Restaurace se po mém hodnocení často urazí, říká Hejlík

„Dávám zpětnou vazbu, ať už je to k interiéru, k servisu nebo k jídlu. A ty podniky s tím neumějí většinou pracovat. Sedm z deseti s tím neumí pracovat, urazí se,“ říká herec, moderátor a food bloger Lukáš Hejlík v dalším díle Mediálního cirkusu. Podle něj u nás chybí kritická gastro novinařina.

Lukáš Hejlík je muž mnoha profesí a zájmů. Vedle herectví se nejvíc proslavil jako autor scénického čtení Listování a zejména projektu Gastromapa. V rámci něj už více než jedenáct let projíždí Českou republiku a upozorňuje na podniky, ve kterých mu chutnalo nebo ho nějak zaujaly.

O svých zážitcích napsal několik knih a vášeň pro gastronomii promítá i do svého podcastu. Zájem Čechů o dobré jídlo a pití podle něj stále roste. Přispěly k tomu i tipy, které sdílí ve své Gastromapě a na sociálních sítích?

„Věřím, že třeba můžu za počet kaváren, které v Česku jsou. A že se z Česka stala doslova světová velmoc,“ říká Hejlík s úsměvem a hned dodává: „Ale určitě k tomu přispěly i různé televizní pořady a kuchařské show. A také to často přisuzuji tomu, že my v tomto ohledu nemáme takový historický nános, jako mají země jako třeba Rakousko nebo Itálie, kde máte tu tradici nepřerušenou. Vidíte to na celém středoevropském bloku, ta revoluce se děje i v Polsku nebo na Slovensku.“

Tím spíše ho překvapuje, že z tradičních médií v posledních letech téměř vymizela rubrika gastronomických recenzí.

„Je strašná škoda, že gastronomie byla pokrytá médii v době, kdy nebyla takovým tématem, jako je dnes. Po covidu se to zase strašně rozjelo. Vidíte, jak to stále turbulentně stoupá. Teď nemyslím, že se otevírají nové podniky, ale jakým je to tématem. Dřív to byla otázka pro pár snobů, ale najednou gastronomie takzvaně odhodila bílé rukavičky a hrozně se otevřela a měla pokérované ruce.“

Práci gastro novinářů dnes přebírají hlavně influenceři, kteří se podle Hejlíka soustředí spíše na pozitivní obsah: „Influenceři vám neřeknou, že to bylo špatné. Je tady obrovský prostor pro influencery, novináře, který budou kritičtí. I třeba pro podcast, který by šel a pomlouval, že to bylo špatné, že to bylo třeba rozvařené. Prostě negativní věci, ale opodstatněné,“ říká.

Sám autor Gastromapy uznává, že ve svém hodnocení restaurací a kaváren většinou zmiňuje také hlavně to pozitivní. Zda se do kritiky pustí, prý v současnosti hodně zvažuje.

„Víte, kdy jsem o tom nepřemýšlel? Když to četlo dvacet lidí, to mi to bylo úplně jedno, to jsem to kosil, byl jsem tvrdý. Ale místo na to tady v mediálním prostoru rozhodně je. Ať přijde někdo, kdo bude tvrdý a kdo si to obhájí!“

I on ale musí být někdy kritický. Což podle něj podniky nenesou dobře. „Dávám zpětnou vazbu k interiéru, k servisu nebo k jídlu a ty podniky s tím neumějí většinou pracovat. Kdybych to měl říct procentuálně, tak sedm z deseti s tím neumí pracovat, urazí se. Celá ta scéna je pořád velmi mladá, je to velmi křehké. Hospodských u nás si vážím, obdivuji je. Ale oni to často staví jako: ‚Co mi tady bude kdo vykládat? Já vím moc dobře, jak to dělat‘,“ myslí si food bloger.

„Měl jsem takovou kauzu, kdy jsem byl na jednom malém městě v burgrárně, kde jeden burger byl úplně super a druhý nafutrovaný kupovanými věcmi. Říkám: ‚Tak proč jich má na meníčku dvacet, proč jich nedělá šest?‘ Také to tam smrdělo, prostě burgárna. Tak jsem podotknul, že tam bylo tísnivě, jinak ale super. A hrozná smršť. Napsala mi maminka toho provozovatele v slzách, že budou muset zavřít,“ popisuje Hejlík.

Jeho připomínky ale ve výsledku restauraci pomohly: „Za tři týdny zkrátili menu, vymalovali a nějak se s tím popasovali. A lidé psali: ‚Ty jo, konečně to někdo řekl nahlas!‘“

Restaurace, bistra nebo kavárny si Lukáš Hejlík většinou vybírá podle toho, kam ho zrovna zavedou jeho cesty po republice, zejména za prací s divadlem. Dopředu o své návštěvě nikdy neinformuje. A jak zdůrazňuje, vždy si svou útratu zaplatí sám. „Když se o to (podniky) snaží, říkám: ‚Ne, já o vás pak nic nenapíšu. Takže mi dejte účtenku, hlavně tam nedávejte slevu.‘ Dělám to s videem, takže to každý uvidí i ve videu.“

Snaží se ho přesto restaurace nějak naklonit nebo mu nabízejí spolupráce? „Nabídky jsou různé, ale někdy až úplně absurdní. Dostávám je poměrně na denní bázi. Najednou i vidíte, že ty podniky začínají zastupovat agentury, to znamená, že se i tohle velmi profesionalizuje. Ale mně to je vlastně docela jedno.“

Oblíbený food bloger naopak dost zvažuje, kdy v Gastromapě zveřejní svůj další tip. Zatímco třeba v Praze dnes už obří vlnu zájmu většinou nevzbudí, v regionech často restauratéry okamžitě čeká zátěžový test v podobě „armády“ nových hostů i influencerů.

„Hodně přemýšlím o tom, kdy to budu dávat ven, kdy to budu postovat. Ideálně to udělám, když ten podnik bude mít třeba příští dva, tři dny zavřeno,“ říká Hejlík s tím, že provozovatelé tak alespoň získají čas se připravit.

„Lidé jsou v tomto ohledu trošku jako stádo, omlouvám se všem, ale jsou. A to i když jim řeknete: ‚Rozplánujte si tu návštěvu, nechoďte tam hned druhý den, nechtějte to stejné, co jsem měl já, všechno je tam skvělé.‘ Takže s tím musíte trošku pracovat. A myslím, že už je hodně načase, aby si i food influenceři začali uvědomovat svůj vliv.“

Vedle gastronomie a herectví je Lukáš Hejlík také nadšený fanoušek podcastů. Točí svůj vlastní audiopořad, vedle toho stíhá poslouchat velkou část podcastů, které česká scéna napříč žánry nabízí, a v posledních letech zároveň moderuje vyhlášení ankety Podcast roku.

Původně okrajový formát si v Česku získává stále větší oblibu - a podcastů každý rok také přibývá. „Loni to bylo 700 nových, letos 800. Samozřejmě jich taky spousta končí. To si pojďme říct,“ podotýká Hejlík.

Co rozhodne o přežití nového podcastu? „Já jsem slyšel o magické hranici sedm dílů, ale myslím si, že to se posouvá. Sedm dílů platilo, než do toho vstupoval paywall. Ten podle mě strašně moc změnil chování lidí, kteří to vytváří, ale i těch, co to konzumují, “ říká herec a podcaster.

„Člověk to nesmí zamknout moc brzo. Je to o budování komunity. Je to vlastně jako hospoda nebo restaurace. Když má pevné jádro štamgastů, kteří tam budou rádi utrácet své peníze, tak to může zkoušet. Ale těžko říct, je to zvláštní chemie. Je to novinka a vidíte, že to docela dost mění mediální scénu,“ dodává Hejlík k nastupujícímu trendu placeného obsahu.

Prostor pro nové podcasty u nás podle něj ovšem stále je, a to zejména v kategorii volného času, literatury, bulváru nebo třeba už zmíněné gastronomie.

Roste u nás stále i počet posluchačů podcastů? Měla by takový obsah vytvářet také veřejnoprávní média? A proč je podle Lukáše Hejlíka podcast jako rozečtená knížka?

Celý rozhovor si můžete pustit ve videu či v audiopřehrávači v úvodu nebo ve své oblíbené podcastové aplikaci.