Poslední žijící autor Charty 77 vydal knihu. 98letý Kohout píše o 20. století

Šlo by se s tím vypořádat jen diplomatickým konstatováním, že je hezké, když někdo v tak pokročilé fázi života ještě píše. Jenže jednadvacet povídek shromážděných v knize Parta Charty mastí karty, kterou nedávno publikovalo nakladatelství Cosmopolis, představuje docela výrazné dílo, byť stylově stojí zcela mimo dnešní beletristické trendy.

Básník a dramatik Pavel Kohout se vlastně nikdy pořádně nenaučil psát prózu. Neumí postihnout dění v čase a prostoru se všemi sugestivními detaily ve smyslu uvěřitelnosti či realistické přesnosti pozorovatele, který se dokáže vcítit a vidět pod povrch. I na stará kolena zůstává patetikem, jenž napsané táhne na sílu. Vše hrne do dramatického oblouku, k okázale vyhroceným vyzněním. Dramatizuje, aby vytvořil gesto, které se vryje a účinkuje.

Jeho povídky by se mohly hrát jako minidramata, protože jsou plné dialogů a jednání postav. Ale kdyby se měly herecky obsadit, možná by si s nimi dnešní herci nevěděli rady. Kohout jako by stále psal na míru osobnostem z éry Zdeňka Štěpánka či Vladimíra Ráže.

Knižní soubor má podtitul Jednadvacet nepovídek z doby, kdy se lámaly dějiny i sama civilizace. A v duchu takového podtitulu romanopisec každý příběh situuje do doby, která mění tok moderních dějin a vystavuje člověka dosud nezažitým situacím: První i druhá světová válka, stalinský teror v Rusku, občanská válka ve Španělsku, teroristický útok Irské republikánské armády v Londýně, Afghánistán, ruská válka na Ukrajině. Autor si takto rychle vytvoří kulisy, na jejichž pozadí pak rozehrává děj.

Na malém prostoru se nesnaží zachytit celek, vybere si pár příznakových detailů, které jako rekvizity umístí do příběhu. A spoléhá na čtenáře, že z dílčích náznaků si domyslí kontext, v němž se vše odehrává. Kohouta totiž zajímají dramatické situace. Proto tvůrčí energii vkládá do postav jako hybatelů dějového konfliktu.

Několik stránek jako by se jen tak mluvilo, či se něco líčí, ale pak situace náhle vygraduje do fatální krize. A v té se popravuje, střílí, zrazuje, konají se hrdinské i padoušské skutky. Není prostor pronikat do nitra charakterů, sžívat se s nimi, rozumět jim. Postavy jsou zde strojem na mluvení a jednání, strojem na výrobu konfliktní či zlomové situace. Kohout s nimi hýbe jak s figurkami na šachovnici dějin. Spoléhá na naše povědomí o tom, co a jak obecně v které době bylo, a vkládá do toho konkrétní dramatický příběh o tom, co být mohlo.

Způsob psaní povídek, kdy se v historických kulisách odehrává fiktivní příběh, samozřejmě není nový. Podobně třeba v knize Sny a sekyry postupoval Jiří Padevět, který ale vlastní hlas redukoval na minimum, aby nechal vyniknout sílu dějin.

Kohout jde úplně protikladnou cestou: Jeho vypravěč vše maximálně komentuje, ozvláštňuje, říká si o slovo až takřka exhibicionisticky. Chce si neustále držet svůj hlas a s ním i kontrolu nad příběhem. Předvádí se jazykovým žonglováním i pitvořením. Z umělé inteligence udělá uměligenci, manžela jedné z postav nechá v čudu, aby následující věta mohla znít: „Kde leží ten Čud?“ Postavy nenechá mluvit přirozeně, ale naopak co nejvíc exaltovaně, deklamativně. Jako by něco ve světě příběhu řešily, ale zároveň celou dobu věděly, že se na ně díváme z hlediště. A že požitek z pořádného tyjátru je v jistém ohledu důležitější než to, co na jevišti vykonají.

Podobné postupy se v éře civilně psané prózy mohou jevit jako anachronismus. I po jazykové stránce: Tam, kde aktéři mají znít co nejležérněji či nejžoviálněji, mluví slovníkem, který vyšel z módy už někdy před čtyřiceti lety. Čas se prostě nedá zastavit. Přitom člověk nemá pocit, že čte jakýsi relikt z éry dinosaurů. Teatrálnost Kohoutova vyprávění je možná staromódní, ale hutnost, zkratkovitost i vyumělkovanost dramatických příběhů působí svěže.

Pavel Kohout patří ke generaci, která byla vystavena velkým dějinným zlomům, k nimž neměla předpřipravené postoje či vzorce chování. Prošel vývojem od obdivu k sovětskému diktátorovi Josifu Vissarionoviči Stalinovi přes postupné vystřízlivění a účast na pražském jaru 1968 až v odpůrce komunistického režimu, kterého Státní bezpečnost nakonec donutila k odchodu do exilu. Je proto přirozené, že posledního žijícího autora Charty 77 i na stará kolena přitahují a fascinují tlaky i nastavení krutého 20. století. A že si zároveň užívá, jak si vše potřebné k evokaci takové doby dohledá na Wikipedii či s pomocí AI.

Výraz „nepovídky“, který pro povídky v knize Parta Charty mastí karty používá, je možná střízlivým přiznáním, že nikdy nebyl velkým prozaikem ve smyslu mistrů klasických minuciózních postupů a forem. Dramatizace mu ale šly vždy dobře. Jeho novinka nejspíš neuspokojí čtenáře vyhlášených povídkářů Ivana Bunina, Jorgeho Luise Borgese či Alice Munroo, ale zároveň se dobře hodí do naší éry zrychlené komunikace. Jako e-kniha do vlaku či audiokniha bude velmi vděčná.