Ty jo, já budu jednička! A pak Štefan poslouchal: Jsi nejhorší v historii

Kdo mě zná, ví, že emoce příliš nedávám najevo. Na první pohled na mně nepoznáte, jak se zrovna cítím.

V tu chvíli jsem ale nedokázal zastavit nadšení, jaké se mě zmocnilo. Smál jsem se na celé kolo tak, jako podle mě nikdy jindy v životě. Šlo to ze mě úplně přirozeně.

Tušil jsem dopředu s velkou jistotou, že si mě vybere Atlanta. Ta ale měla původně na draftu 1999 volit až jako druhá a ještě se plánovaly nějaké trejdy, takže jsem počítal, že půjdu na řadu brzy, ale rozhodně ne úplně první.

V zákulisí se pak skutečně strhla série výměn kvůli tomu, že Vancouver chtěl brát společně dvojčata Henrika a Daniela Sedinovy, a ještě pár minut před úplným začátkem nebylo jasno, jaké bude konečné pořadí. Až když na pódium nastoupil šéf NHL Gary Bettman, aby nejdřív oznámil, kdy který klub volí, objevila se na prvním místě Atlanta.

V tu chvíli jsem se podíval vedle sebe na tátu s dědou a říkám jim: „Ty jo, já budu jednička.“

Don Waddell, tehdejší generální manažer nově vzniklých Thrashers, na mě cestou na pódium mrknul. A jen co vyslovil, že jejich historicky první volba je z „International Hockey League, Long Beach Ice Dogs…“, už jsem zalitý euforií zatínal pěsti.

Je to tam! Jednička opravdu jsem!

Když už na draft člověk míří, má nějaká očekávání. Já věděl, že budu vybraný vysoko, už to samo o sobě mi připadalo skvělé. Ale tohle? Být zvolený prvním ze všech hráčů daného roku je něco speciálního. To mi už nikdy nikdo nevezme. Moje jméno se právě zařadilo do historie.

Takové myšlenky se mi honily hlavou, když jsem si na sebe navlékal dres Atlanty s už dopředu vyšitým mým jménem a číslovkou 99. Byl jsem nadšený, přesně v tenhle moment se splnila první část mého snu. Právě na tomhle jsem odmalička pracoval, k tomu jsem se poslední roky upínal. Kvůli tomu jsem od svých jedenácti let podstupoval všechno nepohodlí.

Klasické rozhovory hned v hale v Bostonu, kde se draft konal, jsem zvládl ještě v kouzelném opojení. Potom jsem nasedl na privátní letadlo a s lidmi z Thrashers letěl do Atlanty na akci pro tisíce lidí. Klub totiž vlastnil Ted Turner, mimo jiné zakladatel televizní stanice CNN a jedna z největších osobností amerického mediálního byznysu.

Člověk, který moc dobře věděl, jak udělat z něčeho show.

Když jsme přistávali, na mě jako by najednou všechno dolehlo. Do mého neskrývaného nadšení se vloudila první obava.

Atlanta už v sedmdesátých letech svůj tým NHL měla, potom odsud skoro na dvacet let soutěž odešla a teď se měla vrátit s pořádnou pompou. Všechno bylo obrovsky nahecované. A já byl TEN hráč, který toho všeho měl být tváří.

Nejen jednička draftu. Nejen první volba klubu ten rok.

Já se stal celkově první volbou historie Thrashers.

Jasně. Když směřujete k cíli hrát v NHL, když v ní chcete vynikat, je skvělé, pokud vám někdo tak moc věří, že na vás hodlá postavit tým. Ale… Mně bylo osmnáct.

„Ty kráso, co mě tady vlastně čeká?“ ptal jsem se sám sebe, zatímco jsem s úsměvem na rtech mával jásajícím lidem v dresech Thrashers. Jako bych už dopředu tušil, že toho na mě naložili najednou až moc.

Dnes, dlouho poté, co jsem musel ukončit kariéru, se o mně říká, že jsem jedna z vůbec nejhorších jedniček draftu. Na žádný gól, jaký jsem dal, se nevzpomíná tak, jako na ten, který jsem nedal do prázdné branky.

Však víte…

Ten natěšený kluk, který se v červnu 1999 na chvilku cítil stanout na vrcholu hokejového světa, měl sen, že se chce stát hvězdou NHL a odehrát v ní přes tisíc zápasů. Ani jedno se mu nakonec nepodařilo.

Přesto má být na co hrdý.

Zažil a překonal toho tolik jako málokdo. A dává mu velký smysl svoje zkušenosti předávat těm, kteří jsou teď taky na začátku cesty s velkým očekáváním.

Co si pamatuju, říkalo se o mně, že jsem talent. Za něco možná mohlo nadání zděděné po tátovi s dědou, kteří hokej hráli, přestože nikdy ne na vrcholové úrovni. Něčemu mohla pomoct i řecko-uzbecká krev z máminy strany rodiny. Rozhodně ale všechno definitivně ovlivnila moje láska k hokeji.

Odmalička jsem miloval každou chvilku na ledě. Momenty, kdy jsem se po něm mohl sklouznout, s někým si přihrát, dát gól. Doma v Příbrami jsem vynikal. Tolik, že už v jedenácti jsem zamířil do Sparty. Do prostředí s větší konkurencí a mezi spoluhráče, s nimiž jsem mohl víc rozvíjet cit pro hru, než jen abych vzal puk a hrál s ním sám.

Byla spousta takových, kteří podobný přesun nezvládli. Jakmile totiž přijdete někam, kde na vás ostatní úplně nečekají s otevřenou náručí a jste pro ně spíš vesničan, co jim bere jejich místo, může vás to semlít.

Já místo toho postupně začal hrát s klukama o dva roky staršíma a slýchal, že ze mě jednou něco bude. Navíc mě jako agent vzal pod svá křídla Míra Henyš a ten uměl věci podat ve velkém. Sám přitom nejsem ten typ, kterému by vyhovovalo, že se o něm hodně mluví, nepotřebuju být v centru dění. Ale spojení toho, jak se mi dařilo, a Mírova neustálého omílání, jak jsem dobrej, způsobilo, že se o mně v hokejovém prostředí vědělo už v dorosteneckém věku.

Co tou dobou nejvíc trápilo mě, přitom bylo, jestli večer budu v autobuse zase jenom stát, nebo si stihnu i sednout. Protože já denně dojížděl. Rodiče mě nechtěli tak malého pustit na intr a já sám ani nechtěl. Že bychom se přestěhovali všichni nepřicházelo v úvahu. Jednak mám i další sourozence a celá rodina i s prarodiči bydlíme ve velkém domě, ale ani jsme na něco takového neměli peníze. Vyprávělo se o mně, z bůhvíjakých podmínek pocházím, a já si přitom pamatuju scény, kdy se v deset večer vracím domů a tam naši montují matky na nějaká zařízení, aby vydělali o tisíc korun navíc na hokejky.

Roky na Spartě až do sedmnácti, kdy jsem odešel do Ameriky, mi tak ve vzpomínkách symbolizují každodenní cesty autobusem. Ráno v Příbrami na nádraží, hodinu do Prahy, pak metrem do školy. Odsud na zimák, kde musím počkat, až bude trénovat moje kategorie, a potom rychle zase na metro a na Smíchově doběhnout do fronty na poslední spoj do Příbrami. Volnou sedačku jsem opravdu nenašel moc často. Většinou jsem se kodrcal v uličce, unavený tak, že jsem klimbal s hlavou opřenou o svoji ruku držící se horní tyče. Všechno jsem absolvoval sám, už od těch jedenácti. Žádný ze spoluhráčů neměl stejnou cestu. Mimo chvil ve škole a na stadionu jsem tak celé dospívání trávil jen se svými myšlenkami. Nikde jsem ani neměl moc kamarádů. Pro Příbramáky jsem byl ten namistrovanej Pražák. Měl jsem pověst hvězdy a machra, což je mojí povaze tak vzdálené, jak jenom být vzdálené může.

Mám spíš celoživotní problém, že jsem až moc skromnej. Kluci na Spartě mě zase dlouho nebrali mezi sebe, protože jsem s nimi netrávil čas mimo led. Ne že bych zažil nějakou šikanu, ale necítil jsem se úplně jako pevná součást party. Kdybych nemiloval hokej, všechno tohle a všechny ty nekonečné cesty autobusem bych jednoduše nezvládnul. Byla to pro tak malé děcko vážně velká nálož.

Mě ale držela vidina, že jednou v hokeji něco dokážu. Že to všechno bude mít smysl.

Všední den pro mě znamenal nějak přetrpět tu porci hodin, než se dostanu na led, kde jsem se potom cítil nejšťastnější. O víkendu následovala cesta autem s tátou na zápas, což směrem zpátky bývalo kruté. Táta je přesně ten typ, který dost hlasitě a intenzivně rozebíral, co jsem při hře udělal a měl udělat. Už dopředu jsem se skoro bál, co ke mně zase bude mít, a modlil jsem se, aby s námi tentokrát jela i máma a já mohl aspoň sedět vzadu. Přesto. Jakmile jsem stoupnul na led, všechny starosti jako by zmizely. Nikdy, ani jednou nenastalo období, kdy by mě hokej nebavil. Kdy by mě otravoval. Přestože jsem byl strhaný a s úkoly do školy mi hlavně na střední musela hodně pomáhat mamka. Ježdění autobusem na stojáka po dlouhém dni určitě nesplňovalo ani v nejmenším potřebu správné regenerace mladého sportovce. Ale co se hokeje týká, tam mi energie nikdy nescházela. Ani na trénování navíc. Nikdy jsem nic neřešil s odborníky, s nějakým trenérem na kondici nebo individuální dovednosti. Vůbec. Táta mi jen řekl, že potřebuju na hokej silné nohy a že na to je ideální běhat kopce. Tak jsem si kousek od našeho baráku na stráni, která už je dneska zastavěná, rozmístil kužele a kolem nich sprintoval, naznačoval změny směru, cvičil zrychlení.

Nikdy jsem nebyl bůhvíjaký bruslař, ale tři čtyři první kroky jsem měl výjimečné. Věřím, že právě díky těm kopcům. Běhal jsem je kdykoliv to šlo, byl jsem blázen. Sebemotivační typ. Čím víc jsem od hokeje dostával, tím víc jsem chtěl a tím víc jsem i dřel.

A tím lepší jsem si potom na ledě připadal.

V nějakých čtrnácti letech jsem zjistil, že existuje nějaká NHL, a žasnul, jak tam září kluk z Česka s dlouhými kudrnatými vlasy jménem Jágr. Dodnes mám jeho knížku. Začal jsem si představovat, jak proti němu třeba budu jednou hrát.

Český hokej byl v kurzu díky výsledkům nároďáku i tomu, co v NHL předváděli hráči, kteří tam po revoluci mohli odejít. Že bych i já opravdu mohl být jedním z těch, koho by se mohl týkat draft, a mohl bych na něm dokonce být i mezi nejlepšími, se začalo říkat záhy. Třeba i proto, že už nedlouho po šestnáctých narozeninách jsem dostal šanci ve sparťanském áčku.

Vybavuju si, že na prvním kempu Atlanty jsem byl hroznej. Úplně hroznej. Tehdy jsem cítil snad největší tlak, co na mě kdy v životě doléhal. Nejen kvůli samotným očekáváním od fanoušků, ale i proto, že jsem ještě pár dní předtím ani nevěděl, jestli kemp vůbec stihnu. Tehdejší pravidla nováčkovských smluv ještě nebyla tak striktní jako dneska a moji agenti se tak pro mě snažili získat co největší bonusy.

Chcete, aby byl Patrik tváří vaší organizace? Tak ho podle toho oceňte.

Mně to bylo jedno. Mně bylo osmnáct, já dělal, co mi řekli, a chtěl jsem vědět akorát, kdy mám kam přijet na led. Trávil jsem konec léta v Long Beach, svém předchozím klubu, kde jsem si i našel přítelkyni, z níž se později stala moje žena. A čekal jsem.

Smlouva se dotáhla opravdu až na úplně poslední chvíli, takže na kemp jsem dorazil s tím, že jsem doslova ještě včera nevěděl, na co se vlastně připravuju. Nebyl jsem nastavený na to, co mě čeká. Jediné, co jsem si přivezl s sebou, byla představa, že jako jednička draftu musím být hned ze všech nejlepší. Očekával jsem to tak v první řadě sám od sebe.

Jenže já nejlepší nebyl. Ani zdaleka.

Nevyčníval jsem, to jsem moc dobře cítil. Hráči kolem sice třeba neměli takové jméno, ale zase jim nechyběly zkušenosti. Šli do toho dravě, rvali se o svůj flek. Já byl namísto toho svázaný a ve stresu, že se věci nevyvíjejí, jak jsem předpokládal.

Svoji roli sehrálo i dlouhé jednání o smlouvě, přestože to jsem si tehdy neuvědomoval. K už tak vysokým očekáváním se totiž přidalo i přemýšlení typu: „Tak ty seš ta naše jednička, ještě sis tu vydupal velký peníze, tak se teda ukaž…“

Od trenérů nebo vedení jsem tenhle tlak nikdy necítil. Ti se mnou od počátku do konce mého působení v Atlantě řešili jen profesní věci. Chtěli, abych se v něčem zlepšil, to ano, ale všechno zůstávalo v hokejové rovině. Nikdy jsem od nikoho z nich neslyšel, že ode mě čekali víc.

Tohle všechno plynulo z okolí. Od médií, od fanoušků.

A taky z mé vlastní hlavy.

Něco podobného samozřejmě zažilo víc nováčků, které provázela velká očekávání. Největší pomoc pak v takové situaci můžete dostat od spoluhráčů. Ani dneska jedničky draftu třeba v první sezoně neudělají hned mraky bodů. Jenže hrají v týmu, který táhne někdo jiný. Já namísto toho přišel do mužstva, které se právě tvořilo od úplných základů a kde měl každý svých starostí dost, aby se uchytil.

Tým neměl vytvořenou vnitřní hierarchii, kulturu v kabině. Neměl identitu ani veterány, na kterých by stál. Co víc, tehdy ještě pravidla NHL nebyla k novým klubům tak vstřícná jako dnes, a my tak měli kádr poskládaný z hráčů, které jednoduše nikdo jiný nechtěl, kteří by v jiných týmech byli na hraně sestavy nebo i za ní. I pro trenéra Curta Frasera šlo o první job v NHL. Byl to báječný chlap, co měl za sebou super hráčskou kariéru, ale i on se učil, jak v nové roli reagovat.

Obzvlášť v týmu, který šel od porážky k porážce.

Protože my byli příšerní. Lidi od nás vzhledem k pompéznímu zrodu klubu měli nereálná očekávání, ale my předčili i všechny pesimistické odhady. Byli jsme pro smích. Za celou první sezonu jsme vyhráli jen čtrnáct zápasů. Moc horších výsledků nikdo v moderních dějinách NHL nezaznamenal. Dali jsme jen 170 gólů a dostali jich 313, ve všem jsme byli úplně nejhorší z ligy.

Nějaká ta série proher se dá vydržet, sedne na kdekoho, jenže my prakticky nezažili nic jiného. Po Novém roce jsme třeba prohráli dvanáctkrát v řadě a jeli jsme do Colorada, k jednomu z největších favoritů v sestavě se jmény jako Roy, Sakic, Forsberg nebo Foote. To si člověk říkal, že ani neexistuje způsob, jak by mohl něco takového porazit.

A my jim dali 4:3, sám jsem hrál jeden z nejlepších zápasů svého nováčkovského roku. Totální euforie.

Ale pak bum, další série deseti prohraných zápasů za sebou.

Bylo to ubíjející. Sezona v NHL je strašně dlouhá, neustále někam cestujete a když to probíhá v atmosféře, kdy se vám nic nedaří, leze to na mozek. Já navíc přišel z Long Beach, kde jsme patřili k nejlepším v lize. I ze Sparty jsem znal jen ty největší ambice a najednou tohle.

A hlavně, já byl ten, na koho se upínaly zraky lidí, že by s tím měl něco udělat. Vzhledem k mému věku a prostředí, v jakém jsem se ocitnul, úplně nesmyslně.

Úplný začátek jsem přitom snad ani nemohl mít povedenější. Při ligové premiéře Thrashers doma proti New Jersey jsme na konci druhé třetiny za stavu 2:0 pro Devils vyrazili do rychlého protiútoku, já hodil puk do křídla Kelly Buchbergerovi a ten bez přípravy prostřelil Martina Brodeura.

První gól v historii Atlanta Thrashers a dal ho náš kapitán, kterému jsem přihrál já. Takhle nějak si to asi lidi představovali.

Tehdy jsme prohráli, pár dnů nato od nabušeného Detroitu schytali sedmičku a čekal nás ještě poslední díl úvodní domácí třízápasové série. Buffalo. Poslední finalista Stanley Cupu v brance s Dominikem Haškem. Slýchal jsem, kdy dám konečně první gól, a sám sobě jsem si říkal, že tentokrát to teda určitě nebude. Že si holt ještě počkám.

A já je tam Haškovi šoupnul hned dva a navrch přihrál na ještě jeden při remíze 5:5, našem prvním bodu.

Vzhledem k soupeřům a naší kvalitě to byl ode mě osobně výtečný začátek, ale takové tempo nebylo udržitelné. To nešlo, my prostě byli špatní a já nebyl hokejista, který by to vzal na sebe a táhnul tým. Ne v devatenácti letech ve své první sezoně. A ne proto, jaký typ hráče jsem byl.

Já nikoho nepřebruslil, neměl jsem super techniku jeden na jednoho, nevyčníval jsem v jednotlivostech. Moje střela? Možná chytrá, šikovná, ale nic výjimečného. Nepředváděl jsem žádné nechytatelné onetimery.

Mojí předností bylo hokejové myšlení. Dokázal jsem cítit hru, vyhovět si, dobře přihrát. Jenže k tomu, abyste takovým způsobem mohli být úspěšní, potřebujete stejně naladěné spoluhráče. V Long Beach, kde jsem hrál před draftem, jsem takové měl, a proto se mi taky dařilo. Pomohli mi a já jim.

V Atlantě se ale okolo mě v začátcích nacházeli kluci v lepším případě do třetí čtvrté lajny, žádný extra talent.

Začal jsem v útoku právě s Kelly Buchbergerem, což byl výborný parťák, rozený lídr a mazák, co už měl za sebou dlouhé roky v NHL a úspěchy s Edmontonem. Ale zároveň ve svých týmech vždycky plnil roli důrazného útočníka a rváče. Hrál fyzicky, přímočaře. S tím, jak jsem byl já stavěný, naše spolupráce vázla. Neklapalo nám to.

Dneska vím, že jsem udělal chybu v tom, že jsem se v Atlantě hned nastěhoval s přítelkyní. Neměl jsem tolik spěchat a první rok dva bydlet u někoho ze starších kluků, jak se často dělává. Protože všechny ty společné cesty na zimák nebo večeře jsou ideálním prostorem, kdy může nováček od toho zkušenějšího přirozeně nabrat spoustu myšlenek. Jak to chodí, jak na co reagovat.

I tak se mnou Kelly komunikoval hodně, trávili jsme spolu čas na tripech. Snažil se mi co nejvíc pomoct, ukázat mi zákonitosti života v NHL. Stejně tak starší čeští kluci, kterých k nám do Atlanty zpočátku chodilo dost.

Nikdo z nich ale zároveň nemusel v kariéře řešit to co já. Nezažili, jaké to je být tváří celého klubu. Vypořádat se s očekáváním, že máte být hvězda, na kterou chodí lidi.

Přeskakovat třídy v mládeži je jedna věc. Přijít v šestnácti mezi dospělé chlapy do špičkového týmu věc druhá. Vybavuju si, jak jsem ve svých začátcích ve sparťanském áčku zíral, jak moc jsou všichni okolo mě silnější, jak to na tréninku lítá.

Když se proti mně na buly v mém prvním extraligovém zápase ve Vítkovicích postavil obrovitý Roman Šimíček, neměl jsem tušení, co si s ním mám počít. Dodneška se mi vybaví vyhecovaná atmosféra toho utkání, bouřlivé tribuny. A jestli si pamatuju dobře, tak i jenom moje tři střídání.

Na nic z toho jsem z mládeže nebyl zvyklý.

V týmu jsem si rozuměl s Radkem Dudou, který se stejně jako já rozkoukával v dospělém hokeji. Něco odkoukat jsem se snažil hlavně od Pavla Gefferta, který se mi líbil tím, jak technicky hrál a jaký byl na ledě kliďas. A taky od Honzy Hlaváče, který nebyl zase o tolik starší a už patřil mezi tahouny.

Protože jsem narozený 16. září, o jediný den jsem nesplňoval věkový limit pro draft v roce 1998, měl jsem tedy prakticky rok navíc pro svůj rozvoj. Tehdy se i proto dohodlo, že když se během olympiády v Naganu skoro na měsíc zastaví liga, přesunu se po dobu pauzy do Ameriky, abych zůstal v tempu a vyzkoušel si i tamní IHL.

Šlo o nezávislou profesionální ligu, v níž mohli nastupovat i kluci pod osmnáct let a hrálo v ní i hodně budoucích hráčů NHL včetně třeba Radka Bonka nebo Petra Sýkory. Kluby NHL tam posílaly své hráče jako na farmy.

Původně mělo jít opravdu jen o měsíc na zkoušku, abych poznal, jak to v zámoří chodí. Na Spartě jsem si nestěžoval. V týmu plném mazáků jsem to sice neměl úplně jednoduché, ale zároveň jsem si ve své druhé sezoně dokázal vybojovat určitou pozici.

Popravdě, mně se do Long Beach ani nechtělo.

Byl jsem se tam s agentem podívat na zápas už koncem předchozí sezony a vedle stadionu hned na kalifornské pláži mě zaujalo, že fyzicky byl tamní hokej úplně někde jinde než v Česku. Co chvíli nějaká srážka, řezalo se to, diváci hučeli.

Zrovna Long Beach ale mělo na tamní poměry technický tým, hrálo hezký hokej. Přesto když mě jako sedmnáctiletého samotného posadili na letadlo a měl jsem letět přes půl světa, abych se přidal k týmu, který je pohromadě už půlku sezony, nemohl jsem z hlavy dostat otázku, co to sakra dělám. To jako přijdu mezi ty profíky a řeknu: „Čau, tak jsem tady. Teenager z Česka a jdu si s vámi zahrát.“

Měl jsem co dělat, abych se v průběhu té dlouhé cesty při nekonečných představách, co mě čeká, nerozbrečel. Pochyboval jsem, do čeho jsem se to pustil. Netušil, co můžu očekávat.

Tehdy, zatímco letadlo mířilo na přestup do Chicaga, dostala moje láska k hokeji poprvé v životě zabrat.

Veškeré pochyby ale rychle rozptýlil způsob, jakým mě všichni přijali.

Dorazil jsem za týmem na trip někam do Kansas City, absolvoval s nimi jediné rozbruslení a hned šel do zápasu. V něm jsem se ještě ani nestihl rozkoukat a… Prásk. Shawn Heins z místních Blades, s nímž jsem později hrál v Atlantě, mě přivítal hitem, jímž mě úplně sroloval.

A náš bitkař za chvíli skočil na led a seřezal ho.

Já seděl na střídačce a netušil, co se děje. Naklonil jsem se k Patriku Augustovi, s nímž mě dali do lajny, a ptal se, jestli teď mám tomu našemu rváči poděkovat, nebo jak to chodí. Nikdy jsem nic podobného nezažil.

Právě Patrik ale třeba i další evropští kluci mi hned zpočátku ohromně pomohli, to samé trenér John Van Boxmeer. Ne že bych od něj dostal cokoliv zadarmo, ale zároveň mě dal do pozice, kdy jsem mohl hrát, jak jsem uměl. Na přesilovku, do útoku k Patrikovi. Do situací, v nichž mě neutopil, ale naopak mi umožnil, abych v nich byl platný tím, jaký jsem typ hráče.

Soutěž, která mi tehdy při prvním pohledu z tribuny připadala strašně těžká, se mi tak najednou na ledě zase tak náročná nejevila.

Zatímco tak náš nároďák v Japonsku krok po kroku kráčel za nezapomenutelným úspěchem, jaký ovlivnil celé generace hokejistů, já si v Kalifornii budoval základ svého budoucího osobního úspěchu. A dařilo se mi to tak dobře, že se mě po nějakých deseti zápasech, kdy jsem se měl už pomalu chystat domů, nečekaně zeptali, jestli chci zůstat.

Nebyl jsem na takovou otázku připravený, počítal jsem s tím, že se normálně vrátím na Spartu. Ale spontánně jsem řekl ano.

Na Spartě z toho nebyli nadšení, to si umím představit. Byl jsem rázem za vyvrhele, který nedodržel dohodu. Jenže já se v tu dobu neohlížel, jak na to bude koukat Sparta. Já řešil, že se v Long Beach cítím skvěle, dostávám prostor, jaký bych doma jednoduše nedostal, a mám možnost být na očích NHL.

Připravit se pořádně na draft. Ve Spartě jsem měl perspektivu, že přes mazáky, kteří mě tak úplně nebrali, se stejně nedostanu. Takže buď budu dál hrát menší porci času v áčku nebo nastupovat za juniorku. Tady jsem místo toho rychle mezi kluky zapadnul, dostal jsem výraznou roli a i tréninky byly o něčem úplně jiném. Intenzivní, v plném nasazení. To mě bavilo.

Zkrátka, když jsem si poskládal všechno tohle dohromady, nebylo překvapení, že jsem na otázku, jestli chci zůstat, okamžitě vypálil, že jo. To rozhodnutí vlastně vůbec nebylo těžké.

Ve své druhé sezoně jsem už potom i jako osmnáctiletý sbíral bod na zápas. Říkalo se o mně, že jsem na svůj věk hodně vyspělý jako člověk i hokejista. Nebýt zranění, klidně jsem mohl být v all-star soutěže.

A právě… Nebýt zranění. Ten rok mě potkaly dva otřesy mozku, což se potom celou moji kariéru připomínalo.

Přitom nešlo o nic, co bych mohl ovlivnit. Při prvním mě trefil rozjetý hráč zezadu loktem na hlavu. Neměl jsem šanci se vyhnout. Když jsem se po třech měsících vrátil, v jedné situaci jsem si všimnul, jak se na mě řítí Kevin Kaminski z Las Vegas, bitkař, co hrál i NHL. Zabiják. Chtěl jsem uhnout, ale zakopnul jsem a jak on se mi vyhýbal, aby mě nezabil, trefil jsem hlavou jeho koleno. Pro mě to znamenalo konec sezony po druhém otřesu mozku, on měl to koleno do konce kariéry už špatné.

Šlo ale o shodu okolností. Ani jedno nebyla situace, kdy bych si pro takové zákroky šel, kdy bych nehrál s hlavou nahoře. Mě ani později v NHL nikdo takhle nesroloval, dokázal jsem podobným situacím díky svému vidění hry předcházet. Otřesy mozku se za našich let v NHL tolik neřešily, ale jestli jsem měl za celé ty roky dva, je to moc. A nepřipadalo mi, že by nějak ovlivnily, jakým stylem jsem potom hrál, jak jsem se na ledě rozhodoval.

Jenže jsem rok před draftem vynechal půlku sezony, proto tohle média při každém mém zranění dokola připomínala.

A jasně, kompletní sezonu za Atlantu jsem odehrál až svoji pátou. Ale problémy, které mě potkaly, plynuly ze hry. Měl jsem vyvrácený loket, zlomený kotník, přeraženou čelist, roztržené ucho a podobné věci. Netrpěl jsem na špatná ramena nebo kolena, i tak se se mnou táhla pověst, že jsem náchylný na zranění.

Moment, kdy mě zradilo vlastní tělo, nastal jeden jediný. Až na konci kariéry, kdy už jsem hrál v Dallasu.

Kdyby… Co kdybych se tehdy vrátil do Česka a moje kariéra před draftem se vyvíjela úplně jinak? Kdybych byl draftovaný do jiného týmu, který by mi zajistil lepší vývoj?

Kdybych nebyl jednička…

Kdyby…

Ty otázky jsou úplně k ničemu, protože nic nevyřeší, mně ale vrtaly hlavou postupně čím dál víc. Co by kdyby. Nedokázal jsem se jich zbavit.

Nejsem takový, že dokážu hodit věci za hlavu a neřešit je. Nad vším hodně přemýšlím, což mě určitě brzdilo obecně jako hokejistu. Až moc přetěžuju svoji mysl, rozebírám, co mělo být a jak to udělat příště jinak. Tomu neporadíš, to ti prostě v podvědomí jede. Možná kdybych měl v mládí nějakého mentora, který by mi ukázal, jak na to, poradil bych si líp. Ale já nikoho takového neměl, takže když se pořád nedařilo mně ani Atlantě podle očekávání, čím dál víc jsem to dával za vinu sobě.

Měl jsem být lepší.

Měl jsem dělat víc.

Měl jsem konkrétní situace řešit jinak.

Přitom zpětně viděno, já opravdu přišel do situace, kdy jsem to měl ohromně těžké. Protože když se jako hokejista dovednostmi vypracuješ na level NHL, je to už jen o tom, jestli dostaneš trenéra, který ti věří, a spoluhráče do lajny, s jakým si rozumíš. Potom kariéru uděláš. Někdo lepší, někdo horší, ale uděláš.

Musíš mít ale štěstí na organizaci a podporu zvenčí. Podporu od vlastního týmu. Zvlášť když od tebe jako od jedničky draftu lidi hned očekávají zázraky. Já podporu, jaká by byla třeba, prostě nedostával. A zároveň očekávání ode mě byla ohromná. Slýchal jsem to všude. V Atlantě se o tom mluvilo neustále. Jak jsem měl předvádět to a támhleto a já to nepředvádím. Sotva jsem zapnul televizi, bylo to tam. Stát se mi něco takového dneska v době sociálních sítí, asi bych se rovnou zbláznil, protože člověk jako já něco takového nedokáže dostat z hlavy. Mně záleží na mé pověsti. Na tom, co se o mně povídá. Já celou dobu toužil všem těm lidem dokázat, že nejsem tak špatnej, jak se všude říká. Přitom čistě hokejově moje první sezona nebyla tak bídná. Bylo mi devatenáct a hrál jsem v týmu, co dokázal vyhrát čtrnáct zápasů. Jasně, nenaplnil jsem očekávání, že ze mě hned bude superstar, ale udělal jsem pětadvacet bodů v mužstvu, co ten rok dalo dohromady jen 170 gólů. Nebyla to ode mě mizérie.

Někam jsem se posunul, jen ne tak moc, jak bych v jiném prostředí mohl. V prostředí, kdy by všechno neleželo jen na mně a kde bych k sobě měl hráče, s nimiž bych si dokázal vyhovět. A tak přišla druhá sezona a s ní další tlak od trenéra, od klubu, od fanoušků, že teď už to teda nakopneme. Všichni očekávali víc. Od týmu i ode mě.

Ale já nebyl lepší.

Nestával jsem se hráčem, jakým okolí čekalo, a jak jsem hlavně čekal já sám od sebe. Jeden zápas, druhý, třetí… A ono to nešlo. Nikdo nemávnul magickou hůlkou a ze mě najednou nebyl borec, který by zvedal fanoušky ze sedaček, který by sám zařídil, že se tým posune v tabulce výš. Žádná proměna se nekonala.

Jednička, číslovka, které mě od počátku provázela mojí dospělou kariérou a z níž jsem měl původně takovou radost, mi namalovala na záda terč. Neměl jsem pokoj, neměl jsem klid. Stále jako bych musel dokazovat víc než jiní. O to víc, že jsem byl Evropan.

Ve třetí sezoně už mě dokonce na chvíli poslali i na farmu. Další těžká rána do mého sebevědomí. Ty se chceš zlepšovat a místo, aby ses posouval nahoru, jdeš dolů. Nemáš se čeho chytit, o co opřít. Není nic, co ti dá signál, že nejseš tak hroznej.

Protože ty netáhneš svůj tým. Ty seš na farmě.

Do toho Thrashers draftovali Heatleyho a Kovalčuka, kteří na rozdíl ode mě chytili svoji šanci hned za pačesy, a najednou to bylo jejich mužstvo, ne moje.

Díky nim už na mě aspoň nebyla upřená taková pozornost, už se neočekávalo všechno jen ode mě. Zároveň když nás na pár zápasů dali společně do jedné lajny, nefungovalo nám to.

A tak jsem sledoval, jak to jim dvěma šlape, snažil jsem se o to víc, ale nechytal jsem se. Říkal jsem si často: „V téhle pozici jsem přece měl být já. Co dělám špatně?“ Začal jsem sám sebe zpochybňovat, což je jen další dílek do mozaiky neúspěchu. Do spirály, která tě stahuje čím dál hlouběji.

Po vypršení tříletého nováčkovského kontraktu, kdy dneska jedničky draftu podepisují raketu, jsem šel s penězi dokonce dolů, protože jsem ještě nic nepředvedl. Ono když tři roky v NHL jako nováček nic výjimečného neukážeš, ať se snažíš sebevíc, vytvoříš si tím o sobě nějaké povědomí. Lidi z ligy si tě nějak zaškatulkují.

Nepomohla mi ani trenérská změna. Když v mé čtvrté sezoně vyhodili Curta a místo něho nastoupil Bob Hartley, který předtím vyhrál Stanley Cup s Coloradem, měl jsem to naopak ještě těžší.

Hartley byl tvrdý, intenzivní a náročný trenér a já často nechápal, co po mně chce. Přestože moje čísla to neukazovala, pořád jsem sám sebe viděl jako tvořivého, ofenzivního hráče a on ke mně tak nepřistupoval. Dneska už bych taky na spoustu jeho výtek reagoval jinak, ale tehdy jsem jim nerozuměl. I tak jsem se toho od něho hodně naučil, jeho tréninky byly super, dostal do nás daleko víc profi režim. Jen jsem mu neseděl do hokeje, jaký chtěl hrát. Chtěl mě předělat a s tím já se úplně neztotožňoval.

Já pořád věřil, že budu tím hráčem, jakým jsem jako jednička draftu měl být. Tím výjimečným borcem, co potáhne svůj tým a na kterého budou chodit lidi. Superstar týmu. Pořád mě hnalo dokázat, že na to jsem dost dobrej, čímž jsem sám sebe dostával pod stále větší a větší tlak. Úplně zbytečně jsem sám sobě nakládal. Bylo to horší a horší.

To potom každý let ze zápasu, každou cestu na zimák, každou volnou chvíli jen sedíš a koukáš před sebe, zatímco se ti hlavou honí myšlenky, co děláš špatně a proč ses zatím neprosadil tak, jak chceš. Proč nedokážeš předvádět, na co ve svých očích máš.

Neustále dokola ty samé otázky.

Proč?

Co dál?

Jak na to?

Chybí ti lehkost, chybí ti radost. Trápíš se. Protihráči ti při každé možné příležitosti ve hře dají pocítit, že seš úplně k ničemu. Jejich kecy tě ve tvých pochybách ještě utvrdí. To k tomu prostě patří.

A nikdo ti v takové situaci nepomůže, musíš být jenom silný sám v sobě. Nemůžu ani říct, že bych v těchhle chvílích cítil nějakou velikou podporu od spoluhráčů. Ne, že by mi kdokoliv cokoliv vmetl do tváře. Spíš to dělali tak chytře, že ani nemuseli nic říkat, abych vycítil, jak o mně smýšlí.

Byl jsem na to všechno prostě celou dobu sám. Nedokázal jsem se ani nikomu se svými pochybami svěřit. V hokejovém prostředí vůbec, ale dokonce ani manželce. Ta samozřejmě viděla, že jsem nepříjemný, podrážděný, ale moje vnitřní pocity neznala. Odmalička jsem takový, sám o sobě nedokážu komunikovat, to prostě souvisí s mojí povahou.

A neumím si říct o pomoc.

Ta se nakonec dostavila sama a naprosto nečekaně v zimě 2004. Přesně tak, jak se v hokeji stává. Když se zranil Marc Savard, který k nám rok předtím přišel na pozici prvního centra. Na pozici, v níž jsem tou dobou měl být už pevně já, ale ještě jsem své nadřízené nepřesvědčil, že ji zvládnu.

Posunul jsem se na Markovo místo a hrál jsem všechny přesilovky s Kovalčukem. A konečně nám to šlapalo. Do konce sezony jsem za nějakých sedmnáct utkání měl skoro bod na zápas, za dva měsíce jsem posbíral polovinu z celkových 40 bodů, což zůstalo mým nejlepším výsledkem kariéry. A to ve chvíli, kdy jsme až skoro do konce základní části hráli o play off, žádné bezcílné doklepání sezony.

Jenže… Já se stejně nedokázal naplno uvolnit a urvat si svoje místo. V mojí hlavě pořád někde vzadu svítilo, že Savard se dřív nebo později zase vrátí a odsune mě. Nedokázal jsem to nechat plavat, prostě hrát a užívat si, že konečně ukazuju, co dovedu. Neustále jsem vnímal, že tohle všechno je jen na úkor něčího zranění a brzy to bude zase jinak.

Přitom jsem prokazatelně šel nahoru. Konečně. Rok nato při výluce NHL jsem o tom dostal další důkaz. Ve finském Ilvesu jsem si padnul do noty s trenérem Curtem Lindströmem a v lajně se Stevem Kariyou a Hannesem Hyvönenem jsem úplně ožil. Měli jsme výborný tým, hráli jsme krásný technický hokej a já si zase ověřil, že jakmile k sobě mám spoluhráče, s nimiž si rozumím, skutečně dovedu hrát na špičkové úrovni a být produktivní.

Opravdu můžu být takovým hráčem, jak sám od sebe očekávám. A zase se hokejem můžu bavit.

Po návratu do Atlanty se nejdřív všechno vrátilo do starých kolejí, ale i tam nakonec přece jen přišel další moment, kdy jsem si potvrdil, že nebudu tak špatný, jak se o mně všude vypráví. To když nás někdy v lednu dal trenér dohromady s Mariánem Hossou, kterého k nám z Ottawy vyměnili za Danyho Heatleyho.

Potkat mě tohle na začátku kariéry, mohl jsem být úplně jinde.

S Mariánem jsme si totiž sedli od první chvíle, co se u nás objevil. Trávili jsme spolu veškerý čas na tripech, bydleli spolu na pokoji, rozuměli jsme si snad úplně ve všem. A když jsme spolu začali i hrát, najednou jsem cítil, že tohle je to, na co jsem celou dobu čekal.

Že jsem zase sbíral body je jedna věc, ale ta radost z toho, jak si s někým na ledě vyhovíš, jak se navzájem vnímáte a jak si navíc máte pořád i o čem povídat, to se nedá vytvořit na povel. To tam buď je, nebo není.

Bylo to účinnější než sto psychologů. V období, kdy jsem hrál s Mariánem, jsem předváděl svůj nejlepší hokej v NHL.

V krátkém období, je třeba dodat.

Když dneska přemýšlím nad svojí kariérou, právě tohle mě štve nejvíc. Že když jsem dostal podmínky pro to, abych ukázal, co umím, když jsem k sobě měl hráče, s nimiž jsem si vyhověl, a když jsme už konečně jako tým dokázali v rámci ligy předvádět něco smysluplného, nezklamal jsem. Potvrdil jsem, že špičkový hokej hrát dovedu.

Já nepotřeboval, aby mi někdo umetal cestu. Mně by bývalo stačilo dostat k sobě od začátku někoho jako Marián. Někoho, s kým bych si rozuměl.

Místo abych v Atlantě pokračoval vedle Mariána, po sezoně mě vyměnili do Dallasu. Byl jsem ale za tu změnu rád. Těšil jsem se, že konečně naskočím do něčeho úplně nového, do úspěšné organizace s vítěznou kulturou. Do týmu plného osobností, kde na mě nebude upnutá taková pozornost. Kde už nebudu mít terč na zádech. A opravdu, od prvního dne mě u Stars přijali skvěle.

Jen mě už v kempu začalo divně píchat v levé kyčli.

V první moment jsem si řekl, že to je zase něco nataženého. Jako hokejista jsi zvyklý, že tě každou chvíli někde něco bolí. Poprvé se mi ten nepříjemný pocit ozval během jednoho z přípravných zápasů, zašel jsem s tím proto za našimi trainers a začal pracovat na ulevení od bolesti.

Většinou pak něco takového do týdne zmizelo. Mně se ale v tomhle případě stav nelepšil. Což bylo divné. Bolesti byly postupně tak velké, že jsem musel vynechat první měsíc sezony, ale potom už jsem řekl, že do toho půjdu za každou cenu. Měl jsem před sebou poslední rok smlouvy a chtěl jsem ukázat, že jsem hráč, který týmu jako Dallas může pomoct k úspěchu.

Rozjel se tedy kolotoč tišících injekcí a prášků proti bolesti, díky nimž jsem byl schopný zápasy zvládnout. Ale jen právě ty zápasy. Večer jsem pak nedokázal ani spát, už jenom ležet v posteli mě nesnesitelně bolelo.

Co s tím? Prášky na spaní.

Byl jsem neustále nacpaný nějakou chemií, a přesto jsem si mnohdy ráno ani nedokázal zavázat tkaničky, ohnout se. Tragédie. Na zimák jsem se přesto vždycky nějak dohrabal, protože jsem prostě nechtěl přijít o šanci, jakou mi Dallas dal.

Už jen jak se tam ke mně spoluhráči chovali, byl nepopsatelný rozdíl. Takový Mike Modano, osobnost celého amerického hokeje, by se se mnou vůbec nemusel bavit, kdyby nechtěl, ale on mi sám od sebe ukazoval nejrůznější věci, záleželo mu na tom, abych se v mužstvu cítil dobře.

Sakra, tohle jsem měl zažít hned svůj první rok!

A to jsem zdaleka nepřišel uzmout si pro sebe nějakou ofenzivní roli. Naopak, kolem mě byli hráči jako hrom a na mě zbyla úloha třetího čtvrtého centra. Ale já za ni byl rád. Hlavně jsem od začátku věděl, na čem jsem a co se po mně chce. Z hráče, od něhož se čekaly body, jsem se přepnul do přemýšlení bránícího útočníka. Mojí úlohou bylo udržet na uzdě nejlepší lajny soupeře a hrát oslabení. Vnímal jsem, že tohle ode mě tým potřebuje a že tím, jak hraju, mu pomáhám.

Bylo mi šestadvacet a říkal jsem si, že takhle tu svoji kariéru konečně nastartuju. Ocitnul jsem se v klubu, který klidně mohl vyhrát Stanley Cup, a nepotřeboval jsem být jeho tahounem. Naopak, vyhovovalo mi, že na mě najednou není namířený spotlight. Najednou jsem nebyl ta první jednička draftu, která nepředvádí, co se od ní čeká.

Ne, já s radostí právě těm klukům, na které hlavní tlak mířil, svojí prací pomáhal.

Jenže… Jenže mě pořád bolela ta kyčel. A tam, kde první injekce zabrala, už časem třetí nefungovala. Navíc tohle všechno je jen náplast, to neřeší samotný problém. Někdy v únoru proto přišel den, kdy už jsem prostě opravdu nemohl dál.

Dallas mě poslal k doktorovi, specialistovi. Nikdy nezapomenu, jak jsem po sérii vyšetření vstoupil do jeho ordinace a on mi řekl: „Radši si sedněte.“

Od té chvíle jako by se okolní svět ponořil do mlhy a jen jako by odněkud z dálky ke mně doléhal doktorův hlas, který mi oznamoval, co všechno je s mojí levou kyčlí špatně.

A že takové a takové jsou možnosti a může se taky stát, že už nikdy nebudu hrát hokej.

Přestože jsem nikdy předtím neměl s kyčlí jediný problém, byla úplně namaděru. Od artrózy po špatně tvarovanou kost, snad všechno, co šlo. Doktor dokonce použil příměr, že to je sopka, která čekala, kdy bude moct vybouchnout.

Nikdy jsem se nedozvěděl proč. Proč zrovna kyčel, proč jen jedna. Je jasné, že všechno to běhání a skákání po asfaltu v mladém věku a nulová regenerace během dojíždění z Příbrami do Prahy a zpátky mi neprospěla. Ale že se po letech hraní hokeje na nejvyšší úrovni dozvím, že jsem prakticky mrzák, to jsem nečekal ani v nejmenším.

Sezona byla tak jako tak ztracená, jednoduše jsem nemohl pokračovat, takže jsme se dohodli na artroskopické operaci. Při ní mi v noze opravili, co jen šlo, abych si udržel určitou naději na pokračování kariéry. Potom jsem se v Los Angeles přes léto připravoval s odborníkem na zpevnění středu těla, který pracuje i s filmovými hvězdami. Posiloval jsem břišáky jako nikdy v životě a cítil se následně nejsilnější, co jsem kdy byl. Kdybych i na tohle býval přišel dřív…

Čekal jsem potom na možnost podepsat další smlouvu v NHL, jenže ta do začátku nové sezony nepřišla, tak jsem se upnul na vidinu Evropy. Vždyť se mi během výluky tak dařilo, můžu přece mít z hokeje radost i jinde než v NHL, říkal jsem si. Vydal jsem se do švýcarského Bernu, kde trénoval John Van Boxmeer, můj někdejší trenér z Long Beach, a těšil se, co budoucnost přinese.

Začátkem ledna 2007 jsem šel do utkání v Edmontonu po třech zápasech s bodem. Když si odmyslím neustálé bolesti, po hokejové stránce mi to klapalo. Pevně jsem se zabydlel v hierarchii dallaského týmu, dělal jsem dobře, co se po mně chtělo, a rozuměl jsem si se spoluhráči v lajně. Na začátku druhé třetiny jsem se ten večer po parádní narážečce s Jussi Jokinenem ocitnul sám na kruhu před brankou Oilers a přesně umístěnou střelou švihem snížil na 1:2.

Čtvrtý bod v řadě. Páni. Takových sérií jsem v NHL zase tolik nezažil.

Skóre jsme nakonec otočili, a tak ve chvíli, kdy jsme na samém konci bránili jednogólový náskok, jsem byl na ledě. To byla moje úloha.

Časomíra ukrajovala poslední vteřiny šedesáté minuty, když moji střelu z dálky do prázdné tečoval protihráč mimo, a Edmonton se tak chystal ještě k poslednímu pokusu rozjet akci, z níž by mohl vyrovnat. Když bych se na to, co následovalo, podíval optikou trenéra, tak z mé strany potom přišla super práce hokejkou. Podařilo se mi vypíchnout puk rozehrávajícímu obránci a rázem jsem se ocitnul v úniku od modré čáry na opuštěnou bránu.

Zbytek už jste asi někdy v nějakém sestřihu viděli.

Zatímco dneska se říká, že nejlepší led v NHL je v Edmontonu, ve staré Rexall Place tomu tak nebylo. Tam byl naopak snad nejhorší. Právě to mi blesklo hlavou, sotva jsem chtěl do odkryté klece znovu z dálky zamířit.

Ne. Nestřílej. Chytne to někde nějakou rejhu a ještě to netrefíš. Seš sám, dovez to radši až do brány. Dva góly v jednom zápase, to je pěkný…

Jako levák jsem najížděl z levé strany a než střílet z úhlu, radši jsem si ještě v poslední chvíli puk hodil na bekhend s tím, že ho jen zasunu. Na jistotu.

Jenže ona ta rejha tam byla. A přesně tady. Puk mi v ten nejméně vhodný okamžik přeskočil hokejku.

V tu chvíli panika. Jak jsem chtěl zabrzdit a ještě celou situaci zachránit, podjely mi nohy a všechno bylo najednou úplně špatně. Ve snaze natáhnout se pro poskakující puk a přistrčit ho někomu ze spoluhráčů jsem ho akorát přihrál Edmontonským.

V televizi o tomhle momentu řekli, že jsem byl laxní.

Ne, vůbec. Já se naopak tak urputně snažil, abych něco nepokazil, že z toho vzniklo tohle. Někdy je totiž snaha jít na jistotu úplně na nic. Chybu jsem udělal, samozřejmě. Tím, že jsem nevystřelil rovnou nebo to aspoň neposlal do brány zblízka hned forhendem. Ale co se stalo v moment, kdy jsem se chystal zasunout puk, byla prostě jen souhra nešťastných okolností.

Prázdnou bránu netrefilo víc hokejistů i v NHL. To se prostě stane. Senzaci z mého selhání ale udělala skutečnost, že Oilers ještě dokázali rychle puk dostat na své útočníky a během pár vteřin se Aleš Hemský ocitnul před naším gólmanem a srovnal.

A taky to, že se taková věc přihodila právě mně. Té jedničce draftu, co nedokázala naplnit předpoklady. Média, která jsem v Dallasu už přestal zajímat, měla zase jednou story o tom neúspěšném Evropanovi. Podívejte se na něj.

Jak edmontonská hala vybouchla nadšením, odjel jsem jenom naštvaně na střídačku a sednul si úplně na kraj, aby na mě nikdo nemluvil. Moc dobře jsem věděl, že jsem to podělal. Jenže vybral jsem si nešikovně zrovna tu stranu, kde je hned vedle kamera. Ta se mi tak dívala přímo do tváře s nepřítomným výrazem.

Už nevím, jestli to byli kluci nebo trenér, ale hned mi řekli, ať jdu doprostředka mezi ně. Chtěli mě chránit. Abych nebyl na ráně. Nikdo se na mě nezlobil, nenadával mi. To já sám jsem si ve své mysli nakládal. Zase se mi spustila všechna ta negativa nahromaděná za celé ty roky v Atlantě.

Zase já. Proč zrovna mně se musí stát taková věc.

Po prodloužení, než se šlo na penaltový rozstřel, přijel ke střídačce náš brankář Marty Turco a houknul směrem k trenérovi, že jdu na nájezd. Chtěl mě z toho dostat co nejrychleji. Věřil, že rozhodující gól dám aspoň takhle.

Než ale trenér stačil něco říct, já řekl, že nejdu.

Nevěřil jsem si. Nebyl jsem tak psychicky silný, abych to, co se stalo, jen tak hodil za hlavu a šel si stoupnout do středového kruhu, kde by se na mě všichni dívali, co ukážu.

Ten zápas jsme nakonec vyhráli, takže z hlediska bodového zisku se pro nás nic neměnilo, protože v NHL máte dva body za výhru tak jako tak. V kabině jsem dokonce dostal od spoluhráčů ocenění jako nejlepší hráč toho utkání. Tomu momentu s prázdnou bránou jsme se společně zasmáli. Jenže bum, přijedeme druhý den na další zápas do Calgary a tam první, co běží na kostce při rozbruslení, je klip, kde nedávám gól do prázdné. Už mi bylo definitivně jasné, že tahle situace se se mnou potáhne navěky.

Co už? Musel jsem se z toho oklepat a soustředit se na svoji práci.

Všechno se ovšem vyvinulo tak, že za nějaký měsíc a půl jsem odehrál svůj poslední zápas v NHL. Ne ale proto, že by mě ten nešťastný moment jako hráče změnil. Moje hokejová kvalita kvůli tomu neklesla.

Ne. To právě tehdy jsem od doktora uslyšel tu nečekanou zprávu.

Hned při své premiéře za Bern jsem sice dal gól, ale taky mě po jedné ze srážek s protihráčem zase zabolelo v té levé kyčli. Celé léto, všechny tréninky nic a najednou to tu bylo znova.

Zkusil jsem ještě jeden zápas, pak druhý, ale bylo mi jasné, čeho jsem se bál hned.

Tohle je špatné. To už nepůjde dál. Je konec.

Hned ve Švýcarsku mě znova operovali, tentokrát mi nohu otevřeli a pokusili se srovnat, co se dalo. Abych mohl do budoucna aspoň chodit. Řešilo se dokonce, jestli mi rovnou nedají kyčel umělou, ale na to jsem prý byl ještě moc mladý.

Měl jsem si ji ale nechat dát hned. Celé následující roky jsem se totiž dál trápil v bolestech, než mi endoprotézu stejně udělali. Až tehdy jsem si dokázal zase normálně sednout nebo lehnout.

Když mi švýcarský doktor oznamoval, že tohle je fakt konec s hokejem, nebylo to sice už tak nečekané jako předtím v Dallasu, ale stejně jsem to nedokázal vstřebat. Bylo to všechno moc rychlé. Ve své hlavě jsem nebyl připravený úplně změnit vnímání sebe samého.

Dlouhé roky jsem si říkal, že chci být hráč jako támhleten nebo támhleten, mít takovou a takovou pozici v NHL. Ale v moment, kdy mi všechno sebrali, jsem si všech svých let v NHL začal vážit úplně jinak. Najednou bych bral cokoliv. Najednou jsem se už nechtěl za něčím hnát, stačila by mi extraliga, první liga.

Stačilo by mi hrát hokej. Kdekoliv, jakkoliv.

Jenže já seděl v lékařské ordinaci a slyšel, že už nikdy to nebude možné. Neexistovalo jediné procento naděje, že by to snad mohlo být jinak.

Po operaci jsem navíc musel ještě kvůli papírování s pojistkou dva měsíce trčet sám na bytě ve Švýcarsku, zatímco manželku s oběma malými syny jsem měl v Americe. Tehdy jsem zažíval nejtěžší momenty v životě.

A nemá cenu zastírat, upnul jsem se ke všemu, co mi mohlo zdánlivě ulevit.

Tvrdých drog jsem se nikdy nedotknul, ale všechno ostatní jsem tehdy do sebe cpal. Alkohol, prášky na spaní… Snažil jsem se otupit vlastní mysl, aby mě nepronásledovala neustálými výčitkami a nezodpověditelnými otázkami, co jak bylo a co teď bude.

Byl jsem tak rozebraný, že jsem usínal někdy kolem šesté ráno, budil se ve tři odpoledne, kopnul do sebe kafe a začal snahu přežít další den. Nikam jsem ani nevycházel. Jednak jsem pořádně ani nemohl, a i když mě brali na zimák na zápasy, nedokázal jsem se na ně ani pořádně dívat. Ničilo mě, že hry, kterou odmalička miluju a která doteď představovala středobod mého života, už nebudu moct nikdy být součástí.

Po tom, co jsem zažíval tehdy ve Švýcarsku, už dovedu pochopit, co se asi honilo hlavou všem těm klukům, kteří se po kariéře zabili. A že jich bylo. Ta prázdnota, deprese, to je něco. Sám jsem se z toho nakonec postupně dostal, ale už chápu, jak vás vlastní hlava může začít zrazovat. Co s vámi dovede.

Je to fakt něco, to mi věřte.

Já na tohle prostě nebyl ready. Bylo mi čerstvě sedmadvacet, v takových chvílích hokejisti nekončí. Pár měsíců předtím jsem se těšil, že moje kariéra nabrala správný směr, potom jsem se upnul aspoň k vidině Evropy, kde začnu úplně nanovo, a najednou jsem se ocitnul v situaci, kdy jsem musel řešit, jestli vůbec zvládnu normálně žít se svými dětmi.

Právě moji dva kluci mi pomohli zase se nastartovat. Uvědomit si, že musím začít rychle něco dělat, jinak to se mnou dopadne špatně. A že přece nechci, aby sledovali tátu, jak se jim ztrácí před očima. Někde vespod všeho toho marastu se vyhrabala na povrch moje stará cílevědomost.

Došlo mi, že potřebuju hned nějakou práci. A že by měla být kolem hokeje, protože ho nedokážu úplně opustit, a je to taky to jediné, čemu rozumím. Časově se to nakonec sešlo tak, že Míra Henyš se právě rozcházel se svým partnerem v Americe, tak jsem se stal jeho prodlouženou rukou. Vletěl jsem střemhlav do práce hráčského agenta. Začal jsem pracovat s klukama na začátku kariér s jasnou vizí jim pomoct, být jim k dispozici. Komunikoval jsem s nimi, s manažery i s trenéry. Zůstal jsem v prostředí, které jsem znal, což mi vrátilo energii. Měl jsem důvod neutápět se v myšlenkách, co by bylo kdyby.

Nebýt toho, nepovím vám, jak bych skončil. Asi hodně špatně. I tak si to náročné období vybralo svoji daň. Manželce po čase objevili rakovinu, zdravotní komplikace potkaly i mě. Donutilo nás to změnit některé věci a líp se o sebe starat, hodně cvičit.

Lidi mají moje jméno spojené s tím, že jsem jednička draftu, která neměla kariéru, jaká se od ní očekávala. Jako toho hráče, co netrefil prázdnou bránu. Mě dneska ani jedno z toho netrápí. Je mi přes čtyřicet a zažil jsem toho tolik jako jiní za celý život.

A hlavně, naučil jsem se na všechno, co mě kdy potkalo, dívat pozitivně.

Protože třeba už jen fakt, že díky svému brzkému konci s hokejem jsem měl čas věnovat se svým dvěma synům, být jim nablízku během jejich dospívání i odmalička při jejich hokejovém vývoji, je něco, čeho si obrovsky vážím. Čas, který strašně rychle uteče, jsem mohl strávit s nimi.

Kluky jsem přitom k hokeji musel přivést tak trochu silou. Sám pro sebe jsem si říkal, že jim nechám vybrat, ale stejně jsem je vzal na zimák, jakmile to bylo možné. Potíž vězela v tom, že jsme žili v jižní Kalifornii, kde vás krásné počasí a moře svádí ke všemu jinému, jen ne k chuti zavřít se do zimy a dostávat tam záhul. Pamatuju si chvíle, kdy kluci s kamarády surfovali a já je byl na pláži vyzvednout, že jedeme na trénink. Kolikrát se jim nechtělo. Musel jsem proto dělat, co umím, aby je hokej chytil, aby se pro něj sami nadchli.

Vzhledem k tomu, že starší James se jako nedraftovaný hráč dostal až ke smlouvě v NHL a mladší Wyatt získal místo v univerzitní lize, se mi to snad podařilo.

Samozřejmě to ale kluci kvůli mně neměli snadné. Slýchali narážky, že jejich táta tohle a támhleto. Tím spíš, že jsem oba v jejich juniorských letech i trénoval. Ke klasickým řečem, že mají tátu za zadkem, se přidalo i to, jak je všeobecně vnímaná moje kariéra a to, co se mi v ní podařilo. Nebo spíš nepodařilo.

Oba jsou ale naštěstí nastavení tak, ať si každý říká, co chce. V tom jsou lepší, než jsem býval já.

Mít to stejně, James by asi podepsal kdekoliv jinde než v Edmontonu, protože možností měl po svých úspěšných juniorských letech dost. Samozřejmě se totiž hned vyrojily komentáře typu, že snad má lepší střelu do prázdné než jeho táta.

A to mě pořád dokáže vytočit.

Je mi úplně jedno, co kdo říká o mně. Dneska už jo. Už jsem si tím vším prošel. Ale co mi vadí, je fakt, že mladý kluk si vlastní pílí vybojuje smlouvu s klubem NHL a jeho vlastní fanoušci nemluví o něm, o jeho kvalitách, ale o tom, že jeho táta tu před dvaceti lety netrefil bránu.

Když tohle vidím, říkám si, jak by se v takové situaci cítil ten, kdo takové věci píše. Jak by mu bylo, kdyby jeho dítě sráželi za něco, za co nemůže.

S něčím takovým se asi nedokážu vyrovnat nikdy.

Okamžitě jsem odpověděl, že ne. Nepřichází v úvahu. Když za mnou na zimáku přišli lidi od týmu, kde hrál můj malý synovec, s tím, že jim onemocněl trenér a jestli bych za něj nemohl vzít dnešní trénink, vůbec jsem nechtěl. Jako trenéra jsem si sám sebe nikdy představit nedokázal. Já? Ten tichý kluk, co vždycky seděl v kabině stranou? Ani se svými syny jsem na led nechodil.

Ale nechal jsem se přesvědčit, že to je dobrý nápad. A tak jsem si na odpoledne připravil trénink sestávající ze cvičení, která mě samotného v NHL bavila. Akorát jsem je uzpůsobil pro malé děti. Ty byly nadšené. Stejně tak jejich rodiče.

Co víc, okamžitě jsem se nadchnul i já. A protože když něco dělám, věnuju se tomu s pečlivostí a chci v tom být dobrý, postupně jsem se od dětí posouval dál až do top mládežnické kategorie, s níž jsme vyhráli Nationals, turnaj nejlepších týmů celé Ameriky. To pro mě byl signál, že jako trenér asi mám mladým co předat, a vydal jsem se touhle cestou. Přerušil jsem i svoji licenci agenta, protože jsem se dostal na úroveň, kde už by tyhle dvě role představovaly střet zájmů. Mojí hlavní hokejovou rolí se pak postupně stal mentoring. Individuální práce s klukama, s nimiž si pravidelně volám a dávám jim názory na jejich zápasy. Baví mě předávat nejen své vidění hokeje, ale i svoje zkušenosti. Věci, s nimiž se potkávají, jsem totiž kdysi řešil i já sám. Dávám jim to, co jsem sám neměl. Snažím se jim pomoct. Ukázat, jak se postavit ke konkrétním situacím, jak na ně reagovat. Na ledě i v životě jako takovém. Protože vím, že jim mám co předat. Tak jako jsem předal svým synům.

Já přece nejsem tak neúspěšný, jak se říká. A jak jsem si sám dlouho myslel.

Jsem ten malý kluk z Příbrami, kterého nikdo moc nebral. Který odmalička denně klimbal v autobuse na stojáka, zatímco v hlavě spřádal velký sen o NHL. Sen, který si nakonec splnil. Odehrál jsem v té lize přes 450 zápasů, víc mi nedovolilo vlastní tělo, ne výkonnost. Něco jsem tedy musel umět, něco jsem dělal dobře. Vždyť je tolik nadaných kluků, kteří se nedostali ani k jednomu jedinému zápasu.

A je tolik nadaných kluků, kteří nikdy nezažijí, jaké to je, stát se jedničkou draftu.