Článek
Poslaneckou sněmovnu zanedlouho čeká druhé čtení novely zákoníku práce. A že je to nějaká novela. V jednom sněmovním tisku se sešlo několik vzájemně zcela nesouvisejících změn – dvě implementace dvou různých evropských směrnic, jeden nesystémový zásah do parametrů podpory v nezaměstnanosti, první fáze zavádění takzvaného jednotného inkasního místa a mnoho dalších. Celkem vládní návrh zasahuje do textu 22 existujících zákonů.
Už to je problém. Kdyby vládní práce s legislativou i Sněmovna fungovaly tak, jak mají, každá z navrhovaných úprav by si zasloužila samostatnou debatu.
Jednou ze změn, které návrh přináší, je redefinice takzvané závislé práce. Kde se v návrhu vzala, tuší málokdo. Podle důvodové zprávy jde o úpravu, která reaguje na rozsudky různých instancí v oblasti pracovního práva. Měla by vyjasnit, co je závislá práce, tedy práce, kterou vykonává zaměstnanec v zaměstnaneckém poměru pro zaměstnavatele, a pokud ji vykonává osoba samostatně výdělečně činná, jedná se o takzvaný švarcsystém neboli práci „na IČO“.
Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o úpravu, která nějak souvisí se zaváděním evropské směrnice o platformové práci. Tak to ale není. Sami autoři návrhu uvádějí, že redefinice závislé práce se děje „nad rámec transpozice Směrnice o platformách“.
Je to přitom docela důležitý zásah do trhu práce. Česko se vyznačuje velkým podílem OSVČ na celkové pracovní síle – kolem 22 procent. Takový podíl v mezinárodním srovnání odpovídá spíš státům, jejichž hospodářství stojí na službách či turistickém ruchu, nikoli průmyslové exportní ekonomice, jakou je Česko.
Panuje široká odborná shoda na tom, že vysoký podíl OSVČ na českém trhu práce je dán mimo jiné právě rozšířením švarcsystému, tedy situace, kdy papíroví „podnikatelé“ vykonávají běžnou zaměstnaneckou práci pro jednoho zaměstnavatele, ale z daňových a odvodových důvodů předstírají vztah dodavatel–odběratel.
Tady je nutné si přehrát jednu zásadní orientační scénku, která celkem jasně ukazuje, proč se to v Česku děje.
Za zaměstnavatelem na pohovor přicházejí dva totožní uchazeči o pracovní místo. Oba dva mají představu, že jim každý měsíc přistane na účtu zhruba 45 tisíc korun čistého. Jeden proto požaduje po zaměstnavateli hrubou měsíční mzdu 60 tisíc korun v zaměstnaneckém poměru. Druhý zaměstnavateli nabízí, že mu jako OSVČ pošle každý měsíc fakturu na 55 tisíc korun.
Měsíční náklady práce na prvního uchazeče budou pro zaměstnavatele (po přičtení odvodů na sociální a zdravotní pojištění) něco přes 80 tisíc korun. Měsíční náklady na práci „ičaře“ budou činit oněch 55 tisíc na faktuře.
Tato úspora má svou cenu – riziko, že inspektorát práce přijde do firmy na kontrolu, práci přijatého „ičaře“ vyhodnotí jako závislou, jeho zaměstnávání tedy určí jako švarcsystém a bude po zaměstnavateli požadovat nápravu a pokutu. To se například v roce 2025 stalo ve 311 případech, přičemž počet OSVČ pracujících na švarcsystém se odhaduje v desítkách tisíc. Kapacity inspektorů jsou omezené a prokazování „závislé práce“ je složité.
Chystaná novela zákoníku práce má definici závislé práce zásadně zúžit. Dosud ji inspektoři poznávali podle čtyř znaků (podřízenost zaměstnance, výkon jménem zaměstnavatele, výkon dle pokynů zaměstnavatele a osobní výkon práce, tedy nemožnost práci delegovat). Pokud jsou dnes všechny tyto znaky splněny, jedná se o závislou práci, kterou by neměla vykonávat OSVČ.
Nově má být znaků šest – sice vypadly „pokyny zaměstnavatele“, ale zato přibyly další definující vztah nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance. Pokud byť jen jeden z nových znaků (a podznaků) nebude naplněn, o závislou práci – a tedy o švarcsystém – se jednat nebude.
Je to dost komplikovaná materie, ale vyvolalo to rozruch. Českomoravská konfederace odborových svazů přišla s poněkud alarmistickým scénářem, že po schválení změny by mohlo až půl milionu dnešních zaměstnanců přejít do režimu OSVČ, čímž – mimo jiné – erár přijde kvůli násobně nižším odvodům o 120 miliard korun ročně. To se asi nestane.
Agentura PAQ Research ale na základě průzkumu mezi OSVČ spočítala, že dopad může být znatelný. Jestliže dnes spadá do definice švarcsystému zhruba šest procent pracujících OSVČ, podle navržené úpravy to bude 0,8 procenta. V početním vyjádření by to znamenalo „legalizaci“ přibližně 50 tisíc OSVČ, jejichž činnost by dnes byla posuzována jako švarcsystém.
To samo o sobě (kromě nenaplněného potenciálu) neznamená pro veřejné finance v podstatě nic.
Jenže pokud takto nově nastavené prostředí motivuje firmy k častějšímu využívání „ičařů“, může to rozpočet pocítit. I kdyby byl scénář desetinový proti odborářskému poplachu a na švarcsystém přešlo dalších 50 tisíc dosavadních zaměstnanců (někteří k tomu mohou být firmami dotlačeni), znamená to pro státní rozpočet každoroční výpadek ve vysokých jednotkách miliard korun.
Tady narážíme na další, bohužel dost obvyklý problém – nevíme. Analýza dopadů této konkrétní změny neexistuje, nikdo se s ní neobtěžoval. Nebýt PAQ Research, neměli bychom ani orientační představu, kolika lidí se změna dotkne. A nemáme ani orientační představu, jak firmy na změnu zareagují. To je u kroku s potenciálními dopady v miliardách korun na veřejné finance tristní stav.
Jedno je jisté. Zvýšená tolerance švarcsystému, který nakonec není ničím jiným než daňovou a odvodovou optimalizací, jde přímo proti zdraví veřejných financí a deklarovanému zájmu vlády zlepšit výběr stávajících daní namísto zavádění nových. Nejde dohromady ani s vládní hospodářskou strategií, která sice slibuje vyšší flexibilitu trhu práce, ale chce jí dosáhnout digitalizací a aktivní politikou zaměstnanosti, ne normalizací švarcsystému.
Jediné, s čím je změna v souladu, je předvolební program Motoristů sobě. Ten sliboval „uvolnění pravidel omezujících tzv. švarcsystém“. Do vládního programu se tento slib nedostal, to ale nezabránilo tomu, aby pronikl do vládního návrhu novely zákoníku práce.
Pokud na ministerstvu práce pod Alešem Juchelkou působí motoristická guerilla, tohle si může připsat jako solidní úspěch. Jinak to ale spíš vypadá, že pravá ruka neví, co dělá levá, a vláda prosazuje nepotřebnou změnu, kterou vlastně prosadit nechce.















