Hlavní obsah

Zachránili dvě děti z ledu: Když jsem tátovi prvního podával, už byl modrý

Hostem Ptám se já byl tatér a grafik Jakub Černý oceněný prezidentem medailí Za hrdinství. Video: Marie Bastlová, Seznam Zprávy

Článek

V únoru 2025 se na Černém Mostě málem stala tragédie. Pod dvěma chlapci se na rybníku probořil led. Nebýt dvou náhodných kolemjdoucích, děti by se utopily. Udělal bych to znovu, říká Jakub Černý, jehož hrdinský čin ocenil prezident.

Hostem Ptám se já byl tatér a grafik Jakub Černý.

Prezident Petr Pavel letos 28. října na Pražském hradě udělil medaili Za hrdinství osmi lidem. Vedle vojáků, kteří prokázali hrdinství v boji, ocenil i tři občany, kteří díky své pohotovosti a obětavosti zachránili lidské životy. Mezi oceněnými byli i Jakub Černý a jeho otec Martin Černý. Ti s nasazením vlastního života zachránili z ledové vody dva chlapce, pod kterými se propadl led na rybníce.

K incidentu došlo 21. února 2025 na pražském Černém Mostě. Jak Jakub Černý vzpomínal v Ptám se já, šel zrovna na metro vyzvednout svého otce, který za ním přijel z Tábora.

„Kolem toho rybníku jsem šel nejdřív sám směrem na metro a už jsem viděl, že (chlapci) jsou na kraji. Ale mrzlo, nepřišlo mi to zvláštní. V momentě, kdy jsme se vraceli, jsme si nejdřív všimli toho, že tam lidé postávají kolem a všichni koukají směrem na ten rybník. Takže jsem zavtipkoval a řekl jsem: ‚Aha, tak kluci už se tam asi propadli.‘ A táta se okamžitě rozeběhl, aby se podíval, co se děje,“ popsal Černý.

Chlapci už byli celí ponoření v ledové vodě a hrozilo, že se každou chvíli utopí. Muži neváhali a okamžitě se vydali pro ně.

„Bylo to poměrně složité. Led byl poměrně silný, asi ne dost silný na všech místech, takže proto si myslím, že uprostřed se ti dva chlapci propadli. Ale když se táta za nimi snažil co nejrychleji dostat, tak se snažil ten led bořit a úplně mu to nešlo. Měl potom několik týdnů ještě docela dost pořezané ruce a modřiny. Já jsem zkusil trošku jinou taktiku a zkusil jsem se po tom ledu plazit,“ uvedl Jakub Černý.

Záchrana chlapců na rybníce Aloisov na Černém Mostě 21. února 2025. Událost natočil jeden z přihlížejících lidí na břehu. Video: Youtube.com

Mezitím se menší z chlapců už úplně potopil pod hladinu. V tu chvíli šlo o vteřiny. Jakubovi Černému se ho ale naštěstí povedlo zachytit a s otcovou pomocí vytáhnout nahoru. „Když jsem ho potom tátovi podával, tak jsem najednou viděl, jak už má úplně modrý obličej, fialové rty. Bylo to fakt děsivé.“

Oba chlapce se nakonec podařilo zachránit.

„Chodím kolem toho rybníka každý den. A teď, když je dost podobné počasí, jako bylo tenkrát v únoru, tak nad tím přemýšlím hodně často, že by se mi tam nechtělo,“ reagoval se smíchem Černý na otázku, zda by něco podobného udělal znovu. Kdyby to ale bylo opravdu potřeba, ani podruhé by podle svých slov neváhal pomoct.

Jak se člověk rozhoduje o tom, zda skočí do ledové vody pro tonoucí děti? Má strach? A jaký je to pocit, když záchranu ocení prezident?

Celý rozhovor si můžete pustit v audiopřehrávači, ve své oblíbené podcastové aplikaci nebo ve videu.

Co v rozhovoru zaznělo?

1:00 Jaké bylo dostat vyznamenání prezidenta republiky za hrdinství? - Velká událost to byla určitě pro mě i pro tátu. Sociálně náročná, řekl bych, protože pro většinu lidí je vidět jenom ta hodina, kdy probíhá ceremoniál. My jsme tam byli prakticky celé odpoledne a i po tom odvysílání. A nejsme úplně zvyklí na takový typ události. Takže to bylo poměrně náročné. Ale zároveň, když tam člověk sedí a poslouchá, kdo další tam s ním sedí a přebírá to ocenění, tak je to samozřejmě velká čest.

1:30 A člověk si uvědomuje, že většina těch lidí, co tam sedí s ním, dostává ocenění za nějakou celoživotní práci. A my jsme tam byli za to, že jsme asi byli ve správný čas na správném místě.

4:00 Kdo vás z dalších oceněných nejvíc zaujal? - Můj tatínek je velký fanoušek Cimrmana. Takže když jsme tam viděli pana Svěráka, tak to bylo určitě největší překvapení, že s ním jsme v jedné místnosti a že v ten stejný den dostáváme také ocenění.

Foto: Profimedia.cz

Martin Černý a Jakub Černý přebírají medaili Za hrdinství od prezidenta Petra Pavla (28. října 2025, Pražský hrad).

4:30 Navíc jste nebyli jediní hrdinové, protože medailí Za hrdinství bylo letos 28. října rozdáno víc. Viděli jste se třeba s tím malým chlapcem, který zachránil svého dědu? - Viděli jsme se těsně před ceremoniálem, byli jsme v takovém užším kruhu, kde byli jenom lidé, kteří to ocenění dostávali. A lidé z kanceláře prezidenta nás seznámili. Takže jsme si mohli společně trošku popovídat s nimi i s panem prezidentem. To byl takový milý moment. - A co pan prezident? - Sympaťák. Myslím, že když budu mluvit za nás oba s tátou, tak na takový typ společnosti nejsme zvyklí. Takže jsme z toho byli poměrně nervózní, ale nedokážu si představit příjemnějšího člověka, který nás tam takhle vítá.

5:00 Byli jste nervóznější ze setkání s panem prezidentem než ze záchrany těch dvou chlapců? Tam jste neměli na nervozitu čas, že? - Určitě.

6:00 A vyvolalo to velkou pozornost? Často pak samozřejmě bývá o všechny oceněné obrovský zájem, média s vámi chtějí mluvit. Asi to téměř každý zaregistruje, že jste byli na Pražském hradě. - Ano, i když musím říct, že v tom docela pozoruju rozdíl, jak to probíhá u mě a jak to probíhá u táty. Myslím, že tím, že ty generace už fungují trošku jinak, tak třeba lidé v mém okolí v mém věku o tom vlastně ani často nevěděli. Kdybych si to nedal na instagram, tak si myslím, že o tom až tolik lidí vlastně neví. Z médií mě konkrétně kromě vás nekontaktoval nikdo. Největší bombardování schytal právě táta, protože nebydlí v Praze, ale v Táboře, tak si myslím, že tím, jak je to město trošku menší a lidé se tam víc znají, tak nemají problém za ním přijít a zeptat se ho na to, jaké to bylo.

7:00 A vnímali jste nějaký rozdíl v tom, jak jste to prožívali vy a váš otec? Jemu už se do studia nechtělo. Tak ho alespoň na dálku zdravíme a jsme rádi, že jste dorazil vy. - On by to měl trošku složitější tím, že by musel přijet do Prahy a pak zase zpátky. Myslím si, že táta byl určitě víc nervózní, že to možná bylo i trošku vidět. A on to určitě ví, takže se určitě nebude zlobit, že to říkám.

8:00 Pojďme k vašemu činu, záchraně dvou chlapců, pod kterými se 21. února na Černém Mostě probořil led na místním rybníku. Vy jste šli okolo s vaším otcem, který vás jel navštívit do Prahy. A šli jste procházkou k vám domů zrovna okolo toho rybníku. Šli jste tam v momentě, kdy už chlapci byli ve vodě, nebo jste je tam viděli padat? - Já jsem kolem toho rybníku šel nejdřív sám směrem na metro, abych tam tátu vyzvedl. A tam už jsem viděl, že jsou na kraji. Ale tím, že mrzlo pár dní předtím a slyšel jsem od přítelkyně, že den předtím se normálně na větším rybníku bruslilo, tak mi to nepřišlo zvláštní, nevěnoval jsem tomu úplně pozornost. Ten rybník je v takovém dolíku, takže tam není úplně vidět přes horizont. A právě v momentě, kdy jsme se vraceli, jsme si nejdřív všimli toho, že tam lidé postávají kolem a všichni koukají směrem na ten rybník. Takže jsem zavtipkoval a řekl jsem: Aha, tak kluci už se tam asi propadli. A táta tím, že pracuje v nemocnici a má možná rychlejší instinkty než běžní lidé, se okamžitě rozběhl, aby se podíval, co se děje. A tam už jsme viděli, že jsou ve vodě. Takže ten moment propadnutí jsme neviděli.

9:30 Váš otec, to jsem nedoplnila, je řidičem záchranné služby v táborské nemocnici. Takže možná proto i ten instinkt. A tedy okolo toho rybníku byli další lidé, kteří tu situaci sledovali, ale nepomáhali v tu chvíli chlapcům? - To si úplně netroufám říct. Zaregistroval jsem třeba dvě starší paní, které tam venčily pejska. Ty jsem, myslím, viděl, že volají záchranné službě. Ale určitě tam bylo víc lidí, kteří by tam třeba možná byli i dřív než my, ale určitě tam nešli. Ke mě se potom dostalo video, celou tu věc někdo natáčel, je to normálně na YouTube, někdo to tam nahrál. Takže to určitě vidělo víc lidí.

10:00 Vy jste dostali ještě vyznamenání od pražské záchranné služby a městské policie za to, že jste pomohli zachránit život těch chlapců. A už jste vyprávěli o tom, že to nebylo vůbec jednoduché se k nim dostat. Museli jste přes led, ten se musel rozlámat. - Bylo to poměrně složité. A jak jsem říkal, pár dní předtím mrzlo, takže ten led byl poměrně silný, asi ne dost silný na všech místech, takže proto si myslím, že se stalo to, že uprostřed se ti dva chlapci propadli. Ale potom, když se táta za nimi snažil co nejrychleji dostat, tak se snažil ten led právě bořit a úplně mu to nešlo. Měl potom několik týdnů ještě docela dost pořezané ruce a modřiny a tak. Já jsem zkusil trošku jinou taktiku a zkusil jsem se po tom ledu plazit.

11:00 To fungovalo lépe? - Pořád jsem se propadal ledem, ale na to místo, na které jsem se chtěl dostat, jsem se dostal rychleji, než kdybych stál na nohou a snažil se led bořit. Asi mám i méně síly než táta, takže mně by určitě taková taktika nefungovala lépe než jemu. Takže tou kombinací si myslím, že se nám to povedlo nějak překonat.

12:00 Jeden z chlapců byl o trochu starší, měl trochu víc síly a držel se nad vodou, ale ten druhý už ne, ten už ve vodě byl a začínal se topit. Jak v ten moment okamžitě vyhodnotíte, že musíte nejdříve pomoct tomu mladšímu? Nebo jde o to, ke komu se dostanete dřív? Nebo na jaké přemýšlení je vlastně prostor? - Vlastně bych řekl, že vůbec na žádné. Protože nad tímhle jsem v ten moment vůbec nepřemejšlel. Než jsem se do toho místa dostal, tak menší z těch kluků už byl vlastně úplně pod vodou, takže jsem v ten moment nepřemýšlel, kterého chci, nebo nechci brát prvního. Ale prostě jsem sáhl po tom, který už byl pod vodou, a nějakou úplně náhodou se mi ho povedlo zachytit. I když jsem ho vlastně už vůbec neviděl. Vytáhl jsem ho úplně zázrakem nahoru. V ten moment to zase stáhlo dolů mě, protože přece jenom jsme měli na sobě zimní oblečení a člověk nasákne vodou. Tak to byla fakt strašná souhra náhod, kdy mně se povedlo ho zachytit, vytáhnout nahoru, já jsem se v ten moment potopil dolů, ale jak jsem ho vytáhl nahoru, tak už tam zase dosáhl táta. A nějak jsme si ho předali mezi sebou.

12:30 Druhému chlapci se mezitím pořád dařilo být nad hladinou. Takže to bylo také štěstí, že jsme nemuseli v ten moment řešit oba dva, kteří by byli úplně pod vodou.

13:00 To zní opravdu děsivě, opravdu vteřiny rozhodly o tom, jestli ten chlapec přežije, nebo ne. - Určitě. Když jsem ho potom tátovi podával, tak jsem najednou viděl, jak už má úplně modrý obličej, fialové rty. A bylo to fakt děsivé. - Takže jste se bál, že jste pro něj sáhli pozdě? - Ano. My jsme to ani do druhého nebo třetího dne úplně nevěděli. Protože po tom, co jsme je dotáhli na břeh, tam už naštěstí přijela městská policie, která začala s resuscitací. Na což bychom, upřímně myslím, už možná neměli tolik sil. A pak pro toho mladšího chlapce přiletěl vrtulník a museli ho intubovat. Takže my jsme vůbec nevěděli, jak to dopadne. Ani v ten moment jsme z toho neměli dobrý pocit, protože jsme netušili, jestli to dopadlo dobře.

14:00 A dopadlo to dobře. - To nám potom zavolali právě z policie druhý nebo třetí den, co nejdřív to šlo, že to dopadlo dobře, že chlapec je v pořádku bez následků.

15:00 Přemýšlel jste v tu chvíli, když jste do té vody běžel, že se vám může něco stát, že se tam můžete utopit? - Ne. Táta říkal, že on nad tím přemýšlel, mně to nějak vůbec nedocházelo. Já jsem akorát stačil vyhodit z kapsy telefon. To zase třeba táta neudělal, ten ho tam utopil. A jinak jsem nad něčím takovým nepřemýšlel, prostě jsem šel. Ani jsem netušil, jak je ten rybník hluboký. Uvědomil jsem si to možná až v momentě, kdy mě to stáhlo dolů taky a cítil jsem, že už nemám sílu na to plavat. Tak v ten moment jsem si říkal: aha.

15:30 Prvotní šok je hrozný, v té studené vodě se špatně dýchá. Vyčerpání přišlo poměrně rychle. A to, jak jsem byl chvilku pod vodou, to úplně dokonalo. Myslím, že kdyby to bylo hlubší, nebo kdyby to bylo dál od hladiny, tak by to možná byl ještě větší problém. Možná také pomáhá to, že se člověku asi vyplaví nějaký adrenalin, že třeba jde trošku přes bolest a nějak to lépe vydrží. Myslím si, že táta v ten moment třeba vůbec nevnímal, že má úplně rozbité ruce do krve od toho ledu, že si toho také všiml až potom. Tyhle věci najedou až trošku později.

17:00 Přišel vám na pomoc někdo další? - Ne úplně dobrovolně, řekl bych. Když jsme se právě už potom vraceli s tím, že jsme věděli, že oba dva ty kluky máme a teď už jenom v uvozovkách zbývalo dostat se zpátky přes úlomky ledu, v mokrém oblečení přes to bahno a vytáhnout je zpátky. Což také nebylo úplně jednoduché. Tak jsem asi z nějaké frustrace začal na ty lidi, co tam stáli kolem a koukali na nás, křičet, ať nám jdou pomoct. Použil jsem asi i trošku vulgární výrazy. A to motivovalo jednoho z nich, aby nám šel pomoct do nějakého půl metru a pomohl nám aspoň kluky vytáhnout ven z vody. (…) Akorát mám o něm informaci, že se vzdal toho, že by šel někam dávat rozhovory a přijímat nějaká ocenění, protože asi necítil, že by na tom měl až takovou zásluhu.

19:00 A překvapilo vás to, že ostatní stáli a dívali se? - Vlastně ne. Teď, když se na to dívám s nějakým odstupem, tak asi ne. Protože mi přijde, že to je hrozně jednoduché, když je tam víc lidí, tak člověk automaticky spoléhá na to, že to za něj udělá někdo jiný. Myslím si, že to je asi celkem přirozené.

20:00 Co rodiny těch dvou chlapců? Viděli jste se s nimi? - Ne. - Vůbec? - Ne. - To je zvláštní. Ani policie jim nepředávala kontakt o tom, kdo jim zachránil děti? - Nevím o tom, že by oni kontaktovali policii s tím, že by ten kontakt chtěli. - Ani teď, když jste to vyznamenání dostali, nebo se o vás psalo v médiích, tak se vám stejně nikdo neozval s tím: To byly naše děti, díky moc? - Také ne.

20:30 Jak byste mi řekl po té zkušenosti, jak jste ta ocenění, která jste dostali, vnímali? Byli jste rádi, že tohle někdo ocení, že si toho někdo všiml, že to někdo vidí, že takový příběh vytáhne ven? - Já bych řekl, že ano. Já možná trošku víc než táta. Protože táta, myslím, moc nemá rád pozornost. Proto tady dneska není se mnou. A přece jenom se toho na něj valí trošku víc než na mě. Ale určitě jsme cítili radost, že si toho někdo všiml a že jsme takové ocenění dostali, to určitě.

23:00 Když za sebou máte tuhle zkušenost, říkáte si, jak je dobré znát základy první pomoci? Nebo aby člověk věděl, jak v takové situaci reagovat? Protože někdo si umí představit, že pomoct chce, ale prostě neví jak, nebo neví, co má v takové situaci dělat. - Určitě. Měli jsme i dost velké štěstí, že už tam byla městská policie a už jsme se nemuseli vůbec podílet na resuscitaci. A já jsem měl dvojité štěstí. Protože i kdyby tam nebyli, tak tam byl táta, který má určitě ty kurzy pravidelně v práci. Takže ví naprosto přesně, co má dělat. Kdybych tam byl sám, tak to dost pravděpodobně správně dělat nebudu. Samozřejmě člověk to vidí občas v metru a podobně, takže si to z nudy přečte několikrát za sebou, ale jestli mu to v ten moment opravdu vyskočí, to si netroufám říct. Kdokoliv se na to cítí, tak si myslím, že je to dobrá věc to umět.

26:00 Do ledové vody byste skočil znovu, nebo byste si to promýšlel úplně jinak? - Asi, kdyby to byla stejná situace, tak bych nad tím přemýšlet zase nemohl. Ale chodím kolem toho rybníka každý den. A teď, když je dost podobné počasí, jako bylo tenkrát v únoru, tak nad tím přemýšlím hodně často, že by se mi tam nechtělo. (smích) - Ale skočil byste tam.- Určitě.

Ptám se já, Marie Bastlová

Podcast Marie Bastlové. Hard talk rozhovory s lidmi, kteří mají vliv, odpovědnost, informace.

Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #ptamseja nebo na e-mail: audio@sz.cz.

Související témata:
medaile Za hrdinství
Jakub Černý

Doporučované