Hlavní obsah

Co se tehdy dělo, bylo tak absurdní! Václav Havel před 30 lety v Kongresu

„Při tlumočení jsem odezíral Havlovi z úst, protože jsem měl zalehlé uši a nic jsem neslyšel.“ Rozhovor z pořadu Šťastné pondělí. (Video: Jindřich Šídlo)

22. 2. 16:29

Michael Žantovský, překladatel, diplomat, bývalý senátor, možná budoucí senátor. V roce 1990 mluvčí Václava Havla, který překládal prezidentův projev před Kongresem ve Washingtonu. 21. února 1990.

Článek

Dojímá vás, když se na to dnes díváte?

Když se na to dívám zpětně, tak se přiznám, že trochu ano. V té chvíli jsem měl úplně jiné starosti.

Tehdy byla hrozně rychlá doba. Václav Havel byl zvolen na konci prosince 1989 a už na konci února jste jeli na takovouhle velikou státní návštěvu. Kdy jste se dozvěděli, že bude možnost oslovit Kongres?

Návštěva se plánovala zhruba od poloviny ledna, ale že bude řeč ke Kongresu, to jsme věděli až těsně před návštěvou. Týden, možná dva.

Což je asi z dnešního pohledu velmi nestandardní. Takhle se státnické akty, návštěvy a projevy nedojednávají za běžných okolností?

Všechno se to dojednávalo za pochodu. My jsme v průběhu té přípravy vyměňovali ve Washingtonu velvyslankyni. Rita Klímová odjela teprve pár dní před návštěvou do Washingtonu, takže spousta věcí se řešila po telefonu. Ta pocta, kterou americký Kongres udílí výjimečně cizím státníkům, aby oslovili obě komory, samozřejmě musela mít souhlas vedení Kongresu a podporu ze strany Bílého domu. Takže i tyhle fáze chvilku trvaly, ale tenkrát šlo nějak všechno během pár dní, co dneska nejde třeba několik let.

Kdy jste se dozvěděl, že budete s Václavem Havlem takříkajíc na pódiu, že to budete překládat? To také není asi úplně běžná věc, ne?

Běžná věc to není. Když jsme byli ve vzduchu, v tom letadle a letěli do Washingtonu, tak myslím, že už jsem věděl, že tomu neujdu. Václav Havel si ten projev napsal, pak jsme ho diskutovali, on ho editoval, řada lidí, i ze zahraničí, se k němu vyjadřovala. Paul Wilson, Madeleine Albrightová a tak dále. Konečné znění se brousilo. Původně byla představa o tom, že by ten proslov mohl přednést anglicky. Ale přece jen si svou angličtinou nebyl tak jistý, aby se k tomu odvážil. Proto se nakonec uchýlil k takové té krásné kličce, že řekl: „Moji poradci mně říkali, abych k vám mluvil naším krásným rodným jazykem.“ Byl to stejně on, jako jeho poradci.

Michael Žantovský

Překladatel z angličtiny, publicista, politik a diplomat, bývalý velvyslanec ČR ve Spojených státech amerických, Izraeli a ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska. Vystudoval psychologii na Univerzitě Karlově a McGill University v Montréalu. V listopadu 1989 spoluzakládal Občanské fórum a v prosinci 1989 se stal jeho tiskovým mluvčím. Od září 2015 je ředitelem Knihovny Václava Havla.

Já jsem slyšel, že vy, míněn Hrad a okolí prezidenta, jste dokonce měli původně domluveného poradce na vystupování, že naučí Václava Havla pro tu příležitost mluvit.

To bylo dílo Madeleine Albrightové, která nás jako naprosté zelenáče ve Washingtonu tou návštěvou od samého počátku prováděla. Ona najala člověka, kterému se říká v angličtině speech coach, česky se tomu říká učitel přednesu. A ten učil několik amerických prezidentů přednášet projevy, ale Václav Havel jako žák ho, myslím, dost zklamal. To setkání, ta lekce, netrvala příliš dlouho. Velmi zklamaně odešel a my už jsme věděli, že ten projev bude Václav Havel přednášet česky. Šlo spíš o tu neverbální stránku projevu. Američtí prezidenti, když mluví, tak se koukají nalevo, koukají se napravo. Koukají se doprostřed, používají čtecí zařízení, což Václav Havel považoval za podvod.

Ano! Tehdy už byla ta čtecí zařízení, ale Václav Havel to četl z papíru.

Václav Havel to četl z papíru, a když jsme se mu zmínili o možnosti čtecího zařízení, tak se na nás velmi opovržlivě díval. Jako bychom chtěli, aby podváděl obecenstvo.

A vy jste měl ten projev napsaný v angličtině na papíře a četl jste to v angličtině?

Já jsem měl ten projev napsaný v angličtině a v zásadě jsem ho četl. Ale měl jsem specifický problém, protože jsem Václava Havla neslyšel.

Vám zalehly uši v letadle cestou do Ameriky.

Přesně tak.

Ono to bylo během prezidentského období George Bushe staršího, který se proslavil větou „Čtěte mi ze rtů“, kvůli které zřejmě prohrál volby.

Ano. A já jsem byl v té chvíli ve stejné situaci. Musel jsem číst Havlovi ze rtů.

A musel jste věřit, že to, co říká, je to, co vy máte napsáno, protože Václav Havel nebyl úplně vždycky disciplinovaný v těchto věcech.

To nebyl. A také, že je na stejném místě, jako jsem já, to bylo ještě složitější.

Překvapil vás ten obří úspěch?

Dodneška se dohadujeme, jestli to bylo 17 nebo 21 ovací vestoje.

21.

I těch 17 by bylo stačilo.

Ale zachovejme pro historii 21.

Ten ohlas byl takový, jaký člověk asi může zažít jenom v Americe. Američané jsou lidé, kteří jsou schopni se nadchnout, kteří jsou schopni kolektivní posedlosti, někdy k lepšímu, někdy k horšímu. Reagují potom jako skupina masově. A to byl jeden z výrazů téhle tendence, která u jiných národů tak velká není. Myslím, že i sám Václav Havel, když se podíváme na ty záběry, tak byl trošku sám zaskočený, že ano?

Jaké to je, když vás přeruší obří potlesk, protože reagovali na vás, koneckonců?

Později v soukromých momentech jsem si z něj někdy dělal legraci, když říkal: „Mluvil jsem k oběma komorám amerického Kongresu.“ Já jsem říkal: „Ne, ty jsi mluvil ke mně! Já jsem mluvil k oběma komorám.“ Ale nebral jsem to, že by tleskali mně. Tleskali jemu.

My jsme pak dlouho žili v dojmu, že nejprve Československo, pak Česko je díky Václavu Havlovi miláčkem Ameriky. Vy jste byl od roku 1992 velvyslancem, čtyři roky ve Spojených státech. Kdy ta havlománie a pozornost k Česku skončila?

Naštěstí vydržela po celých skoro pět let, která jsem tam vydržel. Po celou tu dobu, co jsem byl ve Washingtonu. Jednak měl Václav Havel velkou podporu v Clintonově administrativě, která vystřídala Bushovu, a to nejen díky prezidentu Clintonovi, ale také díky pozdější americké ministryni zahraničí Madeleine Albrightové. Když jsme někdy mluvili společně, tak si Clinton občas dělal z Havla legraci a říkal: „Vy jste jediná země, která má dva velvyslance ve Washingtonu.“

Jako vás a Madeleine Albrightovou?

Mě a Madeleine Albrightovou.

Ještě jedna věc mě zajímá, když se vrátíme do 21. února 1990 do Washingtonu, projev skončil, 21 potlesků vestoje, dvouminutový aplaus na konci, odcházíte. Václav Havel tehdy ještě nebyl asi úplně zvyklý jako plachý člověk na roli globální celebrity, kterou se pak stal. Když jste se pak ocitli sami, co řekl? „Dopadlo to dobře“ nebo „To jsem jim to hezky řekl“ nebo „Díky, Michaeli“, co vám řekl?

Máte pravdu, ale to, co se dělo, bylo v podstatě tak absurdní. A Václav Havel měl takový smysl pro absurditu, že ten pocit absurdity nás chránil před úžasem nebo překvapením. My jsme nebyli úplně schopni to brát doslova. Dělo se nějaké divadlo, v kterém Václav Havel hrál hlavní roli a my jsme hráli nějaké vedlejší role. Často jsme měli pocit, že jsme jenom herci v divadle a ne ti skuteční lidé, kteří to dělají. Po projevu Václava Havla ho obklopili kongresmani, protože ten osobní kontakt je v Americe, v americké politice, hrozně důležitý. Speaker Sněmovny reprezentantů Foley pro něj udělal ještě další setkání, takže on šel tak z jednoho do druhého. Já jsem šel do sklepa, někam, kde byl kongresový doktor a ten mi vytáhl špunty z uší, takže jsem začal zase aspoň trochu slyšet.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené