Janek Ledecký: Na západ od Aše už jsem jenom „táta Ester“

Trojnásobná zlatá olympionička Ester Ledecká a její bratr, výtvarník a komiksový kreslíř Jonáš Ledecký udělali velkou kariéru i díky domácí výuce, říká jejich otec, slavný hudebník a zpěvák Janek Ledecký.

„Já jsem ještě na právech nevěděl, čím se budu živit. A oni už na té devítiletce věděli, co chtějí dělat. My jako rodiče jsme měli jen za úkol jim odstraňovat z cesty překážky, což jsme dělali,“ říká Janek Ledecký, další host projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Janek a Zuzana Ledečtí se rozhodli pro domácí vyučování. To jim umožnilo soustředit školu do hodiny a půl denně a pak rozvíjet talent svých dětí.

„Všichni nám říkali, že budou sociálně vyloučení. Jak se ukázalo, tak nejsou. Myslím si, že se podařilo prokázat, že když se dětem hodinu a půl věnujete, tak za hodinu zvládnou ten objem vědomostí, který mají ve škole rozložený do sedmi hodin. Za hodinu a půl to s nimi sfouknete a pak se můžete věnovat, jak my říkáme, těm zásadním věcem, jako je hraní na piano, kreslení a lyžování.“

V rozhovoru Janek Ledecký bilancuje svou hudební kariéru, kdy díky svému muzikálu Hamlet pronikl až do divadel v Japonsku, Jižní Koreji či USA, a komentuje také nepříznivé recenze, kterých se mu v Česku – na rozdíl od zahraničního uvedení muzikálu – dostalo.

„Většinou za všechny svoje počiny dostávám úplně strašné kritiky. Tím Hamletem to začalo (listopad 1999, pozn. red.). Ale tady u nás je to tak zařízené,“ říká Ledecký. „Postupem času jsem pochopil, že divadelní obci vadilo, že přišel ‚frajírek‘, co zpívá Na ptáky jsme krátký, a sáhnul jim na tu nejposvátnější krávu dramatického umění. A ještě si ji přivlastnil a nějak ji vydojil. To se nedá odpustit.“

Rozhovor s Jankem Ledeckým si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video – a dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Pane Ledecký, ptáte se někdy, kam jste to mohl dotáhnout, kdybyste se věnoval profesi, kterou jste vystudoval?

Jako právník? Ani ne. Musím říct, že v kontextu toho, co zažívám a jaký žiju život, bych to považoval za prohru. Právníků, kteří se dobře živí svojí praxí, je tolik, že by se jimi dala přehradit Vltava, ale lidí, kteří si můžou v muzice dělat, co chtějí, a uživí je to, je strašně málo. A já si hrozně vážím toho, že patřím mezi ně.

A kromě toho jste doktor práv…

Jsou jediná dvě místa, kde to funguje. Když mě zastaví policisti a řeknou: „Tak nám, pane doktore, řekněte, co jste provedl?“ A potom u doktora. Sedím v čekárně, vyjde sestra a: „Pane doktore…“ Tak já se otočím, jestli to bylo na mě. (směje se)

Studium práv ale pro vás bylo zásadní i v tom, že vás to v 80. letech nasměrovalo k hudební kariéře, ne? Jednoho dne jste si prý přečetl na chodbě školy inzerát…

Ano. To byl inzerát na konzervatoři, v budově, která sousedí s pražskou právnickou fakultou. Jana Koubková, což byla a je femme fatale jazzové scény, sháněla lidi do vokálního septetu Horečka Band. Já na ten inzerát přišel a stal jsem se členem. A když pak kluci ze Žentouru měli problém sehnat zpěváka, tak jim dala číslo na mě.

Pojďme ještě na úvodní slovní ping-pong. Co se vám vybaví, když řeknu – Bob Dylan?

Od nikoho jiného jsem se tolik nenaučil. Tedy ještě kromě Ivana Hlase.

Hemenex?

Kromě jídla k snídani to byl taky původní název Žentouru. A týden před tím, než jsem přišel na ten konkurs, tak se tak přestali jmenovat, protože to bolševikům vadilo. A přejmenovali se na Žentour.

Klasické staré české slovo, u něhož nikdo nevěděl, co znamená.

Nikdo nevěděl, co to znamená, a bolševici se to báli přiznat. Na tom Hemenexu jim vadilo, že to bylo moc americké.

Na ptáky jsme krátký?

Wow! To je naprosto zásadní předěl v mé hudební kariéře, protože zahájil mou sólovou dráhu (1992, pozn. red.), a za to jsem moc vděčný.

Shakespeare?

Mám to štěstí, že jsem se mohl dotknout dvou Shakespearových kusů. První byl Hamlet, druhý byl Othello. Strašně jsem si to užil, takže tímto Shakespearovi ještě jednou děkuju.

Sliby?

(směje se) Ano, sliby, co se mají plnit o Vánocích. Je to stejně jako s těmi muzikály, nikdy jsem neměl ambici psát ani muzikály, ani vánoční písničky. Vždycky mě k tomu někdo vyhecuje. A musím říct, že jsem vůbec netušil, že těmi Sliby odšpuntuju celou část své každoroční koncertní dramaturgie.

Špindlerův Mlýn?

To je moje srdcovka. Ve třech letech jsem tam začal jezdit na lyžích. A když se nám tam podařilo koupit domeček, Ester byly dva roky, Jonášovi tři, tak jsme se tam vždycky nastěhovali na zimní sezónu a do Prahy se vrátili, až když zavřely i ty poslední vleky. Já jsem si tam vybudoval studio a v něm jsem napsal nejdřív Hamleta, pak Galilea, spoustu písniček a potom i muzikál IAGO, což je ten přepis Othella. A teď jsem tam dodělával poslední kus, který se jmenuje Zapomeňte na Shakespeara.

Taky se tam asi projevil sportovní talent Ester a Jonáše…

To právě bylo tak, že Ester už asi tak kolem třetí čtvrté třídy na základce věděla, že chce být určitě profi sportovec. Což nám jako rodičům strašně usnadnilo to rodičovství. Jonáš zase chtěl být nejlepší světový komiksový výtvarník. Shodou okolností – protože jsme byli v tom Špindlu – tak na Ester „spadly“ lyže a snowboard. Vždycky, když jí vyprovázím, když letí třeba do Chile nebo do Kanady a vidím, že veze čtyřicet párů lyží a další věci, tak si říkám: Kdyby dělala beachvolejbal, tak by měla jedno zavazadlo, ani ne na odbavení. Mičudu tam nafasují, tak jen sluneční brýle a plavky. (směje se)

Pane Ledecký, máte za sebou obrovské hudební úspěchy, ať už jsou to velké muzikály, vyprodané sály, každoroční vánoční koncerty, koncerty se symfoniky v Rudolfinu… Dokonce jste už i režíroval vlastní muzikál Zapomeňte na Shakespeara…

Ano, byl jsem u toho.

Je něco, co jste si ještě nesplnil? Anebo už máte, takříkajíc, za sebou všechno?

Byl jsem nastartovaný v tom ’92. roce, když jsem si dělal kurzy padákového paraglidingu. A pak jsem se při natáčení videoklipu k písničce Na ptáky jsme krátký „utrhl“. To lano, na kterém mě táhli na padáku za člunem, se přetrhlo, padák se složil, já jsem spadl, bohužel ne do vody, ale na cestu… Bylo to jen tak tak. A od té doby jsem na ten padák nevlezl. A teď mám pocit, že bych to hrozně rád dohnal. Nebo si udělal papíry na nějaké malé letadlo. Já totiž miluju létání.

Tak to je váš sen, který ale nesouvisí s profesí. V té už jste si splnil všechno, dá se říct?

V tomhle jsem realista. Na tom symfonickém turné jsem měl jako hosta Ivana Hlase. A když jsme dávali přídavky, tak jsme tam šoupli Na kolena. Hráli jsme v Rudolfinu, což je tedy fakt mimořádné místo, bylo to tam úplně natřískané. A teď jsme hráli a Ivan zpívá: „…a tenhle barák vám posere pták.“

A vaše saka…

Jasně, nejdřív saka a pak „tenhle barák“. A mně se to úplně protnulo s tím, jak jsem se od něj – aniž bych se s ním znal a věděl, jak vypadá – naučil první písničky. A najednou si ho můžu pozvat na takhle specifický koncert. On to tam takovouhle tečkou úplně totálně završil, zboural.

To si asi ještě zopakujete, ne?

Hrozně se těším na 26. dubna. Bude to v divadle Hybernia, zase s Hradeckou filharmonií. Ze všech žánrů nebo koncertních disciplín, které děláme, dál už vlak nejede. Můžete v písničce zahrát s kytarou, se dvěma kytarami, s kapelou, ale v momentě, kdy to je rozepsané – a dobře – pro ten symfoňák, tak už nemůžete hrát nic víc. To je strop.