Šídlo & Arsenal: Proč jsem se zamiloval do soupeře Slavie

Klub, kterému jsem před nějakými třiceti lety začal fandit pod vlivem Hornbyho knížky Fotbalová horečka a občasným sestřihům v České televizi, už dneska vlastně neexistuje. Večerní zápas Ligy mistrů na Slavii odehraje jiný Arsenal. Nový Arsenal. Vítězný Arsenal.

Staré slavné Highbury, ten nejtypičtější anglický stadion 20. století, kde si publikum mohlo na hráče sáhnout, nahradily luxusní byty a kousek vedle supermoderní aréna ze skla a železa s korporátním sponzorem, VIP patrem a několika připomínkami starých časů - třeba přenesenými hodinami. Jinak je to stadion skoro nerozeznatelný od těch všech, které potkáváte kdekoliv ve fotbalové Evropě.

Po hřišti už nepobíhá kapitán Tony Adams, do kterého byste radši nechtěli vrazit na záchodcích v klubu, protože by vám zřejmě zlomil nos. V záloze neřádí Patrik Vieira, vůdce té nejslavnější éry a jediný hráč, o němž vyhlášený rabiát Roy Keane z Manchesteru United prohlásil, že byl skoro stejně tvrdý jako on sám. Vepředu nečaruje nedostižné duo Thierry Henry - Dennis Bergkamp. A se zipem své zimní bundy nezápasí Profesor Arséne Wenger, který do fanouškovské základny Arsenalu nahnal miliony lidí po celém světě, včetně mě.

Ano, samozřejmě namítnete, že tohle přece zažívá každý fanoušek každého týmu, pokud u něj zůstane aspoň tři roky. Ale zkuste mě pochopit i před dalším soubojem se Slavií: propadnete Arsenalu na začátku jeho mimořádně šťastného období, užíváte si ho, myslíte si, že nikdy neskončí, zažijete titul bez jediné porážky a jste 20 minut od triumfu ve finále Ligy mistrů 2006 proti Barceloně.

A pak dlouhé roky nic.

A tím myslím vůbec nic.

Sezony se odehrávají podle důvěrně známé šablony: slušný začátek, příšerný listopad, trochu světla a radosti v prosinci, leden, únor, březen, kdy postupně zmizí naděje na všechny trofeje, a pak drtivý závěr, místo v elitní čtyřce a úsloví: „Like a trophy!“

A stále dokola. Nevíte, jestli se víc těšíte na to, až nová sezona začne, nebo až už konečně skončí. Začnete se stranit starých kamarádů, kteří si vybrali jednodušší cestu: Manchester United nebo Chelsea, protože pochopili, kde se dočkají radosti. Zbýval snad jen Tottenham Hotspur, jistota, že aspoň jednou ročně bude co oslavovat - St. Totteringham’s Day, neboli den, po němž je jasné, že Arsenal skončí v tabulce výš než sousedé ze severního Londýna. Neboli cena útěchy. A ani ta neměla být garantována na věčné časy.

Mimochodem, poprvé se Arsenal utkal se Slavií v Lize mistrů na podzim 2007. Lehce uťáplá Slavia měla objektivně vzato smůlu, protože Arsenal tehdy hrál asi ten nejlepší fotbal, co pamatuji, a výsledek 7:0 na Emirates přesně odpovídal průběhu zápasu i rozložení sil. Stejně úchvatnou show předváděl Arsenal v Premier League a nikdo po podzimu nepochyboval, že se titul po čtyřech letech vrátí domů.

A pak přišlo hororové jaro 2008, pád na třetí příčku („Like a trophy!“) a pomalé zvykání si, že tohle je bohužel nový standard. Klub, který měl ambice patřit mezi největší na světě, musel každý rok prodávat nejzářivější hvězdy konkurenci, aby splatil úvěry za nový stadion. Cílem byla Liga mistrů - a St. Totteringham’s Day. Jak ponižující.

Symbolem téhle ztracené generace Arsenalu se stal Tomáš Rosický, při všem respektu k Pavlu Nedvědovi, ten nejlepší český fotbalista moderní éry. Na tehdy úplně nové Emirates přišel v létě 2006 jako náhrada za Francouze Roberta Pirése, člena legendární sestavy Invincibles, čili neporaženého šampiona sezony 2003/04. Převzal Pirésovo číslo 7, předvedl mnoho nezapomenutelných momentů a když po deseti letech končil, aplaudovalo mu vestoje 60 tisíc diváků na tribunách - včetně mě.

Celý tým oblékl Rosického dres, lidé cítili, že končí výjimečný fotbalista. Kdo necítil pohnutí, neměl tam co dělat.

Jenže za těch 10 let, která mu plundrovala zranění, vyhrál Tomáš Rosický s Arsenalem dva usmolené FA Cupy. Historická trofej, pro kterou máte v lepších časech slova laskavého pohrdání, se v oněch časech proměnila v Premier League a Ligu mistrů dohromady. Jakmile ji Arsenal v roce 2014, po devíti letech bez jakékoliv trofeje, konečně zase získal, seděl jsem v hospodě James Joyce v centru Prahy a dojímal sám sebe, že se všechno konečně zase obrátilo k lepšímu.

No, takže ne.

Tomáš Rosický opustil Arsenal v roce 2016, po 10 letech na novém stadionu. A po sezoně, kdy byl Arsenal titulu tak blízko. Manchester City a Liverpool procházely přestavbou kádrů pod novými trenéry Guardiolou a Kloppem, Chelsea si vybrala nejslabší rok mezi dvěma tituly, Manchester United se po odchodu Alexe Fergusona brodil podobnou bažinou jako můj klub už roky.

Tak kdy, ne-li teď? Tak teď taky ne, protože zrovna tenhle ročník si musel nějaký Leicester, co se teď plácá kdesi ve třetí lize, vybrat ke svému filmovému příběhu „největší fotbalové senzace všech dob“.

Ale víte co, vlastně to dopadlo dobře. Tottenham prohrál poslední kolo se sestupujícím Newcastlem a my nakonec slavili aspoň St. Totteringham’s Day. Like a trophy!

Psal jsem tehdy pro Aktuálně.cz text o Rosického rozlučce a na konci odvážně vyslovil odvážnou tezi: „Arsenal příští rok, jak doufá každý, kdo mu propadl, bude ještě silnější a třeba, třeba… dokáže to, co letos outsideři z Leicesteru. Pokud snad náhodou ano, Tomáš Rosický na tom bude mít navždy nesmazatelnou zásluhu.“

Takže to samozřejmě dopadlo přesně opačně. Něco jako když předpovídám výsledky voleb. Tohle bylo kruté školení v pokoře a loajalitě. Arsenal sice v roce 2017 zase vyhrál FA Cup, nejstarší pohárovou soutěž na světě, ale v lize skončil poprvé po 20 letech za Tottenhamem, neprobojoval se do Ligy mistrů a všechno se řítilo směrem… dolů.

V roce 2019 už z nás byl regulérně „laughing stock“, tedy terč všeobecného posměchu anglického fotbalu. Odešel Wenger, pak i Unai Emery - a chvíli před covidem nastoupil jako kouč Mikel Arteta, někdejší záložník Arsenalu, s nímž se mimochodem loučili úplně ve stejný den jako tehdy s Rosickým.

Někdy o dva roky později, kdy se lidé zase mohli vrátit na tribuny, to explodovalo. Arsenal začal stoupat tabulkou, mladá sestava v čele s třiadvacetiletým norským kapitánem Martinem Odegaardem se najednou mohla měřit s kýmkoliv, Tottenham jsme poslali tam, kam patří, a začali jsme zase doufat, že to jednou vyjde.

Znáte seriál Last Dance o příběhu Chicago Bulls v éře Michaela Jordana? Tohle bylo podobné a nám, fanouškům Arsenalu, to dodávalo naději. Ani Bulls přece nedokázali vyhrát basketbalovou NBA zázrakem ze dne na den - jejich vzestup trval minimálně pět sezon. Ale pak dokázali získat titul šestkrát za osm let.

Letos na jaře jsme se dočkali i my. Třikrát za sebou v lize druzí, s posměchem soupeřů v zádech, který ale zazníval čím dál méně nahlas. Titul po 22 letech. Finále Ligy mistrů a v něm porážka až na penalty s PSG. Tohle není zázrak z Leicesteru ani rychlé prachy Chelsea nebo usvědčených podvodníků z Manchesteru City. Tohle je Arsenal, jaký spousta fanoušků vůbec nezná - a my, pamětníci, na něj skoro zapomněli. Pořád ještě moc nevíme, jak se s tou novou situací vyrovnat.

Loni Arsenal nad Slavií vyhrál bez větší námahy 3:0. Teď v neděli zvítězil po 14 letech na Anfieldu, když Liverpoolu nedovolil jedinou střelu na bránu, což se na tamním stadionu stalo poprvé od roku 2003. A minulý týden vypadl z Ligového poháru, dnes již zase samozřejmě druhořadé soutěže, ve Fleetwoodu, který hraje čtvrtou ligu. Tenhle Arsenal poznávám.

Dneska to ale nejspíš bude jiné, kouč Arteta nenasadí nejsilnější možnou sestavu, ale taky nenechá v základu hrát dva sedmnáctileté kluky a jednoho osmnáctiletého jako ve Fleetwoodu. Je to Liga mistrů. A Arsenal ji letos chce vyhrát.

Před třiceti lety by se mi to zdálo jako trochu odvážná představa.

Před dvaceti jsme byli kousek od ní.

Před deseti by to byl jen nejapný vtip.

Dneska je to jasně daný cíl. Až to Arsenal dokáže, bude to už definitivně jiný klub, než když jsem mu začal fandit. Protože bude definitivně tak velký, jak jsme si ani neodvážili pomyslet. A rozhodně téhle proměny nehodlám po všech těch letech litovat.