Samopal v zádech, lágr. Ludvig vypráví o útěku za svobodou a NHL

Wayne Gretzky. Během kariéry si vybudoval pověst nedostižného fenomenálního hokejisty, ale taky slušného, neokázalého profíka, co se veřejných projevů týkalo. Proto, když v listopadu 1983 po zápase s New Jersey Devils prohlásil, že jde o „Mickey Mouse organisation“, která zesměšňuje ligu tím, jak mizerný tým má, jednalo se v rámci NHL o pořádné pozdvižení.

Oilers tehdy vyhráli 13:4 a Gretzkymu, který ten den udělal osm bodů, bylo líto soupeřových brankářů, kteří museli snášet tu potupu. Zvlášť proto, že jeden z nich, Ron Low, byl jeho kamarád. Dodnes se na tenhle komentář nejlepšího hráče všech dob v lize nezapomnělo. Stejně tak na následující zápas Oilers v New Jersey, kdy přišla plná hala, spousta lidí na sobě měla něco s motivem Mickey Mouse a na Gretzkyho vytrvale bučeli.

A víte co? Já v tom potupným utkání hrál taky. I přes mě nějakej z těch třinácti gólů šel. Zároveň jsem to byl já, kdo ve čtvrtý minutě dával na 2:0 pro Devils, což byla poslední radost, co jsme si ten večer užili. Pak už jsme začali dostávat meltu. Koncem tý sezony, když jsme pak hráli v Edmontonu znova a jako pokaždý od toho slavnýho výroku jsme jim to chtěli natřít za každou cenu, jsem za stavu 3:3 v samým závěru mohl rozhodnout, ale trefil jsem tyčku.

Škoda, mohl jsem být slavnej. Ale to není důvod, proč tohle celý zmiňuju… Vyprávím to proto, že nějakej Honza Ludvig se vůbec ocitnul v těchhle kulisách. Tenhle malej ferda, krtek sotva metr šestasedmdesát, narozenej v komunistickým blbákově a vyrůstající na libereckým sídlišti Jeřáb – nebo Bojiště, co vám přijde lepší – hrál v osmdesátých letech NHL a vydržel v ní sedm sezon.

Jen proto, že měl sen. A proto, že pro svůj sen něco udělal.

Obnášelo to třeba i pochod slovinskýma horama s nabitým samopalem v zádech, mozoly od krumpáče v přistěhovaleckým lágru, strach, nejistotu a… Jo, i koule na to vzít svůj osud do vlastních rukou v časech, kdy se to vůbec nenosilo. Kdy to bylo dokonce odsuzovaný a hrozilo, že kvůli tomu už nikdy neuvidíte rodinu.

Ale jen díky tomu si mohl Honza Ludvig z Jeřábu zahrát proti Gretzkymu v jeho nejslavnějších letech.

Díky tomu si Honza Ludvig z Jeřábu mohl potřást rukou se svýma idolama, který znal často jen z ošmatanejch kartiček, co mu posílala teta.

Díky tomu je Honza Ludvig z Jeřábu hrdej, že kdysi udělal největší rozhodnutí svýho života a svůj sen proměnil v realitu.

Ten rámus se nedá přirovnat k ničemu jinýmu, co jsem kdy jindy v životě slyšel.

Ruský migy dělaly nad Libercem smyčky a pouštěly se čumákem střemhlav dolů, než to těsně nad barákama ohnuly. Burácivej zvuk motorů a úpornej dojem, že tentokrát už se ta stíhačka musí o nějakou střechu fakt rozflákat, mám zarytej hluboko v mozku. Řve mi v hlavě dodnes, i po těch letech si ho vybavím úplně přesně, stejně jako pocit potupy a zastrašování, kterej měly v lidech tyhle manévry vyvolat. Stáli jsme se školní družinou na travnatým kopci zvaným Smeťák a trnuli.

V srpnu osmašedesátýho mi bylo necelých sedm, a protože jsme nějakou dobu ani nesměli ven, byl jsem většinu času doma s maminkou, která co chvíli propukala v pláč. Táta mezitím jezdil po Liberci a psal na ruský tanky sprejem hesla. Z jeho vyprávění taky vím, jak se tanku na náměstí zasekl pás a pobořil podloubí, z čehož existuje slavná fotka. Okolo stáli lidi, házeli dlažební kostky a řvali, ať Rusáci táhnou do hajzlu. Jeden z vojáků pak z tanku vystrčil hlavu, vzal kulomet a do davu to narval.

Na radnici dnes visí pás se jmény devíti obětí téhle střelby.

Celá rodina jsme spolu s tisícovkami dalších byli na jejich pohřbu v libereckým krematoriu. Pamatuju si mladou slečnu, co stála vedle mě, a já na ni zíral. Ona najednou omdlela. Vidím před sebou úplně jasně, jak se jí protočily oči, že byla vidět jen bělma. Pak se sesunula k zemi. Myslel jsem si tehdy, že umřela. Lidi se k ní vrhli na pomoc a nás děcka rodiče odvedli.

Mám prostě z tý doby docela silný zážitky, který moje smýšlení o komunistech docela ovlivnily.

Ono už jen když jsme se koncem toho léta vraceli z dovolený v Jugoslávii a cestou v Rakousku jsme se v místních novinách dočetli, že je Československo okupovaný, byla to síla. Rodiče se v autě šíleně hádali. Já zaraženě seděl na zadním sedadle naší ajrovky, elegantního kabrioletu z roku 1934, co táta přeřízl autogenem, dal do něj motor z wartburga a udělal z něj učiněný dělo. Poslouchal jsem a svojí dětskou optikou vnímal jen slzy a zvýšený hlasy. Táta chtěl zůstat v cizině, mamka, která byla původně z Moravy, byla proti, protože se obávala, co by bylo se zbytkem rodiny.

Přitom bychom nebyli jediní z našich blízkých, kdo emigroval. Teta a strejda tehdy v osmašedesátým utekli a modla naší rodiny, strejda z tátovy strany, to zvládnul už po válce. Jmenoval se Rudolf Protiva a byl to letec v Anglii. V Hostivici na kraji Prahy po revoluci dostal in memoriam titul čestného občana. Zažil přesně to, jak piloty z Anglie nejdřív všichni vítali, aby pak ty, co nestihli včas vzít roha, zavřeli.

Ve škole jsme se ale o ničem takovým neučili. Když nám vykládali historii, ptal jsem se pak táty, proč mi říká něco úplně jinýho než učitelé. Na to on odpovídal: „Vezmi si ty knížky, obrať je vzhůru nohama a přesně tak to bylo.“

Sám jsem v průběhu života zjišťoval, jak nám lhali. Zas a znova pořád lhali

V šestnácti, když jsem se s nároďákem dostal na tři týdny do Kanady – což mě šokovalo samo o sobě, protože jsem nečekal, že zrovna mě tam soudruzi pustěj – jsem definitivně poznal, jak nám doma kecají. Slýchal jsem, jak imperialisti vykořisťují lidi, jak je na Západě hlad, na všechno se stojí fronty a střílí se tam. Já ale viděl jen úsměvy na tvářích, slušný lidi, co na sebe byli hodní, všude čisto a pořádek. A kluky z juniorských mančaftů, s nimiž jsme hráli, co v chevroletech smykovali před stadiony, aby nám ty svý fára ukázali. A my tam stáli v těžkých zelených sakách s červenýma kravatama a zírali, dokud nás politruk, co tam byl s náma, neodvedl stranou, abychom to neviděli.

Po návratu nám pak na textilní průmyslovce učitel vyprávěl zase nějaký bludy. Jak v Americe a Kanadě kvete zločinnost, je tam bordel, všechno špatný… A já, jak jsem tam byl pár dnů zpátky, jsem zvednul ruku a zeptal se něco ve smyslu: „Soudruhu profesore, a proč lidi emigrují od nás do Ameriky a ještě jsem nikdy neslyšel, že by nějakej Američan emigroval k nám?“ Už jen to byla čirá drzost, ale já ještě dodal – abych zamachroval, uznávám – že jsem tam teď byl a nic z toho, co on nám tady vykládá, jsem tam neviděl.

Plešatej profesor, jehož jméno si pamatuju, ale nemá smysl ho zmiňovat, zrudnul tak, že jsem myslel, že mu prasknou žíly na spáncích. Řekl mi, že po hodině se mám hlásit u něho v kabinetu. Tam mi začal vykládat, jak bylo Sovětskému svazu ublíženo ve druhé světové válce a kdesi cosi.

„Ještě jednou zpochybníte socialistickou filozofii našeho státu a pamatujte si, že za to budete tvrdě pykat,“ rozloučil se se mnou.

Nebyl to zdaleka jedinej příklad mýho nepohodlnýho dotazování.

„Proč?“ byla moje oblíbená a častá otázka, která ale v tý době nebyla úplně populární. Odpovědi mívaly společný ráz.

Že jsem hajzl. Rozcapenej spratek.

Týkalo se to i hokeje. I tam jsem se hodně ptal, protože jsem chtěl, ať mi trenéři vysvětlí, jakej má ta která věc důvod. Nic víc. Jenže u spousty z nich jsem i proto narážel. Nechápali, že se neptám, abych je zbavoval respektu. Já bych jim ho naopak dal víc, jen kdyby mi na moje otázky odpověděli a vysvětlili některý věci.

Jenže to tehdy nebylo populární. Zvlášť dětem se zkrátka nevysvětlovalo. Nikdo nic nevysvětloval.

Já přitom chtěl poslouchat, chtěl jsem se lepšit, jen jsem potřeboval vědět, proč se mají některý věci dělat zrovna takhle. Jo, byl jsem hajzlík. Zároveň s odstupem vím, že když ti okolí neustále opakuje, že jsi takovej a makovej, v určitým bodě se tak prostě chovat opravdu začneš.

Tak podle vás jsem hajzl? Oukej, tak já jím fakt budu…

Nosil jsem samozřejmě na tehdejší dobu dlouhý vlasy a bylo na denním pořádku, že mě někdo posílal ostříhat. Není se co divit, že dodnes nemám úplně kladnej vztah k autoritám. Pozor, neplatí to o lidech, kteří něco vědí o životě. Před nimi dokážu srazit paty a naslouchám. Jenže komunisti, kteří něco kázali a pak se chovali jinak, si můj respekt nezískali. Jejich mantra byla, že jsme všichni stejní, stejně odměnění, a sami pak měli vily na Orlíku a žili si jako prasata v žitě.

Nesnášel jsem tuhle faleš. Odmalička jsem ji bytostně nesnášel.

Teta, která v osmašedesátým se strejdou emigrovala do Kanady, mi posílala hokejový kartičky. Dopisy pokaždý dorazily otevřený a pak znovu přelepený, ale fotky slavnejch hráčů v nich zůstávaly a já si je pak lepil na školní knížky.

Na slabikáři se vyjímal Bobby Clarke z Philadelphie. Bezzubej kudrnáč bez helmy. Symbol Broad Street Bullies, který v sedmdesátých letech drtili NHL.

Při trénincích jsem si na něho hrál. Představoval jsem si, že jsem on, a snažil se chovat, jak by to asi Bobby zrovna dělal. Vysnil jsem si, jak vypadají jeho pohyby, jak střílí, jak se rve o puk a takovej jsem ten den byl i já. Klukům jsem to vždycky dopředu oznámil. Stejně jako když jsem se na chvíli ve svý hlavě stával někým ze svejch domácích idolů. „Hoši, dneska jsem Venca Nedomanský,“ říkal jsem třeba. Jindy jsem byl Vláďa Martinec, pak zase Ivan Hlinka.

I oni byli moje hvězdy, je jsem navíc aspoň mohl hltat v televizi. Za nás to sice byla bedna s jedním knoflíkem a jedinou stanicí, kde běžely samý sračky, sovětský válečný filmy hemžící se soudruhama a jiná propaganda, ale dávali tam i hokejový zápasy, který jsme s tátou neskutečně prožívali. Akorát jsme bydleli v činžáku, kde se nesměl dělat bordel, a sousedi bouchali smetákama do stropu, když jsme moc řvali. Nebo když jsme hrávali přímo v bytě jeden na jednoho a já jako Martinec nebo Hlinka na tátu střílel uříznutou malou hokejkou balonek smotanej z ponožek. On byl v tu chvíli Holečkem nebo Dzurillou.

Táta mě i na zamrzlým rybníce u starejch pekáren naučil bruslit a spolu s ním jsem pak chodil v noci hrát na zimák se starýma pánama. Dělával v Hedvě, místní továrně na hedvábný tkaniny, a led mívali třeba od dvou ráno. Já tak šel ve čtyři odpoledne spát, o půlnoci vstal a vyrazili jsme. Jako malej capart jsem se proháněl mezi dospělýma chlapama z fabriky, který mi připadali jako hvězdy NHL. Byly to hokejový legendy mýho dětství. Dodnes si vybavím pána jménem František Hegediš. Ledař, skrček s hrbem, strašně vzteklej. Jednou o mě zlomil hokejku, jak mě obouruč přetáhnul. Ale taky na mě uměl být strašně hodnej a pouštěl mě na led o pár minut dřív.

I díky tomu jsem se ale naučil hrát tak, že jsem se dostal mezi mládežnický reprezentanty. V osmnáctkách jsme na mistrovství Evropy dokonce ve finále porazili Rusáky a mně se v lajně se Slováky Jáno Vodilou a Miro Ihnačákem dařilo tak, že o mě začal být zájem v lize. A jelikož jsem vždycky podvědomě nejvíc tíhnul k Litvínovu, zvolil jsem Chezu.

Tam se jeden malej Liberečák s nudlí u nosu potkal s opravdovou legendou v dobách největší slávy.

Sice jen na pár střídání, ale zahrál jsem si s Ivanem Hlinkou.

Bylo to v přípravným zápase proti Dukle Litoměřice. Já na pravým křídle, Ivan na centru. V jedný situaci mi nahrál a já zbrkle vystřelil z velký dálky. Gólman to samozřejmě pohodlně chytil.

Přijdeme na střídačku, Ivan se na mě podívá a říká: „Hele, mladej, když ti ten puk nahraju, neznamená to, že ti ho dávám. Já ti ho jenom půjčuju. S tou svojí žabkou góla od modrý stejně nedáš. Dej mi to zpátky, polož hokejku na led a jeď do brány. Já ti to pošlu v pravej čas, neboj.“

Tři střídání nato mi Ivan nahraje, já vyděšenej, hned mu to vracím zpátky a dělám přesně to, co říkal. Hokejka na ledě, spěchám do brány. On mezitím protáhnul dva beky, gólmana poslal do rohu a mně najednou přistál puk na holi tak, že jsem jen doklepával do prázdný. Ani jsem nic nemusel dělat, střelil mi to do hokejky tak silně, že se to od ní jen odrazilo za brankovou čáru.

Koukal jsem na něj s otevřenou pusou. Byl jsem si jistej, že jsem právě potkal hokejovýho boha. Stalo se přesně to, co řekl, že udělá.

V Litvínově to ale nemělo cenu. Ne pro mě jako přespolního cucáka. Hrálo se striktně podle Ivanových not, takže když se nedařilo, sám stáhnul hru na jeden a půl útoku a v podstatě nestřídal. My mladý si vlezli na střídačce do druhý řady a natáhli si stulpnu na hlavu, abychom nenastydli. To mě zrovna dvakrát nebavilo, tak jsem se postupně asi dvakrát urazil, sbalil si vercajk a kytaru, na niž jsem od mládí hrál, a sednul na vlak domů do Liberce hrát první národní. Jednak jsem na nejvyšší soutěž tehdy v devatenácti ještě objektivně neměl, zároveň v Liberci jsem byl při zápasech na ledě hodně, což mě bavilo.

Tímhle se ovšem nic nezměnilo na mým obdivu k Ivanovi. Dokonce jsme spolu po revoluci krátce i dělali byznys. Byli jsme oba zainteresovaní ve značce Opus, která šila výstroje.

A ty bláho, k tomu se taky váže skvělá historka…

Pořádal se sraz zaměstnanců, což obnášelo asi tři stovky švadlen z míst jako Neratovice, Zbraslav nebo Prčice. Družstvo nakoupilo dámám kafe, pánům pivo a hrála kapela. Kulturáková klasika. Kytara, bicí, basa, zpěvák. Sázeli tam populární písničky tý doby.

Do toho se na mě Ivan najednou podívá a říká: „Mladej, ty hraješ na tu kytaru, viď? Co kdybysme si zazpívali?“ „No… A co chceš zpívat?“ „Jedna z mejch nejoblíbenějších písniček je Náhrobní kámen. Zvládneš to zahrát?“ „Nejsem si jistej, že takhle z hlavy, ale jo, nějak to dám.“ „Tak počkej,“ povídá Ivan, zvedl se a zašel na pódium. Dal kapelníkovi padesátikorunu, ať si jdou chlapi dát kořalku, my že si chvíli zahrajem.

Sednul jsem na schod, vzal do ruky kytaru, gentleman Ivan Hlinka se chopil mikrofonu a začal zpívat: „Až půjdeš po cestě, kde růže vadnou, kde rostou stromy bez listí…“

Byl to tak nádhernej okamžik. Švadleny jenom zíraly.

Asi jako tehdy Ivan, když jsme se dva roky od mý krátký litvínovský štace potkali jako soupeři v NHL.

Nevypráví se mi to lehce, ale jedna z mých motivací k emigraci byla čistě osobní.

Věděl jsem, že bych se doma uchlastal.

Od šestnácti, kdy jsem začal v áčku, jsem vplul do dospělýho života se vším všudy. Oficiálně jsme byli všichni napsaní jako zaměstnanci Pozemních staveb, dostával jsem za hokej peníze, takže školu jsem flákal. Ráno v devět trénink, v jedenáct hotovo a pak rovnou do hospody. To byl můj klasickej denní režim.

Nedokázal jsem z týhle rutiny vystoupit vlastní vůlí. Ne v kulisách normalizačního Československa. Zároveň jsem si uvědomoval, že takovej způsob života by taky mohl vést rovnou do pekla. Semlelo by mě to. Věděl jsem, že takhle se mnou může být brzy konec.

Chtěl jsem tedy utéct někam pryč, tak trochu sám před sebou.

A pak taky před pocitem, že sem nepatřím. Ve škole, na hokeji, v běžným životě, pořád mi chtěl někdo přistřihovat křídla a dělat ze mě někoho jinýho. Jednoho z davu. Denně jsem narážel na odpor, negaci a nepochopení. Třeba měli všichni ti lidi v něčem i pravdu, ale mě to jednoduše štvalo. Jediný dvě místa, kde jsem se cítil dobře, byly s hokejkou na ledě nebo s kytarou u stolu s načepovaným pivem.

Snažil jsem se to později vysvětlovat americkým a kanadským spoluhráčům, ale oni to stejně nechápali. Ani nemohli. Komunismus, to byl tak uměle vytvořenej svět… Byla to pohádka, která možná vypadala skvěle na papíře, kde jsme měli být všichni stejný a všichni mít to samý, ale to přece nemá nic společnýho s přírodou. V přírodě nemají všichni stejně. Každej z nás je jinej. Jinak pracovitej a ctižádostivej.

Definitivně mě pak nasměroval táta, když mě jednou probudil uprostřed noci.

Procitnul jsem a uvědomil si, že mi sedí na posteli u hlavy. Leknutím jsem sebou trhnul, co mu přeskočilo.

On se na mě jen dál upřeně díval a povídá: „Hele, vypadni odsud. Musíš jít pryč. Tady se nemůžeš uplatnit. Tady pro tebe není místo.“

Byl jsem překvapenej, protože jsem s nikým, ani s ním, o svých myšlenkách na útěk nemluvil. On zkrátka jen tušil, co se mi asi honí hlavou.

Já měl ve skutečnosti nutkání zůstat v Kanadě už tehdy v šestnácti, když jsme tam byli s nároďákem. Jel bych za tetou a strejdou do Edmontonu, ale zastavilo mě vědomí, že kdybych zdrhnul jako nezletilej, mámu s tátou by doma zavřeli. Sám sobě jsem si tehdy aspoň slíbil, že emigruju, jen co budu plnoletej.

A tak jsem si v létě jedenaosmdesátýho, pár měsíců po tátově noční návštěvě, rezervoval zájezd od Čedoku.

Upřímně, nečekal jsem, že dostanu ani jedno z těch razítek.

Než mi dali devizovej příslib, bez něhož se nedalo vycestovat ze země, musel jsem dostat štempl ve škole a od vojáků. Měl jsem totiž na cestě povolávací rozkaz, brala mě Dukla Trenčín.

Ředitel na textilní průmyslovce mi sice dal kázání, ale razítko jsem od něj dostal.

Ty vole! Překvapení číslo jedna…

Do kasáren jsem ale mířil absolutně bez očekávání. Frajírek z rodiny emigrantů, navíc s povolávacím rozkazem, to byla dost neprůchodná kombinace.

Vešel jsem do dveří a nesměle zakuňkal: „Dobrý den.“

„Dobrý den, co byste chtěl,“ pronesl rázně chlap v uniformě ověšené medailemi, s čepicí naraženou do čela.

Někdo mi předtím řekl, že to je major. „Pane majore…“ „Soudruhu majore!“ přerušil mě. „Soudruhu majore, já jsem nějakej Honza Ludvig, hraju tady hokej, jdu teď na vojnu a chtěl bych si ještě předtím vyjet do Jugoslávie. Koupil jsem si od Čedoku zájezd a prej ještě potřebuju razítko od vás.“

Koukal na mě, připadalo mi to jako věčnost, ale pak zahalasil: „Soudruhu Ludvigu, já vám ho dám, ale ne abyste nám tam zůstal.“ „Soudruhu majore, já vám musím něco říct,“ začal jsem rádoby žoviálně. „Já hrozně rád cestuju, ale když jsem víc než dva tejdny pryč od mojí maminky, začne se mi strašně stejskat.“

Zase mě propichoval pohledem a pak procedil: „Jen abyste nekecal.“ Pak bouchnul razítkem na papír.

Vyšel jsem ven a opakoval jsem si, že tohle kurva není možný. Aniž bych to čekal, měl jsem najednou všechno, co jsem potřeboval k vycestování ze země.

Zájezd jsem měl totiž jen rezervovanej. Dřív, než jsem dostal razítka, nemělo smysl ho kupovat, navíc jsem na něj jednoduše neměl. Sice jsem hokejem už vydělával, ale chybělo mi pořád hafo peněz.

Začal jsem tak rozprodávat, co jsem mohl.

Motorku. Brusle Adidas, tehdejší novinku, co jsme dostávali v nároďáku. Ty jsem střelil Bertovi Salanskému, jednomu ze svých nejlepších kamarádů a později dlouholetýmu šéfovi hokejovejch Benátek. Rozprodal jsem postupně celou výstroj. Lidi se divili, proč to dělám, a já na to: „Ále, v Trenčíně nafasuju…“ U nebožtíka Jaroslava Kasíka, místní legendy, kterýmu visí dres pod stropem arény, jsem dokonce zazvonil s lyžema a hůlkama. Na otázku, co tam chci, jsem mu na rovinu odpověděl, že potřebuju peníze. A on to ode mě skutečně koupil. Pomohl mi a já to nakonec poskládal. Peníze na zájezd jsem sehnal.

Utíkali jsme ve třech. Se mnou ještě kámoš Pavel Jelínek a holka, s níž jsem studoval a tehdy jsme se i scházeli.

Moje první manželka.

Právě jí jsem o svým záměru poprvé řekl. Na školním pochoďáku, když jsme šli lesem. „Hele, já odsud jdu do prdele, emigruju do Kanady. Co ty na to, že bys šla se mnou?“ zeptal jsem se jí. Ona, že by nemohla odejít od maminky. Žila jen s ní a nechtěla ji tu nechat samotnou, na což jsem odvětil, že to chápu. Ale že aspoň chci, ať ví, že jak bude první šance, mizím odsud.

Byla to moje první holka. Věřil jsem jí. Ve svý naivitě jsem ani nepřemýšlel, že by to mohla někomu prozradit.

Za týden navíc přišla s tím, že si to rozmyslela. Svěřila se mamince a ta jí dala požehnání.

Pavel byl dobrej kamarád, spolu jsme chodili pařit na muziku. Jakmile jsem se zmínil jemu, byl okamžitě pro, že jde s námi.

Když na to vzpomínám, úplně mě mrazí, jaký hovno jsme věděli o světě, jak jsme vůbec netušili, do čeho a kam jdeme. Co to vlastně je, ta emigrace. Jak se to dělá. Tolik lidí včetně mých příbuzných uteklo, ale nikdy k nám neprosákly informace o tom jak. Jak se to vlastně dělá.

Našim jsem neřekl ani slovo. Bylo mi jasný, že je budou po mým útěku vyslýchat, tak jsem to udělal pro jejich dobro. Aby neměli co říct a nikdo je nemohl nařknout, že o mým plánu věděli a nezastavili mě. Přišlo mi to tak lepší.

Jediný co, nejbližšímu kamarádovi, muzikantovi Martinu Červinkovi, zakladateli kapely Solomon Bob, jsem dal dopis, ať ho dva týdny po mým odjezdu našim hodí do schránky. Jemu jsem důvěřoval.

Utíkal jsem s tím, že se sem už nikdy nevrátím. Viděl jsem, co se stalo s tetou a strejdou, jimž sebrali občanství. Počítal jsem s tím, že už nikdy neuvidím mámu, tátu ani kamarády. Z toho důvodu se jednalo o nejtěžší rozhodnutí mýho života.

I když pak za mnou rodiče komunisti střídavě po jednom přece jenom pouštěli, já se devět let nesměl vrátit domů. Jakmile se moje emigrace dostala na veřejnost, přišel mi rozsudek do Sabinova na dva roky nepodmíněně v případě, že bych překročil hranice zpátky. Občanství mi sebrali taky.

Táta nás vezl volhou na autobus a my mu pak z poslední sedačky starý karosy mávali.

A pořád mávali…

Jel za námi totiž skoro hodinu, až někam za Jičín. Aniž bychom si řekli jediný slovo, táta tušil – nebo spíš moc dobře věděl – že jsem si jeho slova z oné noční promluvy vzal k srdci. Bylo mu jasný, že tohle může být naposledy, co se vidíme.

Když jsme dorazili trajektem na ostrov Hvar, estébák, co s námi byl v zájezdu, na recepci zavelel, že všichni odevzdávají pasy.

Já na to, že mu ho nedám.

„To znamená okamžitý návrat do republiky,“ pohrozil. Tak jsem si řekl, že na něj seru. Dal jsem mu ho a celou dobu jsem ale sledoval, kam s nimi šel.

Předal je recepčnímu za přepážkou, kterej je odnesl do trezoru.

Někdy ve dvě v noci jsem tak popadl lahev alkoholu, co jsme měli s sebou, a sešel dolů. Tomu Jugoslávci, s nímž jsme si jakž takž rozuměli, říkám, že potřebuju naše tři pasy. Že mám strejdu ve Švýcarsku a chcem cestovat. Tady máš flašku a dej mi je.

On moc dobře věděl. Češi utíkali skoro výhradně přes Jugoslávii. Pasy mi dal, my popadli sbalený batohy a frnkli. Hupsli jsme na trajekt zase zpátky na pevninu a… A teď co dál?

Rozhodli jsme se vyrazit stopem do Kranjske Gory do hor, směr Rakousko. Tam že přejdeme hranice a jsme na Západě.

Pršelo a my stopli západního Němce v mercedesu, s nímž jsme vyrazili na celodenní pouť napříč Jugoslávií. Mysleli jsme, že místní pohraničníci nebudou tak vostrý a že bude stačit, když budeme dělat, že spíme v nadupaný káře s velkým hrdým „D“ nalepeným na kufru.

Jenže tak snadný to nebylo. Na hraničním přechodu nás hned prokoukli, museli jsme odevzdat pasy. A prej kde máme vízum.

Byli jsme tak příšerně neinformovaný… Stačilo, abychom řekli, že žádáme o politickej azyl, a museli by nás pustit, Rakousko byla záchytná země pro emigranty a každej evropskej stát vyjma těch socialistickejch jim přispíval. Na jugoslávských hranicích tenhle systém fungoval.

Já místo toho řekl, že chceme skrz Rakousko projet do Čech.

„Ne ne, to nemůžete,“ zněla odpověď. Museli jsme vystoupit.

Ale co, přejdeme čáru pěšky. V noci v horách. Stejně už se pomalu stmívalo.

Jenže jak jsme šlapali krajinou, začalo lejt jako z konve, tak jsme se zašili do první stáje, co se objevila v cestě. Udělal jsem uvnitř na hliněný podlaze ohýnek a začali jsme si sušit promáčený věci. Vyrazil jsem ven pro další dřevo a…

Klap. Klap.

Ruce vzhůru.

Za mnou dva borci s kulometem. Vojáci.

Bylo jasný, že nás celou dobu sledovali. Buď dostali echo od pohraničníků, nebo na nás kápli už jen proto, že jsme se pohybovali v pohraničním pásmu, kde v šířce nějakýho kilometru nikdo neměl co dělat.

Zkusili jsme na ně, že jsme turisti, co se procházejí v horách, ale oni ne, v žádným případě. Půjdete s námi na guču. Na základnu. A honem.

Jeden šel před náma, pak my tři a jeden za náma. Pořád s kulometem v rukou.

Představte si myšlenky devatenáctiletýho kluka, co chtěl do svobodnýho světa a místo toho ho po prvním dnu na útěku vedou s kvérem v zádech horskou pěšinou někde v Jugoslávii. Netušil jsem, co se bude dít dál, ale nedokázal jsem se zbavit obav, že to asi nebude dobrý.

Na guče se chystalo ke spánku dobrejch sto vojáků a nás začali vyslýchat. Sice jsme zapírali, ale oni moc dobře věděli, co jsme na hranicích pohledávali. Jeden z vojáků při šacování našich věcí vytáhl moji potápěčskou sekeru, do níž jsem před odjezdem z domova zavařil všechny naše rodný listy a další důležitý papíry. Opatrně, chladil jsem to hadrem, abych nic nespálil.

Krve by se ve mně nedořezal, jak si ji prohlížel.

Nakonec nás zavezli do městečka k policejnímu výslechu, kde nás na noc šoupli do basy. Chtěli dát holku zvlášť, ale já odmítal, že se od ní nehnu. Policajt byl naštěstí rozumnej a svolil, že ji přestěhují až někdy nad ránem, než přijde šéf.

Naše cela byla místnost s holýma stěnama, měla jen díru v podlaze jako záchod. Dřevěný palandy, žádný deky a ještě nám sebrali tkaničky od bot, abychom se neoběsili. Ráno nás pak posadili do zvukotěsný místnosti, kde jsme u výslechu všichni dokola tvrdili to, co jsme se v noci domluvili.

Jsme turisti, co zabloudili.

Vyvázli jsme s vyhoštěním. Měli jsme čtyřiadvacet hodin na opuštění země.

Voják, co nás předtím nepustil na hranicích, nám říkal, že si na konzulátu v Lublani můžeme koupit tranzitní vízum přes Rakousko. Na den. Vůbec jsme netušili, co to obnáší, ale hned jsme sedli na vlak do Lublaně. Tam jsem cestou na konzulát na ulici prodal prstýnek po dědovi, co mi s sebou prozíravě zabalil táta.

Střelil jsem ho za 170 dinárů. Víza stály 160 dinárů pro všechny tři.

Chytili jsme další vlak směr Rakousko. Při pohraniční kontrole jsme se klepali tak, že to na nás muselo být vidět, ale všechno bylo v pořádku.

Tyhle dva dny, ta kombinace strachu a zpochybňování svýho rozhodnutí a přemýšlení, jestli by nebylo lepší se vrátit, to byl tak neuvěřitelnej nápor na palici. Neustále jsem kolísal v názoru sem a tam. Byl jsem mladej, nezkušenej, netušil jsem, do čeho jdu. Bál jsem se. Strašně jsem se bál.

Pak jsme najednou o půlnoci dorazili do Vídně.

To ovšem neznamenalo, že máme vyhráno. Vůbec jsme nevěděli, kam jít, co komu říct. Začali jsme se kostrbatou němčinou vyptávat, než jsme zaslechli „Traiskirchen“.

Tábor Traiskirchen dvacet kilometrů odsud. Tam že se máme vypravit.

Tři dny jsme spali pod mostama, než jsme poprvé spatřili tu ohromnou frontu, čekající před lágrem z bývalých kasáren. Něco neskutečnýho. Ten rok se totiž otevřely hranice v Polsku a jen na tomhle místě bylo čtyřicet tisíc Poláků. Den a půl jsme tak ještě čekali, než jsme se dostali na řadu, a přitom trnuli, jestli někdo okolo nás není estébák.

Přijímal nás Ivan Medek, novinář z Hlasu Ameriky, co spolupracoval s rádiem Svobodná Evropa. To jsem ale tehdy ještě netušil, takže jsem ho měl za podezřelýho chlapa, kterýmu nesmím říct nic, podle čeho by na mě mohli něco najít. Ptal se mě třeba, kdy se narodila maminka, a já, floutek, říkám, že třicátýho února.

„Jste si tím jistej?“ „Jasně.“ „No, ale on únor třicátý den ještě nikdy neměl…“ „Jéé, to bylo vlastně jednatřicátýho ledna.“ Až později jsem se dozvěděl, že pan Medek byl legenda české emigrace a fantastickej, chytrej pán, gentleman. Uvědomil jsem si, jak obrovská to je čest, že jsem ho mohl potkat.

Zároveň jsme se při nástupu dozvěděli, že Pavlův táta doma organizuje akci, aby nás jeli hledat a dostali zpátky. Nevěděli jsme, jestli jde o provokaci, nebo jestli nás fakt někdo bude nahánět. Protože jsme Pavla vydávali za mýho bratrance, všechny tři společně nás šoupli do penzionu v horách. Ještě že tak, kasárny byly přecpaný lidma a nebylo tam úplně bezpečno. Vedle Poláků tam byla spousta Rusáků, Rumunů a Ukrajinců. Viděl jsem tam i celý rodiny s malýma dětma, jak spí na železných postelích na chodbě. Při pohledu na ně jsem si říkal, že tohle bych si teda fakt nelajsnul. Ještě že jsme mladý.

Po čase, abychom měli aspoň nějaký prachy, jsem si začal přivydělávat kopáním příkopů. Samozřejmě načerno, protože nikdo z nás neměl pracovní víza. Borec vždycky přijel s náklaďákem k lágru, chlapi tam naskákali, na místě dostali krumpáče, lopaty a makali. Pokládali jsme ohromnej kabel pro jednu telefonní společnost, peníze jsme pak vždycky dostali rovnou na ruku.

Ale tohle všechno bylo jen přechodný. Museli jsme dál, někam, kde se usadíme. Vzhledem k tomu, že každá země měla kvótu na přijímání imigrantů, dali nám na vybranou Austrálii, Nový Zéland nebo Kanadu. Pavel zůstal v Západním Německu.

Tehdy jsem taky poprvé volal mamince. Padla od ní otázka, zda má smysl se ptát, jestli se vrátím.

Odpověděl jsem, ať se radši neptá.

„Jo a mimochodem, včera jsem si vzal tu slečnu, co jsme spolu utekli…“

Maminka si pobrečela, ale doba holt byla taková.

A je to tak, my se v lágru opravdu vzali. Spontánně jsme se rozhodli do toho praštit, abychom měli větší možnost dostat se do Kanady, která nechtěla přijímat svobodný lidi.

Začali jsme se pídit po knězovi a dozvěděli se o jednom, co bydlel v horách za loukama. Zašli jsme za ním, dostali jsme svatební papíry, který jsme na koleni podepsali, já svý ženě natrhal nějaký pampelišky, večer jsme si v penzionu dali pár piv a byli jsme svoji.

Vydrželo nám to šestnáct let. Máme spolu tři děti, a přestože se pak naše cesty rozešly a já si našel svoji druhou ženu, dodnes jsme přátelé a obě rodiny spolu úžasně vycházejí. Můj ryze kanadský život po boku Charell už trvá třicátý rok a vzešli z něho další dcera a syn.

Do Kanady jsem chtěl jednak kvůli příbuzným, kteří by se o nás v začátku postarali, a taky jsem pořád snil o hokeji. Nemyslel jsem si, že mám na to, abych ho hrál za peníze, ale v Austrálii nebo na Zélandu bych k tomu ani nedostal příležitost.

Strejdovi s tetou jsem tedy po telefonu řekl, že jsem doma hokej hrál, vyhráli jsme mistrovství Evropy, a jestli by mohli kontaktovat nějakej juniorskej klub, aby mě po příletu vyzkoušel. Oni mi sice jako dítěti posílali kartičky a jeden rok i brusle, ale o hokeji moc nevěděli. Protože bydleli v Edmontonu, ve svý nevědomosti se spojili s místními Oilers a bratránek Láďa Málek všechno domluvil. Kluboví skauti si zjistili dostupný statistiky, a když mě pak jednoho dne sháněli v lágru k telefonu, na druhým konci byl Glen Sather, slavnej generální manažer týmu, kterej pak v druhý půlce dekády vládl NHL. Vedle sebe měl překladatele.

Prej když podepíšu amatérskej tryout, zaplatí nám letenky a ubytují nás v hotelu. Já pak budu mít čtrnáct dnů na to ukázat, co umím.

„Rychle řekni jo, než si to rozmyslí,“ vychrlil jsem na překladatele.

Proklepl si nás kanadskej konzul a plus minus za měsíc jsme seděli v letadle. Byl listopad 1981, nějakýho čtvrt roku od našeho odjezdu karosou z Liberce.

V džínách a s ruksakem jsme přiletěli do jedný z nejchladnějších zim v Edmontonu, ten rok tam bylo i minus třicet. S větrem minus osmačtyřicet. A kromě kosy nás překvapila i spousta kamer v letištní chodbě.

Koukám za sebe, jestli někde poblíž nejde nějaká filmová hvězda, a ono ne.

Byli tam kvůli nám. Do Edmontonu poprvé dorazil hokejista z východního bloku.

Cpali přede mě mikrofon a já neuměl ani slovo anglicky. Ani slovo. Moje bývalá paní, která ze školy alespoň něco málo zvládala, to vzala za mě. Já jen koukal a nevěřil.

Člověk z klubu nás odvezl rovnou na stadion, tam další kamery. Kromě mě si ale všímaly i jednoho blonďatýho hubenýho klučiny. Ten najednou přiběhl ke mně, dal mi ruku kolem ramen a že se spolu vyfotíme.

Tehdy jsem ještě netušil, kdo je Wayne Gretzky.

Kanadskej pohár v září toho roku, kdy se nejlepší hokejista historie poprvé ukázal na velkým turnaji v dresu Kanady i proti Československu, jsem strávil v lágru. Mám s ním ale barevnou fotku v Edmonton Journal z druhýho dne po mým příletu.

Ten večer Oilers hráli doma s Detroitem.

Klub nás ubytoval v hotelu Forum naproti přes ulici od haly, kde spaly i týmy soupeřů. Po večeři tak vlezeme do výtahu a přistoupí k nám vysokej elegantní pán. Ryzí gentleman. Odněkud mi byl povědomej.

Najednou ke mně natáhne ruku a říká česky: „Vítám vás v Kanadě. Přeju vám jen to nejlepší, četl jsem o vás článek v novinách. Ať vám to všechno vyjde, gratuluju.“

Venca Nedomanský. Můj idol z dětství, o němž jsem věděl všechno, jehož jsem hltal s tátou u televize, když válel za nároďák. Borec, kterej měl střelu zápěstím jako nikdo jinej, dával spousty gólů, ale když pak emigroval, div že soudruzi neříkali, že umřel. Nesmělo se o něm nic vědět.

A teď tady stál vedle mě a podával mi ruku.

Když jsme se pak po dlouhých letech začali potkávat jako skauti klubů NHL, Venca si mě pamatoval. Chovám k němu obrovskej respekt a hřeje mě, že ho můžu považovat za svýho přítele. Tehdy ve výtahu jsem se přitom styděl mu jen pohlídnout do očí. Byl jsem jako ve snu.

Tak jako v tom období neustále.

Vždyť já další den ráno dorazil na zimák a Sather mi říká: „Tady máš hokejky, vyber si.“

Prohlížel jsem si hole Victoriaville, jaký jsem do tý doby nikdy neviděl, a zkoušel záhyby čepele, který jsem si doma předtím sám musel nahřívat nad plamenem.

Nikdy předtím jsem třeba ani neviděl černocha… A jeden z nich mě hned málem přizabil, protože když jsem natěšenej vyjel o půl hodiny před ostatními na led, on už stál v brance. První střela z kruhu a… Prásk, přímo do palice.

„Hey! Shoot low!“ burácel na mě Grant Fuhr, pozdější nejlepší brankář ligy. Byl to dobrák, prima kluk, ale že jsem ho trefil do hlavy, se mu vůbec nelíbilo.

„Sorry, sorry, sorry,“ omlouval jsem se jediným slovíčkem, co jsem znal.

Připadalo mi, že se učím znova bruslit. Plus minus tři čtvrtě roku jsem na tom nestál, navíc v nový výstroji… A do toho kolem mě vyjedou na led Gretzky, Anderson, Messier, Kurri, Coffey. To by vypadal směšně kdekdo a ani by předtím nemusel kopat příkopy v lágru.

Dva týdny jsem s nimi chodil na led, přidával si před i po trénincích, ale na to, abych s nimi mohl hrát, to nebylo. Naštěstí jsem byl ještě mladej, tak mě poslali do juniorky. Nejdřív na čas do týmu v Saint Albert a nakonec do Junior Oilers, co sídlili v Kamloops v Britské Kolumbii.

To je mimochodem dodnes můj domov, máme tam barák v lesích. Rančerská oblast, obrovský prostory, údolí, hory… Obrovský nebe. Okamžitě jsem si to tam zamiloval.

Ubytovali mě v místní rodině, jak je běžný i dneska, a začal jsem hrát juniorskou Western Hockey League. I v ní jsem byl první Východoevropan. Jelikož se to napsalo v novinách, každej zápas mě naháněli všichni ti mladí Kanaďani, pro něž jsem byl jako exot. A já, velkej střelec a vítěz mistrovství Evropy, měl prvních deset zápasů snad jednu nahrávku.

Soupeři mi nakládali, protože jsem jim chtěl brát práci a všichni Evropani navíc byli obecně braní za posery. Párkrát jsem to shodil a dostal šílenou meltu, protože jsem netušil, kdo je kdo a s kým se radši prát nemám. Dostával jsem čoud, neuměl jsem anglicky, mlátili mě, kdykoliv mohli… Jo, nebylo to úplně snadný. Honilo se mi hlavou, že hokejová kariéra asi nebude to, co mě v Kanadě nasměruje k lepšímu životu.

Ale víte co? Já se z toho nehroutil. Já sice snil o tom, že se budu hokejem živit, ale ve skutečnosti jsem nevěřil, že mi někdo vůbec šanci dá. Už tohle pro mě byla výhra. Hlavně jsem totiž před útěkem tisíckrát četl knížku On the road od Jacka Kerouaca. To byla moje možná ještě silnější představa o Kanadě. Že budu jezdit vlakama a stopem od města k městu, vždycky se někde nechám na chvíli zaměstnat a nakonec skončím na Aljašce jako dřevorubec. Ostatně, dnes tohle dělá jeden z mých synů, jemuž říkám, že žije můj život.

Mně se do něj totiž profesionální hokej nakonec přece jen připletl. V tý juniorce mi to totiž po nějaký době začalo lepit.

Doma jsem dokola slýchával, jaký jsou Amíci velký imperialisti a profesionálové, přitom já bral v Liberci od patnácti za hokej peníze. Jen jsme byli napsaní na oko ve fabrice. Byl paradox, že chlapi z mančaftu NHL, kterej se nedostal do play off, kolem desátýho dubna skončili a do září se o ně nikdo nestaral. Proto mnohdy i přes léto pomáhali třeba v lese, aby si vydělali, protože řadoví hráči neměli zase tak velký platy. A navíc je dostávali, jen když hráli. Na začátek kempu se jich pak sešlo třeba devadesát, aby se porvali o flek v týmu. My místo toho trénovali jedenáct a půl měsíce pohromadě, a ještě jsme za to byli placení.

Ne, my byli větší profíci než oni.

Už tehdy bylo znát, že jsem do juniorský WHL přišel z dospělýho hokeje. Měl jsem náskok. Sotva jsem přivyknul zdejšímu tempu a intenzitě, dokázal jsem si poradit a po sezoně o mě stálo v NHL hodně týmů.

I Edmonton. Jenže tam začínala dynastie kolem Gretzkyho a já věděl, že bych si nezahrál, skončil bych na farmě. Sather mi navíc nabídl trojcestný kontrakt s minimální výší odměny na všech úrovních. 49 tisíc kanadských dolarů ročně v NHL, 17 tisíc v AHL a 11 tisíc v IHL. Pamatuju si to dodnes přesně. Znamenalo to, že na farmě bych si musel najít práci, jinak bych neměl z čeho žít.

Zároveň už když mi vypršela úvodní zkouška u Oilers, v zákulisí mě kontaktovalo New Jersey, novej tým v lize. Jejich oslovení neprobíhalo úplně podle pravidel ligy, ale zato bylo nejpřesvědčivější. Líbilo se mi to. Dorazil jsem na týdenní zkoušku a oni mě po třetím dnu podepsali na dva roky. Na farmě 30 tisíc dolarů, v NHL 80. Na tu dobu skvělý prachy.

Říkal jsem si, že jsem vyhrál v loterii.

Navíc jsem se brzy prosadil do prvního týmu. Makal jsem, tak si mě v Devils nechali i potom, co jsem si koncem roku zlomil dvě žebra. Rval jsem se s borcem z Rangers a další přijel a dal mi krosček ze strany, jak jsem měl napřaženou ruku. Stihl jsem v tý sezoně i tak odehrát jedenapadesát zápasů.

Přesto jsem pořád vnímal, že na NHL nemám. Cítil jsem panickou hrůzu, že na to dřív nebo později přijdou, že mě někdo odhalí. Do toho se mi narodil první syn a já dostal strach, že ho nezvládnu uživit.

Udělal jsem tedy to jediné, co se dalo. Zabral jsem a to léto jsem se namakal fyzicky jako nikdy předtím. Došlo mi, že to je jediná cesta, jak tam můžu uspět. Uvědomoval jsem si, že jsem malej a slabej, tak mi nezbejvá než se dostat do neuvěřitelný kondice. Byla to pro mě ta nejjednodušší cesta. Tohle je totiž jen o tobě. Nemůžeš si stěžovat, že ti trenér nedal dost času na ledě, je to jen o tvý vůli a poctivosti, do jaký míry jsi do toho ochotnej jít. A já ochotnej byl hodně. Stal jsem se maniakem, kterej pořád trénoval. Někdy až moc. Všude, kde jsem hrál, jsem pak ale patřil k nejlíp fyzicky připraveným hráčům. Na tom jsem postavil svoji kariéru v NHL.

Když jsem přitom do New Jersey, které leží přes řeku od New Yorku, přišel, byl to nejdřív ohromnej frmol. Měl jsem meluzínu v hlavě. Tolik věcí najednou, na ledě i mimo led… A já je chtěl stihnout všechny najednou. K drogám jsem netíhnul, a přestože se o nich v souvislosti s NHL osmdesátých let hodně mluví, já si jich buď nevšiml, nebo mě k nim zkrátka nepustili. Nevěděl jsem o nich. Na denním pořádku byl akorát alkohol. Spousta alkoholu.

Jenže víte co?

Já se najednou neměl ani k němu. Uvědomil jsem si, že NHL je tak fajnový místo, na něž jsem se dostal, že jsem si nedovolil dělat pitomosti. Já, kterej doma lil už od oběda, jsem tady každej den jel na sto procent. Na týmovejch party jsem se zpátky nedržel, tam jsem za to uměl vzít, jinak jsem si ale uvědomoval, že jen se správnou životosprávou mám šanci si svý místo udržet. Že když jedu nadoraz, stačí to tak akorát na to, abych si ho zuby nehty ubránil.

Svoboda mě zorganizovala.

To je ten paradox, že tady u nás se všechno muselo a já dělal, co jsem mohl, abych pravidla porušoval. V Americe se nemuselo nic a já se díky tomu naučil zodpovědnosti.

Došlo mi, že právě ona přichází zároveň se svobodou. Lidi, kteří utekli z komunismu, na tohle rychle přišli. Na Západě nelétali pečení holubi do huby. Bylo ale na každým, jak se svým životem naloží.

K tomuhle uvědomění přidejte obří konkurenci a fakt, že člověk přece jen jednoduše dospívá a přemejšlí ve větších souvislostech. Mně tak rychle došlo, že se buď můžu posouvat vpřed, nebo se zruinovat svýma zlozvykama.

Už jen čistě z hokejovýho pohledu je navíc NHL ukrutná dřina. Neuvěřitelná nádeničina. To, co my za našich časů hráli u nás za hokej, byla brnkačka. Dvakrát za tejden zápas, kde se nehrálo do těla a nepralo se to. Když jste byli dostatečně vychcaní, vždycky jste si nějak poradili a nepotřebovali jste k tomu žádnou zvlášť výjimečnou kondici.

Tak jsem to alespoň vnímal. Od první konfrontace s NHL jsem se ale obrovským způsobem probudil a zjistil, jaký hovno umím, jak málo o hokeji vím a jak vypadá opravdickej profesionalismus. Pak jsem se jen snažil poctivě se učit. A každej den jsem se u toho probudil s úsměvem na tváři, vděčnej, že toho můžu být součástí. Zvědavej, co za lekci mě čeká tentokrát.

Zároveň jsem nikdy naplno nepodlehl tomu pozlátku a plácání po zádech, že jsem hráč NHL. Byl to pro mě až moc velkej zázrak. Nedokázal jsem uvěřit, že tohle je doopravdickej život. Bral jsem ho jako pohádku.

Jako pohádku, která může velmi brzy skončit.

To se ostatně taky stalo. V bodě, kdy jsem konečně přicházel na to, co obnáší být v NHL trochu platnej, jsem si postupně třikrát urval koleno a ze dne na den pohádka skončila.

Díky tomu, že jsem podvědomě celou dobu počítal s tím, že na NHL najednou nebudu mít, nebo přijde zranění, jsem se ale s koncem vyrovnal rychle.

Sedm let, něco přes tři stovky zápasů, dva kluby. To je moje vizitka. Odměna za to, že jsem vzal svůj život do vlastních rukou.

V New Jersey jsme jako nováčci neměli tým nic moc. On ten Gretzkyho komentář o Micky Mouseovi byl sice potupnej, ale měl svý opodstatnění.

Já ale díky tomu první roky dostával na ledě prostor, o jakým se mi ani nesnilo. Až jak se postupně lepšili hráči okolo mě, propadával jsem se sestavou čím dál níž. Nejdřív jsem hrál první, druhou lajnu, pak třetí a to už byli samí bijci, z čehož vyplynulo, že i já se začal rvát. Nebyl jsem natolik inteligentní, abych chtěl místo praní dávat góly. Ti, kdo je dávali, vydělávali peníze. Já místo toho chtěl být jako Kanaďani, ukázat jim, že dovedu hrát jako oni, a vydal jsem se touhle cestou. Bolestivou, tvrdou a nekompromisní.

A hůř placenou.

Ale zase to byla jízda… První rok jsem třeba hrál s chlapíkem jménem John Wensink. Řezník s mohutným zrzavým knírem. V sedmdesátejch letech v Bostonu to byl slavnej rváč. Jeho se báli i spoluhráči, bylo to učiněný zvíře na bruslích.

Po jednom zápase o mně v kabině řekl, že jsem zkurvenej Evropan, co místním klukům bere práci, akorát si tu vydělá a zase zmizí domů. Někdo z lidí okolo týmu mu na to ale odvětil: „Hele, ale mladej domů nemůže. Je to emigrant. Oni nejsou všichni stejný.“

Potom si mě Wensink paradoxně vzal pod křídla a stali se z nás dobří kamarádi. Jen jsem musel projít zkouškou.

Před zápasem v Los Angeles v místní starý tréninkový hale na mě po rozbruslení houknul. „Hey, commie.“ Říkal mi komunisto. „You and I stay here.“ Okej, Johnny. Dal gólmana do brány, starýho Chico Resche, a vyskládal na kruhy deset puků. „Já nahodím, ty jedeš k mantinelu, já za tebou a perem se o puk. Snaž se z toho vyjet a dát gól.“ Okej, Johnny. Nahodil první puk, já se rozjel a… Na prknech jsem dostal naloženo jak kráva. Ránu do držky, pár krosčeků. Švihnul se mnou o zem, že jsem nemohl vstát. Nikdo mě nikdy tak nezmlátil jako on. Jednou, podruhý, potřetí… Dvacet minut, každej ten puk, mě tam takhle řezal. Chico na něj už volal: „Johnny, easy, easy!“ Jako že má ubrat.

Na to on: „No, it’s good for him.“ Že to dělá pro mě.

Na konci mě obejmul a jak mu tím jeho knírem tekla nudle, vymáchal mě v ní a říká: „I love you, commie.“ Ocenil, že jsem se nepodělal a všech deset opakování do toho šel zase znova. Od tý doby na mě dohlížel a učil mě nepsaný pravidla NHL. Někdy dost svérázně.

Jednou jsem se pral, borec šlápnul na hokejku a spadnul. Já počkal, nechal jsem ho vstát a rvali jsme se dál. Sotva jsem pak přijel na střídačku, Johnny mě chytil pod krkem. „What the fuck did you do?“ řval. Prej co jsem to kurva udělal.

Měl jsem z něj normálně strach, ptal jsem se, co má na mysli.

„Why did you let him get up?“ Proč jsem toho kluka nechal vstát.

Vysvětloval jsem mu, že šlápnul na hokejku, a to by nebylo fér…

„Fuck that. Scratch his eyes out, stitch fingers in his ears.“ Měl jsem na tohle srát, vydrápat mu oči, narvat mu prsty do uší.

A já: „Okej, Johnny, ale proč?“

„Even if you beat them but don‘t hurt them, they gonna fight you every fucking game.“ Že i když toho druhýho zmlátíš, ale neublížíš mu, bude se s tebou rvát pokaždý. „But if you hurt him, he will be afraid of you.“ Ale když mu ublížíš, bude se tě bát.

Johnny byl holt stará škola. V civilu fantastickej kluk, ale na bruslích blázen vychovanej brutalitou NHL sedmdesátých let. I mezi tehdejšíma vrahounama patřil k těm nejdivočejším. Dokonce měl v jedný z farmářských soutěží zakázáno hrát, protože protihráči ukousl kus ucha.

Vždycky se mi taky vybaví můj první zápas ve Philadelphii.

Broad Street Bullies už byli sice za zenitem, ale pořád uměli udělat na ledě slušnou kovbojku.

Chyba číslo jedna: šel jsem se podívat na jejich rozbruslení.

Půlka z nich bez helmy, všichni přeražený nosy, vousy, dlouhý vlasy, jizvy. A moncly, jako by jezdilo po ledě dvacet medvídků mývalů. Pohled jako z hororu.

„Ty vole, to bude dneska zase bolet,“ uvědomil jsem si v souvislosti s tím, co se dělo už v předchozích vzájemných zápasech u nás. A doma byli Broad Street Bullies ještě drsnější, aby potěšili svý diváky.

Chyba číslo dva: Nechal jsem si vyprávět všechny historky o tom, co se v týhle aréně už dělo.

Ale nebyl jsem sám, kdo se bál. To mi potvrdil už letmej pohled po kabině po rozbruslení. Půlka mančaftu byla regulérně bílá jako stěna. Až tak, že jeden spoluhráč, srandista, šel k umyvadlu a celej se napudroval, že je jako taky bílej. Ze srandy se potácel po šatně a mumlal: „Fakt musíme dneska hrát…“

Museli jsme. Začal zápas… Náš Garry Howatt, menší frajer, ale bijec jako svině, se poštěkal s Paulem Holmgrenem, naopak obrovským chlapem. Znali se, ale něco se mezi nimi stalo už v předchozím utkání, tak Holmgren začal sklepávat rukavice. A tak co, Howie, jdem na to? Howie, jako že jo, ale ještě v rukavici ji Holmgrenovi nakouřil tak, že ho uspal. Porušil kodex. Dostal za to dvě minuty a Holmgrena odtáhli na střídačku, kde čmuchal čpavek, aby se probral. Sotva se zase objevil na ledě, hrnul se k naší střídačce. Náš kouč držel Howatta za dres, a jak se po něm Holmgren natáhl, vystartoval po něm Wensink, co seděl vedle mě. Strhla se hromadná rvačka. Rozjeli se k sobě i gólmani, rubalo se všech čtyřicet hokejistů. Řežba jako prase. Já se chytil jednoho takovýho vlasatýho, Tom Gorence se jmenoval. „Hele, čapnem se a budem se točit dokola, koukat na těžký váhy, to bude prdel,“ říká mi. „A já, že okej.“ Tak jsme se tam tahali za dres a přitom koukali, jak to kolem nás lítá.

Když rvačka skončila, led vypadal jako bojiště. Rozhodčí natlačili všechno doprostřed na hromadu. Helmy, rukavice, hokejky, vesty, náloketníky… Nás poslali do kabiny, šli domácí, vybrali si svoje kusy výstroje, pak poslali do kabiny je a my si mohli jít pro naše věci. Až teprve pak pokračoval zápas.

Hrálo se tehdy asi čtyři hodiny a hokej byl až tak desátej v pořadí.

Ale tak to v těch časech bývalo často. NHL, to tehdy nebyly jen krásný góly, ale i brutální hra do těla, stromy, bitky, v ochozech chlast, řvoucí lidi, co házeli věci na led. Pro diváka to byl entertainment jako kráva, v porovnání s tím stojí dnešní dokonalej hokej za hovno. Tehdy jste šli jako fanoušek domů a už jste se těšili na další zápas, protože se pravidelně končilo tím, že na sebe borci mezi střídačkama řvali, kdo koho příště zabije.

A nejlepší byly ty hlášky. Ty neskutečný hlášky, co u toho padaly.

S jedním jsme se jednou kočkovali a on mi říká: „I will hit you so fucking hard that when you wake up, all of your clothes will be out of style.“ Že mi naloží tak, že až se proberu, všechny moje hadry budou už z módy.

Nebo: „Trefím tě tolika pravačkama, že budeš žebrat o levačku.“

Než jsem i díky Johnnymu pochopil logiku dění na ledě, netušil jsem, že se ti chlapi všichni mezi sebou znají a velice přísně se hlídá, aby se prali jen rváči mezi sebou. Protože kdyby nastoupil někdo z nich na technickýho hráče, mohl by ho zabít. Doslova.

V počátku mi pomáhala i moje nevědomost. A tak Honza z Jeřábu, nadrženej jak stepní koza, ve svým třetím zápase v lize naháněl puk nahozenej do pásma Pittsburghu. Jestli jsem něco jako hokejista uměl, tak načasovat bodyček. Tohle si o něj přímo říkalo. Jejich obránce posbíral to nahození, ale puk mu skočil, tak se kouknul do ledu a v tu chvíli já rozjetej sto mil za hodinu přímo proti němu. Sotva vyjel za brankovou, trefil jsem ho na solar tak, že po zádech dojel až k zadnímu mantinelu. Hotovo, frajer vypnutej, zápas na deset minut zastavenej, než ho probrali a odvezli na nosítkách. Bylo mi ale divný, že na mě ostatní tak civěj a nic neříkaj, tak jsem si později našel, koho jsem to trefil. Jmenoval se Paul Baxter a sezonu předtím měl přes 400 trestných minut, suverénně nejvíc v lize. Řezník jako kráva. Každej další zápas s ním jsem byl připravenej, že mě vyzve na bitku a dobije mě tak, že mě taky povezou. Ale nikdy k ničemu nedošlo. Po dlouhých letech jsme se pak potkali na draftu, on jako trenér a já jako skaut, a tak mu říkám: „Já jsem ten a ten, pamatuješ?“ Na to on: „Pamatuju, to byl nejtvrdší hit, co jsem kdy v lize dostal.“ „Proč jsi mě za to nechtěl nikdy zabít?“ ptám se. „Ty vole, vždyť to bylo úplně čistý. To byl tak čistej hit, jak jenom čistej bejt může. Tys neudělal nic špatně,“ odpověděl.

To je přesně ono. Ten krásnej respekt, kterej si tihle frajeři, co se řezali jako koně, dokážou dát. On dostal naloženo, že ho oživovali, ale ocenil, že to ode mě nebyla prasárna. To mě tak fascinuje na kanadským hokeji, na jejich nátuře.

Ono i samotný praní… Lidi v Česku tomu nerozumí, považujou bitkaře za primitivy z pralesa, přitom jde o tak noblesní věc. Chlapskou, férovou. Je to něco, co hokej čistí. Daleko lepší věc než píchnutí koncem hokejky nebo krosček na tlamu. Než dohrání zezadu, kdy ti někdo může zlomit páteř. Protože pokaždý, když to shodíš, dáváš hlavu na špalek. Jakmile to totiž ten druhej umí, před dvaceti tisícema lidí ti nandá, zlomí ti rypák, zruší tě. Před divákama, před manželkou, před dětma.

Je to tak nádhernej pocit, když tam stojíš a je to jen na tobě. Chlap proti chlapovi. Ne nějaký šťouchání, osekávání. Férovka. A jakmile jde jeden dolů, je konec bitky a na konci se ještě poplácáte, protože respektujete jeden druhýho.

Já do sebe tohle vnímání dostal rychle. Protože jsem se jako emigrant neměl kam vrátit, nezbejvalo mi nic jinýho, než se začít chovat, jako bych byl taky Kanaďan. Chtěl jsem být branej jako jeden z nich, ne jako hajzl, co si tam přijel jen hrát to svoje a vydělat si. Když měl můj spoluhráč problém, chtěl jsem mu pomoct. Když jsem cítil křivdu, sepnulo mi: „Tohle ne. Ať vyhraje, kdo vyhraje, ten druhej ale musí vědět, že já za něčím stojím a jsem ochotnej se za to postavit.“ Někdy se mi to povedlo, někdy jsem dostal přes držku, ale měl jsem aspoň sám k sobě úctu a vím, že ten, co mi naložil, ji pro mě měl taky.

Je to jako v boxu, kterej miluju a už jako mladej jsem ho začal dělat v rámci přípravy. To je tak upřímnej sport. Když je ten druhej lepší, jsi v hrozně bezmocný situaci. Tam se nedá vystřídat, nedá se za nic schovat. Musíš stát čelem a rvát se.

Tohle mi tak chybí v českým hokeji. Ne bitky jako takový, ale ten respekt pro práci toho druhýho. Ta filozofie, kdy slova v určitým bodě končí a borci si stoupnou jeden proti druhýmu. Jestli se někomu něco nelíbí, tak ať mi poklepe na rameno, podívá se mi do očí a řekne: „Takhle ne.“ Pojď… Máš šanci postavit se za to, co jsi na ledě udělal. Já se za to svý postavit chci. Chceš taky? Ukaž, kdo jsi. Každej si pak dvakrát rozmyslí, jestli chce udělat nějakou prasárnu, protože bude vědět, že – hmm, možná pak dostanu přes držku.

Pak by ubylo simulování, skákání na led, aby rozhodčí podlehl řvaní diváků… Ty vole, vždycky když tohle vidím, vzpomenu si, jak by mě za tohle moji spoluhráči sami zbili. Řekli by mi: „Ty hajzle, opovaž se ještě jednou to tady takhle znevažovat. Dokud ti nechybí hlava, tak se zvedni a hraj. A jestli ti chybí noha, tak se odplaz na střídačku a tam chcípni.“ To je součást hokejový kultury v Kanadě. Je to chlapská hra, kde musejí všichni ctít zásady, jinak nebudou dostávat respekt. Výsledek je v tomhle případě až druhořadej.

Protože jakmile porušíš kodex, vezmeš hokeji kousek z toho, co tuhle hru dělá krásnou.

V Kanadě tohle bude vždycky, ať si NHL udělá s pravidly, co chce, a ať tahá právníky do každý situace, kdy někoho bolí hlava.

A to říkám z pozice, kdy jsem sám dostal naloženo ikskrát.

Třeba Geoff Courtnall mě sestřelil úplně stejně jako já tehdy Baxtera. Nic se mi nestalo, jen jsem ležel na ledě, popadal dech a u toho se musel smát, jak mě krásně zlikvidoval. Neviděl jsem ho a… Prásk. Nazdar.

Dvakrát jsem si taky ověřil, kde jsou moje limity a na co už fakt nestačím.

To když jsem se zkoušel prát se Scottem Stevensem.

Byla to velice špatná volba, jemně řečeno. Scott byl o dvacet kilo těžší, o hlavu větší a drtil každýho, kdo se na něj jenom zle podíval. Já si ale říkal, že to je přece člověk z masa a kostí, nemůže bejt tak vostrej a tak silnej, jak se říká.

No… Byl hodně vostrej.

Až budu vyprávět vnoučatům, co je moje „claim to fame“, střet se slávou, tak můžu říct, že jsem dvakrát dostal přes držku od Scotta Stevense, jednoho z nejtvrdších hokejistů všech dob.

Měl jsem z něj v podstatě strach, před zápasy s jeho Washingtonem jsem si říkal, aby mě hlavně někde nenaháněl, protože ho předcházela šílená pověst a byl to chlap jako hora, ale sám před sebou jsem právě za to ztrácel respekt. V jednom zápase se něco semlelo, byli jsme v hromadný strkanici a mně blesklo hlavou, že teď je moje šance postavit se vlastnímu strachu. Teď to zkusím.

Nakouřil jsem mu ji i s rukavicí.

Než jsem si cokoliv stačil uvědomit, otočil mě vzhůru nohama, párkrát mě omlátil o zem a bylo hotovo. Podobně to dopadlo ve druhým případě, kdy jsem se ho pokusil vyzvat.

Ale stejně to za to stálo. Jednak jsem přišel na to, že mimo svoji váhovou kategorii bych neměl moc často nakukovat, a prostě jsem si osvědčil, na co už nestačím. Po letech jsme spolu se Scottem dělali kempy pro děti a na jedný besedě se ho ptali, jak viděl mě jako soupeře. Odpověděl, že nás Evropany měl za posery, ale já že hrál hokej tak, jak se v jeho očích hrát má.

Za to jsem mu poděkoval, na takový slova jsem byl pyšnej. Vím, že hokejově jsem byl průměr, ale tohle mi udělalo dobře. Ano, říkám průměr. Žádný statistiky mě nepřesvědčí o tom, že bych snad bejval byl něco víc.

Pamatuju si jeden zápas s Philadelphií, kdy mi to fakt lepilo. Hrál jsem jak bůh. Na střídačce jsem seděl a ptal se sám sebe, proč takhle nehraju každej zápas? Vždyť jasně vidím, že si v NHL můžu dělat, co chci.

V tu dobu jsem neznal odpověď. Přitom byla jednoduchá. Gretzky, Lemieux, Bossy, Trottier a jiní velikáni, s nimiž jsem měl tu čest se potkat na ledě tváří v tvář, byli ohromně konzistentní. Měli možná výkyvy, ale hrozně malý. Na svý nejvyšší úrovni hráli prakticky neustále. Kdežto já vlál sem a tam jako balonek na pouti. Uměl jsem zahrát skvěle, ale taky jsem pak byl další zápas úplně hroznej. Neměl jsem totiž ve svým mentálním vybavení sebedůvěru v to, co umím. I když jsem hrál suprově, jako bych někde vzadu v hlavě věděl, že přece nejsem tak dobrej. A když jsem zahrál na houby, velice rychle jsem dokázal spadnout mentálně na dno a přestat si věřit. Spíš jsem si svým způsobem potvrdil: „Vidíš, stejně umíš hovno.“

Třeba to bylo tím, co jsem celý mládí poslouchal.

Nikoho z toho neobviňuju, jsem za svůj život zodpovědnej a takhle jsem to zkrátka měl. Kdybych ale věděl, co vím dneska – což říká hodně lidí – kdybych přišel do Kanady dřív nebo tam přímo vyrostl, mohl bych být o hodně lepší hokejista. Jen tím, že bych sám sobě věřil.

„Zkurvenej Evropane, useknu ti hlavu.“

Tohle na mě řval Bobby Clarke. Ten, kterýho jsem měl jako kluk nalepenýho na kartičce na školním sešitu. Snažil se mě zastrašovat, protože to byla jeho hra, a já se přitom musel v duchu štípat, jestli se mi to nezdá.

Stál jsem proti němu poprvé na buly a nedokázal tomu uvěřit.

Kurva, vy mladí, když jsem to mohl dokázat já… Když Honza Ludvig z Jeřábu hrál proti Bobby Clarkovi, tak přece může každej. Každej, kdo to opravdu chce.

Vždyť já nebyl v ničem extra výjimečnej. V ničem. Jen jsem dokázal snít.

A co si dokážeš vysnít, dokážeš i udělat. Jen se nesmíš bát to udělat.

V nejhorším holt zjistíš, na co nestačíš. Ale to není tak bolestný jako výčitky, že ses o svůj sen aspoň nepokusil. Žes neudělal nic. Takový věci tě pak v životě deptají dlouho a mnohem víc, než když si nabiješ hubu a poznáš, že na něco nemáš. Takhle si totiž můžeš říct: „Dal jsem tomu všechno a nevyšlo to.“ I tím se něco naučíš. O sobě i o světě kolem.

Všechno začíná v hlavě snem. A když ti řeknou, že něco nejde, tak to je přece ještě větší motor k tomu to dokázat.

Nejde? Hovno. Let’s go… Dostaneš, co si vysníš.

Já měl sen, o němž jsem ani nevěděl, kde začíná a kde končí. Kdybych v sedmdesátejch letech někomu řekl, že chci hrát NHL, odpověděl by mi: „Zapomeň.“

Ale to mě neodradilo. Stál jsem si za svým.

„Stůj si za něčím. Pokud nebudeš, padneš za cokoliv.“ To mám vytetovaný na rameni.

Když jsem vyrůstal, tady u nás nestál nikdo za ničím. Jen přežíval. Přitom je to jen na nás, jak budem svůj život žít. Life is what we make it. Jsme zodpovědní za všechno. Za to dobrý i za to zlý, co se nám přihodí.

Nemám moc sympatií ke svým vrstevníkům z Československa, co dneska říkají: „Já taky chtěl emigrovat. Všechno jsem měl nachystaný, všechno jsem prodal, ale… Bál jsem se toho a toho… Tu lež jsem tu žil, protože tohle a támhleto…“

Ne. Mohls emigrovat taky, jestli to tu bylo tak hrozný. Člověk může kalkulovat, rozmejšlet, ale v určitým bodě prostě musí skočit. Nemám to nikomu za zlý ani mi nepřísluší soudit. Každej život a každýho situace je jiná. Ale z vlastní zkušenosti vím, když člověk něco opravdu chce, má tu fantastickou schopnost vždycky najít cestu.

Vždycky ji prostě najde.

Taky jsem četl, že každej se hodí do scénářů, v nichž sám sebe vidí.

Přesně! Já v mládí každej den běhal na Ještěd. To ani nikdo nevěděl. Denně jsem vyběhl nahoru, znal jsem každou stezku. A denně jsem si při tom představoval, že cestou potkám nějakýho kanadskýho kouče nebo trenéra nároďáku a on se mě zeptá, co tam dělám.

„Já jsem hokejista a trénuju,“ odpověděl jsem ve svých představách. A on mě vzal s sebou.

Nikdo ještě nepřišel na to, s jakýma vlastnostma se člověk narodí a jaký získává až během života. Co já ale měl od chvíle, kdy jsem si začal uvědomovat sám sebe, to byl chtíč. Chtíč dělat pořádně věci, který byly blízko mýmu srdci. V těch jsem dokázal být vášnivej.

Přesně týhle vlastnosti si teď všímám i jako skaut na mladých.

Viděl jsem mraky těch, kteří hokej uměli velice dobře, ale bylo evidentní, že ho nemilujou. Byli takoví na extraligový úrovni, a dokonce i v NHL.

A pak jsou takoví, na nichž vidíte, že jsou blázni.

Takovej jsem byl já.

Já snil, jedl a dejchal hokej. Když jsem si poprvé ohnul čepele, spal jsem s hokejkama na polštáři. Na hokej jsem pořád myslel, chtěl jsem ho pořád hrát, koukat na něj. Měl jsem vášeň. Vášeň, která pohání všechno v životě.

Slyšel jsem krásnou poučku: Najdi v životě něco, co miluješ, a pak najdi někoho, kdo ti za to bude platit.

Jasně, zdraví a šťastná rodina jsou základ, ale zrovna tak je důležitej tvůj job. Něco, proč každej den vstáváš, co tě živí. Něčím musíš být a je zásadní, aby tě to naplňovalo, aby to byl tvůj životní styl. Ne kvůli penězům. Co jsou peníze? Peníze jsou jenom směnky na štěstí. Nebo spíš ještě častěji směnky na alkohol. Jsou potřeba, už jen proto, jak svět funguje, ale stejně tak je potřeba probudit se ráno a těšit se na to, co tě čeká.

Mně je ukradený, jestli mě někdo bude plácat po ramenou, že jsem hrál NHL. Vždyť u nás to stejně ani nikdo neví. Já nehrál kvůli slávě. Hrál jsem kvůli sobě, protože mě hokej bavil.

Všechno dlužím svým rodičům a skvělým trenérům, pánům Trafinovi, Tréglovi, Roudnému, starýmu Jardovi Nedvědovi, panu Havlátovi, který mě v patnácti začal brát do libereckýho áčka. Ti všichni mě hokej v dětství naučili a já pak díky němu dostal všechno, co jsem v životě potřeboval. Dodneška živí mě a moji rodinu a mám díky němu spoustu ohromných přátel.

Life is good.

Víš, v životě musíš jedinou věc. Umřít. Všechno další je jenom na tobě, jen když chceš.

Může mi teda někdo z vás vysvětlit, proč byste nemohli dosáhnout svejch snů?

Podívejte se na mě. Honza Ludvig, malej spratek z Jeřábu, hrál NHL.