Historička: Rusko chce agresivním militarismem zamaskovat svůj úpadek

Jen máloco předefinovalo rok 2022 tak zásadně jako vztah Evropy k Rusku. Agrese této země vůči Ukrajině vymazala zbytek důvěry v to, že ruský prezident Vladimir Putin je ochotný ke spolupráci. Ochladla i důvěra vůči ruské veřejnosti, jíž některé evropské země vystavily stop například ve vydávání víz. Kdo všechno za kroky ruské vlády nese zodpovědnost? I o tom uvažuje v dnešní epizodě ruská historička Ksenia Krimer.

Ukrajina a s ní i celá Evropa se letos ocitly uprostřed hluboké krize poté, co Rusko v únoru napadlo svého souseda. Mnozí dlouho nevěřili, že se prezident Vladimir Putin může k takovému kroku odhodlat. Při pohledu do minulosti ale nacházíme alespoň některá vysvětlení.

Podle ruské historičky Ksenie Krimer, která dlouhodobě pobývá v Berlíně, Rusko v širším pohledu navazuje na tradici imperialistické politiky. Své neustálé rozpínání vždy vnímalo jako formu obrany a místo, aby „investovalo do rozvoje občanské společnosti, chovalo se jako strážník“.

„V tom, čeho jsme nyní svědky, je možné uvidět předsmrtnou agonii ruského imperiálního projektu,“ říká. Dodává, že v krátkodobějším měřítku je válka vyústěním Putinova režimu a můžeme na ni také nahlížet optikou jeho osobního kolapsu.

Někde mezi tím ale podle Krimer svůj díl viny nesou i ruští občané, kteří se drobnými krůčky podíleli na vytváření iluze demokracie v Rusku. „Výměnou za tuhle fantazijní představu normálnosti a příslib profesionální seberealizace a kariéry a samozřejmě také za peníze spousta z nás (uvnitř systému) fungovala,“ vysvětluje.

Sama Krimer si prožila morální dilema, když musela na moskevské soukromé škole učit třeba děti ruských propagandistů. Složitě se prý rozhodovala, jak se k takové situaci postavit a nekřivdit samotným dětem, které za své rodiče nemohou.

„Nelze nevidět, že jsme pomáhali vytvářet tu hezkou fasádu, která zakrývala podstatu - že jde ve skutečnosti o diktaturu, o despocii,“ popisuje.

A prostor pro disent a kritiku režimu se tak během let v Rusku stále více zmenšoval. Příčinou není jen represivní politika Kremlu, zatýkání a hrozby vězením. Podle Krimer musí mít dnes lidé, kteří se proti režimu postaví, nutně pocit, že jsou „naprostá menšina“, a od svého okolí si vyslechnou, že jsou „blázni“. Nemyslí si, že by je někdo otevřeně podpořil.

„Ruská populace touží po soudržnosti, ale nedokáže jí ve svém běžném životě dosáhnout,“ říká historička. Rusové jsou totiž atomizovaní, žijí ve svých bublinách a nikomu nedůvěřují.

Aby dosáhli pospolitosti a zároveň alespoň částečně odčinili to, co se děje na Ukrajině, musí se podle Krimer stát dva zásadní kroky. Rusko musí přestat existovat v současné imperialistické podobě a lidé v něm musí dojít k sebereflexi. A to včetně ruské inteligence. „Putinismus si uvnitř sebe nese každý z nás, všichni jsme tou kulturou nějak poznamenaní,“ říká.

V podcastu 5:59 se také dozvíte, jaké paralely Rusové vnímají mezi druhou světovou válkou - kterou nazývají stále Velká vlastenecká válka, a současným konfliktem na Ukrajině, nebo jestli je možné srovnávat Putinovy autoritářské postupy s metodami sovětské totalitní moci. Poslechněte si v audiu na začátku článku.