Jen dva lidi za generaci se uživí hraním na klavír, říká virtuos Ivo Kahánek

Ivo Kahánek říká, že uživit se sólovým hraním na klavír se podaří jednomu či dvěma lidem za generaci. Jemu se to povedlo. Vyhrál Pražské jaro, vystupoval s Berlínskou filharmonií, koncertoval v Japonsku, kam se brzy chystá znovu.

„Japonci opravdu vášnivě milují klasickou hudbu. Když jsem na Expu hrál zahajovací koncert, tak se do sálu pro 150 lidí nahrnulo dobrých tři sta diváků. Byla tam hlava na hlavě a reagovali naprosto freneticky. Oni klasice rozumí, navíc milují českou klasiku. Může to znít jako klišé, ale je to velká pravda,“ popisuje v Galerii osobností atmosféru ve své nejoblíbenější koncertní destinaci.

Japonci, ale obecně Asiaté, jsou nejen vděčnými posluchači, ale hraní na klavír se věnují ve velké míře - a daří se jim.

„Nadpoloviční množství soutěží vyhrávají soutěžící z Koreji, Číny, Japonska a podobně, kteří jsou na neuvěřitelné technické úrovni už v totálně útlém věku. A právě to je jeden z hlavních důvodů, proč se nutná špičková výkonnost neustále posouvá do nižšího a nižšího věku, a my na to musíme reagovat. Jinak za pár let na těch pódiích nebudeme,“ říká Ivo Kahánek.

I tím vysvětluje, proč přijal post ředitele Pražské konzervatoře, kam nastoupí v pondělí 23. června.

V rozhovoru mimo jiné vzpomíná na své dětství („Byl jsem takový ten prototyp dítěte, které je obézní, má samé jedničky, hraje na klavír a nikdo se s ním pochopitelně nebaví.“) a popisuje, jak oddaný je fotbalovému Baníku Ostrava („Klub mi udělal radost, když nedávno vytvořili baníkovský dres s mým jménem. To mám uložené na čestném místě hned vedle diplomu z Pražského jara.“)

Rozhovor s Ivo Kahánkem si můžete pustit v úvodu v audiozáznamu nebo jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Pane Kahánku, co přiměje hudebníka s celosvětově rozjetou kariérou vzít post ředitele Pražské konzervatoře?

Vždycky jsem toužil dělat v průběhu kariéry nějakou hudebně manažerskou činnost. Je pravda, že jsem s tím počítal o něco později, ale Pražská konzervatoř je obrovská výzva. Je to třetí nejstarší konzervatoř na světě, po pařížské a milánské. A současný stav té naší hudební branže směřuje - podobně jako ve sportu – k tomu, že se kariéra dělá ve stále nižším a nižším věku.

Co to znamená?

To znamená, že tam, kde hudebníci třeba v mojí generaci jezdili na velké soutěže a získávali vavříny a ostruhy ve věku pětadvaceti, třiceti let, tak dnes se to děje třeba v sedmnácti, osmnácti, a to je věk konzervatoře. Už to není tak, že by člověk šel ze základní umělecké školy na konzervatoř, tam studoval, rozhlížel se a na vysoké škole tomu dal směr. Dneska pokud tomu směr nedáte na konzervatoři a nemáte tam špičkové vedení a špičkovou komplexní přípravu, tak vám ten vlak pravděpodobně ujede. Kromě toho, že jsem klavírista, tak jsem pedagog a pocházím z pedagogické rodiny, je mi to blízké a možnost udělat něco pro ten systém v tom nejdůležitějším bodě pro kariéru mladých umělců je pro mě natolik velkou výzvou, že jsem se rozhodl toho využít.

Tomu rozumím, nicméně nebudu zastírat, že květnové oznámení pražského radního Antonína Klecandy, že právě vy se stanete ředitelem Pražské konzervatoře, bylo překvapením. Zvlášť poté, když v dubnu byla zveřejněna informace, že konkurz na tuto pozici vyhrála Veronika Höslová, a to výrazným náskokem. Tušíte, co se odehrálo mezi dubnem a květnem?

Ta informace o tom, kdo vyhrál konkurz, byla vytažena ze zákulisí, poprvé se objevila v inzerci ČTK, placené dosavadním vedením konzervatoře, takže to asi nebyla úplně šťastná komunikace. Nevím. Já jsem u těch jednání nebyl a nepřísluší mi to hodnotit. Snažil jsem se udělat maximálně dobrou koncepci, přesvědčit komisi a později radu tím, co umím a co jsem představil. A jsem rád, že to bylo vyslyšeno. Na druhou stranu mám před tím velký respekt, ta instituce je veliká a přede mnou ji řídily tak velké osobnosti, že nelze nebýt v této situaci rozechvělý.

Chápu vaše rozechvění i ve vztahu k tomu, co se o poměrech na Pražské konzervatoři už delší dobu říká, jaké jsou tam zákulisní vztahy, smlouvy a podobně. Zkrátka, co zvláštního se tam děje. Je pro vás výzva tam přijít a zdivočelou situaci zklidnit? Už víte, co pro to uděláte? Pro to, abych si zasloužil, že pak budu moci dělat hudebně koncepční kroky a tu instituci nějak směřovat, tak prvním nejdůležitějším krokem je právě to zklidnění. Rozhodně nechci dělat žádné velké personální bouře. Chci si s těmi lidmi napřed mezi čtyřma očima popovídat, zkusit je získat pro svou koncepci a pokusit se je vrátit k tomu, že původní účel školy je, abychom tam vzdělávali studenty, a že politiky a zákulisních vztahů už bylo dost. A že by bylo dobré se vrátit k nástrojům a dělat práci, která je krásná a která nás všechny naplňuje. Klíčem k tomu je opravdu otevřená komunikace a zachování klidu i tam, kde emoce budou ještě chvilku lítat.

Ředitelem se stanete 23. června. Co to bude znamenat pro vaši hudební kariéru?

Budu si muset upřímně a tvrdě říct, co z hudební kariéry zachovám a co odstřihnu. Je jasné, že hrát osmdesát, devadesát koncertů ročně, k tomu poměrně dost učit, k tomu dělat mistrovské kurzy u nás i v cizině, není slučitelné s touto pozicí. Musím si udělat tvrdý řez a říct si, které dlouhodobé projekty zachovám. Úplně přestat hrát nechci a asi by to nebylo dobře. Protože jedna z věcí, kterou mohu konzervatoři přinést, je to, že jsem ve styku s živým umění, že jsem na pódiu, že jsem na něm i v zahraničí, že mám v zahraničí kontakty, které mohu pro školu využít. Na druhou stranu, myslím, že tak dvě třetiny koncertů musí jít v tuto chvíli pryč a budu se věnovat hlavně projektům, které ten daný rok pojedu, a budu repertoárově méně flexibilní v tom, co po mně někteří pořadatelé na některé koncerty mohou chtít.

Dvě třetiny koncertů pryč, to je opravdu docela přísný řez. Kde už vás neuslyšíme?

To se takhle dopředu nedá říct. Něco je teď moje úvaha, uvidíme v praxi. Ale myslím, že plánovat si, že to bude optimističtější a že uberu jen malinko, to by ode mě nebylo zodpovědné. Taky je třeba se tu práci naučit. Mám nějaké manažerské zkušenosti, ale vést instituci o více než pěti stech studentech a více než dvou stech zaměstnancích prostě není a nebude jednoduché. Je to řemeslo jako každé jiné. Chci být spíš skeptik a být pozitivně překvapen, než naopak.

Pojďme ještě na náš klasický slovní ping-pong. Co vás napadne, když zmíním – Frýdek-Místek?

Moje rodiště.

Odtud vedla vaše cesta na světová pódia?

Přesněji řečeno z Palkovic, to je vesnice u Frýdku-Místku, asi pět kilometrů vzdálená. Tam jsme se v mých dvou letech odstěhovali celá rodina k prarodičům. Frýdek-Místek. Beskydy. Ostrava, kde jsem studoval konzervatoř… I když už tam nežiju a nemám moc času tam jezdit, tak dodnes je to pro mě domov, v mém srdci.

Berlínská filharmonie?

Životní zážitek, který se splní málokomu, na který vzpomínám a který, doufám, ještě někdy vyrovnám.

V roce 2019 jste byl po Rudolfu Firkušném první český sólista, který s Berlínskou filharmonií hrál. Takže vrchol v kariéře?

Je to určitě jeden z vrcholů. Když si řeknete, že toto byl vrchol, tak vás čeká logicky cesta dolů. Ale určitě je to jeden z uzlových bodů kariéry.

Další otázka - třináct kilo v lázních?

To je krásná vzpomínka. Já jsem byl vzhledem ke svým problémům s dýchacími cestami takový ten prototyp dítěte, které je obézní, má samé jedničky, hraje na klavír a nikdo se s ním pochopitelně nebaví. Takový ten šplhoun Bohoušek. Lázně Luhačovice - kromě toho, že tam bylo krásně, tak jsem tam těch třináct kilo zhubnul. Bylo mi třináct let, poprvé mimo domov. Deset týdnů! S jednou povolenou návštěvou rodičů, což na začátku bylo těžké, ale pak se mi nechtělo domů. Od té doby jsem se trošku emancipoval a začal jsem žít sám za sebe.

Baník Ostrava?

Moje guilty pleasure (tajná neřest, pozn. red.). Je to můj milovaný klub, kterému budu fandit, i kdybych působil v Zimbabwe.

Přečetl jsem si, že jste svého času o přestávkách klavírních koncertů vášnivě komentoval výsledky Baníku Ostrava. Je to pravda?

Je to přesně tak. To trvá a ty úspěšné sezóny Baníku docela korelují s mými důležitými kariérními body, protože letos Baník asi po dvaceti letech má už jisté pódium v první lize, a když měl naposledy titul, tak jsem měsíc před tím vyhrál Pražské jaro. Jsme tak srostlí. Dokonce mi Baník udělal radost, když nedávno vytvořili baníkovský dres s mým jménem. To mám uložené na čestném místě hned vedle diplomu z Pražského jara.

Pane Kahánku, nedávno jste reprezentoval Českou republiku při zahájení světové výstavy Expo 2025 v japonské Ósace a prý se do Japonska chystáte zanedlouho znovu. Co vás tam táhne?

Podobné povinnosti. Opět bude hlavní část vystoupení na Expu, tentokrát to bude společně s Filharmonií Brno. Budeme hrát Janáčkovo Capriccio pro levou ruku a orchestr. A hlavně to bude ve spolupráci s baletem Národního divadla Brno, spolupracuje na tom i japonská choreografka… Takže opět budeme takříkajíc s lvíčkem na prsou reprezentovat naši zemi.

Je pro vás setkání s posluchači v Japonsku jiným zážitkem oproti posluchačům v jiných zemích?

Je to velký zážitek! Dnes už to trošku čekám, tak už tím nejsem tak překvapen, ale Japonci opravdu vášnivě milují klasickou hudbu… Když jsem na Expu hrál zahajovací koncert, tak se do sálu pro 150 lidí, nahrnulo dobrých tři sta diváků. Byla tam hlava na hlavě a reagovali naprosto freneticky. Oni klasice rozumí, navíc milují českou klasiku. Může to znít jako klišé, ale je to velká pravda.

Hrál jste tam Smetanu, Dvořáka, Janáčka…

Ano, všechny tyto velké Čechy. Když hraju na klavír, tak sedím bokem k publiku, čili vidím ho jen periferně. A když má člověk trošku vyřazený zrak, tak ostatní smysly, ty radary, jsou maličko otevřenější. Samozřejmě sluch, to je pro muzikanta klíčové, ale i takové nějaké vyzařování člověk vnímá silněji. A když jste kdekoliv na světě, tak každé to publikum má nějaké vyzařování, něco tam cítíte.

Mám oblíbený koníček, že vždy, když začnu hrát koncert, tak vždycky při první delší generálpauze v té hudbě, se snažím nacítit si to publikum. Nacítit si ten druh ticha, které tam je. Špatně se to vysvětluje. Když jsem to poprvé zkusil u Japonců, tak jsem zjistil, že poprvé v životě jsem necítil absolutně nic. Tady byla energeticky naprostá nula, což mě v prvním okamžiku vyděsilo - co se děje, asi je to nebaví, asi nehraji dost sugestivně. Tak jsem ještě přidal. Stále naprostá nula. A po koncertě byli naprosto frenetičtí, všichni si se mnou chtěli podat ruku, byli nadšení, velmi emocionální. Ale je vidět, že když se na něco soustředí, v tomto případě na hudbu, tak jejich schopnost vnitřní kázně a soustředění je neuvěřitelná. Oni opravdu ovládají i to své vyzařování.

Je naopak někde publikum extrémně chladné? Tedy že nevyzařuje nic a ani si to neschovává na onen frenetický potlesk?

Ono se to liší země od země a publikum od publika. Nechci paušalizovat, že v nějaké zemi jsou studené čumáky. Ale pamatuju si, že jsme hráli s mým klavírním triem někde, tuším, v Lucembursku na nějakém zámku, a to byl podobný pocit. Taky velmi takové rezervované publikum, s odstupem. A já si říkal: Tak asi jsou takoví. A dohráli jsme koncert, oni nám zatleskali, pak byl společný raut a ti lidé za námi chodili a se stejnými kamennými obličeji, ve kterých se nehnul ani sval, nám nevzrušeně říkali, že to byl největší zážitek za poslední dva roky. Takže se nám dostalo veliké pochvaly, ale přesto jsme se tak trochu štípali, jestli se nám to nezdá.

Když jsem mluvil s vaší spolupracovnicí, říkala mi, že Japonsko vás uchvátilo kulturou a životním stylem, a dodala: „Reakce japonských fanynek na dvoumetrového blondýna byly opravdu roztomilé.“ Co si pod tím mám představit?

Na Twitteru proběhla nějaká hodnocení, že jsem vysoký. Hodnocení vzhledu, která převažovala nad hodnocením té produkce. Ale to je spíš humor. Ale faktem je, že Japonsko je fascinující země, pro Středoevropana s mnoha zvláštnostmi, i kulturními. Nemohu říct, že bych se tam přestěhoval. Myslím, že je v lecčems docela těžké žít v Japonsku. Jejich pracovní morálka je pověstná. Ale přesto ta země má určité kouzlo a k tomu podle mě patří veliká, taková kultivující sebedisciplína, ne taková ta zaťatá a jenom tupá. U nás, když jdete na pouť nebo na lidovou veselici, tak tam vidíte spoustu tretek, suvenýrů… Když přijdete třeba do Kjóta, což je jedno z nejvýstavnějších japonských měst, kde je spousta starých chrámů, tak jsou tam uličky naplněné stánky se suvenýry, ale ty jsou udělané do tak neuvěřitelně filigránských detailů, že trošku hraničí se skutečným uměním. A to si myslím, že je charakteristika vůbec japonské filozofie života - oni se snaží neustále se zlepšovat, krůček za krůčkem, nedělají revoluční změny, ale pořád směřují k jakési dokonalosti. To se hodně propisuje do tamější atmosféry.

Předpokládám, že Japonsko a podobné výjezdy nebudou patřit mezi ty koncerty škrtnuté kvůli Pražské konzervatoři.

Ty bych škrtal nerad.

Jak dlouhá byla vaše cesta na světová pódia? Říká se, že zlomem ve vaší kariéře bylo vítězství v Pražském jaru v roce 2004, ve vašich 25 letech…

To jsem končil studium na HAMU.

...je to datum, kdy se vám otevřely dveře do světa?

Je to tak. Dříve to bylo tak, že když někdo vyhrál vekou světovou soutěž, tak už to samo o sobě byla vstupenka do té ligy. Dnes je těch velkých soutěží tak obrovské množství, že skoro vždycky musíte mít cenu z velké soutěže, ale zároveň je to pouze pootevření těch dveří a vy musíte velmi dlouho dokazovat, že skutečně do té ligy patříte. A potřebujete to, abyste dostal příležitost, aby se za vás někdo postavil, zaručil. Takže cesta je opravdu nelehká, trnitá, je na ní strašně moc křižovatek.

Nedávno jsem poslouchal velmi dlouhý podcast s Tomášem Berdychem, jedním z našich nejslavnějších tenistů, kde líčil svou dráhu v tenisu, a byla tam spousta podobností. On to líčil tak, že kariéra je takové lego, kdy hledáte, sestavujete ty kostičky a nesmíte zapomenout ani na jednu, protože jinak se vám to někde zhroutí. A tím se vracím k úvodu, kdy jste se mě ptal, proč jsem přijal pozici na Pražské konzervatoři. Mě dost láká, abych přispěl k nastavení systému tak, abychom pomohli našim následovníkům to lego správně nastavit a nezapomenout žádnou kostičku. K tomu potřebujete i spoustu štěstí, potřebujete mít nejenom talent, ale mít i ten systém, který všechny části vaší osobnosti kultivuje a nenechává je jen na náhodě.

Když jsme se dostali k mladé generaci, zeptám se, jak velký je dnes zájem o studium hry na klavír?

Nástrojů je spousta, ale zrovna klavír je velmi ‚obsazený‘ nástroj, o ten je zájem vždycky. Klavír je nesmírně atraktivní v tom, že je to vlastně domácí orchestr. Opravdu těch kombinací, co na tom lze zahrát, je nekonečné množství. Klavír má tu výhodu, že například ve srovnání s houslemi nebo dechovými nástroji se na něm dobře začíná. On začíná být těžký, až když jej trochu umíte. Začátky jsou jednodušší a snesitelnější pro to okolí než třeba housle, co si budeme vykládat.

Takže klavír je jakýsi evergreen mezi populárními nástroji.

Přesně tak. A to způsobuje, že počet lidí, kteří se tomu věnují, je obrovský. A to není nic proti tomu, jaké množství se mu věnuje zejména ve východní Asii, což je dneska fenomén klasické hudby jako takové a klavíru úplně nejvíc. Opravdu nadpoloviční množství soutěží vyhrávají soutěžící z Koreji, Číny, Japonska a podobně, kteří jsou na neuvěřitelné technické úrovni už v totálně útlém věku. A právě to je jeden z hlavních důvodů, proč se neustále nutná špičková výkonnost posouvá do nižšího a nižšího věku, a my na to musíme reagovat. Jinak za pár let na těch pódiích nebudeme.

To znamená, že šance uspět ve světě je pro lidi od nás čím dál menší, protože konkurence z východu je čím dál větší?

Je to tak. Musíme na to reagovat, nesmíme se uzavírat. Ale zároveň si nesmíme říkat, že jsme horší nebo že naše hudební kultura na to nemá, protože naše hudební kultura na to sakra má.

Kolik mladých klavíristek a klavíristů má v reálném světě šanci živit se hraním?

Uživit se sólovým klavírem… Když to vezmu u nás, tak je to jeden, dva lidé za generaci.

To není mnoho z těch mnoha set.

To opravdu není mnoho. Samozřejmě dalších pár se bude zabývat tím, že budou doprovázet, hrát v komorních souborech, ale drtivá většina z nich bude učit. Klavír má tu nevýhodu, že to není kmenový orchestrální nástroj. Když jsem houslista a nepodaří se mi sólová kariéra, tak pořád mohu hrát v kvartetu, mohu být koncertní mistr orchestru, mohu být hráč v orchestru… Pořád těch možností aktivně hrát je víc. Ale u toho klavíru je to docela kruté.

A vy se teď budete snažit na Pražské konzervatoři toho jednoho až dva lidi z generace vytipovat? A případně se snažit, aby jich bylo ještě víc?

Ano, ale zároveň se budeme snažit ty, kteří se hodlají věnovat pedagogické dráze, aby v rámci pedagogiky měli maximálně dobrý trénink. Aby to nebylo tak, že si řeknou, tak nevyšlo mi sólo, tak holt půjdu učit. To není dobrá pozice něco začínat, když je to až ten plán B. Jednou z mých hlavních ambicí na Pražské konzervatoři je, abychom dokázali dostatečně včas naučit mladé lidi vykolíkovat si vlastní hřiště, říct si: co já chci dělat, v čem můžu být špičkový, co můžu přinést tomu systému. A v tom je trénovat na maximum, aby ve chvíli, kdy vyjdou školu, to nebylo tak, že když na mě nezbylo sólo, tak učím malé děti. Abych věděl, že jdu učit malé děti, rozvíjím se v tom, mám v tom výsledky, baví mě to a vím, jaký to má smysl. To znamená, že zásadním způsobem kultivuji mladé lidi.

Pane Kahánku, stává se klavíristovi - ať už hraje Smetanu, Dvořáka, Janáčka nebo jiné autory hudby -, že při stejném koncertu zažívá pokaždé jiné pocity? Někdy euforii a někdy je třeba na pokraji vyhoření?

Stane se to. Asi by se to běžně nemělo stávat v takových extrémech. Spíš se toto stane, když má člověk období, kdy se blíží jednomu pólu, a jiné období, když je to třeba horší. Ale myslím, že to je na tom právě to krásné, že je to pokaždé trošku jiné.

I když hrajete to samé?

I když hraji úplně to samé. Je tam strašně moc proměnných. Za prvé to hrajete většinou pokaždé v jiném sále. Navíc my klavíristé to máme tak, že přijdeme do sálu, a to, co tam stojí za nástroj, tak na tom hrajeme. Houslista má aspoň svoje housle, takže tam je proměnná ta akustika, je tam proměnné publikum, protože každé publikum reaguje jinak, vyzařuje něco jiného…

Už jste si někdy nechal klavír vyměnit, když jste zjistil, jaký je?

Jednou jsem tomu byl hodně blízko, ale pak jsem usoudil, že to publikum tam je, zaplatilo si a že prostě chce slyšet hudbu - tak jsem to zvládl. Ale těch proměnných je hodně a je to na tom právě krásné, i když zároveň těžké: musíte reagovat na ty podmínky a při té interpretaci částečně zohlednit, v jakém počtu lidí, pro jaký sál hraju… Ale jak jste mluvil o tom vyhoření, tak si myslím, že klíčové je, aby tam opravdu vždycky byla přítomna určitá rozechvělost, vlastně i určitý druh trémy. Tréma je vnímaná jako negativní věc a ve svých silných projevech asi je, zejména, když jste na pódiu. Ale zároveň vám umožňuje intenzivnější emocionální prožívání, ty radary, ta vnímavá tykadla vám víc otvírá, a právě proto je pak člověk schopen něčeho lepšího, než když cvičí. To je asi ten důvod, proč člověk jde na koncert - vy tam nechcete slyšet, co se někdo naučil. Chcete slyšet to, co někdo vytvořil.

U čeho zažíváte euforii skoro pokaždé? U čeho víte, že když si to zahrajete, tak je to pro vás naprosto povznášející?

Dá se říct, že se to v průběhu života mění. Jak člověk hraje spoustu žánrů hudby, spoustu různých skladatelů, epoch, tak se mu ty preference mění. Vždycky uvádím jako příklad Wolfganga Amadea Mozarta, jednoho z největších géniů klasické hudby, navíc zpopularizovaného skvělým Formanovým filmem. Je to hudba, kterou jsem v patnácti, šestnácti letech hrál taky, ale hrál jsem ji spíše jako „povinné cvičení“ nebo něco takového. Snažil jsem se to zahrát co nejlépe, ale tolik jsem to neprožíval nebo tolik ke mně ta hudba nepromlouvala. Uplynulo pět let, mně bylo jedenadvacet a já se fanaticky zamiloval do Mozarta - najednou jsem zjistil, kolik obsahu, pod tím povrchem, pod těmi málo notami je. Myslím, že mi to vydrželo dodnes. Mozart je pro mě jeden z největších miláčků. Podobně se to mění u různých skladatelů. Takže ta euforie přichází pravidelně, často, ale v různém repertoáru a s různými skladbami.

Zmínil jste Mozarta, ale čekal jsem, že zmíníte třeba i Bedřicha Smetanu.

Bedřicha Smetanu jak s čím. Bedřich Smetana má obrovské klavírní dílo, které vydá dohromady asi na šest CD. Je to x hodin hudby a určitě má skladby, kde to člověka vezme hodně u srdce. Skladby, jako jsou některé části z cyklu Sny nebo skladba Skica Macbetha, Čarodějnice, ty jsou geniální.

Za sebe mohu říct, že je to často hudba Leoše Janáčka, která je mi blízká nejen geograficky, protože Palkovice je vesnice ležící na úpatí Palkovických hůrek a z druhé strany kopce leží Hukvaldy, kde se narodil Janáček. Je to hudba, která se mnou hodně souzní a do které se nemusím nikdy ani stylizovat, včetně jejích stránek temnějších nebo vzteklejších. Takže Leoš Janáček je určitě jedním z těch autorů.

Jak byste dokázal laikovi vysvětlit, jak špičkový klavírista, který hraje bez not, dokáže pracovat s pamětí? Tedy že si zapamatuje hodiny a hodiny hudby… Jak se to dělá?

Poměrně jednoduše se to dělá na počátku, když člověk začíná hrát na klavír. Když máte větší míru hudebního talentu, tak zpravidla ten jednodušší repertoár se učíte, ani nevíte jak. Expert by řekl, že se ho učíte implicitně, to znamená mimoděk. V praxi to vypadá tak, že talentované dítě si vezme skladbu nebo ji dostane zadanou, párkrát si ji zahraje zvlášť, každou rukou, dohromady a za pár dnů mu jde. Většinou přijde dříve nebo později skladba, která už je příliš složitá a příliš sofistikovaná, má příliš mnoho rovin, než aby se to člověk naučil takhle ze vzduchu. V dějinách hudby bylo pár klavíristů, kteří měli fascinujícím způsobem geniální paměť - Mozart byl jeden z nich -, kteří se i tyto složité skladby učí, jako když slípka snáší vejce. Většinou člověk musí s pamětí začít pracovat trošku vědomě.

Co to znamená?

Když to řeknu zjednodušeně, tak se opíráme o tři základní druhy paměti. To je paměť sluchová, která je spolehlivá, předjímá o chvilinku dopředu, že slyším před svým vnitřním sluchem, co za zlomek sekundy zazní. Takže ona mě vede dopředu. Pak je to paměť hmatová, která způsobuje, že člověk je schopen zahrát velmi virtuózní věci zcela automaticky, je schopen hrát v rychlých tempech, protože vědomě by nebyl schopen ty noty tak rychle zahrát. Třetí je paměť logická nebo racionální, a ta je velice důležitá, protože je záložní pro ty dvě výše zmíněné paměti. Ty první dvě způsobují, že hrajete automaticky, s lehkostí, přirozeně, ve velkých tempech. Ale může se stát - jsme lidi -, že člověk může mít výpadek, může ho něco rozhodit. A racionální paměť způsobuje, že když mám ve skladbě určité racionálně naučené, záchytné body, tak se mohu zároveň nejen oddávat emocionálně a manuálně té hře, ale zároveň mozek ví, kde se v té skladbě nachází a v případě výpadku se umí zachránit tím, že skočí k nejbližšímu záchytnému bodu, který racionálně zná, bez ohledu na přirozený hudební proud, a tím se zvýší pravděpodobnost, že zpátky do toho proudu naskočí.

Znamená to, že v tom momentu vlastně uděláte chybu?

Někdy ano, někdy ne, podle toho, jak se to podaří zvládnout, ale je to výjimečná situace, ale každému hudebníkovi se to někdy stalo.

Vzpomenete si, kdy jste poprvé slyšel Smetanovu Vltavu a řekl jste si: „To je krása“?

Myslím, že ve čtyřech letech, možná i dřív. My jsme sice bydleli na vesnici, ale většina mé rodiny byli takoví, dříve bychom řekli - národní buditelé. Většinou někde učili, babička vedla národopisný soubor a tak. Takže třeba zahajovací koncert Pražského jara, kde pravidelně od nepaměti zní Má vlast, Vltava, to byla událost, kdy se celá rodina sešla, pustil se televizor, uvařil se čaj a koukali jsme… Má vlast byla fakt ve třech, ve čtyřech letech.

A díval jste se na to jako dítě dobrovolně? Nenutila vás rodina?

Poslouchal jsem to dobrovolně a líbilo se mi to čím dál víc. Pamatuju si živě na závěrečný koncert Pražského jara, myslím, že to byl rok 1989, a Pražské jaro se dlouho končilo Beethovenovou Devátou symfonií. Pamatuji si, že někde na chatě v Beskydech jsem měl ucho přitisknuté na malé tranzistorové rádio a poslouchal jsem přímý přenos, jak Leonard Bernstein diriguje na Pražském jaru Devátou. Byl jsem tam s rodiči a vím, že jsem tomu dal přednost před nějakými hrami se sousedovic dětmi.

Kdy jste si jako dítě uvědomil, že se hudbou a hraním na klavír budete živit?

Ono to bude znít asi zase trošku šprtsky, ale myslím, že tak v jedenácti, dvanácti letech už jsem o tom měl poměrně jasnou představu, která ale byla z dnešního mého pohledu naivní. Ale prostě tam někde už ve mně zrálo rozhodnutí, že i když bych asi mohl dělat jiné věci, tak že klavír je pro mě nejdůležitější a že bych se mu chtěl věnovat.

Proč říkáte, že z dnešního pohledu to bylo naivní? Vždyť se vám to podařilo.

To jo, ale jak jsem mluvil o těch kostičkách lega a o těch křižovatkách, tak kdybych už v jedenácti letech věděl, co všechno se musí stát a co všechno do sebe musí zapadnout, kolikrát musí pomoct čiré štěstí, tak bych to v té době snad nerisknul. Myslím si, že určitý prvek lásky, vášně a zároveň lehké naivity, že člověk nezná všechna úskalí dopředu, způsobí, že do toho člověk jde a vsadí na to.

Když se klavírista zavře doma, co ho nejvíc nabije?

Mě nabije, když jdu ven, dělat nějaký sport, jdu do přírody, sednu na horské kolo a tak dále. Ale když jsem doma, tak si strašně rád čtu. Musím říct, že v poslední době si velmi rád čtu politické zprávy a tak.

To vás nabíjí?

To mě docela někdy nabíjí.

A pozitivně?

Spíš to ve mně vzbudí takovou energii, ne vždy úplně pozitivně. Ale jinak doma je samozřejmě ta domácí pohoda. S mojí snoubenkou, taky klavíristkou, máme další „guilty pleasure“, a to jsou nekonečné seriály, různé detektivky, občas si to pouštíme k jídlu jako kulisu. Jinak jsou to naše dvě kočky, nalezenci, a musím říct, že když si lehnu na pohovku, tak zpravidla do minuty mám na břichu aspoň jednu kočku. To je dokonale uklidňující a nabíjející záležitost. A přítelkyně a já taky občas rádi koukáme na MMA, což se každý diví, protože to je taková násilná věc. Ale možná potřebujeme nějakou kompenzaci - od ušlechtilé hudby do něčeho fyzického.

Vraždy u jídla, MMA po jídle…

…a hebké kočičky.

Jakou nejdelší dobu vydržíte bez hudby? Být v tichu, nehrát, neposlouchat…

Myslím, že ticho bych vydržel celkem dost, protože ticho je taky hudba. Někdo ze slavných skladatelů říkal, že hudba nejsou noty, ale to ticho mezi nimi. Což je docela chytrá věc. A ze zcela prozaických příčin, protože my těch tónů slyšíme tolik, že opravdu to ticho, kdy člověk může najednou slyšet vlastní myšlenky a pocity, tak je hodně cenné. Myslím, že ticho bych vydržel celkem dlouho. Dokonce se na to trošku chystám. Chystám se na ten pobyt ve tmě, to bych chtěl vyzkoušet, jak dlouho to vydržím.

A co se týče vlastního „nehraní“, tak můj rekord, ale už velmi letitý, ještě někdy hluboko na konzervatoři, byl šest týdnů o prázdninách, což je docela dost. Dneska se to nedá udělat, protože by člověk vypadl z  formy. Je ale zajímavé, že ani těch šest týdnů nezpůsobilo vyhasnutí nějakých základních pianistických reflexů. Asi bych musel nehrát řádově roky, aby některé návyky začaly vyhasínat.

Já vám přeju, abyste se tomu tichu neoddával příliš často a dlouho a abyste hrál dál. Děkuji vám za rozhovor.

Já děkuji za pozvání.