Dobrovský & Šídlo: Úřednické vlády a poslední tanec Miloše Zemana

Podzim 1997 a pád druhé Klausovy vlády, březen 2009 a nedůvěra vládě Mirka Topolánka a do třetice červen 2013 - policejní razie na Úřadu vlády, která odstartovala konec vlády Petra Nečase. Co mají tyto tři krize společného?

Jednoznačně nástup úřednických vlád, které měly krizi pomoci vyřešit a vrátit politický vývoj zase do normálu. Ani jednou se to nepovedlo. Po žádné z oněch tří úřednických vlád – a nebyla to pochopitelně jejich vina – se politické poměry už nevrátily do starých kolejí. Naopak – vždycky se rozpadl starý politický systém a nastala nová epocha, zpravidla horší než ta předešlá.

První zastavení – leden 1998: nastupuje vláda Josefa Tošovského. Možná už se dnes málo ví, že první takzvaně „úřednickou“ vládu devadesátých let v podstatě sestavoval tehdejší předseda KDU-ČSL Josef Lux po krizi s financováním ODS z podzimu 1997. Luxem sestavenou vládu pak ovšem jako premiér vedl tehdejší guvernér ČNB Josef Tošovský, a byl to zjevně úmysl Václava Havla, který tím chtěl otupit ostří při schvalování důvěry této vládě v parlamentu a hladkou cestu k předčasným volbám. Po volbách 1998 následovala ovšem opoziční smlouva a s ní mnoho vážných změn v české politice.

Podruhé nastoupila úřednická vláda po vyslovení nedůvěry vládě Mirka Topolánka v březnu 2009. Byla to specifická situace hlavně pro Jana Fischera, do té doby šéfa statistického úřadu. Oproti původnímu zadání, kdy mu měli své lidi do vlády nominovat jak Jiří Paroubek, tak Mirek Topolánek, se Jan Fischer v několika případech vzepřel a rozhodl se uplatnit vlastní premiérskou odpovědnost. Vztahy mezi hlavními protagonisty i na lince parlament-vláda se ještě zhoršily po zrušení předčasných voleb Ústavním soudem na podzim 2009, kdy se ukázalo, že bude Fischerův kabinet vládnout až do konce volebního období.

Chování Václava Havla i Václava Klause při jmenování úřednických vlád se dá označit v podstatě za standardní. Zcela jinak se projevil při jmenování vlád v době obou svých mandátů Miloš Zeman. Kromě jednoznačného vítězství Andreje Babiše v roce 2017 dělal o čtyři roky dříve potíže Bohuslavu Sobotkovi, ale jednoznačně se proti parlamentní vůli postavil po policejním pádu Nečasovy vlády v červnu 2013. Navzdory tomu, že mu ODS donesla sto a jeden podpis k udržení dosavadní vládní koalice a nominaci Miroslavy Němcové na premiérku, Zeman si prostě jmenoval vlastní vládu v čele s Jiřím Rusnokem. Kdyby se tehdy většinově politická reprezentace nerozhodla zemi dovést k předčasným volbám, nejspíš by byl prezident schopen svou neústavní vládu držet až do konce řádného volebního období.

A je dost pravděpodobné, že v případě nejednoznačného vítězství té či oné strany nebo koalice v letošních podzimních volbách se dočkáme ze strany Miloše Zemana jeho „posledního tance“. Bude to hra s tím, kdo má být jmenován premiérem bez ohledu na pořadí stran a koalic, a jak dlouho se dá udržet další „prezidentská“ vláda bez ohledu na vůli parlamentu.

S nadhledem, věcně, zasvěceně a s dávkou nezbytné sebeironie budou o tom všem mluvit Jan Dobrovský a Jindřich Šídlo v dalším díle podcastu Paměti národa. Poslechněte si ho v přehrávači v úvodu článku.