Hlavní obsah

Co má John Oliver proti Česku? Zajeli jsme do New Yorku a zeptali se ho

Šťastné pondělí Jindřicha Šídla. (Video: Šídlo Jindřich, Shutterstock.com, Seznam Zprávy, Youtube.com)

 

Reklama

19. 2. 2018 9:55

Šest a půl tisíce kilometrů tam a šest a půl tisíce zpátky. Kvůli jednomu z nejslavnějších světových komiků současnosti. Další díl satirického pořadu Jindřicha Šídla.

Článek

Setkání s opravdovou celebritou vypadá asi nějak takhle.

Do banální zasedačky s luxusním výhledem na cool Bryant Park a stále ohromující mrakodrap Empire State Building vchází chlapík, který připomíná ze všeho nejvíc lehce roztržitého, ovšem srdečného profesora angličtiny. A trochu také „karikaturu Harryho Pottera”, jak o sobě říká. Oběhne stůl, potřese si se všemi rukou: „Hi, I’m John.” Pak si sedne a čeká na první dotaz. Žádní PR poradci, ochranka, manažer, nikdo jiný než on.

Upřímně řečeno, je to trochu zvláštní situace. Protože tohle není žádný profesor angličtiny, kterou mimochodem skutečně vystudoval, ale globální superhvězda. Jmenuje se John Oliver, je mu čtyřicet a každý týden se na jeho show „Last Week Tonight” dívají miliony lidí po celém světě. Americký týdeník Time jej kvůli tomu zařadil už v roce 2015 mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Jeho promluvu o Donaldu Trumpovi z února 2016 vidělo na YouTube 80 milionů lidí - jde o nejsledovanější obsah, jaký kdy HBO za 45 let své existence vyprodukovala.

A v neděli 18.února začala na americké HBO, v jejímž newyorském ústředí na rohu 42. ulice a 6. Avenue teď sedíme, pátá série LWT, za níž získal už šest prestižních televizních cen Emmy. Čeští fanoušci se své drogy pod názvem „Co týden dal a vzal” dočkají koncem týdne.

Co tady sakra dělám?

„Jaká by byla první otázka, kterou byste položil Donaldu Trumpovi?” padá první dotaz. Logicky, protože téměř každý svůj díl Oliver začíná slovy „musíme bohužel opět začít prezidentem Trumpem, onou útěchou pro každého, kdo zemřel v roce 2015” - a následuje ironicky komentovaný výčet nesmyslů, kterých se v uplynulých sedmi dnech americký prezident dopustil. Vždy je z čeho vybírat.

„Upřímně, nemyslím, že by k tomu někdy došlo. Vlastně o to nemám ani zájem, nevím, na co bych se ho měl ptát. Myslím, že jediná otázka, která by mě napadla, by zněla: Co tady sakra dělám?” odpovídá Oliver.

A je taky docela nepravděpodobné, že by Trump kdy na rozhovor s Oliverem přistoupil. Oliver je jeho prominentním a jedním z nejvtipnějších kritiků - a ovšem taky jeden z těch, kteří měli zjistit svůj hluboký omyl, když Trumpa zpočátku považovali jen za obveselující prvek poslední prezidentské kampaně s nulovou šancí na vítězství.

Sám Oliver už před třemi lety ironicky Trumpa vyzýval, aby rozhodně kandidoval - „osobně vám vypíšu šek na vaši kampaň” - v očekávání velmi dobré komedie. Ta se dostavila, stejně jako dostatek materiálu pro Oliverovy skeče. Jenže Trump v listopadu 2016 senzačně vyhrál.

Jak se postavit k Trumpovi

„Snažíme se nezabývat úplně každým jeho výrokem, protože on je skutečně mistr ve vytváření slovní mlhy a neustále si říká o pozornost. Už jen způsob, jakým mluví, je velmi legrační, to není větná stavba, kterou byste doporučili dítěti. A my se v tom hluku, který produkuje a jenž většinou nemá žádný význam a smysl, snažíme nepřehlédnout něco důležitého, jako když po pochodu neonacistů v Charlottesville prohlásí, že mezi nimi byli i dobří lidé,” odpovídá chlapík z učitelské rodiny z Liverpoolu na otázku, jak se vlastně dá k Trumpovi teď přistupovat a jestli mu neustálá pozornost a kritika, kterou ho častují liberální média a moderátoři nočních late show včetně Olivera, vlastně paradoxně nepomáhá. Mimochodem, tohle je přesně dilema, s nímž se denně i v Česku potýkají také kritici prezidenta Zemana.

„Proto se také snažíme vyřídit tuhle věc hned na začátku pořadu a pak se věnovat dalším tématům,” vysvětluje Oliver, který v Americe prorazil v polovině minulé dekády jako „zvláštní britský korespondent” slavného pořadu Jona Stewarta „The Daily Show” v televizi Comedy Central. V roce 2013 se o něm seriozně psalo jako o Stewartově nástupci v roli hlavní hvězdy The Daily Show. Jenže pak přišla HBO s nabídkou vlastního pořadu. Vznikl Last Week Tonight - a brzy se stal senzací.

Pro ty, co Oliverův pořad neznají, je potřeba upozornit, že ona „další témata”, která následují po trumpovském okénku, rozhodně na první pohled nenabízejí uvolněnou nedělní zábavu: Dialýza, osud hornického průmyslu v USA, očkování, budoucnost lokálních TV zpráv. Zdánlivá reklama na nudu ale nakonec i díky Oliverovým spoluautorům a rešeršistům, kterých v titulcích napočítáte víc než dvě desítky, vždycky skončí strhujícím proudem faktů prokládaných gagy, od nichž se nelze odtrhnout.

Věděl jsem, že brexit nemůže skončit dobře

Už půl roku před Trumpovou senzací se musel Oliver vyrovnávat s jinou „porážkou”, když v Británii zvítězili příznivci brexitu, tedy vystoupení Británie z EU. Oliver před ním varoval i slavným songem „Fuck you, European Union”. A dodnes považuje brexit za událost, která se ho skutečně osobně velmi dotkla.

„Dodnes bych si velmi přál, aby se to bývalo nestalo,” říká v New Yorku usazený britský občan s americkou „zelenou kartou”, který o Spojených státech a jejich občanech mluví jako o „nás”. „Tušil jsem, že rozhodnutí odejít z EU bude mít katastrofální následky. Díky našemu zázemí jsem mohl ještě před hlasováním dát svým rešeršistům několik týdnů, aby mi dali odpověď na otázky, jestli jsou moje obavy oprávněné. A bylo dost depresivní, když přišli a řekli mi: Bohužel neexistuje důvod, proč by to mělo dopadnout dobře. A proto pak bylo zdrcující sledovat, jak se v toxické, beznadějné atmosféře kampaně používaly úplně zavádějící a nepravdivé argumenty.”

A tady se dostáváme k obecnějšímu problému: Proč jsme my, městští liberálové z New Yorku či Prahy, čím dál častěji překvapeni z výsledků nepochybně demokratických voleb - ať už jde o britské referendum, vítězství Trumpa nebo třeba Miloše Zemana a Andreje Babiše? Kdy a proč jsme přestali rozumět lidem, kteří žijí jen pár kilometrů od nás, ale zjevně řeší úplně jiné problémy než my - a hlavně úplně jinak než my?

„Myslím, že má smysl snažit se rozumět frustracím lidí, i když není správné je tak úplně legitimizovat,” míní Oliver. „Příklad z Británie - tvrzení, že imigrace je důvodem volit brexit, je absurdní. Vím, z čeho vycházejí některé ty frustrace - něco z nedostatku ekonomických příležitostí, ale něco z toho je rasismus, ať už s malým nebo velkým ‚r‘. Něco je zase touha po Británii, jež existovala v minulosti, a hlavně Británii, která v té minulosti nebyla pro každého. Ano, myslím si, že je důležité snažit se rozumět důvodům, proč lidé dělají rozhodnutí, s nimiž nesouhlasíte. Ale taky není nejmenší důvod se k nim připojit.”

Kam emigrují Američané a kam Britové

Reakce mnoha amerických celebrit - a nejen jich - na výsledky posledních prezidentských voleb byly poměrně emocionální a v prvních dnech byly slyšet i úvahy „o emigraci do Kanady”. K masové migraci na sever ovšem nedošlo - a Oliver se tomu jen směje: „Vždycky, když Američané mluví o emigraci do Kanady, jsou to kecy. Je to úplný nesmysl. Pokud máte svou zemi opravdu rád, prožíváte s ní přece dobré i špatné. My Britové to máme s podobnými úvahami jednodušší. Kam bychom odešli? Do Severního moře?”

O Oliverovi se obvykle píše jako o „komikovi”, i když to je velmi nedokonalý popis. V mnoha chvílích dokáže být vážnější a naléhavější než redakční komentář v The New York Times. Ale přesto, očekává se od něj hlavně „legrace”. Což není vždy úplně jednoduché, třeba když se hlavní událostí týdne stane těsně před uzávěrkou dílu teroristický útok v Paříži. Oliver to tehdy, v listopadu 2015, vyřídil velkolepě. Teroristům v emotivním proudu vulgarit („to je ona výhoda být na HBO”) vzkázal, že jejich „zkrachovalá ideologie” nemá v kulturní válce s Francií Edith Piaf, cigaret Gauloises, vybraného vína a profiterolek, této „francouzské Věže svobody”, ani tu nejmenší šanci. „Jste v pr..li, přátelé,” oznámil jim.

Existuje tedy hranice, kdy už by vtipkovat nedokázal?

„Samozřejmě to je velmi citlivá věc, protože se může velmi citlivě dotýkat životů lidí,” uvažuje nad otázkou. „Víte, třeba doktoři a zdravotní sestry se musejí potýkat s hroznými věcmi, které vidí a zažívají. A přitom mnozí dokážou být tak vtipní. Takže ano, dokážu si představit, že jednou budu vtipkovat za zády s jaderným hřibem.”

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované