Článek
Věděli jste, že v roce 1950 byla v pražské Jindřišské ulici státním podnikem Elektra otevřena první poradna pro radioamatéry? Nebo že nedávno stržené obří vysílací věže v Liblicích slavnostně uváděl do provozu osobně samotný předseda vlády Štrougal? Tyto a mnoho dalších neméně zásadních a srovnatelně aktuálních informací jste se mohli dozvědět, pokud jste během úterý zapnuli vysílání zpravodajského kanálu veřejnoprávní České televize.
Důvodem je stávka, jíž zaměstnanci ČT dávají najevo protest proti záměru zrušit televizní a rozhlasové poplatky a převést financování veřejnoprávních médií pod státní rozpočet. Souvislé pásmo archivních záběrů z filmových týdeníků a raných televizních reportáží přerušovaly krátké zprávy o aktuálních událostech, čtené postaru z papíru šustícího před mikrofonem. Současné osazenstvo redakce zpravodajství samozřejmě nemůže dosáhnout rutinní nonšalantní prkennosti Miloše Frýby (nebo Alexandra Hemaly), ale jinak byl dojem návratu v čase téměř dokonalý.
Důležitá otázka ovšem zní: Bude to k něčemu? Odpověď není jednoznačná. Mohlo by, pokud k nadcházejícímu dění přistoupí všichni aktéři s vhodnou kombinací pragmatismu a odpovědnosti.
Velmi silné slovo bude mít v budoucích dnech premiér Andrej Babiš (ANO). Na toho, jak známo, občanské protesty (k nimž můžeme vedle protestních pochodů a demonstrací zařadit i stávku v ČT a ČRo) docela fungují. Ne, že by ho donutily otočit o 180 stupňů, na to je potřeba rovnou zapomenout, ale mohou představovat určitý korektiv, upomínku, mírný protitlak působící na Babišův způsob zacházení s mocí.
Premiérovi současní koaliční partneři z SPD a Motoristů sobě po vzoru internetových trollů z odporu a protestu žijí a rostou. A také se za to nijak nestydí.
Babiš sám chce ale své hnutí profilovat jako „catch-all party“ objímající široké pásmo voličů na obou stranách od politického středu. Premiér je bytostně přesvědčen (nebo to alespoň tvrdí), že v politice jedná ve prospěch všech občanů. Masové protesty sice vnímá jako křivdu a nepochopení, ale bere je vážně a ví, že kýženému politickému profilu jeho strany škodí.
Proto po prvním vzedmutí odporu během poslanecké schůze vrcholící slavným sobotním hlasováním ve 4:36 ráno významně zmírnil rétoriku vůči veřejnoprávním médiím, naznačil ochotu jednat o úpravách návrhu na zestátnění jejich financování, a to dokonce až do bodu naprostého přepsání celé věci. Nepřekročitelný práh zůstal vlastně jen jeden - složenky s rozhlasovým a televizním poplatkem. Ty musí skončit jak pro firmy, tak pro domácnosti.
Jinak je podle Babišových slov nyní otevřeno leccos - možnost posílení garancí, částka, kterou média veřejné služby dostanou, valorizační mechanismus i samotný zdroj financí, jímž prý nemusí být nutně přímo státní rozpočet, ale třeba i mimorozpočtový fond plněný podílem na výnosu některých daní.
To by měla slyšet i protestující strana. A zřejmě slyší. Šéfredaktor zpravodajství ČT Michal Kubal během stávky v rozhovoru pro Seznam Zprávy mluvil o dvou barikádách - tou první je zachování poplatků, tou druhou jsou významně silnější garance odclonění financování od politického vlivu, než nabízí aktuální návrh schválený v prvním čtení. Sám Kubal prohlásil, že by televizi na protest opustil, pokud by bylo zestátněno financování bez dodatečných garancí, tedy pokud by padly obě jím definované barikády.
To dává docela velkou naději, že se obě strany mohou potkat právě někde v prostoru vymezeném oběma pomyslnými zákopy či zátarasy. Andrej Babiš neopustí myšlenku zrušení poplatků. Je to programový slib jeho vlády. Proti tomu se dá namítat, že existují i sliby hloupé, zbytečné nebo obsahující velká systémová rizika, ale vláda má právo tyto námitky oslyšet a slíbené splnit. Konkrétní podoba splnění slibu už ve vládním programu není, což otevírá cestu k jednáním.
O těch nyní nevíme víc, než že k nim obě strany sporu deklarují ochotu. To neznamená, že to dobře dopadne. Znamená to jen, že to nutně nemusí dopadnout úplně tragicky. Aby se optimistický scénář naplnil, budou muset protestující v určité chvíli přijmout konec poplatků jako skutečnost a posunout se ke „druhé barikádě“.
Naproti tomu vláda bude muset skutečně naslouchat lidem, kteří na ni dnes na ulici křičí, jejich argumentům a pokud možno i obavám.
Sněmovní opozice bude muset najít křehkou rovnováhu mezi čistě obstrukčním jednáním, k němuž nepochybně také dojde, a věcným jednáním s vládní většinou o změnách, které by z vládního návrhu učinily pro veřejnoprávní média menší riziko.
Neméně důležité je, aby ani na vládní, ani na protestní straně sporu nezískaly navrch skupiny jedinců vybičované algoritmy sociálních sítí k nepříčetnosti a k výhrůžkám násilím.
A konečně je dobré si uvědomit, že všechno momentální volání po širší debatě o roli veřejnoprávních médií v 21. století je v daný okamžik zcela mimo mísu, ať zní poněkud naivně z Pražského hradu, nebo jako účelová mlha z vládních řad. V tuto chvíli, kdy v ulicích jsou demonstranti, Sněmovna je jak papiňák, veřejnoprávní média jsou naježena vzteky a strachy a trollové všech zemí se nadšeně spojují, opravdu nedává taková debata žádný smysl.
Teď je třeba vyřešit debatu o financování. Jestli se při ní obě skupiny navzájem nesežerou, bude to skvělá zpráva a přijde čas na pokračování a otázky, jak mají veřejnoprávní média vstupovat na trh podcastů, videoobsahu nebo internetového zpravodajství.
Je to správné pořadí? Jistěže není. Dá se s tím teď ještě něco dělat? Nedá. Mělo to tak být? Nemělo. Ano, stavíme dům od střechy. Když do sebe ale zapadnou všechny výše zmíněné faktory, pořád existuje malá, ale nenulová šance, že se celá konstrukce nezhroutí.
