Anna K.: Život mám sakra pestrý a zároveň jsem úplně obyčejný člověk

Dalším hostem podcastu Boomer Talk byla zpěvačka, skladatelka a herečka Anna K. S Milošem Pokorným upřímně probrala moderní technologie, sociální sítě, módu, aktuální album, boj s těžkou nemocí, ale i Divadlo Semafor a Jiřího Suchého nebo svá oblíbená místa. Dokázala bys nám říct, co si představuješ pod pojmem boomer?

Úplně nevím. Vůbec nic se neděje, i já sám jsem boomer a mladí nám tak říkají, protože už nestíháme všechny ty trendy věci, které se dějí kolem nás.

Že já jsem sem lezla. Takže můžu svoje příští album nazvat Boomer K.

Taky by to šlo.

Jsem neschopná novým technologiím porozumět, nebo spíš to odmítám, protože už mám přeplněnou hlavu, neorientuji se v trendech a jenom mě to zdržuje. Jak to máš třeba s mobily, počítači a dalšími technologiemi, jsi fanoušek, nebo jenom spotřebitel?

V této oblasti jsem asi boomer. Z telefonu zavolám, dokonce si myslím, že už umím i ty sociální sítě, ale trvalo mi docela dlouho, než jsem vůbec dokázala na ten instagram nějaký příspěvek dát.

Tak to jsi daleko.

A natočím video. Točím spousty videí, ale pravda je, že je potom nikam nedávám a vzpomenu si na ně až za týden, kdy už nejsou aktuální. A když to třeba udělám, vkládám je tam a mám k nim něco napsat, tak to už mi trvá. Pak zjistím, že jsem toho člověka neoznačila a že bude smutný, protože se všichni furt označují, takže to zase smažu. Takovouto hovadinou, jedním kraťoučkým příspěvkem, strávím hodinu, takže to spíš nedělám.

Já mám zase pocit, že ty mé příspěvky nikoho nemohou zajímat.

Přesně, už před lety říkala Suzanne Vega, že když dá na sociální síť informaci o koncertě, zajímá to desetinu lidí, tedy mnohem méně, než když tam vyfotí svoje nové boty a je jí vidět kotník. Nedávno jsem letěla na krátkou dovolenou ke kamarádce, která mi nabídla, že můžu být v jejím prázdném domě. Bylo to úplně boží a stala se bizarní věc, že když jsem nastoupila do letadla, byla jsem v něm úplně sama. Tak jsem si to všechno natočila, ta kamarádka mi to sestříhala a vzniklo takové krátké reelsko, které vidělo půl milionu lidí. Leoše Mareše to asi nepřekvapí, ale já jsem z toho byla úplně paf, protože když jsem dala na sítě něco z koncertů nebo velkých festivalů, tak to vidělo 60 tisíc lidí a to mi přišlo hodně.

Když točíte alba, což je aktuální, protože po šesti letech ti vychází nová deska, baví tě ty obrovské technické a zvukové možnosti ve studiu? Dá se vlastně cokoliv a do toho nám zasahuje umělá inteligence, která pomáhá s psaním nových skladeb, příkladem jsou třeba The Beatles.

To je strašné, mně je úplně blbě, když to říkáš, ani se mi o tom nechce bavit. Samozřejmě ty možnosti jsou dokonalé, dá se třeba stříhat. Můj Tomáš, když nahrává nástroje, tak si všímám toho, že nestříhá nic, a v tom ho docela obdivuji, protože s telefonem umí opravdu pouze volat a poslat mail je pro něj půldenní záležitost. Ale ve studiu už se naučil pracovat, protože jinak to nejde, takže máme všechny možné programy a točíme si hodně doma. A to mě baví, protože můžu nazpívat písničku s nějakými malými nedokonalostmi a s odstupem si říci, co se nepovedlo, a opravit to. Proti těmto pomůckám a technologiím rozhodně nejsem, dají se dělat různé efekty, je to vlastně bezvadné. Pamatuji si, když jsme kdysi dávno s Wanastovkami točili na pás, tak ty pásy na konci dělaly takový zvláštní zvuk. A točení na pásy jsem úplně milovala, Lenny Kravitz to podle mě dělá doteď.

Pamatuji si, že když jsi točila první sólovou desku, nosila jsi tenkrát takovou koženou bundičku – měla jsi rockerskou image.

Tu bundu, křiváka, mi půjčil můj spolužák Sagvan Tofi.

Jak pro tebe bylo oblečení důležité?

Vidíš, to je téma. Určitě bylo, akorát jsem hrála v divadle a většinou v nějakých divadelních kostýmech. A když jsem se stala Annou K., tak na té mé image nikdo nemakal, neměla jsem žádné týmy, možná to byla chyba, mohla jsem dnes být třeba úplně jinde. Ne že bych se v těch začátcích nesnažila se na koncert pěkně obléknout, ale teď to mám tak, že to, v čem chodím po ulici, tak trochu nosím i na pódiu. A fanoušci mi říkají, že je to baví, že mám takový minimalistický styl, sice ne tak úplně vyladěný, ale takhle, jak mě vidíš třeba teď, mě klidně uvidíš někde na fesťáku.

Oba pamatujeme doby, kdy se chodilo do tuzexů atd., protože tenkrát, kdo prostě neměl aspoň něco z kapitalistické ciziny, jako by nebyl. Chodila jsi do „tůzu“?

Určitě, hlavně když jsem byla na konzervatoři, měla jsem spolužáky z poměrně slušných a movitých rodin a chodila pěkně oháknutá. Třeba Suchoš, Michal Suchánek, měl tatínka, který jezdil pořád ven, a Míša měl ty chlupaté boty na hory, které jsou do půl lýtek, ale on je měl ke kolenům a já mu je tak záviděla, byly to strašně drahé boty, které měli jenom veksláci od Tuzexu, co jezdili do Špindlu. Měl i první džíny, páče se jim říkalo. Můj sen bylo mít páče, pak jsem je samozřejmě měla, chodila jsem oháknutá a můj spolužák Sagi v těch hadrech jel strašně, měl to od těch svých holek, se kterými chodil.

A po prázdninách se vždy poznalo, kdo kde byl.

Měla jsem kluka, se kterým jsem žila, a on jezdil pracovně do Rakouska, takže mi občas něco přivezl z Vídně. Moje spolužačky z toho byly vždycky úplně mrtvé a já jim ty věci úplně v pohodě půjčovala. Třeba s Majdou Bočanovou jsme si půjčovaly oblečení.

Co muzika, která se také vozila z venku?

Od osmi let jsem jela hodně gramofon, který jsem měla ve svém pokojíčku. Díky tomu, že jsem byla v Divadle Semafor a vedle mě tam vystupovaly různé popové hvězdy v čele s Hankou Zagorovou nebo Petrou Janů, jsem jela hodně v české hudbě. Kromkě Abby, od které jsem musela mít všechny vinyly, zpívala si foneticky jejich texty, nahrávala si to na kazeťák a dělala, že zpívám. To jsem dělala i s Haničkou Zagorovou, která byla moje favoritka, ale měla jsem i staré desky Gotta, Greenhorns, Plavců, Pavla Bobka, Helči Vondráčkové. Prostě stejné věci, které se líbily mamince, od táty jsem zase měla nějaké swingové desky, kupoval hodně vinyly a já je mám všechny doteď doma, hodně jedeme ve vinylech.

Teď jsi mi nahrála, protože vinyly se nějakým způsobem vrátily. Je to vášeň, je to sběratelství, jsou drahé, je to prostě jeden z trendů pro ty, co mají rádi muziku. Dnes se muzika stahuje, byť legálně, a vše ostatní krom vinylů odpadlo.

Je to moc smutné, je mi to ukrutně líto a jsem šťastná za návrat vinylů. Všichni teď jedou hudbu jenom z mobilů, ale taková je prostě doba, takže já vydávám svá alba i na vinylech a snažím se dělat i krásné obaly vinylových desek, aby byl kvalitní nejenom obsah, ale aby to i krásně vypadalo. Poslední moje album Světlo byl tak přenádherný kousek na vinylu a ti lidé jsou šťastní, že ho mají. Teď jsem koupila Tomášovi, protože hodně miluje vinyly, nějaké Stouny a na obalu jsou džíny s opravdovým zipem na poklopci, podobné vychytávky prostě chceš mít. Je to krásné, já mám třeba na svém vinylu nápis Anna K. Světlo a ten nápis svítí ve tmě, takový fóreček. Novou desku Údolí včel vydáváme také na vinylu a každý ten vinyl barevně vypadá jinak, protože jak se míchají ty barvy, tak každý kus je originál. Myslím, tedy moje vydavatelství tvrdí, že to je možná poslední fyzické album, co vydáváme. Vinyly budu vydávat určitě pořád, ale je doba singlů a lidé nemají čas poslouchat celé album.

Vydáváš nové album, proč až po šesti letech?

Vlastně ani nevím. Album Světlo vyšlo také asi po pěti letech od toho předchozího, máme prostě mezi alby takovou dlouhou dobu. Vydáváme desky, až když usoudíme, že nastal ten správný čas. Navíc to bylo náročné období – podruhé jsem se léčila z té mojí blbé nemoci, takže ta energie už úplně nebyla, ale snažila jsem se pořád pracovat, hrát, neležet a neskomírat, ale ten druhý atak byl monstrózní, takže nebylo tolik síly psychické ani fyzické. Tomáš se mi úplně propadl do monstrózních hlubin démonů, což je logické, protože s člověkem, který žije vedle něčeho takového, nemůže s tím vůbec hnout, vůbec nic dělat a je trochu křehký, to zamává. Pak přišel covid a do toho studia jsme nevlezli asi dva roky, udělali jsme jen píseň Na malou chvíli, která nevyšla na žádném nosiči a bude na téhle nové desce. Pomáhali mi s ní v Americe, nahrávali ji hudebníci z kapely Bon Jovi a produkoval ji slavný americký producent, držitel asi pěti cen Grammy Chris Lord-Alge. Spolupracovali jsme s ním i na dalších skladbách a zbytek dodělali s Tomášem tady.

Jak bys tu svoji novou desku stručně charakterizovala, pár slovy?

Láska, síla, emoce. Období obrovských vzletů, ale i extrémních pádů. Normálně mi to vhání slzy do očí, když o tom přemýšlím, je to strašná síla.

Vyrostla jsi v Semaforu, spolupracovala s Jiřím Suchým, jak bys popsala váš vztah?

Pro mě je Jiří, kromě mých rodičů a mojí babičky Luciany, určitě jeden z nejdůležitějších lidí v životě a já jsem mu to dokonce nedávno psala v dopisu, protože jsme komunikovali, něco spolu dělali, povídali si a i on mi napsal nádherný dopis. Máme se rádi, v Semaforu jsem byla od osmi let, a ať chtěl, nebo ne, tak zformoval a vytvořil člověka, kterým jsem z velké části dnes, třeba co se vkusu týče. Dávno už jsem se někam odklonila a třeba by se mu nelíbilo, co dneska dělám, nevím, jestli to vnímá. Ale všimla jsem si, že o věcech, které dělám, docela ví. Napsal mi, že v nějakém rozhovoru jsem řekla, že bych od něj chtěla mít text, a že ho napadlo, proč jsem si tedy o něj nikdy neřekla. Z úcty a z nějakého ostychu k němu jsem si zase říkala, že ho nebudu otravovat, ale on se rozhodl, že nějaký napíše, což bylo tak strašně milé a moc mě to potěšilo. Křtil mi album Noc na zemi, které bylo více rockové, a na tom koncertě vydržel skoro až do konce. Nedávno jsme se po dlouhé době potkali v Semaforu, je naprosto neuvěřitelný a je to můj idol, moje ikona, moje láska.

Zmínila jsi, že ses prala s nemocí, přineslo ti to období, kdy jsi řešila zásadní věci, i něco pozitivního?

Jako první mě napadlo, že jsem si ověřila, že nejsem takový totální srab a posera, jak jsem si o sobě vždycky myslela, bála jsem se třeba jít i na odběr krve. Najednou se mi něco přehodilo v hlavě, já jsem k těm doktorům a na tu onkologii chodila, nevím, jak to říct, aby to neznělo divně, ale jako domů – měla jsem tam pocit největšího bezpečí a že jsem v dobrých rukou. Vůbec jsem neřešila, jestli mě rozřežou, a chtěla jsem to všechno hned. Samozřejmě tam byly nějaké propady, nějaké velké strachy, které člověka nesmírně oslabují. Myslím, že jsem dobrý a poslušný pacient, ne nějaká ovce, nějak instinktivně jsem si prostě řekla, že tohle bude fungovat. Měla jsem skvělé doktory, skvělé lidi okolo sebe, věřila jsem jim a vlastně si zpětně připadám jako hrdina. Nikoho jsem neobtěžovala se svými stavy a snažila se motivovat lidi kvůli prevenci a dávat jim pozitivní příklad, že jde fungovat i v takhle náročném období. V té době nebyla ta osvěta tak veliká, co se rakoviny prsu týká, a já jsem udělala velikou kampaň, která měla motto „Chceš žít jako já?“. Fungovalo to a hodně lékařů mi v té době potvrdilo, že se zvedl zájem o prevenci. Nějakým způsobem jsem na sebe pyšná, že jsem tohle debilní období, které bych nikomu nepřála, takhle zvládla.

Pro někoho, kdo se pere s takovou nemocí a pak se dokáže vyškrábat na pódium, to musí být dvojitá psychická vzpruha.

Stonásobná, byly chvíle, kdy jsem na pódium skutečně lezla po čtyřech a říkala si, jestli to už není moc, jestli to už není křeč, ale prostě jsem to strašně chtěla. Po tom koncertě, který jsem kolikrát dala s vypětím všech sil, jsem prostě neměla sice tu fyzickou sílu, ale vždycky se mi to vyplatilo, vždycky jsem jela domů totálně nabitá jak baterka. Samozřejmě potom následuje ten dojezd, kdy opadne to štěstí a ta krása z těch lidí a z toho, že děláš něco, co miluješ, a následuje domov, postel a druhý den dno. Jsem na to období nějakým způsobem pyšná, ale nechci na něj moc vzpomínat.

Nebudeme, uzavřeme to otázkou na místo, kde je ti stoprocentně dobře, ať se děje cokoliv?

Myslím, že je to mé rodné místo, narodila jsem se ve Špindlu, lépe řečeno ve Vrchlabí, protože ve Špindlu není porodnice. Takže ty hory a třeba Zlaté návrší nebo Vrbatova bouda jsou místa, kde jsem vyrůstala. Nedávno jsem se tam po spoustě let vrátila díky nějakému natáčení a strašně mě to tam bralo. Když jdu ve Špindlu přes ten mostík nebo podél Labe a koukám na ty tůně, ve kterých jsme se koupaly jako děti, tak to je tedy velká bomba. A pak miluju ještě jedno místo, které mě hodně nabíjelo, ve Svatém Janu pod Skalou. Když jsem byla nemocná, tak jsem tam jezdívala a měla takovou až jako mánii, že musím dojet k tomu klášteru a vyjít nahoru ten kopec k tomu kříži. Tomáš se děsil, protože nesnáší výšky, já vždycky přelezla až na kraj té skály, sedla si tam a měla to hozené tak, že když se tam vyškrábu, uzdravím se. Po každý chemce nebo podobné náloži jsem se tam drala a věděla, že to dobře dopadne.

V současné době připravuješ dokument s Vítkem Bělohradským. Jak dlouho už ho natáčíte a kdy bude hotový?

Nevím, jak jsem si to zasloužila, ale ten dokument je o mně, natáčíme ho pro Českou televizi. Snažíme se, ale kdy bude hotový, zatím nevíme, protože takový dokument se nedá udělat ze dne na den. Časosběrné dokumenty se točí spoustu let, tolik času nemáme, ale myslím si, že příští rok bude hotovo. Třeba to někoho bude zajímat, moje fanoušky určitě, protože mám ten život sakra pestrý a zároveň jsem úplně obyčejný člověk jako každý jiný. Takhle nějak bychom to chtěli uchopit a třeba to bude někoho inspirovat, motivovat nebo prostě jenom bavit.

Jak a kde poslouchá Anna K. hudbu? Které album se jí naposledy líbilo? Jak probíhá spolupráce se světovými producenty? A které aplikace ráda využívá? Poslechněte si v našem podcastu v přehrávači v samotném úvodu článku.