Hlavní obsah

Chybí lidský kontakt a potlesk. České kultuře ve světě už online nestačí

Foto: České centrum v New Yorku

Prázdný sál v Bohemian National Hall v New Yorku, kde sídlí České centrum.

Reklama

14. 3. 10:54

Po světě je 26 českých kulturních institutů, které mají za úkol posilovat dobré jméno ČR v zahraničí. Pilíře veřejné diplomacie, které se musely naučit pracovat jinak. Kultura přišla v koronaobdobí první na ránu.

Článek

Česká centra fungují pod Ministerstvem zahraničí a na třech světových kontinentech organizují výstavy, festivaly, autorská čtení, ale i rezidenční pobyty pro umělce. Vyučují češtinu a propojují české vědce a výzkumníky se světem.

Před rokem se ale celý svět zavřel kvůli pandemii koronaviru. Kulturní sféra navíc byla ta úplně první, které se dotkla vládní restriktivní opatření. Ze dne na den se z ulic, koncertních a výstavních sálů museli umělci přesunout do online prostředí. Jak to Česká centra zvládla?

Seznam Zprávy mluvily se třemi řediteli Českých center. S Miroslavem Konvalinou z New Yorku, s Jiřím Hnilicou z Paříže a Robertem Mikolášem z Tel Avivu.

„Díky koronaviru jsme vstoupili do veřejné diplomacie jednadvacátého století. Museli jsme si rychle osvojit technologie,“ říká Miroslav Konvalina, ředitel Českého centra v New Yorku. Sídlí v budově Bohemian National Hall na Manhattanu, na kterou se na konci 19. století složili newyorští Češi. Po rozsáhlé rekonstrukci z roku 2008 se v ní nachází galerie, kino, knihovna i česká restaurace.

Budova se ale ze dne na den návštěvníkům uzavřela a veškerý program musel přejít do online prostředí. Konvalina přiznává, že s tím na začátku on i jeho tým bojovali. Vypadával internet, nevěděli, jaké všechny funkce mají sociální sítě, a neuměli pořádně zacházet s technikou.

„Všichni jsme se online učili,“ souhlasí i Robert Mikoláš z Českého centra v Tel Avivu. To v zemi funguje od roku 2010. Přestože se lidé nemohli setkat osobně, tým telavivského centra rychle rozjel program na internetu. Vytvořili sérii rozhovorů s izraelskými osobnostmi s českými kořeny, nebo se dohodli s českými autory na sepsání speciálních koronapovídek.

„Najednou jsme mohli představit naši práci celému světu,“ hodnotí do třetice pozitivně „přechod do onlinu“ i Jiří Hnilica z pařížského Českého centra. Nachází se v Latinské čtvrti, v místech, kde již od začátku 20. století sídlily české spolky. V roce 1916 tu dokonce byla založena Československá národní rada. Ve sklepě Českého centra je i jazzový klub, který se u Pařížanů těší velké oblibě.

Chybí lidský rozměr

Postupně však čistě online prostředí nestačilo. Přestože kulturní akce najednou vidělo mnohonásobně více lidí, chyběl kontakt. V pařížské galerii Centre Pompidou například České centrum pomohlo otevřít retrospektivní výstavu dokumentaristky Heleny Třeštíkové. „Chyběl ten moment, kdy by Helena Třeštíková stála na pódiu a lidé by jí tleskali, což by si hodně zasloužila. Chyběl tomu lidský rozměr,“ lituje Hnilica.

„Umělci nám říkají, jak jim chybí lidé, že se na ně někdo neusměje z publika nebo na ně nemávne,“ přidává se se stejnou zkušeností také Konvalina. Konkrétně zmínil příklad představení nové knihy Petra Síse pojmenovanou Nicky and Vera o záchraně židovských dětí Nicholasem Wintonem.

S omezením online světa se kulturní organizace snažily vypořádat. České centrum v Tel Avivu zorganizovalo výstavu fotografií přímo na plotě kolem budovy, v newyorském Bohemian National Hall zase visely obrázky za oknem.

Síla kultury

„Je to jako když začínala první světová válka, kdy si všichni mysleli, že budou do švestek doma,“ snaží se vysvětlit přemýšlení lidí nejen v kulturní sféře Jiří Hnilica. Podle něj v této logice, že je to provizorium a brzy se vrátíme do „normálu“, stále žijeme. „Nedomysleli jsme, jak moc důležitá kultura je. A jak je bez ní civilizace křehká,“ podtrhuje.

Podle Hnilici se právě po roce v karanténních opatřeních lidé začínají ptát - jak je možné, že kultura patří mezi postradatelné služby veřejnosti? A zvlášť ve Francii si společnost uvědomuje, že je pro ně tato úroveň života naprosto zásadní. „Vytratil se ten původní entuziasmus z onlinu,“ připouští také ředitel pařížského Českého centra.

Jeho kolegové z New Yorku a Tel Avivu však na situaci nahlížejí optimističtěji. Říkají, že si naopak z té onlinové zkušenosti chtějí něco nechat i na dobu postkoronavirovou. „Dřív jsme učili dvakrát týdně třicet lidí češtinu, teď učíme mnohonásobně víc lidí po celých Spojených státech,“ dává příklad Miroslav Konvalina. „Lidé chtějí vidět výstavu, ale do Tel Avivu se nedostanou, některé online projekty si určitě zachováme,“ souhlasí Robert Mikoláš.

Opět se ale všichni tři shodují na tom, že krize utužila spolupráci mezi samotnými Českými centry po celém světě. Prý je pandemie semkla do jednoho týmu. V New Yorku navíc spolupracují i všechny evropské kulturní domy.

Nezapomínají ale ani na velmi negativní dopad krize a tedy nutné „utažení opasků“. Vzhledem k tomu, že právě kulturní oblast zavírala jako první, ekonomicky se to na ní projevilo takřka okamžitě. „Česká kultura navíc byla vždycky finančně podhodnocená,“ zdůrazňuje Hnilica.

Se ztrátou sponzorů má zkušenost i Robert Mikoláš. Ekonomické problémy přiznává také Konvalina: „Čekáme, že tlak na úspory bude větší a větší. Já se ale nebojím, mám tady svůj dream team.“

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované