Hlavní obsah

Být kosmonaut? Dodneška můj sen, říká pilot Martin Šonka

Když jsem studoval, dva roky jsme si k létání ani nečuchli. říká Šonka. (Video: Seznam.cz)

19. 1. 17:39

„Tréninkový let je dvacet, dvacet pět minut nonstop akrobacie. Přistanete a máte pocit, že jste přeházeli deset metráků uhlí,“ říká akrobatický pilot a vítěz série Red Bull Air Race za rok 2018 Martin Šonka, který byl hostem Ušáku Jaromíra Bosáka.

Článek

Skoro se mi chce na začátek se zeptat, kde pořád lítáte?

Pořád někde. A to nejen v letadle, ale samozřejmě i po zemi. Těch povinností okolo je spousta, takže stále někde lítám.

Říkáte, že povinností je hodně. Teď skončila série, která vás hodně proslavila, Red Bull Air Race. Tak co se vám teď honí hlavou a jak vypadá ten praktický život?

To, co se mi honí hlavou, je samozřejmě závodění. Stále doufám a my všichni doufáme, že se podaří, aby ta série pokračovala dál.

A jsou nějaké zprávy, že by to mohlo vyjít?

Jsou takové náznaky, že se o to nějaké agentury snaží, ale jestli se jim to povede, tak to v tuhle dobu nevím. Uvidíme. Jinak se musím něčím živit, takže k tomu přibývají moje různé pracovní povinnosti. A nejsem ranní ptáče. Byl jsem v armádě a vstával jsem dlouhá léta někdy v pět nebo v půl šesté ráno, takže se chci zaměřit na činnost, která mi umožní spát alespoň do osmi.

Ono je pro vás docela složité jít na pracovní úřad a tam se zeptají, tak co jste dělal? Pilot bojového letounu, akrobat. No, tak pro vás tady toho moc nemáme.

Já si myslím, že se nějak uživím, ale musím to skloubit ještě se svojí sportovní kariérou. Protože s tou rozhodně nekončím. Já ještě jako druhý sport dělám leteckou akrobacii, takže zůstávám dál reprezentantem v letecké akrobacii. Trénink je samozřejmě časově i finančně náročný. Takže práci musím nějak skloubit s tím, abych ten sport mohl dělat dál.

Vy jste vystudovaný pilot bojového letounu. Říkám to správně?

Já jsem vystudovaný pilot bojového letounu a pak jsem ještě vystudoval marketing, management a logistiku v dopravě na univerzitě v Pardubicích.

Zajímalo by mě, co jsou pro vás ty určující předměty, když studujete na bojového pilota, protože já si to úplně představit nedovedu.

Když jsme tam nastoupili, tak nás samozřejmě zajímalo jen létání a létání a jen a pouze létání. A najednou přišla matematika, fyzika. Tehdy to byl elektrotechnicky zaměřený obor, takže spousta radiotechniky, elektrotechniky a tak. Dva roky jsme si k létání ani nečuchli. A pak, když se dostavily letecké předměty, jako navigace, řízení letového provozu, konstrukce letadel a motorů, tak to bylo to, co mě zajímalo.

Kdyby se, nedej bože, něco stalo a vy jste musel vzlétnout do bojového letu, tak taky musíte třeba někoho sestřelit. Má to člověk v hlavě?

Během výcviku si samozřejmě představujete, jak bych se zachoval, dokázal bych se takhle zachovat v reálné situaci? Dokázal bych třeba takový manévr ve vzdušném boji, který je riskantnější v tom, že z něj bude jedna krátká šance toho druhého sestřelit, ale pokud ho nesestřelím, tak on získá v následujících pár vteřinách výhodu proti mně? Samozřejmě jde i o to vůbec na někoho zmáčknout spoušť. Teď se můžeme bavit, o čem chceme, já vám řeknu, že asi bych toho byl schopen, natož kdybych bránil vlast. Ale až ten okamžik ukáže, jak bych se cítil. Asi můžu říct za všechny svoje kolegy, že jsme k tomu byli vycvičení, takže asi ano.

Když řídíte Gripen, tedy jedno z nejmodernějších letadel, kterým se tady lítá, tak ho úplně sám neřídíte, potřebujete k tomu počítač. Na rozdíl třeba od akrobatických letadel.

U těchto starších letadel, tam do toho počítač nezasahoval. Tam je maximálně řízení napojeno na hydrauliku. Kdyby to člověk opravdu měl řídit sám čistě táhly, tak to převodování by bylo moc složité a těžké. Takže tam hydraulika pomáhá. Výchylka hydrauliky odpovídá výchylce kniplu. Kdežto tady u moderních superstrojů to není. Tam hýbete s joystickem, drátky vedou do počítače, ten si to vyhodnotí, na základě polohy, rychlosti, úhlu náběhů a tak. Na základě toho vychyluje kormidla. Hlavně to letadlo je zkonstruované v principu jako aerodynamicky nestabilní. Kdyby tam počítač nebyl, tak to znamená, že to pilot není schopen uřídit. Jakýkoli poryv, jakýkoli zásah do řízení, když uděláte u normálního letadla a pustíte řízení, tak se to letadlo srovná. Kdežto tady u těch letadel by to způsobovalo ještě větší výchylku na druhou stranu, až by se letadlo rozlámalo. Takže by bylo neřiditelné pro pilota, kdyby to měl celé kontrolovat. Počítač to neustále hlídá.

Nemůže se stát to, co se stane mně u počítače, že probíhají aktualizace?

Nestalo se mi to. Samozřejmě jsou tam mraky počítačů, takže se taky občas může něco pokazit. Žádný Control Alt Delete jsem tam nemačkal. Většinou to až na nějaké drobnosti fungovalo.

O titul mistra světa jsme bojovali do posledního dne

Jste kontinentální šampion, skvělý na mistrovství světa, co se týká letecké akrobacie. A vyhrál jste prestižní Red Bull Air Race. Byl to pocit zadostiučinění, když jste si šel pro ten pohár pro celkového vítěze?

Byla to obrovská radost z toho, že jsme něčeho takového dosáhli. Zadostiučinění ani ne vůči mně, já byl prostě jen šťastný, ale určitě pro můj tým a lidi okolo nás, kteří nám v tom pomáhali. To jsou kluci, kteří na tom opravdu tvrdě pracovali, pomáhali mi, aby z toho byl ten výsledek a většinou to skončilo tím, že tu práci udělali dobře a já to pak nějak zkazil v letadle. Tentokrát se mi to povedlo nezkazit, takže v tom jsem byl za ně moc rád. Jsem strašně pyšný na to, že v posledních třech ročnících jsme až do posledního letu bojovali o titul mistra světa. Do posledního dne, posledního závodu. Letos právě mojí vlastní chybou, ačkoli jsme měli náskok šesti bodů v poslední den, jsme nakonec spadli až na třetí místo.

Přečetl jsem si, že vy jste překročil povolené přetížení. Jak se to stane?

Ono je to hlavně kvůli bezpečnosti. Zároveň i ta letadla jsou vyrobená tak, že mají konstrukční limit dvanáct G. Takže dvanáct G je naprostý strop, kam můžeme jít, jednu desetinu G, na setinu vteřiny překročíme a jsme diskvalifikovaní.

A to je proto, že jste rychlejší?

To ani ne, i když s rychlostí je to taky spojené. Čím rychleji letíte a čím rychleji měníte směr, tak je tam manévr spojený s náskokem přetížení, což jsou géčka. Když poletíte pomalu, tak dosáhnete maximálně na pět, šest G a víc už to letadlo není schopno udělat. Protože se dostanete na úhel náběhu, kdy se vám utrhnou proudnice a to letadlo takzvaně spadne nebo se utrhne. Ale když ten samý pohyb uděláte při dvojnásobku rychlosti, tak tam budete mít dvanáct G. Jedenáct G je takový limit, který je bez penalizace a od jedenácti do dvanácti je takové nárazníkové pásmo. Za to je vteřina penalizace. A tam já jsem se dostal. Přetáhl jsem na jedenáct celých dva G na dvě desetiny vteřiny, a to nás stálo vteřinovou penalizaci. Asi o dvě desetiny jsme nepostoupili do dalšího kola a odevzdali jsme titul, na který jsme sahali.

Velkou radost mi udělal můj úhlavní protivník Yoshihide Muroya. Japonský závodník, který byl teď druhý. Na závěrečném večírku říkal, že jeho vůbec nezajímalo, jak lítají ostatní, vždycky chtěl vědět, jak lítáme my. S námi se srovnával a vždycky chtěl vědět, kde jsme my. To bylo krásné soupeření, hlavně poslední tři roky, kde jsme se opravdu prali o každý bod, to bylo fajn, to jsem si užil.

Sportovec, když má napsáno, že půjde trénovat, tak si natrénuje hodinu, dvě a třeba si přidá, když má náladu. U vás ten trénink je daleko kratší. Z logického důvodu. Protože, ačkoli to mnohé nenapadne, je to fyzicky velmi náročná záležitost.

Já říkám, že mám sedavé zaměstnání. Sedím u toho, ale je to hrozná makačka, tělo dostává zabrat. Když pominu schránku, jako záda, svaly a jak je to únavné a jak při tom člověk musí přesně řídit letadlo, tak dostává zabrat vestibulární systém. A to ne ani tak v Red Bull Air Race, ale v letecké akrobacii, tam hodně kvůli všem těm rotacím a střídání přetížení, kladného a záporného, tam se ten trénink musí velice dobře dávkovat, abychom si neporušili nebo nějakým způsobem neponičili vestibulární systém. To způsobuje motání hlavy. A znám kluky, co museli skončit s akrobacií nebo s létáním úplně.

Vy nemáte při akrobacii tu výhodu, jakou mají piloti bojových letounů, stíhaček, speciální oblek, který vám pomáhá s kompresí právě při tom přetížení. Tak si říkám, jestli fakt někdy nevystoupíte z letadla, když přistanete a necítíte se jako já při návštěvě řetízkáče?

Řetízkáč je v pohodě.

Pro mě ne.

Řetízkáč, tam si člověk odpočine. Tréninkový let je dvacet, dvacet pět minut nonstop akrobacie. Přistanete a máte pocit, že jste přeházeli deset metráků uhlí. A znova můžete letět za dvě nebo tři hodiny, aby to mělo nějaký tréninkový význam. Člověk tam nemůže jen tak sedět. Jsou tam velké síly v řízení, přes 20 kilo v páce na řízení. Musíte s tou pákou na milimetr přesně hýbat, takže to je makačka. Ale hlavně, my se bráníme přetížení. Piloti stíhaček mají anti-G oblek, který jim mačká spodní část těla, nohy, břicho, ty velké svalové partie. Aby udrželi krev v hlavě a neomdleli. Tak my nic takového nemáme, musíme to suplovat zatínáním svalů. Taky mačkáme žíly, které jsou skrz ty svaly. Každý manévr máme křečovitě zaťaté svaly, takže dvacet pět minut člověk pracuje se svaly, a to je samozřejmě únavný. A do toho právě ty samotné manévry, to je dřina. Na druhou stranu u těchto závodních speciálů nejsou anti-G obleky tolik potřeba. I když je běžná věc, hlavně při akrobacii, že se člověku stmívá, že ztrácíte periferní vidění, že ztrácíte barevné vidění. A to je odkrvováním mozku, tím, že mozek ztrácí dostatek krve. Na druhou stranu při Air Race letím skoro 400 km/h a za tři vteřiny letím na opačnou stranu, takže ty géčka jsou krátké, jsou v jednotkách vteřin, a to se dá zatínáním svalů udržet.

Rád trápím svoje tělo

Když tohle poslouchám, tak si říkám, že je pro vás klika, že jste dlouho cvičil gymnastiku.

To je pro mě úžasná výhoda, protože člověk z toho má sílu a je prostě fit. Já jsem pak dělal ještě letecký pětiboj, což je taková obdoba moderního pětiboje v armádě nebo letectvu. Navíc jsem milovník trápení tělesné schránky, takže sportuju rád a gymnastika k tomu dodá výbornou orientaci v prostoru. Takže člověk ví, kam se koukat, je zvyklý se během salt a vrutů orientovat a pracovat s tím, že se tělo otáčí v prostoru. To mi určitě hodně pomáhá v akrobacii.

Vaše přítelkyně je letuška, tak si říkám, že děti, které vychováváte, nemají moc jiných šancí, než se dostat do vzduchu.

Samozřejmě lítají, dá se říct, pravidelně. Zatím se jim to líbí. Když jsem třeba začínal s lítáním, tak když jsem viděl letadlo, byl to pro mě svátek. Chodil jsem házet házedla na letiště a zíral jsem na letadla. Děti v tom vyrůstají nonstop, byli v kočárku, vedle vrčelo letadlo. Možná toho budou přejedený a vůbec to pro ně nebude atraktivní prostředí.

Kdyby nastala situace, hypotetická, a teď úplně pomiňme předpisy, Martine, my potřebujeme odpilotovat Boeing, klasické dopravní letadlo a nemáme, kdo by to odtáhnul. Takže si sedni do kokpitu a ukaž, co umíš. Zvládl byste to takhle z fleku?

Myslím, že snad jo. Někdo by mi musel poradit, kde co pomačkat, jak to nahodit, při jakých rychlostech co otevírat a co zavírat. Takhle jsem si sednul do simulátoru Airbusu a dalo se s tím letět napoprvé. Myslím si, že by to ti cestující přežili, ale jde tam o to zvládnout to za všech možných povětrnostních podmínek. Když vám do toho něco nefunguje a vysadí, tam už pak jsou nutné zkušenosti. Když by bylo hezky a svítilo sluníčko a dostatečně dlouhá ranvej, tak si troufnu říct, že bych s tím přistál. Pár cestujících by šlo k zubaři, ale asi ano.

Spousta vašich kolegů, kteří se věnují létání, tím myslím třeba tomu bojovému, má možná v hlavě uložený drobný sen. Být jednou kosmonaut. Vás to nikdy nenapadlo?

Já na tom vyrostl. Samozřejmě mě to napadlo a je to mým snem dodneška. Ale není to samozřejmě úplně jednoduché k něčemu takovému přijít. Když už by se chtěl člověk na nějakou takovou dráhu vyloženě vydat a zkoušet to přes agentury pro mládež, tak to zase znamená, že nemůžete létat v armádě, nemůžete dělat leteckou akrobacii. Děláte opravdu jenom tohle, nebo si někde lítáte jen pro radost. Jak jsem se poprvé otočil v aeroklubu v Táboře na větroních, než jsem začal létat v armádě, tak jsem zjistil, že létat hlavou dolů je to, co mě baví nejvíc. To mě přivedlo k akrobacii a pak se to nějak nabalovalo. Samozřejmě, kdyby mi to někdo nabídl dneska, tak mile rád, ale v současné době to jsou soukromé projekty soukromých firem a ty si kolem sebe hýčkají skupinu pilotů, kteří se na to dlouhodobě připravují a jsou součástí celkového vývoje. A tam není jednoduché se dostat.

Akrobacie. Pro nás, smrtelníky, je to dost záhadná disciplína. A teď mi řekněte, jestli se dají vymýšlet nové figury, nebo jestli se pohybujete už jenom v tom poznaném. Jestli se dá přijít s něčím novým?

Snažíme se o to. V akrobacii je hlavní disciplína – ta klasická – přesná akrobacie, kde osm rozhodčích sedí a hledají v každém manévru, jestli jste to o stupínek nepřetočili. Jestli vertikál je vážně vertikál a jestli není o stupínek na zádech. A za to vám srážejí body. Existuje takzvaný Arestiho katalog prvků a tam se nedá něco nového vymyslet. Jsou to tisíce a tisíce prvků a jde o to, kdo dokáže líp a přesněji toto zaletět. Do toho vám fouká vítr, jsou nějak vysoko mraky, takže ještě musíte mít trochu štěstí, že vás vítr moc daleko nesfoukává, protože potom proti tomu musíte bojovat. Když pak letíte čtyřicet pět stupňů nahoru a fouká vám hodně zepředu, tak vaše osa letadla je taky čtyřicet pět stupňů, ale opticky to vypadá, že letíte na jiném úhlu, protože vás ten vítr zvedá. Rozhodčí, ač by neměli, tak je to občas trochu zmate a nedají vám dobré body. Druhá disciplína je freestyle, která je moje oblíbená. V ní sbírám nejvíc medailí. Tam se nehodnotí každý prvek úplně zvlášť, ale na konci dostanete celkovou známku za technické provedení, za náročnost celé té vaší sestavy a za umělecký dojem. Tam musíte létat to nejtěžší, co nikdo jiný nelétá, přicházet s novými prvky, do toho je správně zapojovat, aby to působilo na rozhodčí, aby neřekli: Jo, to lítal Franta loni, tím mě nezaujmete. Je to o tom nacházet pořád nové a nové manévry. Samozřejmě je na světě spousta profesionálů, kteří nedělají nic jiného, než že tohle vymýšlí. Takže přijít s něčím úplně revolučním, jde těžko, ale snažíme se o to.

A může se stát při hodnocení, protože je to subjektivní dojem rozhodčího, při nejlepší vůli, že by to mohlo být občas jako v krasobruslení, kde se prostě známky dostávají za jméno a ne za výkon?

Každý akrobat si stěžuje, že když nevyhraje, tak za to můžou rozhodčí. A když vyhrajete, tak to samozřejmě konečně bodovali správně, tak, jak měli. Může v tom být jméno. Na těch velkých závodech jsou rozhodčí ze všech možných států, ze všech možných koutů světa. Je tam celý ruský tým, je tam celý americký tým, Francouzi jsou dneska asi nejlepší na světě. Samozřejmě sledujete i ty jejich rozhodčí, jejich manažeři všechno sledují, a jakmile to vypadá, že se někomu nadržuje, tak se protestuje. Ještě k tomu existuje fair play systém. To je software, který se to snaží eliminovat a neustále ty známky upravuje. Až Red Bull Air Race to rozťal. Tam konečně vletíte do startovní brány, proletíte cílovou bránou a měří se čas. I když tam jsou taky ty průlety hodnocené jednotlivými bránami. Oproti letecké akrobacii to je objektivní.

Jednu věc si musíme ujasnit. Padák nemáte?

Padák je povinný. Dokonce pro akrobacii obecně je povinný. Při akrobacii, tam se to létá nejníž ze všech. Od 100 metrů do nějakých 1100. Takže máte krychli kilometr na kilometr posazenou 100 metrů do vzduchu. Když jste někde nahoře a něco by se vám tam přihodilo, tak můžete bezpečně vypadnout. Když jste ve 100 metrech, tak je to málo.

To už se tím neobtěžujete.

Tam už při rychlostech, které máte na sestupných linkách, to je vteřina do země, takže tam není tolik času. Při Red Bull Air Race létáme patnáct metrů nad zemí, což je samozřejmě hodně blízko. Na druhou stranu, kdyby se stalo něco fatálního, že by se to letadlo nedalo řídit, tak má takovou rychlost, že ho vytáhnu do stoupání, vyletím třeba alespoň do 300 metrů a tam z toho vystoupím. Samozřejmě záleží, kde to bude. Když se létá v centru Budapešti, tak tam nezahodím letadlo, aby někomu nespadlo na hlavu. Při bezpečnostním brífinku je přesně dáno, kam optimálně s letadlem přistát, jsou tam potápěči, kteří pro nás okamžitě jedou.

Je začátek roku, tak kdy vás nejdřív uvidíme ve vzduchu?

Já létám pořád. Jsem z Tábora, takže v Táboře v aeroklubu létám pořád. Letos jsem dotrénoval akrobacii, protože letadlo jde teď do generálky, takže půlka motoru je někde v Americe, půlka leží někde v regálech. Ve vzduchu budu v půlce února v Ostravě na City Cross Sprintu, to jsou takové krásné závody, kde v dolní oblasti Vítkovic jezdí kluci na běžkách. Já se tam v rámci doprovodného programu zmítám. No a pak, až začne sezona, to bude někdy konec března, začátek dubna, kdy to počasí bude trochu stabilní, začíná trénink. A příští rok máme mistrovství Evropy v Čechách, v Břeclavi by mělo být na konci srpna. Tam bude celá příprava směřovaná.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené