Objev na Dukle. Našlo se 623 Čechoslováků, kteří na 82 let zmizeli

Badatelé z českého ministerstva obrany dosáhli po třech letech pátrání většího úspěchu, než si původně vytyčili.

Od roku 2023 hledali v českých, slovenských a polských archivech jména vojáků, kteří padli v roce 1944 v jedné z nejkrvavějších operací 1. československého armádního sboru v SSSR a podle polských úřadů měli být pohřbeni na vojenském hřbitově města Dukla.

Hledalo se 221 jmen, ale badatelé odboru pro válečné veterány a válečné hroby jich našli mnohem víc.

„Nakonec jsme podle archivních dokumentů, evidovaných ztrát a srovnání záznamů z jiných válečných pohřebišť v Polsku a na Slovensku vylučovací metodou zjistili 623 konkrétních jmen československých vojáků, kteří padli v masakrech na polské straně Dukelského průsmyku. Zejména u Manchnówky a Wrocanky,“ říká Pavel Kugler, zástupce šéfa odboru pro válečné veterány a válečné hroby.

Až dosud bezejmenným československým hrdinům by tak ještě letos měli u polského města Dukla postavit pomník. Jeho podobu bude tvořit tubus se stovkami málem zapomenutých jmen: třeba poručíka Pavla Schmoranzera, podporučíka Andreje Ostrycha, četaře Václava Linhy, desátníka Emila Papouška nebo četaře Františka Šebora…

„Pomník bude stát nedaleko vojenského hřbitova v Dukle,“ říká Pavel Kugler s tím, že velkou zásluhu na objevu a vztyčení pomníku má jeho kolega Pavel Filipek.

„Nepracoval jsem na tom sám. Neobešel bych se bez pomoci kolegů,“ krotí však chválu Pavel Filipek. S tím, že výzkumu a hledání dalších Čechoslováků, kteří ve válečné vřavě na Dukle doslova „zmizeli“, se pokračuje. „Dlužíme jim to,“ říká badatel.

Ještě v roce 2014 žilo v Česku 300 přímých účastníků krvavých bojů o Dukelský průsmyk. O pět let později 61 a dnes žije už pouze Jan Ihnatík, jemuž je 104 let (viz níže rámeček Jediný žijící pamětník).

Že bitva na Dukle byla před 82 lety mimořádně krvavá a z dnešního pohledu už asi těžko představitelná, je z líčení přímých pamětníků zřejmé.

Už masakr u polské vesničky Machnówka (9. září 1944) na přístupu k Dukelskému průsmyku měl Čechoslováky varovat, jaké peklo je čeká. Vojáci 3. československé brigády, složené většinou z nadšených, nicméně minimálně anebo vůbec vycvičených volyňských Čechů, vpochodovali tehdy v husté ranní mlze do horského údolí s tím, že jim nic nehrozí. Že podle průzkumu jsou jednotky wehrmachtu na kilometry daleko.

Nevěděli však, že žádný průzkum postupu brigády nepředcházel.

Mlha se zvedla v okamžiku, kdy Čechoslováci snídali. A podle veterána Josefa Holce se spustilo naprosté peklo.

„Sověti nám tvrdili, že jsme ještě daleko od nepřátelského postavení. Velitelé netušili, že kolem vesnice, pouhých čtyři sta metrů od nás, jsou Němci, dobře připravení a zakopaní. Do vesnice jsme proto nakráčeli v trojstupech jako na nástup. Byla mlha, bláto, deštivo. Když se trochu rozjasnilo, začalo to,“ svěřil veterán Josef Holec nadaci Paměť národa.

„Vypadalo to, že na nás pálí ze všech stran z minometů, kulometů a kanónů. Lidé křičeli a utíkali. Strhla se panika. Každý, kdo mohl, někam zalezl,“ popsal nejhorší chvíle svého života.

Plnou hloubku tragédie u Machnówky pak vylíčil tehdejší velitel praporu Oldřich Kvapil.

„Stál jsem tam se samopalem v rukách a kolem mě utíkali strachy pološílení vojáci řvoucí hrůzou… s německými tanky v patách. Naši chlapi zahazovali zbraně, tlumoky, svlékali blůzy. Byl jsem na frontě už dva roky, ale něco podobného jsem ještě neviděl,“ uvedl důstojník, jehož prapor pak 6. října 1944 jako první překročil československou hranici.

Vzduchem přitom podle Kvapila létaly kusy těl roztrhaných kanonádou. Velitel proto začal střílet - nejdříve nad hlavy svých prchajících vojáků a pak i dávkami do nich. Bylo mu jasné, že musí zastavit útěk, který hrozil přerůst v naprostou katastrofu. Strhl by totiž i další československé jednotky, které se k Machnówce teprve blížily.

„Je to kruté, ale pokud by to Kvapil neudělal, tak tam tenkrát ‚zařval‘ celý jeho prapor a vedlo by to k ještě většímu masakru přicházejících jednotek,“ schvaloval zoufalý čin historik Československé obce legionářské Miroslav Brož (1948-2019). „V míru se lehce kritizují zoufalé válečné situace,“ říká na to, že Kvapilovi mnozí střelbu do vlastních vyčítali a že on sám se tím trápil až do smrti v roce 2011.

Historik připomínal i dalšího z velitelů, který posílal své muže na jistou smrt: „Velitel kulometné čety Petr Radašovský vyfasoval nejdříve pro své vojáky šnaps, než je poslal do útoku. Jinak by je v té strašné palbě ani nezvedl. Pod vlivem alkoholu ale do prudkých svahů nakonec přece jen šplhali a postupovali… třebaže za cenu hrozivých ztrát.“

Jen u polské Machnówky tehdy v září 1944 během krátké chvíle zahynulo nebo bylo zraněno 611 Čechoslováků.

Právě v této chvíli ztratil podle Jindřicha Marka z Vojenského historického ústavu československý armádní sbor v SSSR útočnou energii. Generál Oldřich Kvapil zase přiznal, že „po Machnówce klesla bojová morálka vojáků téměř na nulu“.

Prapory se kvůli ztrátám změnily v roty a ty zase na pouhé čety.

První velmi zkušená a vycvičená československá brigáda měla v den zahájení operace, 8. září, 5503 vojáků. O čtrnáct dnů později, 22. září, už jen 3613. Početní stavy 2. brigády se za čtrnáct dnů zmenšily ze 3500 vojáků na 2605.

Jindřich Marek se sice sklání před odvahou a vlastenectvím volyňských Čechů, kdy do československého sboru narukovaly celé rodiny, avšak poukazuje na to, že k boji se „volyňáci-zemědělci nestačili vycvičit“.

Do sboru narukovali dokonce i šestnáctiletí volyňští Češi, které posílali do boje s týdenním výcvikem, a často i bez něj. „Lze těmto dětem vůbec vyčítat, že je strach připravil o rozum a přinutil k útěku?“ ptal se už zesnulý historik Zdeněk Vališ.

Příprava operace, jako byla ta Karpatsko-dukelská, odehrávající se v horách s nasazením desetitisíců vojáků, si podle vojenských plánovačů vyžaduje několik týdnů. Velení Rudé armády ji však pod obrovským tlakem politiků - respektive sovětského vůdce Stalina - „odpálilo“ za několik hodin.

Její přímý účastník generál Miroslav Šmoldas (zemřel v roce 2003) vzpomínal, jak na to reagoval sovětský maršál Koněv. Když se prý operace za pouhé čtyři dny naplánovala, Koněv jen vztekle mrskl tužkou do mapy a zaklel: „To bude ale bordel!“

„A taky že byl,“ vyprávěl generál Šmoldas. „Krejčí vám také spíchne sako za dvě hodiny, ale podle toho bude i vypadat.“

Původně pětidenní operace se i proto nakonec protáhla na celých pět měsíců.

Rudá armáda měla spolu s československým armádním sborem bleskově prorazit Dukelským průsmykem, dosáhnout Prešova do zmíněných pěti dnů, a tím pomoci i Slovenskému národnímu povstání.

„Koněv nebyl žádný vojenský génius. Ale i kdyby byl a šlo mu vše na ruku, za pět dnů to nemohl nikdy dokázat,“ dodává historik Jindřich Marek.

Koněvovy nereálné plány zkomplikovala i předvídavost Němců, kteří bleskově odzbrojili dvě slovenské divize, jež měly při zprůchodnění Dukelského průsmyku přeběhnout na sovětskou stranu.

Úspěchu operace nepomohlo ani několikatýdenní odkládání přijetí slovenské delegace v Moskvě, která chtěla dojednat způsob „odtržení“ Slovenska od nacistického Německa. A stejně tak to platí o sovětském zdržování přesunu československých kvalifikovaných velitelů z Velké Británie na východní frontu, kde jich byl naopak zoufalý nedostatek (první skupiny dorazily až 9. září).

Jedním z nich byl parašutista nadporučík Tomáš Sedláček (1918-2012), jenž v Karpatsko-dukelské operaci ztratil několik životních kamarádů. Sedláček (po válce jako „zápaďák“ odsouzený ve zmanipulovaném soudním procesu původně k trestu smrti a po pádu komunismu povýšený do hodnosti armádního generála) neměl pro celou akci jiné označení než „dukelská jatka“.

„Většina velitelů na Dukle padla, a tak nás tam z Británie poslali šupem jako náhradu - ve společenských uniformách a polobotkách přímo do zákopů plných bahna. Neznali jsme vojáky ani terén. Ve složité situaci jsme se snažili alespoň trochu orientovat, ale k smrti znavení velitelé nám odpovídali apaticky. Pokud vůbec. Nikoho jsme nezajímali,“ líčil Sedláček prvotní šok z Dukly.

Než si například nejbližší Sedláčkovi kamarádi z Británie, Antonín Renčín nebo František Geisler, uvědomili, o co jde, zahynuli. „Na Dukle si pobyli sotva pár hodin,“ dodal parašutista.

Vojtěch Lehár (1916-2004), jeden z dalších důstojníků, který byl na Duklu převelen z Velké Británie, vzpomínal, že když chtěl jít na záchod, musel potřebu vykonat v blátě vleže. Pokud by se zvedl, okamžitě by ho trefili.

A když se Sedláček nakonec přece jen dostal k prvnímu praporu, vládl všude obrovský zmatek.

„Jednotka přesto útočila velmi dobře, vojáci se dostali až do německých zákopů, avšak celé naše týlové zajištění bylo ještě někde na přesunu k nám, nestačilo nám. A vojákům došla v tom nejlepším munice. Jít proti samopalům a kulometům jen s parašutistickými kudlami byl nesmysl, a tak následoval rozkaz k ústupu, který se ovšem změnil v chaotický útěk s obrovskými ztrátami, protože do toho ústupu stříleli Němci z minometů a děl. Byli na naše pozice perfektně zastřílení,“ vzpomínal generál.

Měla tedy vůbec Karpatsko-dukelská operace smysl?

„Myslím, že na tuto otázku - pokud jde o operaci samu - je třeba bez váhání odpovědět ANO! Ovšem tak obrovské ztráty na životech rozhodně nutné nebyly, i když - jak známo - svobodu bez obětí získat nelze,“ odpověděl před lety hrdina dukelských bojů, tehdejší člen štábu brigády a signatář Charty 77 Vilém Sacher (1907–1987, vyznamenán Hvězdou II. stupně Československého vojenského řádu Bílého lva za vítězství, pětkrát Československým válečným křížem 1939 či dvakrát Československou medailí Za chrabrost).

Mínil i bezohlednou taktiku maršála Koněva, který hnal vojáky do útoku bez ohledu na ztráty. Čechoslováky navrhovaný ústup a poté obchvat či jiné taktické manévry smetl Koněv vždy ze stolu. Takové návrhy považoval málem za zbabělost. Takže se útočilo, útočilo a zase jen útočilo, a tato bezhlavost vyvolávala i u dobře opevněných Němců ohromení.

„My, co jsme přišli z Británie - a určitě nejenom my -, jsme ty stereotypní útoky bez tolik potřebné podpory a bez jakéhokoliv nápadu nechápali. Frustrovalo nás to,“ přiznával Tomáš Sedláček.

Zdravotníci se podle svědectví veteránů brodili zákopy s roztrhanými lidmi. „Kdo má tedy dnes právo říct, že voják - a tím spíše nevycvičený -, jenž v takových podmínkách přijde strachy o rozum a selže, je zbabělec?“ přemítal tehdejší nadporučík a pozdější armádní generál Sedláček.

V bojích v Karpatech tehdy už otrlého nadporučíka šokovalo, když u vesničky Beska jel kolem zcela rozježděného vojáka. „Nebylo poznat, jestli je to Němec, Rus, nebo náš. I to je tvář války,“ svěřil se parašutista.

Už citovaný historik Jindřich Marek říká, že Karpatsko-dukelskou operaci není třeba příliš oslavovat, ale ani shazovat.

„Té operaci nejvíce uškodil komunistický režim jednostrannou glorifikací. Určitě nešlo o zbytečnou akci, jak dnes tvrdí někteří publicisté. Vše, co tvořilo tlak na německá vojska, mělo svůj význam. V každém případě se jednalo o jedno z největších bojových vystoupení Čechoslováků ve druhé světové válce.“

Karpatsko-dukelská operace vyvolává i podle vojenského historika Martina Vaňourka vyhrocené spory proto, že „v letech totality byly boje v Karpatech heroizovány jako prvotřídní akce v horách, zatímco o jejich stinných stránkách a příčinách chyb se mlčelo“.

I když tedy krvavé boje na Dukle nesplnily ani podle vojenského historika Eduarda Stehlíka původní cíl, vázaly přece jen značné síly wehrmachtu, jež Hitlerovi chyběly na strategických směrech v Polsku či v Maďarsku.

Dukla je z vojenského hlediska zajímavou operací boje v horách. Ať již z hlediska bránícího se wehrmachtu, anebo jejich útočícího protivníka.

To, jak rychle se například s obsazením průsmyku vypořádal wehrmacht, jak rychle odzbrojil dvě nespolehlivé slovenské divize a nahradil jejich prostor vlastními jednotkami, jak wehrmacht využíval horský terén, a eliminoval tím své ztráty, stojí podle expertů i dnes za podrobné studium.