Elitní vyšetřovatel: Vím, jaké to je, když vám míří kalašnikovem do obličeje

Emeritní policejní rada Vladimír Dzuro se proslavil tím, že s týmem vyšetřovatelů v roce 1997 zadržel vůbec prvního válečného zločince konfliktu v bývalé Jugoslávii.

Zářnou kariéru v OSN zakončil letos v únoru jako šéf kanceláře Úřadu pro vnitřní záležitosti OSN v New Yorku.

„Teď se chci věnovat tomu, co mě zajímá, například cestování, přednáškám pro studenty, promování knihy a filmu. Ale to není práce, pro mě je to zábava,“ říká.

V druhé části rozhovoru (tu první si můžete přečíst ZDE) vzpomíná například na to, jak ho vzal Hizballáh za rukojmí, když vyšetřoval vojáky OSN.

V únoru jste skončil ve vysoké funkci v OSN a nedávno jste napsal, že na důchodu je skvělé, že si konečně můžete „žvanit“, co chcete. V posledním roce vyšel film podle vaší knihy, vyšel komiks, často dáváte rozhovory. Užíváte si důchod?

Důchod si pochopitelně užívám, protože mám čas na věci, na které jsem předtím čas neměl. Ale to neznamená, že bych nic nedělal. Přednáším třeba pro NATO, protože mají zájem o vyšetřování válečných zločinů. Už jsem dělal přednášku pro NATO v Polsku, nedávno v Itálii, zítra mám přednášku pro anglickou součást NATO.

Mimo to samozřejmě promuji svoji knihu Vyšetřovatel, komiks Démoni balkánské války a samozřejmě i film jak v Česku, tak tady ve Spojených státech. Na podzim bude promítání filmu tady v New Yorku, ve Washingtonu, v Kalifornii, to mě udržuje „busy“. Navíc jsem se nedávno stal kontraktorem pro Georgetown University ve Washingtonu ohledně otázek válečných zločinů. Takže kdybych chtěl, měl bych ještě víc práce, než když jsem ještě pracoval pro OSN, ale to já nechci. Teď se chci věnovat tomu, co mě zajímá, například cestování, přednáškám pro studenty, promování knihy a filmu. Ale to není práce, pro mě je to zábava.

Nestýská se vám po práci detektiva, skutečného vyšetřovatele, který chce něco objasnit, a ne říkat ostatním, jak to mají dělat?

To je docela jednoduchá otázka, ale komplikovaná odpověď. Já jsem poslední dobou dělal šéfa kanceláře v New Yorku, takže k vyšetřování jako takovému jsem se už prakticky nedostal. V momentě, kdy se stanete manažerem, řešíte problémy druhých lidí, kteří pro vás pracují, od rozpočtu přes dovolené a nemocenské až po kontroly vyšetřování. Kontroloval jsem případy, které dělali oni, opravoval jsem jim reporty, takže k vlastnímu vyšetřování jsem se posledních pár let nedostal. Po vyšetřování se mi samozřejmě stýskalo, protože to je strašně zajímavý proces skládání puzzle. Máte jednotlivé střípky, dáváte je dohromady a hledáte cestu od původního oznámení až k dopadení pachatele.

Chybějí mi kolegové, kamarádi, se kterými jsem dlouho pracoval. Ale jsem ještě stále v New Yorku, kde se spolu vídáme. To zaměstnání mi teď nechybí, to třeba přijde časem.

Jaká byla náplň vaší práce jako šéfa kanceláře Úřadu pro vnitřní záležitosti OSN?

Přirovnávám to k české Generální inspekci bezpečnostních sborů, která vyšetřuje policisty, hasiče a další, aby se nedopouštěli trestné činnosti. The Office of Internal Oversight Services (OIOS) má tři divize. Nejznámější je audit, auditorů je také nejvíc. Potom jsou evaluators (hodnotitelé). To je taková malá skupinka, která jezdí po misích OSN a zjišťuje, jestli praxe probíhá v souladu s nařízeními. A ta nejvíce konfrontační část divize je vyšetřování. My jsme vyšetřovali už tu skutečně trestnou činnost zaměstnanců.

O jaké případy typicky jde?

Portfolio je poměrně široké. Začíná, dejme tomu, u podvodů nebo zpronevěr a končí třeba u sexuálního zneužívání. Týká se to všech zaměstnanců OSN, ale nejznámější jsou takzvané modré přilby, vojáci vyslaní do misí OSN. Problémy nejsou se všemi vojáky, ale jak to už bývá, někteří jednotlivci z těch modrých přileb se dopouštějí sexuálních deliktů a další trestné činnosti, o které se pak i píše v tisku.

Pro české občany může být zajímavé, že na založení té organizace měla hlavní podíl paní Madeleine Albrightová, naše krajanka. V roce 1993, kdy se jednak otevíral Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii a jednak se otevírala OIOS, ona byla vrcholnou představitelkou Spojených států v OSN. A protože to byla velice silná žena, tak prosadila otevření tohoto úřadu, aby kontroloval, jak se utrácejí peníze daňových poplatníků, protože OSN je financovaná státy. Do té doby nebyl mechanismus, který by to hlídal.

Prvotní zaměření bylo na to, aby se bránilo korupci, až v pozdějších letech se portfolio rozšířilo o sexuální delikty. V každé organizaci, a stejně tak i v OSN, když máte někde hodně peněz, tak se vždycky najde nějaký „doveda“, který si myslí, že by si ty peníze mohl vzít pro sebe.

Jakým způsobem se lidé snaží krást v OSN?

Největší problémy bývaly historicky při výběrových řízeních na kontrakty. V misích, kde OSN působí, máte tisíce vojáků a stovky civilních zaměstnanců. Potřebují jíst, potřebují palivo pro auta, potřebují pronajmout letadla, to jsou obrovské finanční částky. A ve výběrovém řízení se to samozřejmě dá určitým způsobem zmanipulovat, aby z toho profitoval ještě někdo další. To byla hlavní činnost vyšetřovacího týmu, když jsem tam nastoupil v roce 2004. 

Pak se portfolio rozšířilo o další trestnou činnost spojenou se sexuálními delikty. Přibylo sexuální obtěžování spolu s tím, jak hnutí MeToo dopadlo i na OSN a tento problém se najednou zviditelnil. Ne, že by předtím neexistoval, ale zviditelnil se. Směrnice pro to existovaly, ale MeToo poukázalo na to, že je to problém nejen ve společnosti, ale i v OSN.

Jaké největší případy se vám podařilo vyřešit?

To byl prezident Valného shromáždění, jmenoval se John Ashe. Prezident není generální tajemník, je to spíš taková statutární funkce, každý rok v září otevře Valné shromáždění. Ale je to vysoce viditelná funkce, ví se o něm v byznysových kruzích. A tenhle pán si z toho udělal dobrou živnost. Spojil se s čínským finančním oligarchou, který chtěl postavit kasino někde v Číně a chtěl, aby to OSN zastřešila jako součást programu OSN pro jižní Asii. No a tenhle prezident se velice zapojil do propagace a vybral si na tom milion a něco dolarů na úplatcích.

FBI na to přišla, my jsme ostatně s FBI spolupracovali velice často. FBI tady v New Yorku zatkla několik lidí, kteří se na tom podíleli, a obvinila je z korupce. Náš úřad se podílel na vyšetřování zaměstnanců uvnitř OSN, kteří se na té korupci podíleli. To byl poměrně velký a velmi medializovaný případ. Pro nás to byla velká priorita, protože generální tajemník měl zájem na tom, aby se zjistilo, zda se na tom někdo z OSN podílel.

Na Blízkém východě jsme zase vyšetřovali korupci modrých přileb, kdy jedna z jednotek kradla naftu OSN, ale ne v kanystrech, v cisternách. Vykazovali činnost, kterou nedělali, tím získávali naftu a prodávali ji Hizballáhu. Samozřejmě to bylo u hranic s Izraelem, což bylo velice citlivé.

My jsme začali vyšetřovat a ti pachatelé si zavolali na pomoc Hizballáh, aby nás odtamtud vyhnal. Měli jsme v kopcích tým, který monitoroval základnu, věděli jsme, že tu noc mají odvézt náklaďák nafty. No a já jsem byl vzat Hizballáhem jako rukojmí.

Drželi mě, dokud nedostali videokazety se záznamem. Získal jsem velice nepříjemnou zkušenost s tím, jaké to je, když vám někdo míří kalašnikovem do obličeje. Vojáci OSN si tenkrát pozvali teroristickou organizaci na to, aby odstranili vyšetřovatele z místa, kde chtěli páchat trestnou činnost. Pokud vím, tohle se předtím a ani potom nikdy nestalo. Byla to opravdu nepříjemná zkušenost.

Svoji knihu o vyšetřování zločinů v jugoslávské válce jste kvůli rozhodnutí OSN dlouho nemohl vydat. Proč vlastně?

OSN principiálně nechce dávat povolení k tomu, aby její zaměstnanci vydávali nějaké knihy. Má to velice praktický důvod, brání se tím soudnímu stíhání. Když jako zaměstnanec OSN něco v té knížce napíšu, tak se OSN teoreticky vystavuje nebezpečí, že někdo zažaluje OSN, oni se tím budou muset zabývat a bude to stát dost peněz. Takže to povolení nevydají, a tím se vyhnou jakýmkoliv problémům.

Nakonec jste ale knihu vydal v roce 2017, tedy dlouho před odchodem z OSN.

Já jsem povolení získal až po 10 letech. Z toho skutečně praktického pohledu to nebylo tak špatné, protože potřebujete mít trochu odstup. Když jste v práci dennodenně ponořený, tak se vám všechno zdá důležité. Abyste měl trochu odstup, potřebujete nějaký čas. Nemyslím, že by to muselo být zrovna 10 let, ale je to důležité, abyste dokázal odfiltrovat, co bylo skutečně důležité, a nezahltil čtenáře přemírou informací.

Já jsem se pokusil tu knížku napsat tak, aby to nebyl policejní report o vyšetřování všech válečných zločinů v bývalé Jugoslávii. Ale aby to běžný čtenář dokázal se zájmem přečíst. A kupodivu se mi to povedlo, na to že vlastně nejsem spisovatel.

Na první pokus to bylo docela dobré, alespoň podle zpětné vazby, kterou za těch pět let dostávám. Jeden pán mi napsal: „Pane Dzuro, neurazte se, ale mně ta vaše knížka připadá, jako bychom spolu seděli v hospodě a vy jste mi to vyprávěl.“ To je přesně ono, já jsem nepsal akademickou knížku. Je to prostě zpověď kriminalisty, který se 10 let podílel na vyšetřování válečného zločinu a chtěl se podělit s lidmi o to, jak takové vyšetřování probíhá.

Musel jste něco zamlčet?

Nebylo to úplně jednoduché, ne všechny dokumenty mi úřad prokurátora povolil zveřejnit. Ale v podstatě je v té knížce to, co jsem chtěl napsat. Nebylo úplně jednoduché vybalancovat to, co chce OSN jako takové, co chce nebo nechce tribunál, jak já jako autor vybalancuju tu knížku tak, aby byla čitelná a nebyla to prostě snůška nějakých hrůz a faktických postupů vyšetřování. Vybíral jsem určité věci, aby to byla ukázka nějaké brutality, která se tam běžně děje všude. Nemůže to být soupis toho, jak pořád znásilňovali a stříleli. Válečné zločiny jsou pochopitelně kruté, ale není důvod, aby čtenář četl jenom hrůzy.

Se svým týmem jste v roce 1997 dopadl Slavka Dokmanoviće, tehdy prvního válečného zločince války v Jugoslávii. Byl to vrchol vaší kariéry? Vzpomínáte na to dodnes, nebo je to pro vás pouze povinná součást každého rozhovoru?

Když jsme to dělali, tak jsem o tom vůbec tak neuvažoval. My jsme prostě měli případ a měli jsme pachatele. Na některé jsme nemohli dosáhnout, ale u tohoto konkrétního starosty jsem získal informaci o tom, že bychom ho mohli zatknout. Tak jsme se do toho pustili s nasazením času, zdraví i života. A povedlo se.

Spustilo to něco, v co jsme ani nevěřili - zatýkání dalších pachatelů. Ale tehdy to pro nás bylo jako pro každého kriminalistu, chtěli jsme prostě chytit pachatele. Nepřemýšleli jsme, jestli se tím proslavíme, jestli to bude milník v našem životě. S odstupem času věřím tomu, že jestli něco v mé práci vyšetřovatele mělo obrovský význam a k něčemu přispělo, tak to bylo určitě tohle.

Nastartovalo to proces zatýkání válečných zločinců, a to zažehnalo nebezpečí, že tribunál vyšumí do ztracena, že skončí u obvinění a nebude mít žádné pachatele ve vězení. Mezinárodní společenství by došlo do určitého momentu, kdy by řeklo: „My už to nebudeme financovat, protože to stojí fůru peněz a vy nemáte žádné pachatele.“

V určitý moment jsme už měli přes 70 obvinění a věznice byla stále prázdná. V tom bylo zatčení pana Dokmanoviće klíčové, jinak v bývalé Jugoslávii byli horší váleční zločinci, mnohem větší hyeny.