Článek
Natočil řadu filmů a seriálů o dětech a mladých lidech. Co si ale nenechá v televizi nikdy ujít, je seriál z roku 1994 podle knihy Karla Poláčka Bylo nás pět. V rozhovoru mluví režisér Karel Smyczek i o tom, proč už nic takového nevzniká.
„Už tenkrát bylo natáčení poměrně drahé, myslím, že to bylo 120 milionů korun,“ vzpomíná Karel Smyczek na první půlku 90. let, kdy dobový šestidílný seriál vznikal pro Českou televizi.
Jeho úspěchem si prý on sám před dokončením nebyl vůbec jistý: budou někoho zajímat příběhy party kluků ze začátku 20. století z jednoho maloměsta? Seriál, kde hrál například Oldřich Navrátil nebo Dagmar Veškrnová, ale nakonec slavil obrovský úspěch - stejně jako při svých televizních reprízách.
„Možná, kdyby se to dnes vystřídalo s nějakou kriminálkou, že by se nic nestalo,“ odpovídá Karel Smyczek na otázku, jestli by si podle něj Česká televize v dnešní době něco podobného objednala. Naznačuje tak, že televizní tvorba se výrazně posunula k masivnímu vyrábění seriálů jiného žánru.
V rozhovoru, který je součástí projektu Galerie osobností, režisér Karel Smyczek mluví o svých úspěších i propadech, práci s dětskými herci i vlivu rychlého vývoje moderních technologií na dětskou duši.
Dneska jsem točil s Karlem Gottem
Pane Smyczku, na úvod přijměte gratulaci k nedávným 75. narozeninám a také k Českému lvu za váš přínos české kinematografii. Nazláká vás to k natočení dalšího filmu?
Nezláká, protože se necítím fyzicky tak zdatný, abych to utáhl. Ono se to nezdá, ale při režírování musíte být v dobré fyzické kondici a to já teď bohužel nejsem.
Prý ale točíte filmy ve snech, takže tam režisérem zůstáváte.
Dneska byl u mě na lodi Karel Gott.
Na lodi?
Ano, postavili mu loď a on byl kormidelník. A dál vám to nebudu rozebírat, protože moje žena říká: „Ty už raději netoč“.
A hlavně to nemáte dotočené!
Nemám. Budu se tam muset zřejmě vrátit. (směje se)
Taky bych vám chtěl pogratulovat k překonání těžké nemoci, kterou jste prodělal před patnácti let, kdy vás postihla rakovina krku a jazyka. O jeho část jste přišel, a musel se tak naučit znovu mluvit…
Ono to nebylo tak těžké, ale musíte si zvyknout na to, jako když jedete na kole a máte šejdrem řídítka. Bohužel nemůžu pískat. Ale poměrně rychle se to zvládlo. I do té míry, že mi rozuměly i děti, které jsem režíroval.
Rád říkám, že jsem maloměšťák
Pojďme na úvodní ping pong. Co vás napadne, když řeknu – Slaný?
Město, které není rodné, jak si někdo myslí, protože jsem se narodil na Mělníku, ale žil jsem tam od roku 1951 s rodiči a sestřičkou. Pro mě je to pořád taková oáza. Rád o sobě říkám, že jsem maloměšťák, protože ten způsob života v tomto prostředí je prostě jiný než třeba v Praze.
Kdo je Karel Smyczek (1950)
Cena za celoživotní dílo. Karel Smyczek letos v březnu převzal Českého lva za přínos kinematografii.
Významný režisér a herec. Od svých devíti let hrál ve filmech (např. v prvním celovečerním filmu Františka Vláčila Holubice). Už během studia režie na FAMU se v tvorbě orientoval na filmy a seriály pro děti a mládež. Mezi jeho nejznámější díla patří Sněženky a machři, Jen si tak trochu písknout, Proč?, Třetí patro, Lotrando a Zubejda nebo Bylo nás pět a Špačkovi v síti času.
Ve Slaném jste taky přičichl ke kumštu, je to tak?
Hrál jsem tam asi od šesti let s ochotníky. Mám na to jednu vzpomínku, která mi teď vytanula. V šesti letech jsem ochrnul, takhle se mi zalomila jedna noha, pak druhá. Bylo to příšerné. Rodiče ani doktoři nevěděli, co se to děje. Mysleli si, jestli nesimuluju. Ale protože jsem měl zrovna hrát představení - hrál jsem s kladenskými profesionály, kteří hostovali u nás ve Slaném, a strašně jsem tam chtěl být… Z toho pochopili, že nesimuluji, protože jsem nemohl jít na to jeviště.
Představte si, že mě zkoumali, a pak zjistili, že to byla nějaká přecitlivělost, respektive autosugesce. Táta si vzpomněl - a já jsem to slyšel přes dveře -, že říkal mamince, jak záhadně ochrnul nějaký chlapec v Ústí nad Labem. Jak mu ochrnuly nohy a trvalo to pět dní. A mě to po pěti dnech přešlo. Bohužel autosugescí si člověk většinou přivodí ty horší věci než ty lepší.
Další otázka – František Vláčil?
Vnímám, jak se ke mně blíží jeho dech a jak mi vysvětluje ne, co a jak mám hrát, ale jak se cítí ten chlapec, kterého představuji. To mi bylo devět let. Film Holubice. Vláčilův první celovečerní film, kameroval to pan Čuřík. A rád říkám, jaká tam byla skvadra těch lidí. Ostřil to nějaký pan Ondříček, postřihy dělal pan Pištěk a pan Pavel Kopta tam dělal asistenta režie! Já jsem nikdy nebyl moc dětská hvězda, ale natočil jsem toho poměrně dost – a Holubice byl výrazný film.
Housata?
To je můj první celovečerní film - točený ještě v Gottwaldově, teď už se ale promítá i ve Zlíně. To bylo takové štěstí, že takhle mladému mi svěřili, že si to můžu vyzkoušet v Gottwaldově. Pak jsem točil na Barrandově.
Sněženky a machři?
Zima na horách a docela legrace - ve výsledku, potom. Při natáčení to někdy bylo hodně těžké.
Zbabělci?
To je taková moje nerealizovatelná touha, ten román mě nesmírně oslovil. Dokonce nikomu jinému se to nějak nepodařilo sepsat. A když jsem o tom po mnoha letech mluvil s panem Škvoreckým (autorem Zbabělců, pozn. red.), když jsem točil jinou jeho věc, tak on říkal: „Nevím, jestli by to dneska ještě mělo vůbec smysl.“ Že už by to asi teď nemělo ten význam, který to mělo v té době, kdy kniha vyšla (1958, pozn. red.).
Člověk má ty svoje „děti“ všechny rád
Pane Smyczku, točil jste jak dětské filmy, pohádky, seriály, filmy o dospívajících, ale i společensky kritické filmy typu Proč?. Co z toho si nikdy nenecháte ujít, když to dávají v televizi?
Pokaždé se podívám na Bylo nás pět. Mám rád Krajinu s nábytkem. Ale člověk má ty svoje děti rád všechny. Nedávno na ČT Art běželo Pražákům, těm je hej, to jsem se podíval. A byl jsem překvapen. Tam byl poměrně značný podíl Míši Kocába… Viděla to teď i moje vnoučata, už teda dospělejší, a část rodiny to vůbec neznala. Byli překvapení, jak je to vyprávěné. Když se na takové věci dívám, tak si většinou vybavuju ty situace, které byly za kamerou, co předcházelo tomu, než se řeklo „kamera!“ nebo „stop!“.
„Já jsem vlastně točil strašně rozdílné věci,“ hodnotí svou tvorbu Karel Smyczek.
Pražákům, těm je hej je zrovna film, který vznikal v takové zvláštní době.
Začal se točit před listopadem 1989 a dokončoval se po listopadu. Už před listopadem Michael Kocáb dělal s Michalem Horáčkem iniciativu Most. (výzvu komunistickému režimu, aby vedl dialog i s opozicí, pozn. red.)
V televizi se z vašich filmů asi nejčastěji opakují Sněženky a machři a pohádka Lotrando a Zubejda…
Já jsem vlastně točil strašně rozdílné věci. Když jsem dělal ty „Pražáky“, tak téměř současně jsem dělal i dokument o Pražském synkopickém orchestru s Ondřejem Havelkou. Když se člověk do té natáčené látky trošku vpije, tak vlastně zjistí, že v tom není tak velký rozdíl, jestli je to komedie, film pro děti, pro dospělé… Je potřeba vnímat autora předlohy. Když jsem to přinesl já sám, tak i tak to chtělo nějaký čas, aby to člověk mohl „nasát“.
Co je? Co je? Co je?
„Tvůrčího Českého lva bych si dal za způsob vyprávění filmu Proč?.“ To jste řekl v nedávném rozhovoru pro idnes.cz. Čím právě tento film, který vycházel ze skutečného příběhu, kdy radikální fotbaloví fanoušci Sparty na cestě z Prahy do Banské Bystrice zdemolovali vlak, tak vybočuje?
Mám pocit, že to je způsobem vyprávění. Byl, nejen na tu dobu, nesmírně moderní. Byl to film, kdy jsem se víc oprostil od klasického vyprávění.
Je to film z roku 1987, tedy z doby, kdy panovala cenzura. Byl pro vás tehdy problém prosadit do výroby film, který ukazoval na takzvanou problémovou mládež?
Nebyl. Začalo to vznikat někdy v roce 1985, 1986. To už pomalu nastoupil Gorbačov (komunistický tajemník v Sovětském svazu, pozn. red.)… Míval jsem problémy spíš u jiných filmů, ale u toho Proč? ne.
Tam bylo zajímavé, že si ten film vzali sparťani – i když jsou tam viděni poměrně kriticky – za svůj. Scénář jsme psali s Radkem Johnem (tehdy reportér Mladého světa a spisovatel, pozn. red.). To jsme takhle jednou seděli - naše ženy byly někde pryč - a říkali jsme si: O čem bychom chtěli vyprávět? A řekli jsme si, že nám strašně vadí násilí jakéhokoliv typu. A tak se to začalo odvíjet. Na konci toho filmu je scéna, kdy ti chlapci jdou ulicí a mají skandovat: „Sparta! Sparta! Sparta!“ A mně se zdálo, že je to málo. A proto oni tam skandují: „Co je? Co je? Co je?“ V tom byl víc vyjádřený ten protest, ta nespokojenost. A to se nevázalo jen k těm fanouškům.
Akce! Karel Smyczek na snímku z roku 1998 režíruje Josefa Somra a Ondřeje Vetchého při natáčení televizní adaptace knihy Karla Poláčka Vše pro firmu.
Film Proč? řadíte k těm svým filmům, které zaujaly a vybočují. Ale co mi u vás připadá zajímavé, že dokážete mluvit i o těch opačných filmech – těch, které zapadly, nebo se vám nepovedly. Před časem jste zmiňoval například film Sedm hladových, kde jste prý měl nějaký záměr, který buď diváci nepochopili, nebo se vám ho nepovedlo vyjádřit.
Oboje správně. Asi se mi to nepovedlo. To mělo být podobenství jak hrom a byl z toho film o tlustých lidech.
Pak existují zase filmy, které zapadly, možná i z toho důvodu, že vznikly v přelomové době. Například Nemocný bílý slon, natáčený těsně před listopadem 1989…
I schválený před listopadem.
O čem byl?
To bylo podobenství o zoufalém člověku, který má řídit podnik a všechno je špatně. Točili jsme tam například scénu, že Míla Štibich stříká hadicí do lidí. A to bylo jako ta vodní děla na Václaváku při demonstracích. Já vám řeknu, ten film je pro mě cenný mimo jiné právě tím, že tam hraje pěkného hnusáka Míla Štibich, herec, kterého lidi většinou znají od Jirky Menzela (např. předseda družstva ve Vesničko má středisková, pozn. red.). On byl z těch herců, kteří dokážou něco osobitě říct. Stejně tak Vláďa Javorský a řada dalších… Oni vám řeknou větu tak, že mě jako režiséra ani nenapadne, že by se takto dala říct. A ono to sedí, jak dětský zadeček na hrneček. To jsou výjimeční herci!
A když pak zjistíte, že se takový film s publikem úplně míjí, nebere to režisérovi chuť do práce?
Někdy mě to mrzí. Když něco z toho vidím, říkám si: safra, tohle přece jenom šlo. Ale pokud jde o Nemocného bílého slona, tak tehdy u nás přece probíhalo to velké dění, takže musím říct, že jsem to oželel.
Po propuštění z Barrandova
Přišly devadesátky, nová éra. Konec cenzury a schvalování, už jste nemusel z filmů nic vystřihávat, když se to soudruhům nelíbilo. Co pro vás jako filmaře tahle doba znamenala?
Pro mě bylo podstatné to, že jsem byl oproštěn od Barrandova (filmového studia, pozn. red.), protože nástupem Vaška Marhoula do funkce ředitele se změnil celý systém a my jsme byli všichni propuštěni. Já jsem se rychle etabloval v televizi, takže od té doby jsem tam dělal poměrně hodně. A tím, jak se mění technologie, tak ten rozdíl mezi natáčením televizním a tím filmovým se dneska už do značné míry stírá.
Karel Smyczek a Jiří Kubík před natáčením rozhovoru ve studiu Seznam Zpráv.
Překvapilo mě – když už jsme mluvili o těch pochybnostech –, že je občas zmiňujete i v souvislosti s obdobím, kdy jste v roce 1994 dokončoval šestidílný seriál podle románu Karla Poláčka Bylo nás pět. Seriál je to mimořádně úspěšný, dodnes reprízovaný… O čem jste tehdy pochyboval?
Nebyl jsem si jistý, jestli to bude vůbec fungovat a pro koho to vlastně bude. U té látky bylo ale hlavně těžké to napsat. Pak se nám ale sešla opravdu výjimečná sestava – jak herci, tak lidé v týmu, kteří na tom pracovali.
I místo natáčení bylo kouzelné.
Kouřim, ano. Ono to nešlo dělat moc jinde. V Kouřimi byly „kočičí hlavy“ na náměstí. Ty byly ještě ve Velvarech, ale ty mi přišly smutný. Tu látku zpracovával Ondřej Vogeltanz s dramaturgyní paní Slavíkovou, ale byla tam zrádná jedna věc – Bylo nás pět je slavné tím, jak to namluvil pan Filipovský, ale ten děj je tam strašně řídký. To si málokdo uvědomí: kluk něco provede, dostane világoš nebo zaracha… Ale pan Vogeltanz přišel s nápadem, že to vyztuží, vyšperkuje. Ale ne svými nápady, ale motivy z jiných Poláčkových knížek. Především z Okresního města. U Otty Hoffmana, což byl léta šéfdramaturg dětské tvorby na Barrandově, nikdy nikdo nepřišel na ten klíč, jak toto vyprávět. Pro mě bylo překvapivé, že když jsme pak uvažovali, jestli by z těch šesti dílů seriálu nešel udělat jeden film, tak jsme na to nepřišli. Byla to řídká látka a vlastně jí vyhovovalo víc těch šest dílů než jeden film. Nevím, jak je to možné.
Mohl by takový seriál vzniknout i v dnešní době?
Myslím, že jo, ale velmi těžko a velmi draze. Už tenkrát to bylo poměrně drahé, myslím, že to bylo 120 milionů.
Spíš jsem myslel, jestli by si Česká televize něco takové objednala?
Možná, kdyby se to vystřídalo s nějakou kriminálkou, že by se nic nestalo. Přijít s tím nápadem – jaká předloha by to měla být. Špatně se to odhaduje. Fakt je, že dneska je to všechno mnohem náročnější. Tenkrát úpravy náměstí nebyly tak šílený, dneska by to ale stálo hrozně peněz.
Děti zvládnou milion věcí
Pane Smyczku, vnímáte nějaký rozdíl, jak se filmové vyprávění odehrávalo nebo natáčelo před těmi dejme tomu třiceti lety a jak je to dnes?
Zúžím to na jeden postřeh: když jsme natáčeli na Barrandově, tak byl strašně drahý materiál. Proto jsme mohli točit v poměru 1:5. To znamená, že jste mohl opakovat (záběr) poměrně málokrát. U dětí byl poměr 1:7. Jenže problém je ten, že než se klapne, než se to rozběhne, tak to odčerpává taky strašně moc materiálu. Člověk musel být připravený, kde záběr ukončit, kde to střihne. To bylo nesmírně omezující. Zatímco dneska si můžu povídat s dítětem, kamery jedou a já mu řeknu: „Teď řekni mamince: Ale, mami, prosím tě!“ (říká důrazně) A on to řekne: Mami, prosím tě (málo důrazně). A opakuje to jinak… A já si pak vyberu. Zatímco dřív jsme to museli víc nazkoušet, abychom tím materiálem neplýtvali.
Takže technologie vám to zjednodušila, zrychlila.
Neskutečně. To je i zvuk, střih a hlavně - máte kontrolu, protože máte monitory, takzvaný odkuk. Pan režisér sedí, dívá se na obrazovku a vidí, jak to tam probíhá.
„Jako dítě jsem měl strach, že to budu kazit,“ vzpomíná Karel Smyczek na dobu, kdy v devíti letech začínal coby herec.
A nemusí se natočený materiál nikde vyvolávat a pak promítat.
Ano, ta hrůza, co se s tím stane v laboratořích! Viděl jsem nejvíc plačící režisérku, paní Poledňákovou, když něco natáčeli na horách. Stejně jako my. Točili jsme současně, my jsme přišli do laboratoří, přijeli jsme z hor na kontrolní projekci na Barrandov a tam plakala zhroucená Marie Poledňáková, protože zjistili, že v laboratořích udělali něco špatně a nemůžou použít scénu s dětmi. A ona říkala: „Ty děti mi to už nikdy takto neudělají.“ Ta hrůza byla vlastně pořád.
V disciplíně natáčení s dětmi jste bezesporu mistr, vzhledem k tomu, pod čím vším jste podepsaný. Navíc sám jste to zažil coby dětský herec. Zažíval jste a později uplatňoval nějaké režisérské metody, které by dnes už neprošly? Manipulace, vydírání, nátlak?
Při nějakém rozplakání… Myslím, že jo.
A je to snesitelné? Sám jste to jako dítě zažíval…
Děti zvládnou milion věcí. Všichni si myslí, že děti při natáčení lumpačí a mají výhodu, že nemusí do školy. Ale ono je to emocionálně těžké, i když si to neuvědomují. Když točíte stokrát nějaký záběr a kluci jdou z fotbalu a vyhráli - nebo prohráli -, tak si musí něco uvědomovat. A to je na to dítě takový nápor!
Musí před kamerou reagovat na něco, co ve skutečnosti nezažilo.
Nám dospělým se to zdá samozřejmé, ale strašně záleží na tom týmu. Když jede dítě na natáčení do Českých Budějovic a jede s protivným řidičem, který ho sprdne, že má špinavé boty a leze mu do auta… Nebo s kostyméry. S režisérem je relativně krátce a přichází tam s nějakým pocitem nebo strachem. Jako dítě jsem měl strach, že to budu kazit. Je to taková alchymie. Jako režisér musíte být docela pozorný, co a jak komu řeknete, aby ho to neranilo, ale spíš povzbudilo.
Sněženky a machři: dva autoři jedné hlášky?
Je velký rozdíl točit s malými dětmi a pak s puberťáky typu Sněženky a machři?
Je to o tom, že člověk je vedoucí.
Mít autoritu, aby byli poslušní?
To nevím, to bych se musel zeptat Duchoslava (Jan A. Duchoslav, představitel Vikiho, pozn. red.), tam si nejsem jistý, co by vám řekl o té mojí autoritě. Když točíte s menšími dětmi, tak má režisér výhodu, že ony vidí, že to je člověk, kterého všichni ostatní respektují. Bez ohledu na to, co o něm špitají v maskérně. A to dítě, aniž by si to uvědomovalo, tak ono taky pracuje a stává se naprosto podstatným článkem toho dospělého soukolí. Později, když jsem s těmi dětmi mluvil, tak to byl pro ně takový zvláštní moment: ne, že jsou ve filmu, ale že jsou platní a jsou považovaní stejně tak, jako když jsou jejich rodiče v práci.
Když se ale vrátíme k těm puberťákům, musel jste se jim nějak – třeba i mentálně, mluvou – přiblížit? Mluvit jako oni, reagovat jako oni. Prý jste při natáčení vymýšlel i jejich hlášky, které mají ve filmu říkat…
Pár jich taky bylo.
Včetně té slavné věty „Viky, ty máš ale…“.
A to je sporný moment. To nebylo ve scénáři. Suchánek (Michal, další herec ve Sněženkách a machrech, pozn. red.), bídák jeden, tvrdí, že to vymyslel on. A já to nevím.
Takže se k té větě hlásí dva autoři?
Ano.
Dneska bych asi točil o opuštěnosti
Kdybyste dnes točil film pro mladé a o mladých, nebo pro děti a o dětech, věděl byste, jaké téma si zvolit, aby je zaujalo?
Bojím, bojím, bojím. Protože ta změna toho, na čem děti vyrůstají, je tak strašně veliká! Teď nemyslím jen počítače a tablety. Řeknu vám příklad. Není to tak dlouho, co se mě vnuk ptal: „Vy jste prý za socialismu neměli ani mobily.“
Ani ty jsme neměli, ano.
Neměli. Nikdo. A to si člověk uvědomí, jak se mění dramaturgie. Protože řada zápletek vzniká z toho, že se někdo mine. V případě mobilů to téměř není možné. A když se nedovoláte, často se stane - „zapomněl mobil?“, „utopil ho?“, „nebyl dostupný“… To už vzbuzuje úplně jiné otázky pro ty postavy. „Nebral mi mobil. Copak se děje? Kde je?“ Tu zápletku vedete úplně jinak. Kdyby byly mobily, tak se nemůže odehrávat Romeo a Julie, protože se nemůžou minout. A je tam hodně nových prvků.
Na druhou stranu, ten človíček se nevyvíjí zas tak rychle. Rychle se vyvíjej ty technologie. Zatímco při vynálezu páry a elektřiny to lidstvo tak dobíhalo, trvalo to trošku déle, ale dnes je to – šup, šup a prd, prd. A všechno jinak. A ti mladí někdy tápou. Ale dušička toho člověka, ten vývoj, ty první krůčky, menstruace a tyto věci, to se zas podle mého názoru tolik nemění. Ale to, co dopadá na ty děti, to je fofr.
A měl byste téma z dnešní doby, které by vás lákalo zpracovat?
Asi bych se zabýval opuštěností. A kdyby to ještě ke všemu byla komedie, to by bylo dobré. Narážím na to občas mezi děckama, co je tak sleduju. Moje vnoučata. Ty děti často - nechci jim to podsouvat -, ale někdy jsou možná opuštěnější, než si myslíme my, dospělí.
Což ale není zas tak úplně téma do komedie, ne?
No, přehnal jsem to. Ne.
Vyprávění příběhů jako můj osud
Sám jste se před kameru postavil v devíti letech – ve filmu Milana Vošmika Zpívající pudřenka. Poznal jste už tehdy, že film je vaše budoucnost? Že se od něj už nehnete?
Ne. Vypadá to blbě, ale už ve třetí třídě jsem psal takového pseudo-Vinnetoua nebo různé věci. Když jsem byl větší, tak jsem spíš pokukoval po divadle. Ale pak se to tak naštěstí semlelo, že jsem byl přijatý na FAMU. Ještě před vojnou! To si málokdo uvědomí, co znamenalo nebýt přijatý na vysokou školu - dva roky vojny!
Takže nejdřív jste byl dětský herec, pak jste chtěl psát – a skončil jste jako filmový režisér…
Nějak mě to tak táhlo k vyprávění příběhů a sdělování emocí.
Pane Smyczku, už jsme mluvili o tom, že k natočení filmu se už nechystáte. Jaký sen si ale chcete ještě splnit?
Chtěl bych, kdyby lidi kolem mě byli spokojení a já jsem tomu přispěl.
Já vám přeju, aby sen vyšel. Děkuji vám za rozhovor.
Děkuju.
