Článek
Na frontě se vracely tam, odkud chlapi zdrhali. Pod palbou wehrmachtu ošetřovaly raněné a tahaly do bezpečí týlu chlapy daleko těžší než ony samy.
Ve vojenských zahraničních jednotkách na Západě či na Východě bojovaly za druhé světové války stovky československých žen. Jako zdravotnice či spojařky, ale také jako parašutistky, dělostřelkyně nebo snajperky.
„To, co ty holky musely vydržet třeba i jen v zázemí bojujících jednotek, by nevydržel žádný chlap, anebo jen málokterý,“ říkal historik Miroslav Brož (1948–2019), který situaci válečných bojišť východní fronty detailně znal a příběhy většiny bojovnic si vyslechl osobně.
„Už v ruském Buzuluku, kde se formoval 1. samostatný československý polní prapor v SSSR, prošly ženy mimořádně tvrdým výcvikem,“ přidává se historička Alena Flimelová. „A pak i v samotné bitvě u Sokolova a ve všech dalších následujících bojích se chovaly - jakkoliv to může znít zvláštně - mimořádně zmužile.“
Platily za to obrovskou cenu. Například špičková snajperka Vanda Biněvská, která v bitvě u Sokolova zlikvidovala několik německých průzkumníků a jednoho odstřelovače, měla až děsivý chorobopis. Další úspěšnou snajperku Marii Ljalkovou Lastoveckou připravily válečné útrapy a bojová zranění o možnost mít děti.
„Nebyla ani zdaleka jediná,“ dodává Alena Flimelová, spoluautorka knihy Ve stínu mužů a také (s historikem Romanem Štérem) databáze 1100 československých žen, které ve druhé světové válce bojovaly v 1. čs. armádním sboru v SSSR.
Válka nemá ženskou tvář
„Vše, co o válkách víme, vypráví mužský hlas. Všichni jsme se ocitli v zajetí mužských představ o mužském vnímání války. V zajetí mužských slov. Kdežto ženy mlčí. Mlčí dokonce i ty ženy, které na frontě byly. A když někdy najednou začnou vzpomínat, tak nemluví o ženské válce, ale zase o té mužské. Přizpůsobují se kánonu.
Jedině doma nebo v kroužku frontových kamarádek si nejdřív popláčou a pak začnou rozprávět o své válce, kterou nikdo nezná. Není tam nic o tom, jak jedni lidé hrdinně zabíjeli jiné lidi a zvítězili. Nebo prohráli. Jaká u toho byla technika a jací generálové.
Ženská líčení jsou jiná a o něčem jiném. Ženská válka má své barvy, své vůně, své světlo a svůj pocitový prostor. Svá vlastní slova. Nejsou tam váleční rekové a jejich neuvěřitelné hrdinství, jen prostě lidé nucení dělat věci pro člověka nelidské. A trpí tam nejen oni (lidé!), ale i země, ptáci, stromy. Všechno, co tu žije společně s námi. A nám je tak utajen celý svět, protože jejich válka zůstala neznámá…“
Laureátka Nobelovy ceny za literaturu (2015) Světlana Alexijevičová: „Válka nemá ženskou tvář“
Přesto pozoruhodné příběhy československých bojovnic zaznamenali historici až v posledních letech. „Nezištností a láskou k bližním i českému národu nás mohou tyto ženy inspirovat. Na rozdíl od dnešních relativistů totiž věděly, kým chtějí být,“ míní historik Vojtěch Šustek.
Několik z nich nyní přiblížíme.
Snajperka, o níž psal svět
„To jsem přece já,“ vykřikla s dojetím.
Zvolání starší, ale stále půvabné ženy stojící před fotografií děvčete s odstřelovací puškou vyvolalo 8. března 2008 mezi návštěvníky Muzea válečného bratrství v ukrajinském Sokolovu rozruch. Ale jen někdejší spolubojovníci chápali, co se v tu chvíli - na den přesně po 65 letech od krvavé bitvy - honí někdejší slavné snajperce Marii Ljalkové Lastovecké hlavou.
Marie Ljalková. Že umí skvěle střílet, ukázala už v Buzuluku, kde se československá jednotka formovala. A bylo rozhodnuto: „Budeš snajperkou!“
Po bitvě u Sokolova, kdy zlikvidovala kulometné hnízdo nacistů a s ním i pět vojáků wehrmachtu, obletěla fotografie půvabné, tehdy dvaadvacetileté ženy s puškou odstřelovače svět. Její příběh popisovaly sovětské, britské i americké tiskové agentury.
Vzpomínky na tuto „slávu“ se přesto musely z Marie Ljalkové Lastovecké doslova páčit. „Víte… zabíjení je hrozná věc… i když to děláte ve válce. Proto o kariéře odstřelovače mluvím velmi nerada,“ omlouvala se.
Nejblíž smrti byla právě v bitvě u Sokolova a pak v Dukelském průsmyku, kde jí výbuch dělostřeleckého granátu zlomil páteř a půlcentimetrová střepina těžce poranila hlavu. Přežila jen zázrakem.
U Sokolova zase byla blízko sebevraždě - když po mnohahodinovém ležení přimrzla v noci k tajícímu ledu řeky Mža. „K ledu nás tehdy přibila palba německého kulometu. Slyšela jsem jen výkřiky našich vojáků, pod nimiž led rudnul krví,“ vzpomínala tak trochu se sebezapřením Marie Ljalková.
I když tehdy jen tušila, kde asi nepřátelské kulometné hnízdo je, opatrně zamířila a vyprázdnila do tmy celý zásobník. Kulomet zmlkl. Podchlazenou a k ledu přimrzlou ženu našli ve tmě až Čechoslováci, které zprvu považovala za vojáky wehrmachtu. Přiložila si proto hlaveň pušky pod bradu a nahmátla spoušť. Češtinu zaslechla v poslední chvíli.
Ještě větší hrdinství pak prokázala jako sběračka raněných: i z těch zcela beznadějných situací odtáhla do týlu desítky krvácejících vojáků. „A desítky z nich jí vděčily za život,“ dodal tehdy v sokolovském muzeu historik Miroslav Brož z Československé obce legionářské.
Dostala za to dva válečné kříže a Řád rudé hvězdy za statečnost v boji, a přece byla Marie Ljalková Lastovecká po válce z armády vypuzena - s pěti sty korunami invalidního důchodu. Dvacet let pak pracovala jako průvodkyně v Čedoku. „Snad dnešní mladí nezapomenou, že jejich předkové obětovali za svobodu i život,“ vzpomínala plukovnice ve výslužbě.
V roce 2010 ji prezident Václav Klaus ocenil Řádem bílého lva vojenské skupiny. Zemřela o rok později 7. listopadu.
Zdravotnice předsunuté roty
Danuta Drnková Čermáková byla u Sokolova jednou z posledních, kdo viděl živého dnes už legendárního hrdinu, kapitána in memoriam Otakara Jaroše.
Jako zdravotnice předsunuté první roty československého polního praporu ošetřovala zraněné v sokolovském kostele a zažila, jak se muži i v zakrvácených obvazech na rozkaz vypotáceli ven zpátky do boje. „Osiřeli jsme a já už ty chlapce nikdy neviděla - zůstali tam do jednoho,“ vzpomínala s pohnutím.
Danuta Drnková Čermáková s tehdejším novomanželem Václavem Drnkem, náčelníkem štábu 1. dělostřeleckého pluku.
Zůstala jen s několika těžce zraněnými a zvažovala sebevraždu, aby se nedostala do rukou opilých vojáků wehrmachtu. „Zkoušela jsem se zastřelit puškou delší než já… Ale nešlo to, protože jsem nedosáhla na spoušť, když jsem si dala hlaveň pod bradu. Proč nám jen nedali pistoli, zoufala jsem si.“
Podruhé jí - za několik okamžiků - život zachránil právě Otakar Jaroš. „Seber děvčata a odveď je na velitelství praporu,“ vykřikl na lékaře Armina Širokého, když seběhl z věže bráněného kostela. Sám poté zahynul, zřejmě pod pásy obrněného transportéru, který plamenometem zapaloval vše, co ještě nehořelo. Zdravotníkům včetně Danuty Drnkové se však podařilo z obklíčeného kostela uniknout roklinou krytou keři až na velitelství československého praporu.
Kdo byl Otakar Jaroš
Otakar Jaroš.
Kapitán in memoriam Otakar Jaroš byl - jako první cizinec - posmrtně vyznamenán za hrdinství v bitvě u Sokolova titulem hrdiny Sovětského svazu.
V návrhu na vyznamenání se píše: „V nejhustší palbě neopouštěl své stanoviště a řídil boj i tehdy, kdy byl dvakrát raněn (do hlavy a do prsou a krev řinula se mu z úst). Důmyslně řídil boj proti velké přesile po dobu pěti hodin a způsobil nepříteli veliké ztráty. Na bojišti zůstalo pobito nebo zapáleno 19 německých tanků, 400 pobitých německých automatčíků a 6 obrněných transportérů. Když se nepřítel zmocnil okrajů osady, zaujal Jaroš se zbytky své jednotky kruhovou obranu u kostela, kde pobíjel prodírající se automatčíky.“
Jak vzpomíná syn Václav Drnek, někdejší zdravotnice Svobodovy armády si ještě před válkou prošla i s rodinou v bývalém Sovětském svazu peklem a permanentní šikanou tamní tajné služby.
Říká také, že jeho matka o válečných zážitcích nemluvila. „Měl jste tedy štěstí, že jste ji alespoň trochu rozmluvil,“ řekl autorovi tohoto článku.
S ním se prý o válce odmítala zásadně bavit. „Mé otázky přecházela mlčením. S kamarádkami z fronty si o nich povídaly jen mezi sebou, když se navštívily. A to byl výhradně ženský svět, kam byl mužům přístup zapovězen. Příběh ze sokolovského kostela jsem se dozvěděl vlastně až od vás,“ říká Václav Drnek.
Spojařka, která psala Stalinovi
Hrdinský příběh spojařky Květoslavy Kuklové Ondráčkové se odehrál na Štědrý den 1943, když se československá pěší brigáda přesunula k osadě Ruda a s tankovým plukem Rudé armády se připravovala k útoku na Bílou Cerekev. Těsně před ním přišel mezi spojaře nadporučík Odstrčil s žádostí, aby dobrovolníci opravili přetrženou telefonní linku k pěšímu praporu. Květa se bez váhání přihlásila.
Když se pak plazila pod německou palbou, zoufale přála, aby se vpila do země. Zpátky to však bylo ještě horší…
Fotogalerie: Ženy ve Svobodově armádě
Krátce poté, co bylo opětovně navázáno spojení, totiž začal útok. Zasněženou pláň před Rudou pokryla těla mrtvých a raněných, na několik z nich Květoslava narazila: „Ty kluky tu přece nemohu nechat!“
Do bezpečí jich postupně odtáhla dvacet. Vyznamenali ji Československým válečným křížem 1939, sovětskou medailí Za bojové zásluhy a v později vydané knize tehdejšího velitele brigády Ludvíka Svobody „Z Buzuluku do Prahy“ jí to přineslo kratičkou zmínku: „Desátnice Květa Ondráčková, radiotelegrafistka, nejenže pohotově za nejprudšího boje odstraňovala poruchy na telefonním vedení, ale sama ošetřila a vynesla do bezpečí dvacet raněných.“
Historička Alena Flimelová, na niž příběh Květoslavy Kuklové Ondráčkové silně zapůsobil, připomíná ještě další pozoruhodný moment ze života Květoslavy Kuklové Ondráčkové. Její rodina totiž odjela z Československa ve 20. letech minulého století do Kyrgyzie a zapojila se do slévárenského dělnického družstva Interhelpo.
Po napadení Stalinova Sovětského svazu nacistickým Německem absolvovala kurz zdravotních sester a stejně jako její starší bratr se hlásila na frontu. Sovětští náboráři její žádost opakovaně odmítali, a tak dvacetiletá Květoslava žádost o vstup do armády poslala i s krátkým životopisem telegraficky přímo sovětskému vůdci Stalinovi. Za čtrnáct dnů přišla příznivá odpověď.
Stalinovi pak psala ještě jednou… Když už jako telegrafistka Rudé armády neúspěšně žádala o možnost vstoupil do Svobodovy československé jednotky, kde, jak ji napadlo, by se mohla potkat s bratrem. Napřed neuspěla, ale dopis opět pomohl…
Zdravotnice statečnější než muži
Někdejší zdravotnice 1. československého polního praporu Anna Benešová zachránila na bojištích minimálně dvě stě životů. Ještě dlouho po válce ji navštěvovali veteráni bojů na východní frontě. „Nebýt tebe, Aničko, tak tu dnes spolu nesedíme.“
O tom, co vše se skrývalo v drobounké, jen 165 centimetrů vysoké, a okolím velmi oblíbené ženě napovídaly i válečná medaile Za chrabrost před nepřítelem, Československý válečný kříž 1939 či československý řád Rudé hvězdy.
Zdravotnice poskytovaly pomoc v nějtěžších bojových podmínkách.
Po útěku z nacisty okupovaného Československa vstoupila Anna Benešová v Buzuluku do československé jednotky i s manželem Oskarem.
Zatímco vojáci se v boji kryli v zákopech či za terénními nerovnostmi, zdravotnice jako ona se za zraněnými plazily až do předních linií, často doslova na dosah nepřítele. A když vojáky odtáhly do bezpečí, vracely se tam, kde vládla smrt. Střepina dělostřeleckého granátu si Aničku Benešovou našla v bojích o Kyjev, kde byla těžce zraněna.
Když válka skončila, už mohla jako podporučice pochodovat 17. května 1945 centrem Prahy na slavnostní vojenské přehlídce. Stále čekala návrat manžela, jenž byl vysazen spolu s dalšími čtrnácti parašutisty na Mělnicku, kde založili česko-ruskou partyzánskou brigádu Národní mstitel.
Hluboký omyl o ženách
O snajperce Valentině Biněvské (na snímku) se říkalo: „Střílí tak přesně, že na několik desítek metrů dokáže ustřelit sirku.“
„Měli bychom se už konečně zbavit zavádějícího pohledu na roli či schopnosti mužů a žen: že jen muž je ten agresivní bojovník, zatímco žena je něžnou dárkyní života, které je násilí bytostně cizí. Jde o hluboký omyl. Agresi v sobě máme úplně všichni – muži i ženy. Jen agrese žen je jiná, mnohem častěji obranná,“ říká psycholog Daniel Štrobl.
A pokračuje: „Připravenost žen jít do boje je větší než u mužů zvláště tehdy, kdy jsou ohrožena jejich ‚mláďata‘ - děti anebo i muž, o něhož se starají jako ošetřovatelky. V takových případech se bijí za život někoho jiného. Mluvím tu o agresi a odvaze žen ochranitelek, která mnohdy zastiňuje tu mužskou. Právě v tomto směru jsou ženy od přírody lépe disponovány než muži. Ti jdou naopak do mnohem větších a nelítostnějších bojů, které postrádají v očích žen většinou smysl.“
Že Oskar Beneš padl, se Anna dozvěděla v červnu 1945. I to, jak na konci dubna nacisté zaměřili jeho vysílačku a pokusili se partyzány obklíčit v Zahájí. Velká část oddílu se stačila stáhnout, Oskar Beneš zůstal s dalšími dvěma partyzány, aby ústup kryl. Nakonec zůstal těžce zraněný sám - poslední náboj si nechal pro sebe. Bývalí partyzáni ukázali Anně Oskarův hrob a předali náprsní tašku s kapesníčkem, který od ní manžel dostal jako dárek.
Anna Benešová zemřela bezdětná v roce 1998. Dnes ji připomíná pamětní deska na domě ve Vinařské ulici 1 nedaleko pražského Strossmayerova náměstí, kde až do smrti žila v ústraní.
Den válečných veteránů a symbol vlčího máku
- Den válečných veteránů, 11. listopad, je věnovaný památce ukončení 1. světové války. Slaví se zejména v západní Evropě, v USA a v zemích Commonwealthu jako Den památky, Den příměří, nebo Den veteránů. Od roku 2004 je tento významný den připomínán i v České republice.
- Symbolem Dne válečných veteránů se stal květ vlčího máku. Má to původ v básni Na flanderských polích, kterou napsal v roce 1915 kanadský chirurg John McCrae, jenž sloužil na západní frontě nedaleko belgického města Ypres. Báseň odkazuje na to, jak na polích mezi kříži vojenských hrobů po válce vykvetly červené vlčí máky.
Redakce Seznam Zpráv se pokusila prostřednictvím Viktora Šinkovce z Československé obce legionářské kontaktovat některé dosud žijící druhoválečné veteránky jako například Věru Holubevou či Fridetu Seidlovou, avšak bezvýsledně. „Rodiny se o ně láskyplně starají i s přispěním našich terénních pracovníků. Chápu vás, avšak vzhledem k jejich věku a prožitým strázním potřebují už hlavně klid,“ vysvětlil Šinkovec.
