Článek
V pondělí 2. listopadu podniklo Rusko jeden z nejkrvavějších vzdušných útoků na ukrajinské civilní obyvatelstvo. Na obec Komyšuvacha podle šéfa záporožské oblastní správy dopadly bomby FAB-500 a po nich FAB-3000, které obsahují nejméně půldruhé tuny výbušnin a používají se k ničení betonových opevnění a bunkrů.
Pumy srovnaly se zemí centrum humanitární pomoci v místní škole a zabily desítky nevinných lidí.
Střih. Ten samý den se v Curychu schází vedení Mezinárodní hokejové federace IIHF, aby jednalo o rozhodnutí Sportovního arbitrážního soudu, který minulý týden s okamžitou platností vrátil ruské reprezentační týmy na ledovou plochu. Týká se to i mistrovství světa.
Souběh obou událostí podtrhl, že mezinárodní hokej má jedinou možnost: najít cestu, jak skandální, hloupý a formalistický verdikt arbitráže nenaplnit. Za žádnou cenu. Kdyby se mu naopak přizpůsobil, ztratil by tvář. A co hůř, také lidskost.
Nálet na Komyšuvachu má podle dostupných informací parametry válečného zločinu. A zároveň se bavíme o tom, jestli zase budeme hrát s Rusy hokej. Už to je absurdní, i zlé. Odpověď „ano“ by se rovnala kapitulaci před vlastním svědomím.
V Česku, Rusku, ale i dalších zemích hokej nese značnou symbolickou, historickou a politickou hodnotu. Vrátit mezinárodní arénu do stavu před rokem 2022 by vyznělo tak, že zavíráme oči před Putinovou válkou. A před stovkami mrtvých ukrajinských sportovců. Vypadalo by to, že jsme si zvykli. Rusku by se dostalo zadostiučinění a povzbuzení. Nepřijatelné.
Spojenci se potřebují
Ještě než se IIHF usnese, co dál, oznámil finský svaz a po něm i další, včetně toho českého, že jejich hráči a hráčky proti ruským výběrům nenastoupí.
Ohlášený bojkot je možným řešením. A má potenciální důsledky pro bojkotující. Když nějaká reprezentace k mistrovskému zápasu nenastoupí, hrozí jí podle řádů přeřazení až do skupiny C mezi outsidery. Izolovaný bojkot by tím být potrestán mohl. Když bojkotují skoro všichni, tak sotva. Elitní mistrovství by se změnilo ve frašku za účasti Ruska a Běloruska.
Předseda finského svazu, průkopníka bojkotu, řekl v pondělí důležitou věc: Finsko hledá spojence. „Dáváme dohromady co nejvíce zemí do jednotné fronty, abychom IIHF řekli, že nikdo z nás za těchto okolností nebude hrát proti Rusku.“ Klíčové slovo „spojenci“ se na scéně objevilo nejen kvůli tomu, aby osamocení Finové nemohli být za bojkot stiženi sestupem. Ale hlavně proto, že spojená akce je účinnější.
To není nic nového. Severští hokejoví funkcionáři vlastně jen obnovují požadavek spojenecké jednoty, který byl v základech evropské reakce na ruskou válku v roce 2022. A který postupně slábl. Jistě i kvůli tomu, jak Rusko pátým rokem opotřebovává nejen ukrajinskou obranu, ale i evropskou solidaritu.
Ohlášený bojkot v sobě nese ještě jeden vzkaz: kvůli hodnotám je tu někdo připraven něco si odepřít a něco obětovat. Jde sice „jen“ o hru, zábavu, radost fanoušků a příležitost hráčů ukázat své umění. Ale i tak, vzhledem k tomu, jaký je hokej fenomén, má takový postoj smysl.
I tohle je moment, na který narazíme v ruské konfrontaci se Západem. Kremelská strategie přece operuje s tím, že západní demokracie se nedokážou vzdát svých materiálních standardů a „pohodlí“, a v tom je jejich slabina. Zatímco „ruský člověk vydrží vše“. Vůle Západu k „obětem“, i když jen na poli hokeje, tuhle úměru popírá.
Sport je politika
Praktických způsobů, jak čelit návratu Rusů do mezinárodního hokeje, existuje i mimo bojkot celá řada. Odvrátí se sponzoři (někteří to už udělali). Zasáhne státní moc (neudělí Rusům víza). Proti ruské účasti budou pořadatelská města (finské Turku už se ozvalo). Politici a organizátoři musí vzít v potaz vysoká bezpečnostní rizika. Bojkotovat Rusy a Rusky mohou i jednotliví hráči a hráčky. Nejbližší mistrovství jsou už rozlosována a dodatečné zařazení Ruska by znamenalo značné technické komplikace.
Že by na mistrovství světa 2027 seděl na trestné lavici Putinův volební maskot Ovečkin v ruském dresu a zněla ruská hymna, to nevypadá jako pravděpodobná varianta. Mimochodem, bude tam hrát i výběr Ukrajiny.
Hokejová krize je pro demokratický Západ i příležitostí, jak připomenout, na čem mu záleží a co pro to dokáže udělat, anebo ne. A že je řeč jen o sportu? Ten je přece s politikou promíchaný už dávno.
