Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
V roce 2021 si Zora Šťastná vyslechla prognózu, že jí zbývá šest měsíců života. Podařilo se ji překonat, nikoli však zcela zlomit. Pomáhá jí v tom i paliativní péče, o které neměla tušení, dokud se nestala nedílnou součástí jejího života.
Že se o tématu nemluví, potvrzují i ti, kterých se bezprostředně týká. „Spousta lidí neví, že je taková podpora možná. Stejně jako jsem to nevěděla já,“ říká onkologická pacientka Zorka Šťastná, která je hlavní tváří akce 8 dní pro paliativu, skrze níž upozorňuje na téma paliativní péče a pomáhá vybrat peníze do sbírky na její podporu.
Zorka Šťastná s dcerami a domestikem Martinem Součkem.
A to pro mnohé možná překvapivě aktivním způsobem. Přestože je v pokročilé fázi rakoviny, paliativu podporuje z cyklistického sedla spolu se svými dvěma dospívajícími dcerami Bárou a Veronikou. Společně se vydaly na 800 kilometrů dlouhou trasu napříč Českou republikou. Na start se postavily v sobotu 7. června v Chebu a během osmi dní projíždí přes 14 měst a 17 místních hospiců až do Třince, kde svou trasu ukončí v neděli 15. června.
„Chci ukázat ostatním, že jsem pořád tady díky lékařům, ale také proto, že na sobě pracuju, po fyzické i duchovní stránce. Snad někoho můžu inspirovat, aby s tím začal dřív, než bude jeho tělo tak moc rozbité, jako to moje,“ říká Zorka Šťastná.
Původní plán byl si trasu benefiční jízdy s dcerami rovnoměrně rozdělit a jet ji jako štafetu. Zorky zdravotní stav se ale před několika týdny zhoršil. Prochází biologickou léčbou, která s sebou přináší řadu vedlejších účinků. Aktuálně tak trasu jedou hlavně její dcery, sama zvládá ujet jen pár desítek metrů denně. I ty si ale užívá a trasu po českých hospicích absolvuje v doprovodné „koloně“ za pelotonem.
Paliativa je jako domestik
Za akcí osmidenní jízdy stojí projekt Domestici, který založil ultracyklista Martin Souček. Na paliativu vybíral už loni při své účasti v cyklistickém závodě Race Across America, kde pokořil trasu ze Západního na Východní pobřeží kontinentu, tedy bezmála pět tisíc kilometrů, za osm dní a osm hodin.
„Domestici jsou v cyklistice pomocníci lídra ve svém týmu. Pomáhají mu šetřit síly, aby mohl dotáhnout závod do vítězného konce. A to stejné potřebujeme v poslední etapě našeho života. Domestiky, kterými jsou členové rodin, ale i zdravotní sestry, lékaři a všichni, co pracují v paliativních týmech. Paralela domestiků je předmětem celého našeho projektu,“ říká Souček.
Zorka s Martinem sdílí vášeň pro kolo.
Na podporu paliativní péče se zavázal vybrat deset milionů korun. Dosud se v rámci projektu podařilo získat téměř osm milionů korun, letos chce během akce sbírku navýšit o zbylé dva miliony.
Benefiční jízdu Českem společně se Zorkou vymysleli po předpremiéře dokumentární série Do konce, kde se seznámili. „Netušila jsem, kdo Martin je. Když mi ale řekl, že projel Ameriku na kole, tak jsem se hned chytla. Nadšením pro cyklistiku jsem si sama prošla a kolo dodnes miluju, takže to pak přišlo jako lavina a tu jeho Ameriku jsme zmenšili na Česko,“ vysvětluje s úsměvem Zorka.
Paliativní péče
Paliativní péče se stará o pacienta v pokročilém nebo finálním stádiu nemoci. Jejím hlavním cílem je zlepšit kvalitu života, zachovat jeho důstojnost, ale i podpořit rodinu pacienta. Nezaměřuje se na léčbu samotného onemocnění, ale na zmírnění jeho příznaků a důstojné dožití s co nejméně obtížemi. Zahrnuje i psychologickou, sociální a duchovní podporu.
V České republice stále není příliš vysoké povědomí o této formě podpory, podle průzkumů o ní ví pouze třetina lidí.
Více praktických informací a pomoc najdete na stránkách Centra paliativní péče.
Pomoc pro pacienta i rodinu
Podle průzkumu, který si před dvěma lety nechalo udělat Centrum paliativní péče ve spolupráci s výzkumnou agenturou STEM/MARK jen 30 procent lidí ví, co vůbec paliativní péče je. I Zorka se o ní dozvěděla až v okamžiku, když si na interně Všeobecné fakultní nemocnice v Praze vyslechla nepříznivou prognózu.
„Tehdy tam za mnou přišli dva paliativní doktoři a já jsem vůbec nevěděla, proč tam jsou, co tam dělají a proč by mi měli zasahovat do života. Samotnou by mě nenapadlo takovou podporu vyhledat, protože jsem o její existenci nevěděla,“ říká s tím, že osvětu by podle ní měl v první řadě šířit třeba obvodní lékař.
Paliativní lékaři pomáhají pacientům i jejich rodinám.
Teď na základě svých zkušeností popisuje, co všechno pacientům tato forma podpory přináší. S lékaři řešila nejen věci přímo spojené s nemocí, jako jsou bolest či úzkosti, ale i péči o rodinu. „Holkám bylo v té době 11 a 12 let. S jejich tatínkem jsme rozvedení, takže byly ve střídavé péči. Když tedy byly u mě společně s mojí mámou, na kterou toho bylo také hodně, tak ta paliativní pomoc byla hodně důležitá. Že se jim někdo věnuje ve chvíli, kdy jsem byla v bolestech a neměla na to absolutně sílu,“ popisuje Zorka.
Pomoc našla i u paliativního kaplana. „Věděl, že jsem bez víry. Sice jsme se bavili i o bohu a trochu mi otevřel cestu k tomu věřit, ale nic mi nenutil. Spíš plnil roli psychologa a hrozně mi pomohl,“ říká.
