Proč muži nechápou, že ženy nesnáší září?

Nejhorší měsíc celého roku je alespoň podle matek jednoznačně září. Právě začátek školního roku se nese ve znamení pastelek, voskovek, bačkorek, obalů na sešity, ale také obrovského stresu, který nákup pomůcek a zařizování kroužků pro děti přináší. Kde hledat příčiny problému? Musí se tohle období „prostě přežít“? Anebo existuje cesta, která by do budoucna mohla září rodičům, dětem i učitelkám a učitelům zpříjemnit?

Září je měsíc, kdy spousta věcí začíná nanovo. Letní odpočinek se opět mění v zaběhlejší pracovní tempo, teplé dny pomalu nahrazují ty studenější, přichází podzim a do školek a školních lavic se vrací děti a dospívající.

Takový nový školní začátek s sebou ale nese spoustu očekávatelných nebo také úplně nečekaných úskalí – zařizování kroužků, třídní schůzky, nakupování bačkor ve správné velikosti, pořizování kufříků na hodiny výtvarné výchovy nebo nakupování obalů na sešity a učebnice, z nichž ani jedna pochopitelně nemá stejnou velikost a tvar.

Jen některé z řady úkolů, které dost často mají na starost rodiče. A v Česku zejména matky, na které po rodičovské automaticky padají povinnosti s dětmi spojené. „Pro ně začíná každoroční rituál vedoucí k naprostému vyčerpání,“ hodnotí toto období jedna z moderátorek podcastu MDŽ Veronika Lehovcová Suchá.

Společně s moderátorkou Lenkou Kabrhelovou a hostkami Janou Paloncyovou, vedoucí oddělení otázek rodinné politiky ve Výzkumném institutu práce a sociálních věcí, a Lucií Stuchlíkovou, politickou reportérkou Seznam Zpráv, tak hledají recept na to, jak přežít – dle mnohých matek – nejhorší měsíc v roce.

Nejdříve je ale nutné si uvědomit, proč jsou matky malých dětí v září často na pokraji zhroucení. Současná společnost, do které jsou zapojeny nejen rodiny jako takové, ale také školská zařízení, samotní učitelé a učitelky, lektoři a lektorky kroužků nebo obce jako zřizovatelé základních škol, totiž podle hostek i moderátorek nechává spoustu záležitostí k řešení právě na matkách.

Právě na nich je, aby vymyslely, jak strávit v zaměstnání osm hodin denně, ale zároveň mezitím převézt děti ze školy na kroužek, nakoupit většinu potřebného vybavení, vyzvednout nečekaně děti z družiny, když onemocní, nebo splnit úkoly, které někdy naprosto neodpovídají schopnostem malého dítěte. A to často zcela bez povšimnutí svých partnerů, pro které je září maximálně měsícem, ve kterém se po létě začíná ochlazovat.

Expertka Jana Paloncyová v souvislosti s úkoly zadanými školou vzpomíná, že její dcera měla ve školní hře o Krtečkovi mít kostým lnu, ze kterého si hmyzožravec šil kalhotky. „To dítě opravdu nezvládne. A i pro mě to byl naprosto nadlidský úkol, protože nejsem manuálně zručná,“ popisuje. Dcera navíc byla nemocná, tak za ni úkol splnila. A učitelka prý pak říkala, že „tak si to nepředstavovala“.

Ze školy někdy mají nereálné požadavky, potvrzuje i Lucie Stuchlíková. Vysvětluje, že její syn má skvělou základní školu, kde paní učitelky září vnímají jako pozvolný rozjezd. Existují ale zároveň školy, které jsou v požadavcích a jejich plnění hned s nástupem školního roku poměrně striktní. „Tam dostanete ten strašidelný, vyrolovaný seznam s tím, co všechno máte pořídit do výtvarného kufříku. A musí to být 3. září, i když pak samozřejmě na ty tempery nikdo nesáhne do listopadu,“ říká novinářka.

Problém ale může být i o stupeň výš, tedy v přístupu obcí, které podle Paloncyové mnohdy neumí s rodinnou politikou pracovat. „Často ani nevědí – vzhledem k tomu, jak je koncipován trvalý pobyt –, koho vlastně v té obci mají a jaké jsou jejich potřeby. A zároveň vybudovat třeba dětskou skupinu je jednodušší než mateřskou školu nebo Dům dětí a mládeže. To je trošku běh na dlouhou trať. A to volební období je nějakým způsobem omezené,“ vysvětluje výzkumnice.

A v neposlední řadě jde zářijové zoufalství mnohých matek na vrub i současnému nastavení společnosti, která se z velké části skládá z nukleárních rodin. Starost o dítě tak je víceméně jenom na rodičích a prarodiče se zbytkem rodiny se zapojují daleko méně než v minulosti. „Bereme to tak, že jste si pořídili dítě a je to vaše starost, hodně tedy starost ženy, ale celkově té nukleární rodiny,“ říká Stuchlíková.

Řešení těchto problémů pak podle Stuchlíkové často nepřichází systémově, přestože právě to by mohlo stresující situaci prospět. Někdy si tak vypomohou rodiče mezi sebou, vznikají nejrůznější neziskové organizace, které třeba organizují kroužky přímo ve školách, a odpadá tak problém s převáděním. Další projekty se snaží vypomoct nízkopříjmovým rodinám. Pak ale prý stačí, když jeden takový článek řetězce vypadne a rodič je zase odkázaný sám na sebe.

„Já vím, že základní školy zřizují obce, ale role ministerstva školství by v tomhle měla být silnější. Měla by tam být metodika, doporučení, nějaké fondy. Spousta věcí by nemusela vznikat živelně zespoda, kdy jste závislí na tom, jakou spádovou školu chytíte,“ říká Stuchlíková.

Paloncyová pak připomíná, že to ale nesmí skončit další administrativní zátěží pro učitele, které už tak nemají málo. Některé kroky navíc resorty podle ní dělají. Například se snaží pomáhat rodinám s nemalými výlohami, které se k pořizování věcí na začátku školního roku vážou. Běží třeba dávka pastelkovné a je možné si zažádat také o pomoc v hmotné nouzi.

Připomíná ale, že politici často pokulhávají v osvětě. Rodiny v Česku totiž podle ní stále mají často pocit, že všechno musí zvládnout samy, a stydí se říct si o pomoc.

„Myslím si, že máme vykročeno správnou nohou, ale je potřeba, aby ty informace byly pokud možno na jednom místě. Ve všech těch našich doporučeních je třeba jednotný webový portál. Vždycky dávám příklad Francie, kde mají relativně složitý dávkový systém, ale vy tam jdete po piktogramech, které rozkliknete, až se doklikáte na to, na co máte opravdu nárok, a tam už je ta žádost,“ vysvětluje Paloncyová.

A zpátky u jednotlivců hledá řešení i jedna z moderátorek MDŽ a také šéfeditorka Seznam Zpráv Veronika Lehovcová Suchá. Podle ní je potřeba, aby matky samy v sobě změnily nastavení, že jsou za všechno, co se děje jejich dětem ve škole, odpovědné. Sama se prý už necítí jako „horší matka“ kvůli tomu, že ve školním projektu není hezky vymalovaná sopka.

„Chápu, že se bavíme o starších školních dětech, ale já se to snažím praktikovat. Prostě ne všechno, co se děje ve světě mezi rodinou a školou, je moje zodpovědnost a necítím se jako ta špatná, když něco nedopadne,“ říká novinářka.

Jak s problémy v září souvisí letní prázdniny, které jsou v Česku v porovnání s evropskými zeměmi extrémně dlouhé? Jak rodinnou politiku řeší v dalších zemích, jako je Francie nebo Německo? A lze vůbec skloubit intenzivní pracovní kariéru a starost o dítě bez individuálního přístupu od zaměstnavatele? Poslechněte si audio v úvodu článku.