Článek
Týden po stávce pracovníků České televize a Českého rozhlasu uspořádali pražští vysokoškoláci protestně-vzdělávací akci, na níž znovu vyjádřili nesouhlas se zrušením koncesionářských poplatků. Místo výuky se v učebnách mnoha fakult diskutovalo s novináři a akademiky. Po debatách se účastníci protestů vypravili na náměstí Republiky.
Jsou to právě studenti středních i vysokých škol ze všech koutů země, kteří vedle zmíněných zaměstnanců veřejnoprávních médií fungují jako motor odporu vůči inkriminované koaliční novele. Jejich rozhodnost a energičnost se vládních politiků dotýkají, a tak se řada z nich rozhodla studentskou aktivitu shazovat tím nejlacinějším možným způsobem – začali svorně zpochybňovat schopnost studentů samostatně uvažovat.
Nejprve Jindřich Rajchl „virtuálně napadl“ aktivistku Báru Stárek – na sociálních sítích ji svému publiku představil jako „Sorošem vycvičenou a Sorošem do naší země dosazenou pastýřku všech zmanipulovaných oveček“. A aby terč byl jasně zřetelný, přidal její fotografii. Očekávané reakce, které tím v komentářích spustil, už řeší policie. Rajchl každopádně útokem na předsedkyni spolku Díky, že můžem zaútočil právě i na studenty, když jejich úsilí degradoval na slepé následování jedné konkrétní osoby.
Premiér Andrej Babiš, který je mimochodem za dlouhodobě neurvalé chování extremistického poslance Rajchla (za SPD) de facto odpovědný, se o demonstrantech jako o zmanipulovaných vyjadřuje dlouhodobě. Nevynechal ani studenty: „Chtěl bych apelovat hlavně na studenty, aby si ty informace ověřili, a pak přijdou na to, že se bohužel nechali zneužít a obelhat.“
Ke svému šéfovi se o pár dní později přidal i ministr spravedlnosti Jeroným Tejc (nestraník za ANO), když blahosklonně poznamenal, že „studenty chápe“. „Oni si chtějí zažít svou revoluci, o které jenom čtou. Chtějí si to vyzkoušet. To, že to z mého pohledu není odůvodněné, je věc druhá, ale já tomu revolučnímu nadšení v zásadě rozumím a taky jsem ho svého času zažíval, takže jim to určitě nevyčítám.“
Napodobil tak svou předchůdkyni Marii Benešovou (ministryní spravedlnosti byla v letech 2013–2014 a 2019–2021). Ta v roce 2019, kdy se (také) studenti vymezovali vůči jejím krokům ohrožujícím principy nezávislosti justice, nechala slyšet, že „mladí lidé kolikrát ani nerozeznají rozdíl mezi státním zástupcem a soudcem“.
Fotogalerie ze studentské demonstrace:
Nic invenčního, tehdy ani tentokrát. Je to jen nekonečně otravné a ve výsledku ponižující – paradoxně nejvíc pro ty, kteří tato slova ve snaze ponížit druhé vypouštějí. Recyklují starý, dost nepodařený trik někdejšího komunistického funkcionáře Miroslava Štěpána, který v listopadových dnech roku 1989 před dělníky v ČKD hřímal, že v žádné zemi – ani rozvojové, ani socialistické, ani kapitalistické – neexistuje, aby „děti“ určovaly, kdo má vládnout. Někteří dnešní politici se vyjadřují vlastně dost podobně.
Schrödingerovi studenti
Babišův kabinet jako by studenty zavřel do Schrödingerovy krabice. Mladí lidé jsou mu dobří v podstatě jen ve chvíli, kdy si od nich potřebuje půjčit miliardy na pokrytí nesmyslných předvolebních slibů. Není tedy divu, že ani pod tíhou Tejcových zjištění, že se ve skutečnosti chtějí jenom na moment cítit důležitě, studenti nekapitulovali a dál ověnčeni transparenty plní náměstí.
Chování koaličních představitelů nejenže má precedent v totalitní minulosti této země, ale i oporu v odborné literatuře. Akademici tyto mocenské strategie popsali v éře environmentálně motivovaných akcí Fridays for Future (byť v tomto případě šlo o zcela odlišný formát protestu).
Hovoří o adultismu, tedy předpojatosti, podle níž starší automaticky považují své názory za racionální a odborné, zatímco názory mladších devalvují na nezralé, řízené emocemi nebo postrádající erudici. V praxi podle výzkumníků establishment – a ten český nevyjímaje – sahá po stále stejných narativech. Mezi ně patří i ona paternalistická shovívavost, kdy se politik stylizuje do role chápajícího ochránce (viz Tejcovo konstatování, že studentům „revoluci nevyčítá“).
Jenže studenti o žádné poručnictví nestojí. Kdo se vzdělává, aby tuto zemi mohl další desítky let rozvíjet, má plné právo ozvat se, když má pocit, že někdo činí přímý opak.
Vzkaz se jasný: Nejsme děti, v roce 1989, 2019 ani v roce 2026.
