Článek
K paliativní péči se Mahulena Exnerová dostala oklikou, stejně jako většina lidí, kteří v tomto odvětví medicíny působí. Svou prací mění zažité představy o tom, co paliativní péče znamená. Nejde v ní jen o to, aby pacient před smrtí netrpěl, ale aby život s vážnou nemocí byl co nejkvalitnější.
„Musím akceptovat, že každá rodina je jiná. Někdo potřebuje hned hodně podpory, někdo třeba na začátku řekne, že nepotřebuje nic,“ vysvětluje čerstvá držitelka medaile Za zásluhy o stát v oblasti zdravotnictví, která svůj čas dělí mezi nemocnici ve středočeských Hořovicích, domácí hospic Cesta domů, ale také práci na systémovém rozvoji dětské paliativní péče, výuku mediků i lékařů na fakultě a lektorování kurzů v dětské paliativní péči.
Nedávno jste převzala státní vyznamenání od prezidenta republiky. Vnímáte to jako osobní ocenění, nebo spíše jako uznání pro celý obor?
Vnímám to jednoznačně jako ocenění celého oboru a povšimnutí si tématu. Je zásadní mluvit o tom, že mezi námi žijí vážně nemocné děti a jejich rodiny, které dlouhodobě a vyčerpávajícím způsobem pečují. Není to cena pro mě, je pro každého, kdo v tomto systému působí – a zdaleka nejde jen o zdravotníky. Paliativní péče zahrnuje také sociální pracovníky, psychology, psychoterapeuty, kaplany, ale i pedagogy, protože i nemocné děti se samozřejmě potřebují vzdělávat. Přeneseně to vnímám i jako ocenění neformálních pečujících, samotných rodin a dětí. A také za naši snahu měnit systém, nikoli jen za přímou péči o děti v nemocnici nebo v domácím prostředí.
V nemocnici v Hořovicích se vám podařilo vybudovat oddělení pro dlouhodobě vážně nemocné děti. Působíte především tam?
Toto oddělení má šest lůžek a jsem na něj opravdu pyšná. Máme tu děti po závažných úrazech, s těžkými neurologickými nebo genetickými vadami. Snažíme se rodiny provést extrémně těžkou situací a během hospitalizace, která bývá někdy velmi dlouhá, je připravit na to, aby mohly fungovat doma. Děti s chronickými komplexními potřebami a život limitujícím onemocněním nepatří dlouhodobě na akutní lůžko nebo JIP, ale domů je z minuty na minutu propustit také nemůžete.
Částečně tedy působím na tomto oddělení, v posledním více než roce spíše v roli konziliáře, ale jako primářka oddělení podpůrné a paliativní péče pracuji i s dospělými pacienty. Navíc jsem mnoho let i externí dětskou lékařkou domácího hospice Cesta domů.
Vyvolává téma paliativy ještě stále strach? Mají lidé pocit, že když o jejich blízkého začnou pečovat paliatři , znamená to, že už to s ním běžní lékaři vzdali a on brzy zemře?
Takhle to naštěstí v praxi většinou nevypadá, ale ve veřejnosti tato představa stále přežívá. Pramení to z historie, kdy paliativní medicína před desítkami let vzešla z péče o terminálně nemocné dospělé onkologické pacienty a z hospicového hnutí. Tehdy paliativní péče skutečně přicházela ve chvíli, kdy medicína takzvaně vyčerpala léčebné možnosti. Dnes už je obor úplně jinde.
Paliativní péče se zdaleka nevěnuje jen pacientům v závěru života. Snažíme se přicházet mnohem dříve, v konceptu takzvané časné paliativní péče. Přicházíme s nabídkou rozhovoru, ptáme se, co je pro člověka důležité a jak chce žít se svojí nemocí. V dětské paliativní péči to platí dvojnásob. Ta by měla začínat v okamžiku stanovení diagnózy život limitujícího či ohrožujícího onemocnění nebo stavu. Neznamená to vůbec, že dítě za týden zemře. Díky pokroku medicíny mohou tyto děti žít roky nebo i desítky let, často až do dospělosti. Jde o to dítě a rodinu doprovázet, průběžně sledovat, co potřebují, a zajistit co nejlepší kvalitu života.
MUDr. Mahulena Exnerová

MUDr. Mahulena Exnerová
- primářka Oddělení podpůrné a paliativní péče Nemocnice Hořovice
- konzultantka pro multidisciplinární péči o děti s komplexními zdravotními potřebami
- Absolventka 2. lékařské fakulty UK, profesní dráhu zahájila na Klinice dětské chirurgie FN Motol.
- V letech 2015–2025 vedla Dětské oddělení a DIOP Nemocnice Hořovice, kde se podílela také na rozvoji specializované péče o vážně nemocné děti.
- Předsedkyně Sekce dětské paliativní péče České společnosti paliativní medicíny ČLS JEP, místopředsedkyně výboru ČSPM ČLS JEP, předsedkyně správní rady Institutu Pallium a členka správní rady VDV – Nadace Olgy Havlové.
- V říjnu 2026 převzala z rukou prezidenta republiky medaili Za zásluhy v oblasti zdravotnictví.
Co je tedy první věc, kterou rodičům řeknete, když se s nimi poprvé potkáte, abyste je nevystrašila, že jejich dítě umírá?
V Hořovicích za mnou často přicházejí rodiny, které prošly specializovanými centry. Mají dítě se vzácnou genetickou vadou a doma složku od mnoha specialistů. Já jim na rovinu řeknu: „Nejsem expertka na vaši konkrétní diagnózu, proto mi povězte, co ta nemoc znamená pro vás, jak jí rozumíte vy.“ Rodiče mají nemoc nebo syndrom často nastudovaný lépe než my lékaři. Já jim mohu nabídnout potřebný čas, nadhled a možnost podívat se na celkový obraz.
Ptám se jich: „Jak vypadají vaše dny? Jaké máte zdroje opory? Co by vám teď nejvíc pomohlo? Co byste si přáli?“ Rodiče samozřejmě často na první dobrou řeknou, že by si nejvíce přáli, aby jejich dítě bylo zdravé. To bych si pro každého přála i já, ale toto eso v rukávu nemám. A tak se ptám dál: „Co dalšího můžeme udělat, když tohle eso nemáme? Co je pro vás teď podstatné? Co budeme dělat, když se stav zhorší?“ Vytváříme společně plán péče pro různé scénáře, abychom rodině dali pevnou půdu pod nohama.
Jak reagují?
Musím akceptovat, že každá rodina je jiná. Obecně nemůžete za lidmi, kteří se třeba právě dozvěděli závažnou nebo fatální diagnózu svého dítěte, přijít s plnou nůší pomoci a úplně je zavalit. Spíš přijdu s takovou malou bonboniérou a nabízím různé „bonbony“, možnosti, ze kterých si můžou vybrat. Co je pro ně důležité, co jim dává smysl a co jim v ten okamžik může pomoci. Někdo potřebuje hned hodně podpory, někdo třeba na začátku řekne, že nepotřebuje nic. I tito lidé ale musejí být ujištěni, že tady pro ně jsme a že se na nás mohou kdykoliv obrátit.
Rozhovory s odborníky
V rubrice Zdraví+ vycházejí rozhovory s předními odborníky, kteří vysvětlují, jak se zachovat v náročných situacích
Mluvíte někdy o blížícím se konci přímo s nemocnými dětmi?
V Hořovicích minimálně, protože většina našich dětských pacientů má v důsledku nemoci těžké poškození mozku a nějaký hlubší rozhovor není možný. Mnohem častěji takto mluvím se sourozenci nemocných dětí – vysvětluji jim, proč se stav bráchy nebo ségry horší a že tady s námi možná nebudou dlouho.
Přímo s dětmi a dospívajícími jsem o tom mluvila spíše v domácím hospici Cesta domů. Jsou ale i diagnózy, jako třeba Duchennova svalová dystrofie, kde intelekt zůstává zachován. Zrovna teď mám v péči osmadvacetiletého mladého muže s touto nemocí. Zítra spolu budeme plánovat, jak by si představoval svůj další život při zhoršování stavu. Zda bude chtít invazivní plicní ventilaci s tracheostomií, až se dýchání zhorší, nebo ne. To, že medicína něco technicky umí, ještě neznamená, že to každý do svého života chce. Tyto rozhovory jsou nesmírně těžké. Když si uvědomíte, že dospívající dítě ví, že zemře, je to strašně nefér.
Máte na vedení takto náročných rozhovorů třeba psychoterapeutický výcvik? Kde jste se naučila o těžkých věcech mluvit?
Kompletní pětiletý psychoterapeutický výcvik nemám, i když mě to mrzí, ale neměla bych ho kam časově vměstnat. Na začátku mé profesní dráhy to byla často čistá intuice, což není vždycky ideální. Postupně jsem si hledala vzdělávání sama: prošla jsem různými semináři, videonácviky komunikace, dobrovolnickým výcvikem v Cestě domů i lektorskými kurzy.
Zásadní věc, kterou jsem se naučila v hospici a která v českém zdravotnictví stále zoufale chybí, je pečovat o sebe i tým, například formou pravidelné supervize. Psychologové a sociální pracovníci ji mají povinnou, lékaři a jiní zdravotníci ne. Od té doby, co pracuji v Cestě domů, chodím na supervize pravidelně. Mít bezpečný prostor, kde můžete ventilovat tíhu těch situací, je pro dobré fungování v oboru naprosto klíčové. Doma s partnerem to řešit nemůžete.
Stává se vám, že rodiče odmítají realitu a trvají na udržování života dítěte za každou cenu, i když už léčba jen prodlužuje utrpení?
Každá rodina je jiná a pro každou je to nepředstavitelně těžké a bolestivé. Já tam nejsem od toho, abych jim řekla: „Už se na to vykašlete, nemá to cenu.“ Společně procházíme nemocí jejich dítěte v čase, vedeme rozhovory a uplatňujeme koncept sdíleného rozhodování. Lékař přináší realistický medicínský obraz a nabídku – co léčba může přinést, co už ne, kde jsou limity. Rodiče přinášejí svůj pohled na život dítěte, svoje hodnoty a přání. To, co my jako zdraví můžeme vnímat jako život plný utrpení, může rodina vidět úplně jinak: „Ale on se na nás ještě usměje, jsou chvíle, kdy je moc rád na světě.“ A já to nemůžu rozporovat, protože s nimi doma nejsem a tyto chvíle nevidím.
Data navíc jasně ukazují, že lidé se zdravotním postižením hodnotí kvalitu svého života mnohem výše, než jak ji hodnotí jejich okolí. Žijí třeba tak, jak my bychom žít nechtěli nebo si to neuměli představit, ale my v jejich kůži nejsme a nemáme právo hodnotit, jestli jejich život stojí za to nebo ne.
Musíme chápat, že rodiče potřebují mít v každém okamžiku jistotu, že jsou dobrými rodiči a udělali pro své dítě maximum. A to i ve chvíli, kdy se ho rozhodnou pustit. Pokud se názor lékařů a rodiny rozchází, nikdy by se nemělo jít do silového řešení. Ku pomoci jsou tu právě paliativní týmy, etické poradenství respektive bioetická mediace a další nástroje, jak dojít k souladu ohledně poskytované péče. Nejhorším řešením je medializovaný spor, který končí u soudu. Když rodinu provázíte citlivě a včas, v naprosté většině případů dojdeme ke shodě přirozeně.
Končí vaše práce ve chvíli, kdy dítě zemře?
Rozhodně ne. Součástí moderní paliativní péče je i pozůstalostní péče. Každá rodina potřebuje něco jiného. Některé rodiny mají silné zázemí v komunitě nebo širší rodině a stačí jim vědomí, že se jim v určitých intervalech ozveme a zeptáme se, jak se jim daří. Jiné rodiny potřebují po úmrtí dítěte akutní krizovou intervenci a dlouhodobou psychoterapii.
Kritický bývá především první rok po úmrtí, kdy rodina prochází poprvé všemi milníky bez dítěte. Jsou to první narozeniny, první Vánoce, první prázdniny. Systém pozůstalostní péče v Česku zatím citelně chybí a snažíme se ho systematicky budovat. To, jak dobře se o rodinu staráme před úmrtím dítěte, ale zásadně ovlivňuje, jak zvládne proces truchlení potom.
Když slyším, jak rozsáhlá ta péče je a kolik specialistů se na ní podílí, říkám si, že to musí být velmi drahé. Uplatí takový rozsah péče pojišťovny, nebo jste závislí na grantech a dobročinnosti?
Financování je stále vícezdrojové a složité. Od roku 2018 máme úhradu pro domácí hospicovou péči ze zdravotního pojištění, která sice nepokrývá sto procent nákladů, ale hradí z podstatné části zdravotní složku péče. Problém je, že paliativa stojí na pomezí zdravotních a sociálních služeb, což jsou u nás tak trochu dva oddělené světy.
Velkým milníkem v dalším rozvoji je vládou nově schválená Strategie rozvoje paliativní péče do roku 2035, která vznikla v projektu Ministerstva zdravotnictví. Máme v ní mimo jiné jasně definovanou síť specializovaných služeb, a máme se tedy o co opřít při vyjednávání o systémovém financování. A to je velmi třeba, protože počet nemocničních paliativních týmů i domácích hospiců sice narůstá, ale na mapě Česka máme stále bílá místa, například v Karlovarském nebo Plzeňském kraji.
Mým cílem a velkým závazkem je dosáhnout stavu, kdy dostupnost péče nebude záviset na tom, jestli bydlíte v Praze a máte štěstí na skvělou organizaci, nebo žijete v odlehlém regionu. Stejně jako máme na špičkové úrovni medicínu, která umí zachraňovat životy, musíme mít stejně dostupnou i síť podpory pro chvíle, kdy nemoc vyléčit nedokážeme.
Jak se vůbec člověk dostane od pediatrie k paliativě? Předpokládám, že když jde někdo dělat dětskou medicínu, má spíš představu, jak bude děti uzdravovat a posílat domů zdravé.
Tuhle představu jsem na začátku určitě měla taky. Málokdo si hned po škole řekne: „Jdu dělat paliativní péči.“ Většina kolegů se k paliativě dostala přes nějaký osobní či profesní příběh. Já k ní přišla přes intenzivní medicínu. Jsem sice pediatr, ale první roky profesního života jsem strávila na klinice dětské chirurgie v intenzivní péči. Starali jsme se o těžce nemocné novorozence a kojence po operacích vrozených vad, u větších dětí po operacích nádorů. Byl to každodenní kontakt s dětmi, které měly velmi těžký stav. Některé se úplně neuzdravily, vady byly komplikované a občas se také stalo, že dítě zemřelo. To se v intenzivní péči bohužel děje. Tam někde začal můj přerod.












