Budu ten jeden z mála, říkával učitelkám Nečas. Teď má miliardovou smlouvu

Nicklas Bäckström míchá pukem zády k mantinelu. V každé chvíli ho má na čepeli hokejky připravený tak, že může poslat přihrávku. Za bránu, do prostoru před ní… Nebo na modrou čáru. Právě tam ji taky přesně adresuje. Jakmile se protihráč hne potřebným směrem, puk už letí na Johna Carlsona, který rychle naznačuje rameny střelu a bez dívání přeposílá hru do levé strany.

Bum. Alex Ovečkin už má napřaženo a pálí…

Stop. Zpátky. Znova.

„A vidíš tady tohle, co udělá? Vidíš, kde má tu hůl? Vidíš, kam se mu zrovna v ten moment hnul tady Oshie?“

Prsty jezdí nad obrazovkou, odhalují drobné, centimetrové rozdíly na začátku akce, která vyústí v další z mnoha nechytatelných střel, o nichž každý ví, že přijdou, ale stejně je nedovede ubránit. Zatímco většina našich spoluhráčů se trousí chodbou směrem na parkoviště, nás pár sedí v místnosti pro porady a sleduje zapálenou gestikulaci Martina Erata.

„Tady. Podívej. Tady. Takhle.“

Pak Martin stiskne tlačítko play, puk zase proletí mezi hokejisty Washington Capitals a… Prásk. Gól. A další záběr, další akce, další fantasticky sehraná přesilovková kombinace. A taky další Martinova pauza a vysvětlování, co ten který hráč zrovna dělá a proč. Každičký detail, každá možnost předání puku, o níž v dané chvíli ví. Každý pohyb, který mu signalizuje, co se má v dalším zlomku sekundy odehrát.

Já tam sedím a zírám, na co všechno se dá v hokeji zaměřit, s čím vším se dá pracovat, aby člověk překonal soupeře. V mé první dospělé sezoně na Kometě nám takhle Špenát – tak se Martinovi odjakživa říká – fakt denně ukazoval spoustu věcí. Jednou Washington, v té době jeden z nejlepších přesilovkových týmů NHL, příště zase sestřihy z našich zápasů nebo klidně i tréninků. Našel si každou drobnost.

Pro moji povahu byl ten nejlepší možný mentor, jakého jsem si mohl na začátku kariéry přát. O hokeji si rád povídám, hodně o něm i přemýšlím. Sám pro sebe rozebírám, jak trénovat, co zlepšovat. A on byl ten, kdo mi toho spoustu radil, vysvětlil. Kdo mě spoustu věcí naučil.

Přestože hokej jsem ve všech jeho rozměrech miloval odmalička, ve svých sedmnácti jsem neměl ani ponětí, že ho jde rozebírat až takhle do šroubku. Do té doby jsme v dorostu od trenérů slyšeli nějaké ty základy taktiky a prostě šli hrát, jak kdo uměl. A najednou tohle.

Jako bych ho třeba dodnes občas slyšel, jak mi říká: „Trošku zpomal.“ Rozjíždím se s pukem po mantinelu a v podvědomí mi bleskne jeho rada: „Zpomal si, není to jenom o tom, hnedka všechno projet plnou rychlostí dopředu. Přibrzdi si, pak zase šlápni. Tím to uděláš obránci těžší se na tebe navázat.“ V extralize to třeba ještě nebylo tak patrné, ale co jsem přišel do NHL, začal jsem s touhle změnou tempa bruslení víc pracovat a krásně vidím, jak je pro beky opravdu těžší to bránit. Jsou to maličkosti, ale ty v konečném součtu udělají velký rozdíl a hlavně, pro úspěch v NHL jsou zásadní. Já na ně díky Špenymu byl připravený, nepřekvapily mě.

Všechno jen díky tomu, že si mě tehdy jako sedmnáctiletého prosadil k sobě do lajny, chtěl se mnou hrát a šéf klubu Libor Zábranský pro to měl pochopení.

Oba to ve mně viděli a měli vůli to ze mě dostat.

Oba se nebáli svěřit mi pozici, po jaké právem pokukovali daleko zkušenější spoluhráči. Podržet mě v ní.

Jo, nějaké dovednosti jsem si do dospělého hokeje přinesl, technicky jsem něco uměl. Jen to z vás ale hokejistu neudělá. Člověk musí vedle toho taky vědět, jak se chovat. Kdy mlčet a kdy se projevit. Musí dělat, co se po něm chce, aby si získal respekt ostatních.

Protože já si sice mohl myslet, že jsem dost dobrej, když jsem v mládeži vyčníval, ale přitom jsem poslouchal, učil se a z těch Špenátových rozborů si něco opravdu bral. Hned další den na tréninku jsem se snažil dělat přesně to, co jsme si řekli.

To mi ten respekt vyneslo. Teprve to mě posunulo tam, kde dneska jsem.

Na tribunách to může vřít, jak chce, ale během zápasu NHL k vám na led doléhá jenom takový neurčitý, slitý šum. Soustředíte se, okolní hluk nevnímáte.

Až do momentu, kdy lidi obdivně zahučí.

Jakmile někomu protáhnu puk pod nohama nebo udělám spin-o-ramu, vím, že to přijde. Jdu si pro to. Chci to „whoooo“, které se prožene arénou. V ten okamžik jako by mě někdo připojil do elektřiny. Přesně v tu chvíli jsem rázem ve své zóně. Ve stavu, kde i kdybych hrál pětadvacet minut za zápas, ani nejsem unavenej.

Tohle mě nabíjí. Takhle hraju, když jsem v pohodě, tohle je moje hra.

Nabíjí mě ta vteřina, kdy vím, že jsou všechny oči v hale upnuté na mě a já můžu něco předvést. All eyes on me. Úplně to zbožňuju.

Teď. Teď! Koukejte!

Kluci z Caroliny už vědí, co ode mě čekat. Vědí, že i když můžu někoho objet okolo, záměrně ho radši prohodím, aniž by to k něčemu zvláštnímu bylo. Aniž bych musel. Prostě jen proto, že mě to baví a věřím si na to. Je to moje součást. Občas mi spoluhráči i triangles počítají – a pak se smějou, kolikrát jsem za zápas někomu poslal puk trojúhelníkem mezi hokejkou a nohama.

Jasně, hokej je dneska mojí prací, mým živobytím, ale pro mě v první řadě zůstává pořád hlavně radostí. Mě těší, když na ledě udělám něco, co třeba ostatní nedokážou. Takové to, co lidi uvidí a řeknou: „Wow!“

To jsou ty moje kličky, zasekávačky. Z nich čerpám sílu do dalšího průběhu hry.

Občas to taky samozřejmě přeženu, udělám něco navíc. Něco, co kdybych vynechal, byla by moje hra účelnější. Ale pro mě je důležitou součástí hokeje taky bavit lidi. Ne jenom splnit si to svoje, to, co udělají i jiní. Chci sám sobě, divákům i svému týmu napumpovat trochu energie něčím výjimečným.

Tlak, který tím na sebe poutám, mi nevadí. Mám ho rád. Mám rád ty chvíle, kdy ze sebe musím ukázat to nejlepší. Nejvíc mě i proto baví zápasy proti Panarinovi, MacKinnonovi, Barzalovi, proti těmhle typům hráčů. Tím, co každý z nás předvádí, se na dálku hecujeme. Moc dobře víme, že jeden kouká na toho druhého, co předvede. V první řadě chceš vyhrát, porazit jejich tým. Samozřejmě. To je primární. Ale u toho taky chceš, abys ukázal něco víc. Aby to bylo fun to watch. Aby lidi viděli něco, co jen tak nevidí.

Sleduju i proto videa těchhle hráčů, jejichž hra se mi líbí, zvlášť toho MacKinnona nebo Nylandera, jehož styl považuju za podobný tomu mému. Koukám, jak vyřešili konkrétní situace, co přesně udělali, a druhý den na tréninku ty pohyby taky vyzkouším. Párkrát je zopakuju, aby si je tělo zapamatovalo, a díky tomu mi potom v zápase někdy naskočí samy, ani na to nemusím myslet.

Princip zůstává stejný: Hledat drobnosti, jimiž se člověk může zlepšovat. Přemýšlet o nich, hledat cesty ke zlepšení, protože ostatní se zlepšují taky.

V dnešním hokeji už jsou taky jednotliví soupeři tak proskautovaní, že každý moc dobře ví, proti komu hraje. Tak jako se my připravujeme na konkrétní protihráče, mají oni na videu i mě a způsob mojí hry, na kterou se dokážou připravit. Vědí, kde se po ledě pohybuju, co nejčastěji v jakých situacích dělám. Na mně tak je být o krok napřed, hledat způsob, jak předvést něco nevyzpytatelného.

No anebo to taky pěkně schytám. Jako když jsme kdysi proti Tampě rozjížděli přesilovku, náš obránce Gardiner mi měl puk posunout do plné rychlosti do strany, ale udělal to o chvilku později, kdy už se mi do cesty stačil postavit Killorn, od něhož jsem schytal pecku jako hrom.

Někoho taky občas naštvu svojí potřebou dělat z něj kužel tak, že po mně vyloženě jde. Možná si pamatujete, jak se na mě v play off rozjel kapitán Rangers Trouba. Kdybych mu na poslední chvíli neuhnul, snad by mě u mantinelu zabil. Na to zkrátka musím být připravený. Stejně jako na chvíle, kdy mi nějaká moje parádička nevyjde. Jako před časem proti Islanders. Tam jsem si chtěl prohodit Barzala, jenže on mi puk vypíchnul a dostali jsme z toho gól. To jsem pak nějakou chvíli i já měl v hlavě, že musím hrát jednodušeji, protože udělat něco podobného dvakrát za sebou by nebylo fajn. Pro mě osobně ani pro tým.

Zároveň tohle jsou přesně ty situace, kdy se člověk učí, co udělat příště chytřeji. Ne všechno vždycky vyjde, ale když o tom, co se ti povedlo i nepovedlo, přemýšlíš, posouváš se.

Právě tohle jsou zkušenosti, které z tebe potom dělají lepšího hráče. Hráče, který si troufne soupeřit a trumfovat se i s těmi úplně nejlepšími.

Ten koňar z World Hockey Challenge byl pořád tak divně nateklej. Měl jsem super turnaj, ale i kvůli tomuhle jsem se po návratu z Kanady necítil vůbec dobře. Týden… Nic. Další týden? Žádné zlepšení. Až se zjistilo, že mám mononukleózu.

V šestnácti, kdys o sobě právě dal vědět na velké mezinárodní akci a máš rozjetou sezonu po přestupu do velkého klubu, úplně nechceš slyšet, že jsi teď na pár měsíců vyřazený z jakékoliv fyzické aktivity.

Ale taková byla realita.

Místo abych do toho pořádně šlápnul, jsem svoje sedmnácté narozeniny strávil tak, že jsem doma pořád dokola jenom hrál s tátou šachy, pak se část dne válel v obýváku na gauči a zbylou proflákal ve svém pokoji. Pětiminutová procházka venku mě úplně vyřídila, nemohl jsem se ani skoro koukat na televizi, všechno mě unavovalo. Moje mononukleóza prý patřila k těm silnějším a doktoři rodičům dokonce hrozili, že to je možná úplný konec s hokejem.

To mi naši tedy ani radši neříkali, nechtěli mi přidělávat další stres. Bylo to totiž vážně špatné.

Vezmi si, že celé dětství něčím úplně žiješ, upínáš se k tomu, a když začneš dostávat potvrzení, že existuje velká šance, aby se tahle tvoje záliba stala i tvojí profesí, dostaneš stopku od vlastního těla.

Na druhou stranu, odmala jsem od rodičů slýchal, že všechno špatné je pro něco dobré, a potvrzením tohohle pořekadla se nakonec ukázala být i tahle nemoc. Můj organismus jako by mi jen dával signál, že si potřebuje po několikaletém intenzivním zápřahu na chvíli odpočinout. Zvolnit. Všechno dohnat. Býval jsem nejmenší, nejdrobnější ze svého ročníku a teď jsem během pár měsíců rychle vyrostl a zesílil. K tomu jsem se díky dietě spojené s léčbou naučil přemýšlet o tom, jak a co správně jíst. A taky jsem se zrovna poznal s Milošem Pecou, skvělým kondičním trenérem, který mi pomohl nabrat zpátky fyzičku. Od té doby spolupracujeme dodnes.

Období, které jsem zpočátku nebral vůbec lehce, se tak po čase ukázalo být po všech stránkách důležité pro můj další vývoj.

Stihnul jsem se vrátit na závěr sezony, kterou jsme s dorostem Komety dotáhli k titulu, a tu další jsem už začínal v áčku. A moje mysl dostala potvrzení, že zvolnit je někdy opravdu ku prospěchu, přestože si to člověk nejdřív úplně nemyslí.

Později se mi tahle zkušenost hodila třeba v rozjezdu kariéry NHL.

Na startu letní přípravy, kdy jsem se měl poprvé připojit k áčku Komety, jsem seděl v Kometa pubu propojeném se zimákem, když mi napsal Miloš Peca, který tehdy shodou okolností začal pracovat i v klubu. Bydlel jsem kousek od stadionu a trávil na něm každou volnou chvíli. Miloš mi proto psal, ať za ním přijdu do kabiny, že dáme posilku.

Odpověděl jsem, že se bojím. Že nevím, jestli můžu do šatny áčka, když tam ještě nepatřím. Miloš mě ale uklidnil, že je všechno v pohodě. Tak jsem vyrazil a hned mezi dveřmi narazil na Jožo Kováčika, tehdy šestatřicetiletého beka.

„Dobrý den,“ říkám.

„Čo? To som tak starý, ty kokot?“ zahudroval na mě Jožo.

Ale pro mě to takhle bylo automatické. Měl jsem ke zkušenějším přirozený respekt. Ať už v Kometě nebo i potom v Carolině jsem se zpočátku držel jen mladších kluků a v kabině se tolik neprojevoval. Možná mě v Česku předcházela pověst talentu, Hurricanes mě vzali v prvním kole draftu, založením jsem komunikativní člověk, co je rád středem pozornosti… Ale stejně. Abych napochodoval do týmu starších kluků a hned tam začal mluvit, to mi nepřišlo správné. Musel jsem si na obou místech nejdřív získat jejich respekt.

Dneska už z pozice toho staršího vidím, jak mladí kluci mnohdy přijdou do týmu s pocitem, že jim nikdo nemá co říkat. Neposlouchají zkušenější, dělají si, co chcou. Nedivím se, že jim pak nikdo nepomůže, neporadí. Takového kluka prostě necháš jít, ať se protluče sám, když je tak suverénní. A někomu to tak třeba i vyjde, proč ne.

Můj přístup, ke kterému jsem byl rodiči vychováván, je ale jiný: Poslouchat, vnímat, učit se. A až když cítím, že mě ostatní berou, projevit se víc, dát ven víc ze sebe.

Táta mi odmalička říkával, že hlavní je pokora. Do doby, než si získáš v týmu určitou pozici, je důležité dostat se do party, být v ní oblíbený. Sportovní tým je jako rodina, s těmi lidmi trávíš spoustu času, a když tě nemají rádi, necítíš se tam dobře a je složité přinášet něco svého. Já nikdy v tomhle neměl jediný problém, vždycky jsem se snažil zapadnout. I když jsme třeba od dětství u nás ve Žďáře s Martinem Kautem vyčnívali, nehráli jsme si na něco víc. Mě bavila ta parta, kamarádské prostředí.

Věřím, že díky tomuhle přístupu mě potom i dospělí spoluhráči na Kometě rychle vzali mezi sebe. Díky tomu byli schopní i akceptovat, že přesilovku v jejich týmu hraje nějaký sedmnáctiletý cucák. A proto mi Špenát, ale třeba i Mára Kvapil, ukázali strašně moc důležitých drobností, které posouvaly moji hru.

Ukázali je i tím, co sami na ledě dělali, a ne vždycky se muselo jednat o technické věci. Hned na začátku první sezony mě třeba v zápase s Libercem sundal Jelínek, když jsem jel středem a nevšiml si, jak dostřídával. Je jedno, jestli to někdo mohl považovat za čistý zákrok, nebo faul, důležité bylo, že než jsem se sebral ze země, zíral jsem, jak se Špenát s Jelínkem pere. On, který neměl v NHL ani jednu bitku, se pustil do protihráče, aby ukázal, že tohle si nikdo nebude dovolovat. Seděl jsem potom na střídačce, ani jsem nebyl tolik otřesený, a říkal si, že to je neskutečné. Borec s košíkem na helmě dostane bombu a takový frajer se za něho jde prát.

A nejen on, v další bitce, která z té obří mely vzešla, se serval Harry Malec, potom se přidal ještě Honza Káňa. To všechno mi dávalo vnitřní jistotu, že mě ti kluci vzali a myslí to se mnou dobře. Že se za mě postavili.

Když se Špenát vrátil z trestné, přišel jsem k němu a poděkoval, ale už ani nevím, co odpověděl. Pro něho to prostě byla samozřejmost, bral to jako přirozenou součást hry.

Všechny tyhle situace, všechny ty porady u videa, všechny drobnosti ze života v NHL, na které jsem se ho vyptával, mi pomohly. Zároveň jsem měl pocit, že díky tomu, jak naslouchám a sám se pídím po dalších detailech, si mě Martin oblíbil a držel nade mnou ochrannou ruku. To zároveň neznamená, že by mě potřeboval vychvalovat, jak jsem skvělej. Vůbec ne. Ale jen tím, jak mě bral a choval se ke mně, dával signál ostatním starším, že jsem pevnou součástí mužstva.

Seřval mě jen jednou, ale zato pořádně. V mé druhé sezoně, v období, kdy se nám jako mužstvu nedařilo, si nás s Alexem Malletem a Hynkem Zohornou, s nimiž už jsem tehdy hrál v lajně, o druhé přestávce společně zavolal do místnosti vedle kabiny a dořval nás jak malé kluky za to, jak hrajeme lehkovážně a ztrácíme puky.

Trošku jsme koukali, protože tohle on nedělával, ale měl úplnou pravdu. Dostali jsme co proto. A ve třetí třetině jsme zabrali a dali i gól.

I tímhle nám ukázal, jak mu záleží na úspěchu.

Martin přicházel do Komety, aby něco vyhrál a zároveň něco ze své fantastické kariéry předal mladším. Věřím, že na mně viděl, že si se mnou může vyhovět po té herní stránce, ale že mě i má co naučit, protože ho poslouchám.

Ono to ani není o tom, že bys pak musel přebírat všechno, co ti kdo povídá. Ty upravuješ, vybíráš si, co konkrétního tobě sedí, co začneš používat, jaké maličkosti přidáš k tomu svému, co z tebe dělá hráče pro danou úroveň hokeje. Tak mi to přesně říkal i sám Špenát: „Já ti rád řeknu, co vím, a ty si z toho vezmi, co potřebuješ. Rozhodni se sám, máš svoji hlavu.“

Existuje zároveň spousta obecných zákonitostí, které ti před tebou už prošlapali a zkrátka platí vždycky. Maličkostí, které obecně fungují. Pokud je neakceptuješ, na ten nejvyšší level se nedostaneš. Proto když seš mladší, poslouchej, z každého si vezmi kousek a z nich poskládej velký obrázek toho, kdo seš a jak tě ostatní berou. Poskládej komplexní obraz sebe jako hráče i jako člověka. Jen jádro, osobnost pořád musí být tvoje, právě to tě totiž odděluje od zástupu ostatních.

I mně v začátcích na Kometě něco úplně nesedělo. Ne, že bych si snad měl na cokoliv stěžovat, když jsem v sedmnácti hrál přesilovku s nejlepším hráčem ligy. Zároveň jsem ale byl zvyklý celou mládež hru své pětky řídit, rozdávat puky. A teď jsem najednou měl být v roli střelce, který čeká na přihrávku. Ale vzal jsem, že když budu dělat, co po mně chtějí, získám si jejich respekt a posune mě to. Tak jsem to tak prostě dělal. Odměnou mi bylo, že mě pak Špenát podržel, když se mi nějaké zápasy nepovedly. Cítil jsem od něho, lídra kabiny, i od trenéra jistotu.

S ní v zádech jsem mohl ukázat to, co jsem věděl, že v sobě mám. Ukázat, že mám na to, abych i v takovém věku hrál takovouhle pozici. Že do toho týmu schopnostmi patřím.

Sebevědomí se totiž s pokorou netluče, můžou jít ruku v ruce.

Pokora, respekt ke starším, zkušenějším, tě dostane do pozice, kdy přímo při hře můžeš ukázat, jak si věříš, protože máš svoje spoluhráče a jejich podporu v zádech. I v tom mě totiž Špenát podporoval. Ať udělám kličku, přejdu jeden na jednoho a jenom od sebe neodhazuju puk. „Neboj se hrát,“ říkával. „Nehraj podle mě, já budu hrát podle tebe.“

Díky téhle sezoně jsem se zabydlel v extralize a rok nato už v lajně s Hynkem a Alexem hru svého útoku řídil, jak jsem měl rád. Jsem si jistý, že bez toho, abych rok předtím přijal odlišnou úlohu, bych se k tomu jen tak nedostal.

Do Caroliny jsem dorazil po dvou sezonách, kdy jsme pokaždé vyhráli extraligu, hned mi dali okusit první zápas a už jsem mazal s nároďákem na dospělé mistrovství světa. Další rok už jsem v kempu udělal první tým a pravidelně hrál.

Všechno šlo nahoru, všechno se mi dařilo.

Někdy po týdnu od startu sezony mi dokonce řekli, že si můžu najít bydlení a auto, což pro mladého hráče znamená, že se s ním počítá nastálo.

Pak jsme najednou přijeli na sedmý zápas do Tampy a já byl ve čtvrté lajně bez přesilovky. Měl jsem z toho divný pocit, zvlášť když jsem se skoro nedostával na led. Když jsme ve druhé třetině ujeli do protiútoku a já dal střelou bez přípravy svůj první gól v NHL, nedokázal jsem se úplně naplno radovat. Byl to takový hořkosladký moment. Kluci okolo mě jančili nadšením a mně přitom vrtalo hlavou, proč mě, ofenzivně laděného hráče, držej tak hluboko v sestavě.

Moje tušení bylo správné. Další den si mě generální manažer s trenérem zavolali s tím, že o víkendu čekají naši farmu v Charlotte dva domácí zápasy, tak jim půjdu pomoct a potom že se vrátím zpátky.

Po celý zbytek sezony jsem se už nahoru ani jednou nepodíval. Aniž by se mnou kdokoliv na to téma prohodil jediné slovo. Jedinkrát mi nezazvonil telefon, nepřišla jediná zpráva. Nic.

Z víkendu se stávaly týdny a měsíce, já hrál ve slušné formě, ale i když Hurricanes kosila zranění, nahoru od nás brali kluky, kteří deset zápasů neudělali bod.

Byl jsem trošku frustrovanej, nepřipadalo mi to ideální, co vám budu povídat. Nebyl jsem spokojený, že se věci mají takhle. Ale to ani jednou zároveň neznamenalo, že bych do tréninků nebo zápasů nedal úplně všechno. Přece jen jsme na farmě měli dobrý tým, hráli jsme dobré zápasy a mně pořád bylo devatenáct.

Všechno zlé je pro něco dobré, pamatuješ. I díky svojí zkušenosti z dospívání jsem si z toho dokázal vzít to nejlepší.

Tak co? Tak jsem to pojal jako přípravu na další sezonu, ať už bude kdekoliv. Dělám to pro sebe, říkal jsem si. Kdybych se tvářil kysele a bojkotoval něco na ledě, ničemu bych nepomohl, jen bych si uškodil. A dopadlo to skvěle. Vyhráli jsme Calder Cup, trofej pro nejlepší tým AHL, přičemž já ukázal, že dovedu být bodový hráč i v Americe.

S tím jsem tam totiž odcházel. Jako ofenzivní typ, který v důležitých momentech něco vymyslí. To jsem si hodlal udržet za každou cenu. Třeba kdybych se přizpůsobil, hned tu první sezonu jsem v Hurricanes nějakou třetí lajnu stabilně hrál, ale to já nechtěl. Hodně kluků od nás to takhle udělalo, což zároveň respektuju, protože to viděli jako mnohdy jedinou možnost, jak se do té ligy dostat. Přicházeli jako produktivní hráči, předělali se na bránící typy a měli super kariéru.

Pro mě ale tohle nebyla cesta. Já si věřil, že moje schopnosti jsou na takové úrovni, abych se jednou stal výrazným ofenzivním hráčem NHL. A i když po mně chtěli, abych se měnil, i když jsme zrovna v Carolině roky hráli hodně přímočarý styl s nahazováním puků, lítali jsme bekček-forček, já se stejně vždycky snažil udělat něco navíc. Nesplnit si jen ten základ. To by mě neuspokojovalo. Upravil jsem na své hře jen to nejnutnější, abych NHL vůbec hrát mohl, ale zbytek jsem si za každou cenu držel, protože tím jsem se odlišoval.

Chtěl jsem dál ty momenty, kdy tribuny obdivně zahučí.

Právě v tom mi hodně pomohl rok na farmě. Předvedl jsem, že takhle ofenzivně hrát dovedu: Tvořit hru, hrát hodně s pukem, udělat si občas kličku navíc. Zvyknul jsem si na místní hokej, navíc i ten Calder Cup se počítá, na týmové úspěchy oni tam hodně dají.

Při tom všem, že jsem se zarytě držel toho, kým jako hokejista jsem, jsem zároveň poslouchal, co mi říkají. Pracoval jsem na sobě a ukazoval, že jsem týmový hráč. Ona je totiž jedna věc hrát ofenzivně proto, aby člověk honil body, nebo hledat tímhle způsobem cestu, jak pomáhat mužstvu k úspěchu. Je to tenká hranice, ale já se na ní – věřím – naučil chodit. Skládá se z drobností, které třeba jiní šikovní kluci nejsou ochotní dělat. Nehrábnou tolik směrem do obrany, nepřihrají ve správný čas.

Manažeři a trenéři v NHL tohle pečlivě sledují. Vidí vaše chování v zápasech i v kabině, pamatují si, jestli jim na jejich výtku pokývnete, že „jojo“, ale dál si to děláte po svém. K tomu mají spoustu čísel, statistik, které vaši hru rozpitvají do nejmenšího detailu.

Zároveň když jste draftovaní v prvním kole, jako jsem měl to štěstí já, šanci vám dají. Myslí to s vámi dobře, vy to jen nesmíte mít na háku. Nesmíte si myslet, že všechno víte nejlíp a příležitosti budete dostávat donekonečna. Tak to nefunguje.

Jo, taky nejsem robot. I na té farmě jsem měl momenty, že jsem byl na všechno naštvanej a v hovorech s agentem, rodinou nebo kamarády jsem byl mrzutej, že pořád nehraju NHL. Jenže jakmile jsem druhý den vkročil do kabiny, měl jsem hlavu nastavenou v pohodě a těšil jsem se, co předvedu na ledě. Hokej sám o sobě mě dál bavil.

To jsem pak byl víc otrávenej, když jsem v následujících letech v prvním týmu nedostával tolik prostoru, kolik jsem si myslel, že bych dostávat mohl. Tam už hrozilo, že si tyhle emoce začnu nosit i na led, a na to konto jsem tak začal pracovat i s mentálním koučem Mariánem Jelínkem, aby mi pomohl udržet si správné naladění.

Týkalo se to hlavně mého třetího roku v NHL, kdy jsem hrál čím dál míň, sbíral jsem málo bodů a klub se mnou nebyl spokojený. Stávalo se, že jsem byl tak vytočený ze zápasu, kdy jsem se nedostal na led tolik, kolik bych si představoval, že jsem to druhý den na tréninku nebyl já. Byl jsem uzavřený do sebe, ve své hlavě naštvaný na všechny, kdo mi ubližují. A proč hraje támhleten víc než já?

Pro mě platí, že když hokejem žiju, tak se jím i bavím. Na mně jde na první pohled hned poznat, jestli jsem v pohodě nebo zatažený do sebe.

Ale to je přitom špatně, hlava by měla být nastavená vždycky stejně, ať se člověku zrovna daří, nebo ne.

Právě na tomhle jsme s Mariánem zapracovali a těžím z toho dodnes.

Slash through. Underover. Regroup. Je toho spousta, co se v hokejovém slangu těžko překládá z angličtiny, mnohdy možná ani české varianty neexistují. Teď už má člověk jednotlivé výrazy zažité a třeba i na nároďáku automaticky používáme anglické termíny, tenkrát to na Kometě ale pro některé z nás byla novinka, když Špenát tahle slovíčka sypal.

A pro Martina Zaťoviče taky parádní záminka k hláškám, po nichž jsme lehli smíchy.

Když totiž Špenát mluví, občas něco zkomolí nebo použije nějaké slovo ve srandovní souvislosti. Zaťa zase dovede bodnout perfektně načasovanou hláškou, chytne se každé blbosti. Díky němu měly všechny ty rozbory u videa správné koření, které k tomu taky patří. Pokud tedy Špeny Zaťu stihl po tréninku vrátit do kabiny. Zatímco totiž třeba já ještě seděl ve výstroji, on už byl běžně v autě na cestě domů, kde mu zazvonil telefon, že ještě máme poradu.

Ne, roky se Špenátem byly vážně skvělá škola. To nejlepší, co mě mohlo na začátku kariéry potkat. Co mi dodalo náskok před ostatními, sebevědomí a taky vidinu, co mě čeká v NHL. Běžnou přípravu u videa na každého soupeře jsme samozřejmě měli už tehdy, ale takhle speciální rozebírání detailů jen v jednotlivé pětce, které je v NHL úplně běžné, bylo něco výjimečného.

Dodnes si třeba vzpomínám, jak nám Špenát ukazoval chování na vhazování. Proč je nutné sledovat, jak se podařilo centrovi zahrát puk, a podle toho buď trochu strčit tělem do protihráče – bumpnout ho – nebo naopak vystartovat pro volný kotouč. Ty kráso… To jsem v mládeži vůbec neřešil. Rozhodčí prostě hodil buly a hrajem. Buď útočíme, nebo bráníme a holt se k puku dostaneme až za chvíli. Najednou mi ale díky Špenátovi docházelo, jak velká věda to je, a hlavně, jak velký rozdíl ve hře úspěšná buly představují.

Když jsem se o pár let později v Carolině dostal do prvního týmu, musel jsem se smát. Snad dvě třetiny všech videí během přípravy na zápasy se týkaly chování na buly. Jednak proto, že náš trenér Rod Brind’Amour byl jeden z vůbec nejlepších hráčů na vhazování v historii ligy, ale hlavně je to zkrátka opravdu ohromně důležitá součást hry. A zdaleka nezáleží jen na centrovi, ale na reakci celé pětky, jak rychle je schopná se poskládat a chovat se s pukem na holi i bez puku. Většina kluků v extralize by asi koukala, jak moc se tohle v NHL pitvá.

Když jsem poprvé slyšel Roda o buly mluvit, hned se mi vybavil Špenát v Brně u videa a musel jsem se smát. Přesně tohle už jsem od něj znal, přesně tohle jsem měl díky němu už zažité. Věděl jsem, co se po mně chce.

Hokejově šikovných kluků jsem odmalička kolem sebe viděl spoustu. I u nás ve Žďáře. Jenže se nechovali úplně správně. Nebyli tak třeba ani vychovávaní od svých rodičů, nedělali ty potřebné drobnosti, neměli pokoru. Mysleli si, že jsou nejlepší, že nepotřebují tolik trénovat. Že jim nikdo nemá co říkat.

Ve věku, kdy se to láme, potom jejich kariéra nabrala směr dolů.

Někdo si pak třeba uvědomí, že se měl chovat jinak, ale už je většinou pozdě. Najednou ti je pětadvacet a kariéru už ti to nezachrání.

Moje největší štěstí v tomhle byla moje rodina. Sice jsem taková povaha, že když jsme měli dělat deset opakování nějakého cviku, radši jsem udělal jedenáct, protože jsem pak měl dobrý pocit, že jsem si přidal, jinak jsem ale byl klasický kluk. Ne přímo průserář, ale taky jsme furt něco vymýšleli, furt jsem někde lítal a sem tam nosil špatné známky a poznámky. Několikrát jsem za to taky doma dostal po hubě.

A to je právě ono. Naši se nezdráhali zasáhnout, když jsem překročil určité meze.

Zároveň co se sportu týká, tam mě do ničeho netlačili. Já chtěl sám. Mě spíš museli brzdit, jinak bych byl na ledě pořád. I tak jsem se celý den nezastavil, já skoro ani nejedl. Neměl jsem čas. I proto jsem byl dlouho tak malinkej, o hlavu menší oproti ostatním klukům. Nedokázal jsem odpočívat. Pořád jsem potřeboval něco hrát. Tenis, ping-pong, gymnastika, fotbal. Cokoliv, při čem se dalo hýbat a v čem se dalo soutěžit s někým dalším.

A hlavně hokej.

Přivedla mě k němu mamka, jejíž brácha hrál za Žďár. Jiří Plachý, můj první hrdina. Chtěl jsem být jako on, opora SKLH Žďár nad Sázavou. Táta tou dobou ještě závodně běhal na lyžích, takže první roky mě na tréninky brávala právě mamka. Prý mě oblečeného do výstroje jen doma posadila do kočárku, na zimáku postavila na led a potom zase odvezla. Ještě jsem snad ani pořádně nechodil, ale už jsem se učil bruslit. Postupně, jak mě to bavilo, se u nás všechno začalo točit kolem hokeje. I starší ségra, která byla na dost věcí šikovná, se dokázala upozadit, vzala to výborně a podporovala mě.

Když táta začal dělat ve Žďasu, což je místní fabrika, vstával dlouhé roky v pět ráno, na šestou byl v práci a sotva měl ve dvě odpoledne padla, já končil ve škole. Spolu jsme pak jeli na zimák, kde jsme spolu byli až do večera. Neumím si představit, kolik ho to stálo energie, čas na sebe neměl žádný, ale spolu s mamkou, která se zase dokázala postarat o všechno doma, mi dali, co mohli.

Trénoval jsem odpoledne se svojí kategorií, pak ještě večer se staršími. Mezi tím jsme si s tátou dali tenis, protože kurty jsou ve Žďáře hned vedle stadionu. Anebo když jsme šli domů, stejně jsme tam spolu hráli hokej, stříleli na bránu nebo hráli nějaký jiný sport. Někdo by tomu mohl říkat přetrénování, ale podle mě se v dětském věku nejde přetrénovat, když děláte, co vás baví. Pro mě to byl sport. Večer jsem si jen udělal úkoly a zalehl do postele a druhý den od rána znova.

Celé dětství mě naši nechali ve Žďáře, kde mi nic nechybělo, přestože o mě byl zájem z větších klubů. Nechtěli, abych trávil čas cestováním nebo nevyrůstal doma. Když vidím, jak někteří rodiče nesmyslně tlačí svoje děti za každou cenu už v žácích někam do většího klubu, když můžou zůstat v tom menším a mít tam možnost daleko víc hrát, mít větší prostor na ledě v zápasech, nerozumím tomu. Dělají to podle mě jenom proto, aby mohli říct, že mají dítě na Kometě nebo na Spartě. A ti samí kluci jsou pak v juniorce zpátky v malém klubu, kde už zůstanou, protože v tom důležitém věku nehráli tak moc, kolik by jinak mohli.

Já měl namísto toho okolo sebe super partu, denně jsem byl na ledě a v zápase hrál tolik, co bych třeba v Kometě nikdy nemohl. Nebyla jediná věc týkající se hokeje, co by mi naši zakázali. Jeli jsme na každý turnaj, táta zařídil a sehnal všechno, co jsem potřeboval, na co jsem si vzpomněl.

Dlouho mi to přišlo samozřejmé. Až když jsem se dostal do NHL, pořádně jsem si uvědomil, co všechno pro mě naši dokázali udělat. Jak se stalo, že jsem se ocitnul na takové úrovni.

Táta se pak díky tomu, že se mnou stejně byl na stadionu denně a je to rozumný, sportovně založený chlap, postupně od trénování naší kategorie dostal k práci s mládeží obecně a stal se i manažerem celého klubu. Poslední roky už tak ani nemusí ráno vstávat do fabriky, může se věnovat tomu, co ho baví a čemu rozumí, a mně to dělá radost, protože si to zaslouží.

I pro žďárský klub je to jedině dobře. Mám pocit, že díky všem těm rokům, co jsme spolu strávili na zimáku nebo na kurtu, jsme víc kamarádi, než abychom měli takový ten klasický vztah otce se synem. Táta dokonce dovede připustit, že o hokeji už vím víc než on, tak mi do něj ani nekecá, spíš se vždycky tak bavíme, co se dalo udělat jinak, co zlepšit.

Díky tomu, co mi s mamkou dali, si můžu žít svůj sen.

Spousta jiných kluků asi snila o tom samém a neměli štěstí jako já, vím. Anebo taky tomu štěstí nešli tolik naproti. Neměli hokej tak moc rádi jako já. Tolik po tom netoužili. Protože já vážně neměl v hlavě cokoliv jiného, než že budu hokejista. Vůbec nevím, co bych dělal, kdyby se mi to nepodařilo. Asi bych dneska jezdil na zimáku s rolbou. Při takových těch klasických dotazech ve škole, čím kdo chce být, jsem totiž odpovídal jedině: „Hokejista.“ Na to vždycky učitelky reagovaly, že to se povede jen jednomu z mála.

„Tak já budu ten jeden z mála.“

A nechtěl jsem hokej jenom hrát. Chtěl jsem být dobrým hráčem NHL. Odmalička jsem měl ty nejvyšší ambice.

Mojí povaze prostě nestačí jenom si to odehrát a mít splněno. Já chci víc. Chci to obdivné hučení na tribunách. Chci být nejlepší. Nehodlám jednou skončit kariéru a mít výčitky, že jsem mohl být někde výš, že jsem nedostál očekáváním, jaká ode mě lidi měli. A hlavně, jaké jsem měl sám od sebe.

Nejlepší ze všech zatím nejsem. Ale pracuju na tom. A jednou, na konci kariéry, chci pomoct dalším mladým klukům. Předat něco těm, v kterých to uvidím. Tak, jako to ve mně viděl Špenát.

Měl pravdu. Vím, že někdy je opravdu fajn zvolnit.

Ale teď už zase šlapu dopředu naplno.

Na www.bezfrazi.cz naleznete více než 350 dalších autentických vyprávění sportovních osobností, řadu z nich lze poslouchat i v audioverzi namluvené předními českými herci. Příběh Martina Nečase vznikl v době před výměnou do Colorada, kdy hrál za Carolinu.