Hlavní obsah

Blog: Stárnutí bolí, ale otevírá oči. Volit lháře a rasisty už není možné

Jan Stránský
editor domácího zpravodajství
Foto: ČTK

T. G. M. plačící. Při pohledu na současnou politickou scénu není divu.

Reklama

17. 9. 7:00

Závisí na mně životy a štěstí mně nejmilejších bytostí. Nechci, aby vyrůstaly v nynější politické a společenské bídě, v aktuální sprostotě. Proto po letech zastydlé anarchistické rezistence půjdu volit.

Článek

Přichází to, soudím dle sebe, okolo čtyřicítky. Začnete sledovat články o superúspěšných hrdinech své generace. A všímáte si hlavně závorek za jejich jmény v bulvárním tisku. Interpunkčních znamének, vyplněných číslovkou udávající věk oněch znamenitých osobností. Záhy upadnete do splínu. A vzteku. Média nepíší o lidech prostředních, nýbrž výjimečných. Víte to. Přesto nabydete dojmu, že jste míň než nula. Že všichni vaši generační druzi dobývají svět. Že na pozadí svých pracoven, ledabyle obložených hřbety klíčových děl světové literatury, pronikají do příštích učebnic. Formují skrze své osvícené myšlenky zítřky. Vědí odkud, kam a proč směřují jejich životy.

Hmotněji zacílení čtyřicátníci pro změnu závidí baráky, garáže naštosované elektromobily a obytňáky. Lační po jachtách ukotvených na Sardinii. Snaží se vysmívat článkům ve Forbesu, kde jejich soukmenovci-miliardáři taktně odmítají otázky na své nadace posílající miliony na bohulibé účely. Výsměch je to hořký, falešný, záštiplný. Živený vaší nadějí, že i oni mají, navzdory všem těm penězům, svá tajná trápení.

A vy? Zarůstáte vousem. Trne vám v levém rameni. Cuká oko. Táhne vám na padesát, ale pořád trpíte na akné. Dvakrát týdně, stiženi náhlou existenciální úzkostí, musíte o půlnoci užít neurol. Kdykoliv si v restauraci motivováni vidinou úsporného životního stylu dopřejete k obědu to nejlevnější – špagety aglio e olio – je vám v noci na zvracení z přemíry česneku.

Ještě pořád na záchodě čtete poezii, Rilkeho především, leč přestáváte veršům rozumět.

Naštěstí tohle období, krize středního věku se tomu říká, trvá docela krátce. Druhá puberta. Zanedlouho se smíříte s šedinami i s obyčejným životem. Ba co víc, dojde vám, že tenhle obyčejný život je největší štěstí.

Stárnutí – zaťukejme třikrát na dřevo – není vůbec hrozné. Po pětačtyřicítce vám začne být jedno, co si o vás kdo myslí. Uvědomíte si, že nejste váš účet v bance, že nejste vaše práce, abychom parafrázovali Klub rváčů. Že jste pro planetu cenný přesně takový, jaký jste. Není třeba si cokoliv dokazovat.

Smíříte se s faktem, že nový Dostojevskij z vás prostě nebude. Miliardáře začnete spíš litovat – těch starostí!

Na moudrost skutečného stáří jste ještě pořád příliš vyjukaní, na mlsání lysohlávek už zase příliš opatrní. Too Old to Rock‘n‘Roll: Too Young to Die. Ale jinak je to dobré.

A pointa tohoto ezoterického textu? Banální i zásadní současně. Po překonání krize středního věku už zpravidla máte povyrostlé děti. Když budu osobní: V začátcích Facebooku, před patnácti lety, jsem s anarchistickým entuziasmem sdílel fotku zdi, na kterou mimořádně netalentovaný sprejer načmáral: „Kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali.“ Facebook už dávno ignoruji, přesto dodnes cítím v oblasti solaru plexu ponižující šimrání, jak strašně mimo jsem tehdy byl.

Foto: FB Kdyby volby mohly něco změnit, už dávno by je zakázali

Naivita relativního mládí.

S výjimkou jedněch komunálek jsem snad dvanáct let nevolil. V zásadě proto, abych si uchoval novinářskou integritu. Abych si připadal nezávislý, spravedlivý, nestranný. Byl to omyl.

Dnes míním, že odpovědnost za stav společnosti je nad všechny profesní standardy. Závisí na mně životy a štěstí mně nejmilejších bytostí. Nechci, aby vyrůstaly v nynější politické a společenské bídě, v aktuální sprostotě. Nechci, aby se styděly za svou zemi. Nechci, aby se odstěhovaly do Dánska nebo, co já vím, do Austrálie.

Nevím koho, ale v říjnu půjdu volit. Vím, koho ne. Chamtivce, lháře, podvodníky, hulváty, rasisty, estébáky, neonacisty, neobolševiky, ostentativní primitivy. Nedám hlas nikomu, koho si nedovedu představit u krbu v tichém rozjímání s knihou v ruce.

Výběr se tím dost zužuje. Ale dvě tři možnosti tam pořád zůstávají. Alternativy k dnešku, které by mohly Českou republiku časem vrátit tam, kam patří. Mezi úctyhodné, hrdé a trendy udávající země Evropské unie.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované