Článek
Rakouskem hýbou zprávy o četných hlášeních výskytu tarantulí. Od září tam lidé nahlásili přes 200 případů a vědci potvrdili 175 z nich, které identifikovali buď jako slíďáky tatarské (Lycosa singoriensis), nebo slíďáky černobřiché (Hogna radiata). Tito pavouci nejsou agresivní a přestože vzácně svými jedovatými klepítky mohou člověka kousnout, jejich jed nezpůsobí otravu a drtivé většině lidí ani jiné vážnější zdravotní komplikace.
„Může se dostavit lokální bolest, ale rozhodně to není něco, čeho by se člověk měl bát víc než bodnutí různými druhy žahadlového hmyzu, se kterým se potká mnohem pravděpodobněji,“ řekl k tomu zoolog specializující se na výzkum pavouků Milan Řezáč.
Přestože nejde o hrozbu pro veřejné zdraví, záplava hlášení poutá velkou pozornost a nelze se tomu ani moc divit. Jde totiž o impozantní pavouky, na které Středoevropané nejsou z domácího prostředí zvyklí.
Ve skutečnosti jsou ale tito pavouci ve střední Evropě méně vzácní, než se může zdát. A to se týká i Česka.
Tarantule na jižní Moravě
Přes dvě stě hlášených případů v Rakousku podle Řezáče nutně nemusí znamenat, že se děje něco vysloveně výjimečného. Vysoký počet hlášení totiž mohly umocnit například i sociální sítě a média. Jinými slovy, není zatím jisté, jestli si lidé pavouků jen víc všímají, fotí je a posílají k posouzení, nebo jestli je tarantulí opravdu výjimečně hodně.
Druhá varianta nicméně podle Řezáče přinejmenším dává smysl. Oběma zmiňovaným druhům pavouků totiž nejvíc svědčí sucho a teplo, které bylo letos extrémní.
Souvislost rozšířenosti těchto pavouků s klimatickou změnou Řezáč podrobně řešil v loni publikované studii zaměřené na výskyt slíďáků tatarských na jižní Moravě. Se svým kolegou přitom došel k závěru, že souvislost s klimatickou změnou je velmi pravděpodobná.
„U některých šířících se druhů je to souvislost s oteplováním nejednoznačná, u slíďáka tatarského je to však téměř učebnicový příklad,“ řekl arachnolog s tím, že hlavní indicií je korelace potvrzeného výskytu samotných pavouků s výskytem teplých a suchých letních sezon.
Přišli ze stepi
Slíďáci tatarští jsou původem především z euroasijských stepních oblastí. Na východě se dají najít až v severní Číně a Mongolsku, přičemž v Evropě se nejvíc vyskytují u Černého a Kaspického moře a na severním Balkáně, ale severozápadní hranicí jejich výskytu je právě jižní Morava. Samice mívají tělo dlouhé 3,5 cm a i s nohama mohou být dlouhé sedm centimetrů.
Několik snímků slíďáků tatarských. V dolní části ukázka toho, jak může vypadat jejich místo výskytu v Česku. V tomto konkrétním případě jde o písčité břehy poblíž Napajedel ve Zlínském kraji.
První záznamy o jejich výskytu na našem území pocházejí z doby, kdy ještě antropogenní změna klimatu neměla žádný, nebo jen minimální vliv (roční průměrná teplota se ještě statisticky významně nezvyšovala). Ke krátkodobému zanesení totiž mohla stačit i „náhoda“, kdy došlo k přesunu zvířat a zároveň zrovna panovaly i vhodné podmínky pro jejich přežití. S oteplením se ale takové podmínky vyskytují častěji, takže potenciál pro přežití roste.
Jinými slovy, i před lidmi způsobeným globálním oteplením samozřejmě docházelo k mimořádně teplým a suchým létům připomínajícím spíš podnebí jižnějších oblastí, ale teď je takové počasí mnohem častější.
Vůbec první potvrzený záznam z našeho území je z roku 1923, přičemž následně arachnologové přítomnost slíďáků tatarských na jižní Moravě potvrzovali opakovaně až do roku 1950. Poté pavouci na dlouhou dobu zmizeli, načež se znovu a v hojnosti začali objevovat po roce 2000.
Studie uvádí celkem 13 potvrzených případů výskytu ve 20. letech, 16 výskytů v 30. letech a pouhé dva případy ze 40. a 50. let. Jak můžete vidět na grafu níže, po roce 2000 bylo potvrzeno výskytů podstatně víc. K dnešnímu dni by jich podle Řezáče byly pravděpodobně už stovky, ale sběr pro studii uzavřel v roce 2023.
Potvrzené výskyty slíďáka v Česku napříč časem a zeměpisnou šířkou.
Jen malá část ze všech výskytů zahrnovala pozorování většího množství jedinců, včetně mláďat nebo samic s vajíčky. Jen taková pozorování se přitom podle vědců dají považovat za přímý důkaz o množící se populaci. Celkem jich autoři studie identifikovali 12, přičemž osm z nich pochází až z doby po roce 2000.
Klíčové je sucho. A toho přibývá
Zdrojem dat tady většinou nejsou přímá pozorování vědců, ale potvrzení druhu z fotek pořízených zvídavými občany. Vědci proto ve studii sami upozorňují, že v nárůstu počtu pozorování jistě může hrát vliv i posun technologií či zájmu lidí o přírodu.
Přesto studie za primární důvod častějších pozorování v posledních dekádách považuje změnu klimatu. A zdaleka nejen na základě obecného pravidla, že slíďákům se v teplejším podnebí daří lépe. Klíčovým faktorem pro přežití pavouků v našich končinách jsou podle Řezáče mírnější zimy a suchá léta. Přesný mechanismus vlivu není znám, ale může to být například tím, že potřebují prořídlou vegetaci a suchou půdu, ve které si hloubí své nory. Součástí studie je i podrobná analýza meteorologických dat, z níž vyplývá, že periody výskytu tohoto pavouka u nás s výskytem teplých a suchých let dobře korelují.
Pozorování ze 30. let dokazují, že i čistě v rámci přirozené fluktuace klimatu mohly v Česku pro slíďáka tatarského vzniknout vhodné podmínky. Zmizení pavouků v druhé polovině minulého století odpovídá menší míře vhodných podmínek a návrat pavouků po roce 2000 naznačuje, že v otepleném klimatu pavouci přežívají snáz.
Nelze s jistotou říct, jak přesně velkou roli člověkem způsobené oteplování hraje. O tom, že oteplení je primární příčinou, ale podle Řezáče není pochyb.
Z nor lezou v noci
Prostorové rozložení doložených pozorování podle Řezáče naznačuje, že šíření probíhalo a probíhá z většiny organicky, tedy že se pavouci do severnějších oblastí posouvají sami zejména prostřednictvím „létání“ na pavučinách.
Mapa ze Řezáčovy studie ukazuje, kde všude a kdy byl pavouk na Moravě rozpoznán.
Malá část pozorování naznačuje i možnost jednorázového přesunu na větší vzdálenost s možným přičiněním člověka. Ani z principu takový způsob není vyloučený, ale podle vědce se zdá být podstatně méně pravděpodobný.
„U některých druhů není těžké si představit, že se svezou nějakým dopravním prostředkem a nikdo si toho ani nevšimne. Slíďák tatarský je ale velký pavouk, který se navíc pohybuje velmi rychle. Když by zaznamenal, že ho někdo s nákladem někam přemísťuje, bude mít tendenci utíkat pryč,“ popsal Řezáč.
Studie dodává, že kromě klimatické změny člověk přežití slíďáka v menší míře přispívá i svými zásahy do prostředí.
Nejvíc útočišť u nás se totiž našlo na člověkem obnažených substrátech připomínajících podmínky stepní krajiny. Dále se pavouk vyskytuje například i na suchých loukách, ve vojenských výcvikových prostorech, na říčních březích a na obnažených hliněných srázech.
Lidi si ho ale většinou nevšimnou, protože z nor vylézá zejména v noci.
Řezáč soudí, že budou-li se klimatické podmínky nadále vyvíjet stejným směrem (což budou, jak jsme psali třeba zde), je možné, že se tomuto druhu tarantule bude v Česku dařit ještě víc.
„Mohlo by pro něj být vhodné prostředí i v okolí Prahy a v Polabské nížině, ale zatím se z jižní Moravy nedostal přes Českomoravskou vrchovinu. Není ale vyloučené, že se tam v budoucnu dostane. Ať už sám, nebo s pomocí člověka,“ uzavřel vědec.
