Článek
Nejspíš stejně jako loni na počátku prosince, ale určitě do konce roku, rozhodnou ministři vnitra EU o podobě solidárního fondu a dalších parametrech migrační politiky EU v roce 2027. Půjde mimo jiné o to, které státy získají výhodu v úplném nebo částečném snížení svých příspěvků. V první půlce listopadu nás Evropská Komise spolu s dalšími pěti zeměmi zařadila mezi země, které mohou vzhledem k zátěži uprchlíky z Ukrajiny žádat o vyjmutí z povinné solidarity vůči migraci ze Středomoří a Blízkého východu nebo přes ně. Na letošek jsme tedy výjimku získali.
Migranty ale není nutné přijímat. Solidarita je sice povinná, ale její forma volitelná. Za dnešního stavu lze zaplatit 20 000 eur za každého nepřijatého migranta. Má tedy smysl kalkulovat, co je pro veřejné rozpočty výhodnější.
Na toto téma jsou dnes k dispozici četné studie. Nejkvalitnější z nich vypracovali v Dánsku, kde ministerstvo financí počítá čistý příspěvek imigrantů a jejich potomků do veřejných rozpočtů z individuálních registrových dat, tedy z daní a dávek každého obyvatele. Výsledky dělí podle původu, takže statistiky neodrážejí průzkumy, ale úplná data.
Dánská čísla za rok 2019 ukazují, že rezident dánského původu přispěl do rozpočtů v průměru zhruba 2 900 eury ročně, imigrant ze západních zemí asi 7 000 eury. Imigrant ze zemí Blízkého východu, severní Afriky, Pákistánu a Turecka (v dánské terminologii MENAPT), naopak stál rozpočty cca 10,6 tisíce eur, jeho potomek cca 14,6 tisíce eur. Uprchlíci a sloučené rodiny uprchlíků přijdou rozpočet na 13,8 tisíce eur ročně. A ani po patnácti až třiadvaceti letech pobytu se saldo nepřehoupne do plusu: zůstane na 11,3 tisíce eur čisté ztráty ročně.
Nizozemský tým kolem Jana van de Beeka počítal celoživotní bilanci i včetně druhé generace. Pracovní migrant přinese v průměru 125 tisíc eur, azylový migrant stojí 475 tisíc. Podle původu se výsledky pohybují od plus 200 tisíc eur u migrantů z Japonska, Severní Ameriky či Skandinávie po minus 550 tisíc u Maroka a minus 600 tisíc u zemí Afrického rohu. Briti (poradní výbor pro migraci a ministerstvo vnitra) dospívají k podobnému obrazu podle typu víza. Kvalifikovaný pracovník vychází celoživotně na přínos cca 800 tisíc eur, rodinná imigrace na minus 165 tisíc eur, a to jen u hlavního žadatele. Německá data podle státní příslušnosti ukazují totéž: občané jiných zemí EU přispívají víc než Němci, občané zemí mimo EU méně.
Metodika se diskutuje a výsledky se liší podle toho, zda se migrantům přičítá podíl na výdajích na obranu, jak se rozpočítávají firemní daně nebo jak se diskontuje, tedy počítá hodnota peněz budoucnost. U azylové a rodinné migrace ze zemí MENAPT je ale výsledek jasně záporný ve všech studiích, ve všech zemích a při všech rozumných předpokladech. Fiskální náklad tedy ztráta, na jednoho azylového migranta z této oblasti se podle propočtů z dánských dat i podle nizozemské studie nalézá v intervalu 400 až 600 tisíc eur. Britská čísla pro rodinnou migraci ukazují stejným směrem.
A nyní to srovnejme s „výkupným“ 20 tisíc eur. To je méně, než kolik v Dánsku stojí jeden uprchlík za necelý rok a půl pobytu. Rozdíl je dvacet- až třicetinásobný. Česko má sice úroveň sociální podpory nižší než Dánsko nebo Nizozemsko a ne každý relokovaný žadatel azyl dostane a část relokovaných odejde jinam. Ale i kdyby byl celoživotní náklad u nás jen desetinový, pořád by výrazně převyšoval částku, kterou Pakt za nepřijetí žadatele o azyl požaduje.
Z fiskálního hlediska není prakticky pro žádnou zemi EU výhodnější přijímat relokované žadatele o azyl, než zaplatit příspěvek. Tato forma „solidarity“ se dříve nebo později stane hlavně daní, odvodem do fondů EU.
Výjimka, o kterou Česko žádá, je dobrá zpráva pro příští rozpočet. Ještě důležitější je ale hájit volitelnost formy solidarity, kterou Pakt dává. Ta má pro veřejné finance větší a dlouhodobější hodnotu než jednorázové osvobození od plateb. A současně si hlídat její výši, tlaky na podstatné zvýšení totiž mohou přijít.
