Trumpův obrat a svět. Spojenectví s Evropou de facto skončilo, říká Rupnik

Rok otřesů skončil, rok otřesů začíná? Loni globální politikou zacloumal návrat Donalda Trumpa k moci, který napřímil Spojené státy do nového směru. Co to znamená pro Evropu a kde se v tom všem nachází Česko s nově úřadující vládou, rozebíráme s politologem a historikem Jacquesem Rupnikem.

Přiblíží se letos ruská válka na Ukrajině ke skutečně udržitelnému míru? Jaké vysvědčení vystaví v listopadu Američané Donaldu Trumpovi v důležitých doplňovacích volbách do Kongresu? A nastane konec dlouholetého panování premiéra Viktora Orbána, až v dubnu Maďaři vyberou nový parlament? To jsou jen některé z otázek, na které začínající rok přinese odpovědi.

Pomyslný účet už je naopak možné uzavřít za loňskými dvanácti měsíci. Do roku 2025 přitom svět vstupoval s vědomím toho, že už v lednu moc ve Spojených státech znovu převezme Trump se svou administrativou. Mluvilo se o tom, že na rozdíl od svého prvního mandátu tentokrát přichází mnohem připravenější. A jeho následné vládnutí notně zacloumalo domácím i globálním politickým děním.

„Během posledních několika měsíců nebo dokonce týdnů roku 2025 Donald Trump vyhlásil de facto jakýsi konec transatlantického spojenectví,“ komentuje počínání šéfa Bílého domu politolog a historik Jacques Rupnik, který působí na Pařížském institutu politických studií (Sciences Po) a také na College of Europe v Bruggách. V bilančním rozhovoru pro podcast 5:59, který vznikl před vánočními svátky, Rupnik označuje právě obrat americké politiky pod Trumpem za přelomový moment roku 2025.

Evropa je regionem, který opětovný nástup republikánského prezidenta pocítil velmi výrazně. Podle francouzského akademika totiž Trump v čele USA v podstatě odložil spojenecké svazky s evropskými partnery na druhou kolej, vsadil na transakční přístup ve stylu „něco za něco“ a přiklonil se k „imperiální vizi mezinárodní politiky“, v jejímž duchu se Spojené státy snaží budovat svou sféru vlivu po boku dalších mocností, jako je Čína.

„Každopádně mezinárodní řád nebo mezinárodní právo a mezinárodní instituce už nehrají žádnou roli,“ uvádí Jacques Rupnik.

Za příklad naplňování imperiální vize a úsilí rozšiřovat americkou sféru vlivu uvádí francouzský politolog například současný Trumpův tlak na Venezuelu - který se v závěru roku překlopil také do podoby přímých úderů na venezuelské území - nebo znovuobnovenou snahu Washingtonu získat pod svou správu Grónsko.

Právě kvůli podobným impulsům by podle Rupnika měli být vůči přístupu Donalda Trumpa ostražití i Češi. Nebo vlastně zejména oni. „Je to vize mezinárodní politiky, na kterou by Češi měli být dost citliví, z vlastních dějin o tom něco vědí,“ podotýká expert s tím, že současná americká administrativa v podstatě neuznává tradiční pojetí svrchovanosti národních států a existenci dosavadního mezinárodního řádu.

V tomto smyslu by pak z pohledu francouzského akademika bylo pozoruhodné, pokud by Trumpův styl vzbuzoval v Česku pozitivní ohlasy. „Jestli si někdo v České republice myslí, že tohle je příznivé pro Českou republiku dnes, tak má asi krátkou paměť nebo nedostatečně přemýšlel o vývoji mezinárodního systému,“ říká Rupnik, který přitom u části české politické scény nebo také u některých komentátorů vnímá sympatie minimálně k Trumpově „kulturní válce proti liberalismu“ a k důrazu na konzervativní hodnoty - tedy sympatie k „trumpismu“.

V evropském kontextu pak má jít o spřízněnost s myšlenkou konce evropského liberalismu a představ, že Evropa má být baštou politického a společenského liberalismu. Ve chvíli obratu americké politiky je to přitom podle Rupnika právě starý kontinent, kdo se stává poslední výspou liberálních myšlenek. „Čili osud Evropy je teď úzce spjat také s osudem liberalismu,“ dodává v rozhovoru pro 5:59.

To vše se navíc odehrává za situace, kdy je podle Jacquese Rupnika kontinent do jisté míry vnitřně rozdělený a kdy jsou tu země, jejichž vlády se k trumpismu otevřeně hlásí, ať už jde o Maďarsko, Slovensko nebo částečně Itálii. Politické strany souznící s Trumpem ale sílí i jinde, například ve Velké Británii nebo Francii. „Tato nová konstelace na pravici - i na krajní pravici - politického spektra by mohla svým způsobem buď mít rozhodující vliv na evropskou politiku, nebo dokonce převzít vedení. A tím pádem provést jakousi demontáž,“ míní politolog.

Rozdělení Evropy se pak promítá i do roviny bezpečnostní politiky, zejména v otázce podpory bránící se Ukrajiny. Iniciativu v této oblasti už nějakou dobu přebírá tzv. koalice ochotných, jejíž součástí dosud bylo i Česko, nový premiér Andrej Babiš je ale zatím ve svých vyjádřeních zdrženlivý. Zároveň je tu podle Rupnika prostor - resp. potřeba - rozvíjet uvnitř Evropské unie spolupráci také v jiných oblastech, než je třeba ta obchodní.

„A je velká otázka, kudy půjde střední Evropa a kudy půjde Česká republika. Je to samozřejmě její svrchovaná volba, ale ta volba tu teď je: Chcete jít s Orbánem a tzv. patrioty, anebo se snažit vytvořit jakousi evropskou zahraniční a bezpečnostní politiku, která by byla schopna vzdorovat Rusku,“ vymezuje možné směry Jacques Rupnik.

V podcastu 5:59 také uslyšíte, na řešení jakých výzev - vedle té bezpečnostní - závisí podle politologa Rupnika budoucnost Evropy. Anebo o tom, že se válčící Rusko stává „vazalem Číny“. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.