strany, které podle průběžných výsledků téměř zdvojnásobily své zastoupení v parlamentu a mohou se stát rozhodující silou povolebního vyjednávání. Pokud by se s nimi tedy opozice dokázala dohodnout – před volbami totiž tuto spolupráci odmítala.

Podle ředitelky Herzlova centra izraelských studií na Univerzitě Karlově Ireny Kalhousové, která přijala pozvání do podcastu 5:59, mají izraelské volby několik dílčích vítězů. Za jednoho z nich označuje samotného Netanjahua, který s Likudem dokázal uspět, přestože předvolební průzkumy tyto šance zpochybňovaly. Jasnými vítězi pak jsou už zmíněné arabské strany. „A volby mají určitě vítěze i v podobě vysoké účasti, protože volit přišlo skoro 78 procent voličů, což je jedno z vůbec nejvyšších čísel v historii Izraele,“ připomíná Kalhousová.

Podle izraelské dokumentaristky a publicistky Natashy Dudinski, další hostky podcastu 5:59, vysoká účast odráží mimořádný význam, který Izraelci hlasování přikládali. „Dokazuje to i to, že okolo 80 tisíc Izraelců, kteří žijí v zahraničí, přijelo do Izraele, včetně mě, abychom tu mohli odvolit. Protože v těchto volbách se – alespoň tak to Izraelci vnímají – rozhodovalo o budoucím charakteru země,“ vysvětluje. Pro jedny podle ní hlasování představovalo naději na návrat k demokratickým tradicím, pro druhé možnost pokračovat v dosavadním směřování státu.

Na straně opozice přitom podle Dudinski bylo den po volbách cítit značné rozčarování. Navzdory mimořádné mobilizaci voličů totiž úspěch tohoto bloku není takový, jaký jejich příznivci očekávali.

Přestože Benjamin Netanjahu čelí dlouhodobé kritice kvůli možnému bezpečnostnímu selhání státu před útokem Hamásu ze 7. října 2023, pokračující válce i údajným snahám oslabit nezávislost justice, jeho Likud patrně zůstává i po těchto volbách nejsilnější politickou stranou v Izraeli.

Podle Ireny Kalhousové je to především zásluha Netanjahuových mimořádných politických schopností. „Umí předvolební kampaně, umí správně promlouvat k potenciálním voličům, umí je dostatečně vyděsit, zastrašit, slíbit řešení. A v Izraeli je opravdu velký počet lidí, kteří hluboce věří, že Benjamin Netanjahu je nejschopnějším izraelským politikem za posledních několik dekád a že bez něj bude Izrael slabší,“ vysvětluje politoložka.

Jeho voliči si z pohledu české expertky přejí především silný, nekompromisní a bezpečnostně orientovaný Izrael. A Netanjahuovi prý navíc pomáhá skutečnost, že opozice dosud nedokázala nabídnout politika, který by se mu v očích většiny voliček a voličů dokázal svými schopnostmi vyrovnat.

Jinou otázkou je pak nicméně styl Netanjahuova vládnutí a jeho dopady na izraelskou společnost. Podle publicistky Natashy Dudinski, která se do Izraele přistěhovala v první polovině 90. let, se totiž vyznačuje přístupem „rozděluj a panuj“, kterým se ani nesnaží zasypávat příkopy v současné rozdělené izraelské společnosti, ba právě naopak.

Dudinski zároveň upozorňuje, že tato společenská polarizace zdaleka nezačala útokem ze 7. října 2023. Prohlubuje se podle ní už od roku 2019, kdy byl Benjamin Netanjahu obviněn z korupce, a následně se ještě zhoršila během opakovaných předčasných voleb, masových demonstrací a sporů o podobu izraelské demokracie. Tento „rozkol mezi dvěma tábory“, k jakému došlo v posledních třech letech, pak ale Natasha Dudinski označuje za skutečně nepřekonatelný.

Části izraelské veřejnosti vadí podle Dudinski především to, že premiér Netanjahu „odmítá připustit jakoukoliv zodpovědnost (za bezpečnostní selhání ze 7. října) a odmítá založení státní nezávislé komise, která by události vyšetřila“. Navíc se izraelská dokumentaristka a publicistka obává, že pokud Netanjahu zůstane u moci, zůstane rozdělená i společnost.

O tom, kdo se stane příštím izraelským premiérem, nyní rozhodnou povolební jednání. Prezident Jicchak Herzog musí do týdne po oficiálním vyhlášení výsledků pověřit některého z politiků jednáním o sestavení vlády. Nemusí ale automaticky jít o předsedu nejsilnější strany. Zvolit může hlava státu toho, kdo podle ní bude mít největší šanci na úspěch.

Jednou z možností je přitom vláda vedená Gadim Eizenkotem, která by se opírala o podporu arabských stran. Takové řešení by ale vyžadovalo zásadní změnu postoje některých opozičních politiků, především Naftaliho Bennetta a Avigdora Liebermana.

„Pro tyto strany (pod vedením Bennetta a Liebermana) bude velmi složité svým voličům vysvětlit – a možná hlavně vysvětlit samy sobě –, že se nová izraelská vláda opírá o hlasy arabských stran. To je ten důvod, proč se to celé komplikuje,“ objasňuje Kalhousová rozpolcenou situaci netanjahuovské opozice a dodává, že pokud tak chce Gadi Eizenkot pomýšlet na vládnutí, v rámci povolebních vyjednávání ho „nic jednoduchého“ nečeká.

Ve hře pak podle politoložky může být také menšinová vláda tolerovaná arabskými poslanci. „Bylo by to v něčem bezprecedentní, protože menšinové vlády byly vždy výsledkem rozpadu existujících koalic, kde ta většina byla. Aby hned po volbách Izrael začal menšinovou vládou, to by byla novinka,“ zdůrazňuje Kalhousová. Není prý navíc jasné, jak přijatelné by takové řešení bylo pro samotné arabské strany.

Skepticky hodnotí politoložka i další možnost, totiž že by vznikla vláda národní jednoty, v níž by se Netanjahu a Eizenkot dohodli na spolupráci. Pro takový scénář totiž existuje problematický precedent, kdy podobná dohoda mezi Netanjahuem a Bennym Gancem v minulosti skončila rozpadem vlády a výrazným oslabením Gancovy politické pozice. Což má Gadi Eizenkot nejspíše v živé paměti.

Ani případný odchod Benjamina Netanjahua z čela vlády by ale podle expertky Kalhousové nemusel znamenat zásadní obrat v izraelské politice vůči Palestincům. Politoložka připomíná, že Eizenkotův opoziční blok spojuje především odpor k současnému premiérovi a také snaha vyšetřit selhání před útokem ze 7. října. V bezpečnostních otázkách však mezi jeho členy často přetrvávají výrazné rozpory.

„Téma dvoustátního řešení je v tuto chvíli v Izraeli naprosto passé,“ upozorňuje politoložka. „Gadi Eizenkot a jeho možná koalice by ale dávali větší šanci diplomacii. Neslibují (totiž) Izraeli permanentní válku, což je něco, co víceméně slibuje Benjamin Netanjahu,“ doplňuje ředitelka Herzlova centra izraelských studií Irena Kalhousová.

Dokumentaristka Natasha Dudinski zase věří, že zapojení arabských stran do vlády by mohlo být historickým krokem „k méně vojensky orientovanému a militarizovanému“ Izraeli, který by mimo jiné začal řešit otázku osadnického násilí na Západním břehu nebo také potřebnou rekonstrukci Pásma Gazy. Zda se takový scénář podaří uskutečnit, ale zůstává otevřené. „Velmi se obávám, že zbytek opozice na to (na spolupráci s arabskými stranami) vůbec není připravený,“ uzavírá Dudinski.

V podcastu 5:59 se také dozvíte, v jakém světle vnímat zprávy v západních médiích, podle kterých se Izrael a Spojené státy chystají na další údery proti Íránu. Nebo jak dlouho může sestavování nové izraelské vlády vůbec trvat. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.